(17.50 hodin)
(pokračuje Pospíšil)
Já se domnívám, že to má svůj smysl, že jejich postavení je zcela jiné než postavení advokátů, ale to je můj subjektivní názor. Já se fakt nedokážu ztotožnit s tím, že - jako by advokát neměl být nezávislou právnickou profesí. Tady trošku reaguji i na vystoupení jednoho z předřečníků, pana poslance Filipa, který říkal, že víceméně advokáty může ministr postihnout tím, že na ně podá kárnou žalobu, tak kde je ta advokátní nezávislost. Ano, ministr může podat kárnou žalobu, ale ministr nemůže advokáta potrestat. O kárné žalobě rozhoduje orgán advokátní komory. To je stejné jako u soudu. Na soudce také může ministr podat kárnou žalobu a nijak to nesnižuje nezávislost soudce, protože o té kárné žalobě nerozhoduje, rozhoduje o tom nezávislý soud, v tomto případě kárný senát Nejvyššího správního soudu. Tedy ta úprava je postavena tak, i v případě postihu ze strany ministra, že advokáti opravdu jsou nezávislí a ministr může maximálně podat kárnou žalobu, nikoliv aktivně potrestat.
Já se zde nechci do té debaty dále pouštět, protože bychom mohli vést dlouhou polemiku a chápu, že vás dopodrobna tento v zásadě odborný spor nezajímá. Chci jenom zdůraznit, a to jsem se pokoušel ve svém prvním i druhém vstupu, abyste tuto drobnou úpravu navrženou ústavněprávním výborem nevnímali jako jakýsi drobný posun ve prospěch občana. Je to fatální změna, která posouvá dál a stírá rozdíly mezi právnickými profesemi. A já se ptám, jestli jsme to tak podrobně prodiskutovali a jestli jsme o tom tak podrobně vedli debatu a jsme si jisti, jestli takový posun chceme. Já jsem přesvědčen, že nikoliv. Stabilní a kvalitní latinské notářství je základem budování právního státu a v zemích, kde existuje, výrazně přispívá k vyšší právní jistotě jednotlivých právních vztahů, které jsou vytvořeny na základě aktů, které vydává notář. Pokud toto budeme ohrožovat, tak se velmi obávám, že to budování právního státu a k vyšší právní jistotě nebude přispívat.
Dámy a pánové, tolik tedy můj příspěvek k tomu, co zde bylo řečeno. Chci ještě říci, že návrh je postaven tak, že pokud bude uzavřena mediátorem dohoda, pak je možné a je zde zjednodušený postup, který dále ještě můžeme upravovat, aby takovouto dohodu verifikoval soud. To znamená je možné získat pro takovouto dohodu v podobě smíru v uvozovkách ten punc státní moci, který umožní, že takováto dohoda bude vykonatelná. Ale fakt jsem přesvědčen, že by to neměl být mediátor, kdo ten punc veřejné moci dohodě dává. Anebo potom buďme féroví, ať to dělá každý mediátor, ať dohoda každého mediátora, který je zapsán ve veřejném seznamu, je přímo vykonatelná. Pak je to férové, pak to není rozdělování na privilegované a neprivilegované mediátory, pak všichni mediátoři budou mít stejnou pozici a bude to podle mého názoru v této oblasti čisté. Anebo ještě jinak - ať všichni mediátoři, kteří jsou právníci, i neadvokáti, mají toto oprávnění. Ptám se těch, kteří to navrhují: Proč by advokát měl mít právo přímé vykonatelnosti takovéto dohody a proč někdo jiný, kdo splní zákonné podmínky právnického vzdělání, ale není advokát, by takové oprávnění neměl mít? To podle mého názoru postrádá trošku logiku. Budete argumentovat pojištěním, ručením advokáta atd., ale to jsou podle mého názoru pouze podpůrné argumenty.
Proto já vás velmi prosím, podpořme tu základní verzi, která je standardní, odpovídá evropským standardům, že zkrátka mediátor uzavře dohodu, která sama o sobě nemá veřejnoprávní účinky, a je třeba k tomu další, řekněme, v uvozovkách razítko buď v podobě soudu, anebo v podobě notáře, které vedou k tomu, že teprve následně takováto dohoda je přímo vykonatelná. Přece filozofií té mediace je, aby se zkrátilo jednání, aby se nalezl konsenzus, aby zde byla dohoda, která odstraní spory mezi účastníky. Filozofií a hlavním cílem není zde nahradit rozsudek soudu jako takový, ale nahradit spornost toho řízení, která vede k tomu, že rozhoduje někdo třetí autoritativně proti vůli jednoho z účastníků soudního řízení minimálně, nebo proti vůli obou, ale většinou jeden z nich výrazně nesouhlasí. To je přece filozofie, nalézt konsenzus, nikoliv nahradit rozsudek. Nahradit rozsudek by měla jiná řízení než mediační řízení.
