(18.20 hodin)
(pokračuje Sobotka)
Vážně se domníváte, kolegové a kolegyně, že taková personální politika lidem nevadí? Této vládě nevěří stabilně podle agentur, které se zabývají výzkumem veřejného mínění, 80 % občanů naší země, a dokonce ještě více lidí než těch 80 % nesouhlasí s personálním složením vlády.
Dámy a pánové v této Poslanecké sněmovně, jsme jediní, kdo může rozhodnout o pádu vlády. Pokud to neučiní vláda sama. Vláda to bohužel neučiní. Odtrhla se od reálného života, ztratila kontakt se životem občanů našeho státu.
Žádám vás, dámy a pánové, udělejme to. Vyslovme vládě nedůvěru. Všechny další možnosti budou pro zemi a její občany horší a dražší. Ještě je čas zastavit společenský marasmus, ještě je čas zastavit rozklad a ještě je čas uhasit rostoucí sociální konflikt. Pokračování takové vládní politiky, o níž jsem hovořil, nemůžeme jako zodpovědní poslanci připustit. V případě, že by bylo dnešní hlasování úspěšné, pak by sociální demokracie podpořila rychlé konání nových voleb do Poslanecké sněmovny. Koneckonců ty volby by se mohly uskutečnit společně s volbami do krajů a do Senátu. Z voleb by vzešla vláda s novým mandátem a novou důvěrou občanů k tomu, aby řešila spravedlivě, aby řešila kompetentně vážné problémy a výzvy, které stojí před naší zemí. Jsme přesvědčeni o tom, že současná vláda Petra Nečase už k žádným řešením a takzvaným reformám důvěru a legitimitu nemá.
Dámy a pánové, dovolte mi, abych vás vyzval: hlasujte pro vyjádření nedůvěry vládě Petra Nečase. Děkuji. (Potlesk v levé části sálu.)
Předsedkyně PSP Miroslava Němcová Nyní prosím o slovo předsedu vlády Petra Nečase. Prosím.
Předseda vlády ČR Petr Nečas: Vážená paní předsedající, vážené paní poslankyně, vážení páni poslanci, když jsme se na tomto místě sešli při podobné příležitosti, hlasování o důvěře vlády, v dubnu loňského roku, tak jsem tady řekl, že teprve čas ukáže, zda se jedná o vážně míněný pokus, nebo spíš o jakýsi politický seriál, který jsme zažívali i v minulém volebním období. Dnes se ukazuje, že se jedná o seriál. Já jsem nikdy nezpochybňoval legitimní právo opozice vyvolat hlasování o nedůvěře, nicméně i tentokrát je vidět, že ani dnes opozice nemyslí tento krok politicky vážně. Spíše jde o snahu se zviditelnit a zvýšit společenské napětí.
Když opozice vyvolala hlasování o nedůvěře vládě před jedenácti měsíci, byla politická situace, to přiznávám, uvnitř koalice dramatičtější než dnes. Přesto od té doby koalice mnohokrát prokázala svoji soudržnost, což bylo nesmírně důležité pro pokračování našich reforem. Koalice, přestože její spolupráce není idylická, a ostatně žádná koaliční spolupráce nikdy idylická nebude a obávám se, že ani v naší zemi, ani v zahraničí nenajdeme pozitivní případ idylické koalice, tak jsme vždy dokázali najít vnitřní energii a sílu a prosadili jsme celou řadu důležitých kroků, na které scházela síla v minulosti. Daří se nám prosazovat programové prohlášení vlády - z programu jsem zrealizovali již téměř 50 %. Základní části většiny reforem jsou dnes již schváleny. I díky tomu umožňují relativně dobré proplouvání naší země složitým ekonomickým obdobím v porovnání s řadou některých jiných evropských zemí.
Ano, říkám naprosto otevřeně, že na koaliční vládnutí není často hezký pohled a někdy zbytečně pokoušíme trpělivost svých voličů. Jako bychom občas nebrali na vědomí, že voliči rozdali karty tak, že od poloviny 90. let tady poprvé vládne výrazná vládní většina po dlouhém období menšinových křehkých a nestabilních vlád. Tady máme každý z nás svůj díl odpovědnosti a ani já se ho jako předseda vlády nezříkám. Na druhou stranu jsem přesvědčený, že právě proto, že máme silný mandát, nakonec zvítězí profesionalita a především odpovědnost a přes všechny problémy dokážeme najít společnou řeč.
