(12.30 hodin)
(pokračuje Semelová)
Myslím, že někdy zbytečně podléháme radám ze zahraničí, přičemž tito odborníci ani nezjišťují přesně, jak to u nás skutečně funguje, a my si zase neověříme, jak to funguje v těch zemích, které jsou nám dávány za příklad, a jaké to tam má dopady. Podřizujeme se těmto světovým receptům bez ohledu na specifika České republiky a na naše tradice, které daly základ propracovanému a fungujícímu systému péče o ohrožené děti. Měníme něco, aniž bychom nejdříve provedli analýzu našeho systému, toho, co děláme dobře, co má dobré výsledky, a toho, co je potřeba změnit. Navíc bez toho, aby vše bylo náležitě připraveno, a pak se nestačíme divit, co novela zákona způsobila. A není to pouze dnes. Vzpomeňme překotné rušení jeslí a mateřských škol, jejichž kapacity teď, zvláště v některých oblastech, citelně chybí, skvostnou radu, abychom co nejvíc navýšili počty maturantů a vysokoškoláků, přičemž teď máme spousta pseudoodborníků s bezcenným papírem, nebo změna, která má na svědomí situaci nejen na úřadech práce, ale především v rodinách, které nemají z čeho žít. Těch příkladů by bylo samozřejmě mnohem víc.
Problém je, že rozhodování o důležitých otázkách pobíhá bez ohledu na názory odborníků. Pokud je diskuse vedena, tak nezřídka formálně, kdy představitel ministerstva pouze přednese svou řeč a před samotnou diskusí opustí jednání.
Nyní k některým návrhům obsaženým v předložené novele. Ke značným změnám dochází v pěstounské péči, která se má významně rozšířit se současným omezováním ústavní péče. Nikdo určitě nepochybuje o tom, že by to mohlo být ve prospěch dítěte, ovšem jsou tady velké otazníky. Konkrétně by mě zajímalo, kde chce Ministerstvo práce a sociálních věcí nalézt tolik pěstounů, když o pěstounskou péči je v současnosti minimální zájem. Do roku 2014 bude zapotřebí 500 nových pěstounských rodin. Například v Praze se však za celý rok přihlásili pouze dva zájemci o pěstounskou péči, ovšem ne na přechodnou dobu, a to je v kojeneckých ústavech, dětských domovech, v dětských domovech se školou, v domovech pro osoby se zdravotním postižením a v diagnostických a výchovných ústavech zhruba 11 tisíc dětí. Kdo se o všechny tyto děti bude starat, když pěstounů je značný nedostatek? Takže opět nepřipravenost. Navíc je jasné, že k pěstounské péči musí být určité předpoklady, morální a odborné kvality, zájem o péči o dítě, vztah k dětem. Pokud by měla být motivací pouze finanční odměna, tak to asi v pořádku není.
Co se týká odborné přípravy zájemců o tuto péči, je podle mého názoru její rozsah naprosto nedostatečný. Tento týden jsme zde diskutovali zákon o pedagogických pracovnících, jenž reaguje na požadavky škol, které volají po možnosti prostupnosti pedagogů z jednoho stupně na druhý. Tento zákon byl však také zárukou toho, že nedojde k degradaci povolání učitelů toho kterého stupně, kdy k magisterskému studiu je povinnost doplnit si vzdělání na vysoké škole pro daný věk dítěte či aprobaci. V případě pěstounských rodin by bylo potřebné navýšit počet hodin pro proškolení, pro přípravu budoucích pěstounů. Musíme vzít o úvahu, že se jedná o děti s nejrůznějším zdravotním postižením, různá etnika, děti a mládež s poruchami chování, s kriminální minulostí, s agresivními projevy, děti, které běžně užívaly alkohol, drogy, ale také děti týrané a zneužívané. K péči o ně je zapotřebí mít průpravu psychologickou, zdravotnickou a podobně. Proto znovu zdůrazňuji, že bude nutno navýšit rozsah této přípravy tak, jak je po tom voláno i z řad odborníků.
