(12.10 hodin)
(pokračuje Sobotka)
Ty transfery pokračují navzdory dluhové krizi. Nikdo nezpochybnil závazky vůči novým členským státům. A v této situaci se česká vláda chová způsobem, jakým se chová.
Já myslím, že tohle je také důležitý aspekt, na který je potřeba poukázat, protože to jsou reálné projevy toho, že jsme součástí Evropské unie. My dneska patříme a budeme patřit mezi země, které na tom jednoznačně rozpočtově vydělávají. Ještě řadu let na tom budeme jednoznačně rozpočtově vydělávat, ale také je důležité, abychom kromě pozitiv přijali i určitou míru odpovědnosti jako jedna ze zemí, která se podílí na spolurozhodovacím procesu.
Myslím, že pan premiér dobře ví, protože byl řadu let členem vlády Mirka Topolánka, tak přece dobře ví, že v rámci Evropy se maastrichtská kritéria vykládala různým způsobem, že se vykládala jinak vůči malým zemím, jako bylo třeba Portugalsko nebo třeba Česká republika, a že se Maastricht uplatňoval jinak vůči Velké Británii, dokonce jinak vůči Francii nebo Německu. A tohle je přece proces, který řadu let Česká republika kritizuje. My jsme to kritizovali už za sociálně demokratických vlád, nepochybně se to kritizovalo i za vlády Mirka Topolánka, kde seděl pan premiér Nečas. A já myslím, že je důležité, aby se pravidla dodržovala. Já vnímám tu snahu hledat přísnější pravidla pro dodržování Maastrichtu v rámci té dohody, o které teď tady dnes vedeme debatu, za pozitivní věc. Vždyť to je něco, po čem Česká republika, ať už tady byly pravicové, nebo levicové vlády, vždycky volala. Tohle se řešilo i na Ecofinech, kterých jsem se účastnil jako ministr financí. Prostě různé zacházení s jednotlivými členskými státy, které by měly mít stejná práva a stejné povinnosti jako členské země Evropské unie. A tato smlouva se snaží říci, že Maastricht skutečně platí, uplatnit ještě o něco striktnější kritéria, pokusit se dosáhnout toho, aby tady existovala možnost vynutit si plnění na kterékoliv zemi, nejenom na malém Portugalsku nebo Řecku, ale také na Francii, pokud nebude dodržovat společná kritéria dluhové obezřetnosti a rozpočtové obezřetnosti, protože pouze obezřetnost rozpočtová a dluhová může v dlouhodobém hledisku stabilizovat pozici celé eurozóny a společné měny jako takové.
Nechci tady vést debatu, která nás ještě čeká za pět, za šest let, o tom, jestli kdy vstoupit do společné evropské měny. To je skutečně teď předčasná debata. Ale my tu možnost máme. Otevřeli jsme si ji vstupem do Evropské unie. A určitě nám také záleží na tom, co s eurem v příštích letech bude. Mimo jiné proto, že absolutní většina našeho exportu je závislá na tom, aby němečtí, francouzští a další spotřebitelé využívali výhody, které prostě přináší naše zboží a naše služby, které jsme schopni exportovat z České republiky směrem do Evropy.
Čili to, co mi vadí, je jistá míra škodolibosti na straně české vlády, takové to "my jsme to říkali, vidíte, oni mají problémy, nedokáží to vyřešit". Absolutní nepochopení solidarity v rámci Evropy, které jsem chtěl demonstrovat tím, že i v současné těžké době se ti němečtí a francouzští daňoví poplatníci skládají na Českou republiku, abychom ty finanční prostředky zde v České republice mohli investovat, a neschopnost podívat se na strategický zájem naší země.
A určitě by bylo dobře, kdyby se tady teď vedla diskuse o tom, co je náš národní zájem jako České republiky a jak jsme schopni nejlépe ten národní zájem uplatnit v rámci společenství, jehož jsme členy. Já si myslím, že musíme být aktivním členem Evropské unie v tom smyslu, abychom využívali naplno všech svých práv, která jsme členstvím v Evropské unii získali. A jestliže se bavíme o tom, že zde ještě vznikají na smluvní bázi mezi jednotlivými zeměmi další možnosti nebo další prvky koordinace společných politik, další procesy, budou tady další procesy, které nás z vnějšku budou ovlivňovat, a my s nimi stejně nic nenaděláme, pouze budeme muset reagovat na jejich důsledky, pak je přece rozumným uplatněním národního zájmu, abychom při tom rozhodování byli, abychom byli součástí rozhodování, abychom patřili mezi subjekty. Abychom nebyli pouze objektem politik, které se budou definovat mimo Českou republiku v rámci různých forem dohod, které dříve nebo později stejně budou integrovány do struktury Evropské unie a do legislativy Evropské unie. To si dříve nebo později Evropský parlament vynutí.