Před rokem a půl jsme schválili první variantu rozpočtu. Od té doby jsme korigovali nebo schválili tři reformní úsporné rozpočty, znamenající mj. i výrazné zvýšení výdajů státního rozpočtu. Dnes v této rozpočtové trajektorii pokračujeme i za tu cenu, že neprovádíme zrovna populární kroky a že nám veřejnost za mnohé z nich netleská. Nejsou však projevem nějaké asociálnosti, ale snahy o eliminaci budoucích, mnohem větších potenciálních problémů v případě, kdybychom neudělali nic. Zkrátka kdyby se dnes neprováděly reformy, kdybychom dnes nespořili, za několik let by ty kroky musely být podstatně dramatičtější a také tvrdší.
Co se také dramaticky mění, je samozřejmě i situace kolem nás, především v eurozóně. Nikdo dnes neví, v jaké podobě bude eurozóna existovat za několik let. Zotavení především evropské ekonomiky došel bohužel dech. Eurozóna, se kterou jsme velmi silně ekonomicky provázáni, má v roce 2012 podle odhadů zpomalit růst na 0,2 %. Česká republika není izolovaným ostrůvkem v rozbouřeném moři a vývoj v eurozóně se nutně musí na naší ekonomice projevit.
Pokud chce vláda v letech 2012 až 2014 snížit schodky o 150 miliard korun, není to z nějakého našeho plezíru nebo z toho, že nemáme takzvaně co dělat. Reagujeme tak na celoevropský vývoj, který vyžaduje pružnou a operativní adaptaci na nové podmínky. Samozřejmě že nejdříve musíme hledat úspory na vládní úrovni, tedy na provozních a mzdových výdajích státu, na slučování státních agend a rušení nadbytečných úřadů, na levnějších veřejných zakázkách. Musíme také narovnat čerpání z evropských fondů, přestože se potýkáme s mimořádně neefektivním, komplikovaným a v minulosti špatně nastaveným systémem operačních programů.
Další prostředky samozřejmě ušetříme tím, že budeme důsledně implementovat do života novou verzi zákona o veřejných zakázkách, např. plošným uplatňováním elektronických aukcí, kde se v celé řadě úřadů a v celé řadě resortů jednoznačně ukázalo, že to skutečně vede k úsporám nejenom o procenta, ale v některých případech až o desítky procent.
Všechny evropské země, Českou republiku nevyjímaje, jsou přitom nuceny přijímat nepopulární změny na straně výdajů i na straně příjmů, a to musím říci bez ohledu na to, zda v nich vládnou levicové, nebo pravicové vlády. A mimochodem, ta opatření se od sebe příliš neliší.
V této chvíli se nemusíme obávat dramatických propadů ekonomiky jako v roce 2009, což je relativně příznivá zpráva, nicméně je zde riziko dlouhodobější stagnace, nebo dokonce ekonomického poklesu. Na druhou stranu si ale nemůžeme namlouvat, že existují jednoduché recepty, jak dosahovat trvalého hospodářského růstu, přestože vláda pod mým vedením hodlá uplatňovat i prorůstovou agendu.
Skončilo zkrátka období žití nad poměry v celé Evropě. Celá Evropa procitá ze snu o ničím neohrožené prosperitě do tvrdé reality. V řadě zemí dochází ke snižování sociálních dávek, důchodů a platů ve veřejné sféře. Mění se důchodové systémy, prodlužuje se věk odchodu do důchodu. V řadě těchto zemí veřejnost protestuje, ale tamní vlády bez ohledu na to, zda jsou pravicové, nebo levicové, nemají na vybranou. My se nechceme dostat do stejné situace jako např. Španělsko nebo Řecko, kde nezaměstnanost přesahuje 20 %, a u mladých lidí do 25 let dokonce více než 50 %, nebo prakticky 50 %. Jsou to čísla, která jsou mimochodem zhruba trojnásobně vyšší než u nás. Tam jsou mladí lidé nejenom bez práce, ale i bez perspektivy. ***