Další věc, o které bych se chtěla v této souvislosti zmínit, je otázka dalšího fungování a budoucnosti zařízení, jako jsou kojenecké ústavy, dětské domovy a další. Informace, které pronikají do médií, vyvolávají značné obavy. Je pravda, a uvedl to kolega Čechlovský ve svém vystoupení i kolegyně Wenigerová, že rušení zařízení, jako jsou dětské domovy a podobně, v novele není. Avšak podle vyjádření ministra Drábka mají být kojenecké ústavy do konce roku 2013 zcela zrušeny a děti by byly umisťovány pouze do péče individuální. Do roku 2016 to má být i u dětí do sedmi let věku. Ministerstvo práce a sociálních věcí prý do té doby vytvoří alternativy pro výchovu dětí v náhradním rodinném prostředí. Samozřejmě, že bychom si všichni přáli, aby žádné dítě nemuselo být umístěno v ústavním zařízení, aby žilo v rodině své, případně náhradní, obklopené láskou svých bližních. Ale v České republice je 34 kojeneckých ústavů, jimiž loni prošlo přes dva tisíce dětí. Rušení těchto zařízení by bylo neuváženým, nesystémovým krokem, který by způsobil chaos a destabilizaci. Ne každé dítě je umístitelné. Většina dětí v těchto ústavech je nějakým způsobem hendikepována nebo nemocná. V zařízeních převažuje podle statistik při umisťování dětí zdravotní a zdravotně sociální důvody. V roce 2010 to bylo téměř 55 % všech důvodů umístění. Navíc mají tyto důvody umístění trvale rostoucí trend. Podle průzkumu za období od 1. 1. do 31. 8. 2011 tvoří v těchto zařízeních zdravotní a zdravotně-sociální důvody 74 % všech důvodů k přijetí a pobytu. Pokud by došlo k rušení těchto ústavů a zařízení, hrozí nebezpečí, že mnohé z těchto dětí se zdravotním postižením skončí na akutních lůžkách v nemocnici, které jsou přitom čtyřikrát dražší než péče o dítě v kojeneckém ústavu.
Dalším problémem je už zmiňována pěstounská péče na přechodnou dobu. Nerada bych byla svědkem toho, že u nás docházet k tomu, k čemu dochází v některých zemích, které nám s takovým zápalem radí, co máme dělat. Mám na mysli skutečnost, kdy děti, které střídají různé rodiny pěstounů na přechodnou dobu, je vracejí, když se jim dítě znelíbí. Ty pak nevědí, kam patří, kde mají nějaké zázemí, žijí s pocitem, že je nikdo nemá rád, že nikam a k nikomu nepatří. V tom zářném příkladu Velké Británie procházejí děti ve věku tří let často mnoha pěstounskými rodinami za svůj kratičký život. Z pěstounské péče u nás se už nyní vrací do ústavů až 18 % dětí. Po změnách, které Ministerstvo práce a sociálních věcí připravuje, se tento stav může rapidně zhoršit. Dětské domovy přitom poskytují dětem, které potřebují častou opakovanou péči nebo krátkodobou péči, bezpečné a stabilní prostředí. Dlouhodobé pěstounské rodiny mohou být velmi přijatelným řešením pro děti, u nichž není možná adopce a u nichž se nepočítá s dalšími pokusy o návrat do jejich biologické rodiny.
Jak už jsem uvedla v úvodu, každému dítěti je nejlépe v rodině. Pro to však musí být vytvořeny podmínky, přičemž důraz musí být kladen na prevenci poruch rodiny včetně zabezpečení jejich sociálně-ekonomického fungování. Mnohé rodiny se dnes nacházejí ve velké hmotné nouzi. Nemají práci, žádné příjmy a v té bídě žijí i jejich děti. Podle předložené novely zákona děti nemají být umisťovány do ústavů ryze z důvodů chudoby - tak je ale potřeba s tím něco dělat, aby se do té chudoby nedostávaly. Podle Úmluvy o právech dítěte je povinností státu zajistit takové podmínky, aby rodiny mohly normálně fungovat. Reformy, které vládní koalice realizuje, však mnohé naše spoluobčany do této chudoby přímo vrhají. Děti jsou těmi, kdo to pak odnáší nejvíce.
Děkuji za pozornost.
Místopředsedkyně PSP Vlasta Parkanová: Nyní bude mít slovo paní poslankyně Milada Emmerová jako další přihlášená do rozpravy. Prosím, paní poslankyně. ***