Děkuji vám za pozornost.
Místopředseda PSP Lubomír Zaorálek: Mám tady... Pan poslanec Polčák? Prosím, pan poslanec Filip jako první.
Poslanec Vojtěch Filip: Děkuji, pane předsedající. Já jsem nechtěl diskutovat, ale poslední asi tři věty pana ministra mě trošičku donutily, abych přece jen reagoval.
Pokud dosáhneme konsenzu, pak není potřeba toho autoritativního orgánu, jak tady říkáte, protože pokud půjde o konsenzus a o smír, tak samozřejmě můžeme říct, že ho chceme, a pak to bude soudní smír, anebo tedy ho nepotřebujeme, a pak to může uzavírat kdokoli. To si jaksi pleteme pojmy s dojmy. Já vůbec neříkám, že se tady má míchat advokátní profese s profesí notářskou. Já jsem zastánce klasického notářství, a dokonce si myslím, že tuto debatu máme vést trochu nad něčím jiným, než je toto. Až povedeme diskusi nad zákonem o exekutorech, o exekuční činnosti, tak tam se dotkneme privatizace státní moci a té situace, která tam je a kterou stát nezvládá vzhledem k tomu, jaká oprávnění dal v této záležitosti určité profesní skupině. To je velmi vážná věc.
Ale prosím tedy, pane ministře, argumentujme věcně, jaký je smysl a cíl a kam jsme uhnuli. A já samozřejmě budu respektovat to, že tady v nějaké většině dospějeme k rozhodnutí, které bude znamenat to, že se zmenší počet sporných věcí, že se dojde k nějakému konsenzu, potom je to jedna cesta, anebo pak je tady autoritativní rozhodnutí, kdy musím nahradit to rozhodnutí těch dvou stran, které jsou zatím ve sporu. To, že jsem dospěl k určité míře shody a že jsme to podepsali vzájemně, to ještě neznamená, že tady musím mít nutně jakousi zvláštní profesi. Promiňte, to jsem schopen v rámci občanské výpomoci dohodnout taky, to není tak, jak to tady bylo argumentováno. Argument tím, že jde ze sporné věci udělat konsenzus, je lichý. Ten je lichý. Míra toho rozhodnutí je samozřejmě v tom, nakolik se přebírá ta část státní moci, kdy někdo rozhodne, že takto to bylo dohodnuto. Jestli jenom ověřujeme, že dvě strany dosud sporné - ověřujeme jako třetí osoba - se dohodly na konsenzu, anebo jestli tomu konsenzu pomáháme, jaký je ten proces, to je záležitost, o které můžeme diskutovat. Ale v tom případě si řekněme, čeho chceme dosáhnout, jakými prostředky a co tím sledujeme. V tomto ohledu si myslím, že debata ještě nebyla vedena, a myslím, že to tady bylo poznamenáno, že debata v prvním čtení byla asi příliš plochá na to, abychom to diskutovali ve čtení druhém, a také to trošku znamená, že ve výboru se té debaty zúčastnili spíše odborníci a vedli to do nějakého odborného tématu, které skončilo, pravda, na neúplném souladu minimálně mezi výborem a ministrem, ale které může posunout celé uvažování o smyslu té normy trochu dál.
Místopředseda PSP Lubomír Zaorálek: Teď prosím pana poslance Polčáka.
Poslanec Stanislav Polčák: Děkuji, pane místopředsedo. Já se omlouvám kolegům, budu se snažit být stručný, nicméně nedá mi to, abych nereagoval ještě na některé další názory, které zde zazněly. Myslím si, že je vhodné je minimálně prezentovat i z druhého úhlu pohledu.
Za prvé je třeba si uvědomit, že advokát nevyhotovuje při této činnosti, těch doložek, veřejné listiny, nejedná se o veřejnou listinu. To je třeba říci. My tím chceme sledovat pouze jeden jediný cíl a já to znovu zopakuju. Pokud strany sporu dosáhnou konsenzu, že urovnají svůj spor, já nerozumím skutečně tomu, proč musí jít, aby takováto dohoda byla mezi nimi přímo vykonatelná, druhý týden, za týden, k notáři, který neudělá nic jiného, než opíše tuto dohodu mezi nimi do formy vykonatelného zápisu, který on prostě vyhotoví. Nerozumím tomu, proč třeba takovýto zápis notářem již naopak nepřezkoumává soud. ***