Myslím si, že je chyba, a vážná chyba, stavět se iniciativně do pozice někoho, kdo trvá na tom, že bude jenom subjektem působení vnějších sil, někoho, kdo vůbec neprojeví ani ambici ani ochotu ani schopnost být mezi těmi, kdo ty vnější síly budou formovat a kdo budou definovat její povahu. My jsme země, která má jasnou velikost, máme jasnou sílu ekonomiky, máme jasnou geografickou polohu, máme jisté komparativní výhody a ten náš osud je do značné míry všemi těmito faktory předurčen. Ale není to věc fatální a my přece jsme schopni jako politická reprezentace země hledat takovou cestu, abychom náš národní zájem co nejlépe ve prospěch občanů uplatnili. A myslím si, že o tom by měla být také tato fáze debaty.
Děkuji.
Místopředsedkyně PSP Vlasta Parkanová: Děkuji panu poslanci Sobotkovi.
Chci vás seznámit s další omluvou. Po 13. hodině se omlouvá pan poslanec Igor Svoják.
Nyní vystoupí první řádně přihlášený pan poslanec Dolejš.
Chtěla bych vás ještě seznámit s tím, že ve 12.30 budu nucena přerušit tuto rozpravu, abychom projednali pevně zařazený volební bod, respektive dva volební body.
Prosím, pane poslanče.
Poslanec Jiří Dolejš: Děkuji, paní předsedající. Budu na ten časový limit samozřejmě myslet.
Pokud se najde takový odvážlivec, který sleduje tuto debatu na téma evropské budoucnosti zvenčí, nevím, jestli si z toho odnese zásadní poznatek, že v České republice víme, kam Evropa jde nebo by měla jít, a víme, jaký je český národní zájem, jakou roli by Česká republika měla hrát. Mnoho slov, která mají spíše alibistický význam. Mnoho slov, která bych spíše chápal jako ideologická klišé. Zkrátka jako kdyby diskusi v České republice určovali samí buď Hujeři nebo hauři. A to určitě není dobře, protože ten problém má věcné parametry, jen se jim věnovat.
Hujeři evropští zachraňují prestiž České republiky a sounáležitost s Evropou, pod heslem "kdo nejde s námi, jde proti nám" straší naší izolací. Hujeři národovečtí, abych neopomněl druhou stranu, mávají suverenitou, varují před eurokraty - "uchvátí-li tě, zahyneš" - a straší rozpočtovým imperialismem.
Ale problém není v tom, jestli návrh fiskálního paktu je hrozbou, ale zda je dostatečnou odpovědí na krizi, do které se Evropa dostala. Zda přinese dostatečnou stabilitu, rozvoj a samozřejmě - to nás zejména zajímá - i konvergenci jednotlivých členských zemí. Asie dneska prognózuje svůj růst na sedm procent HDP. Američané poté, co se dostali z nejhoršího v roce 2009, uvažují o třech procentech. Jenom ta naše Evropa, zejména evropská zóna, směřuje někam pod nulu, čili do záporné nuly.
Je tedy ta odpověď v pořádku? Proč Evropská unie má takový hendikep v této fázi krizového vývoje? Můj názor je, že především není schopná větší makroekonomické kontroly Evropského hospodářského prostoru. A k tomu také platí dovětek, že je nefunkční už víc jak deset let nastavený Pakt stability. Od krizového podzimu 2008 proběhlo zhruba šestnáct summitů, schválili jsme nové pakty konkurenceschopnosti, eura plus, teď budeme schvalovat fiskální pakt. A změnilo se něco podstatného? Dostala se Evropa do lepší kondice? Já se obávám, že tak jasná perspektiva před námi není.
Čili to je součástí odpovědi, zda když pan premiér odjel do ciziny, aby tam čelil výzvě na Evropské radě, zda tam tak trochu nestál i z těchto důvodů s prázdnýma rukama, zda kdokoliv, kdo by tam jel, by tam nepůsobil dojmem, že je zmatený jak včela v zimě, a tudíž nemá smysl ho označovat za hrdinu, ale ani za zrádce. To je objektivní stav české diskuse a bohužel i výsledek jak českého, tak evropského vládnutí v poslední době.
Řekněme si, co je vážným problémem. Je to problémem nesouhlasu? Vždyť víme, že ten pakt stejně bude odsouhlasen, bude ratifikován, nabude účinnosti, protože ten souhlas stačí, aby ho odsouhlasili členové evropské zóny. A mají fóra několika dalších zemí, které členy eurozóny nejsou. Čili závazek náš, že musíme hned, tedy v březnu, nic neřeší. Jiná věc je, pokud bojujeme o čas, pokud se snažíme říci, že v nejbližších týdnech, měsících, možná letech žádné benefity z našeho podpisu neplynou, tak jak chceme tento čas vůbec využít, protože až se objeví ten čas, kdy budeme chtít přistoupit, řekněme, ke kvalitnější a vyšší smluvní úrovni evropské zóny, tak bychom měli na to působit. A to bohužel z dosavadní diskuse nevyplývá. ***