(15.20 hodin)
(pokračuje Černý)
"Po jedenácti letech zůstává bezpečnostní situace v Afghánistánu nestabilní," konstatuje se v projednávaném sněmovním tisku. Sám fakt, že i do budoucna počítáme s tím, že naši ambasádu budou v hlavním městě Kábulu střežit příslušníci speciálních sil, je symbolický. Kolik zastupitelských úřadů ve světě potřebuje takovou ochranu?
Přesto jsem proti předchozím letům jistou terminologickou novinku zaznamenal. V důvodové zprávě předloženého tisku se používá termín tranzice. Dá se také nahradit výrazy přechod, předávání, transformace, druh mutace, moment zlomu. Musím ale přiznat, že daleko nejpřesvědčivěji na mě působí výklad kolegy Vidíma. Ten při projednávání misí ve výboru pro obranu slovo tranzice přeložil asi takto: do konce roku 2014 chceme v Afghánistánu skončit, ale tak úplně nám to nevěřte.
Dovolte, abych vás jménem poslanců KSČM ujistil, že vám tak úplně opravdu nevěříme a že tranzici našeho postoje k vojenskému angažmá v Afghánistánu očekávat rozhodně nemůžete a že plánové snižování počtů považujeme za naprosto neskutečné.
Děkuji za pozornost. (Potlesk poslanců klubu KSČM.)
Předsedkyně PSP Miroslava Němcová Děkuji. Nyní prosím o slovo pana poslance Petra Hulinského, dále je přihlášen pan poslanec Jan Hamáček.
Poslanec Petr Hulinský: Vážená paní předsedkyně, vážené kolegyně, vážení kolegové. Dnes projednáváme vládní návrh na působení sil a prostředků rezortu Ministerstva obrany v zahraničních operacích v letech 2013-2014 a výhled na rok 2015. V tomto návrhu je zásadní otázkou především další působení naší armády v Afghánistánu v letech 2013 a 2014. V návrhu je přitom jasné, že naše angažovanost se postupně chýlí k závěru. Nechci se příliš rozebírat v početních detailech, ale je jasné, že armáda má jasný cíl: stáhnout se z afghánské operace bez materiálních a lidských ztrát.
Snižování počtů českých vojáků a jejich stahování souvisí s celkovou strategií NATO, která byla potvrzena na jeho posledním summitu v Chicagu, stáhnout misi v Afghánistánu do konce roku 2014 a předat odpovědnost za bezpečnost země do rukou samotných Afghánců, afghánské národní armády a policie.
Myslím si, že v souvislosti s ukončování této mise postupně nastává čas i pro vyhodnocování toho, jak tato mise přispěla ke zvýšení bojeschopnosti naší armády, jaké pozitivní, ale i negativní zkušenosti si z mise armáda odnáší. Bude to v mnoha ohledech velmi důležité i pro budoucnost budoucích misí. Nyní sice mnozí politici i vojáci i bezpečnostní experti hovoří o tom, že po Afghánistánu nebude existovat příliš politické vůle k nasazení vojáků v misi podobné, jako je afghánská. Důvodem je i to, že dochází ke snižování bojové schopnosti především armád evropských členských zemí NATO s ohledem k rozsáhlým rozpočtovým škrtům v obranných rozpočtech vyvolaným dopady ekonomické krize. Jenže bezpečnostní hrozby mohou takovou představu korigovat a je možné, že bude potřeba v blízké budoucnosti opět uvažovat o silnější vojenské angažovanosti NATO či Evropské unie v některých regionech.
Je zřejmé, že značná část kapacit armády je soustředěna právě na zajišťování afghánské mise, a to včetně rozvojových a výcvikových projevů. Dokonce jsou tomuto stavu přizpůsobeny i řídicí procesy, organizační struktura armády a Generálního štábu Armády České republiky. Vedení armády tak stojí před úkolem adaptovat se co nejdříve na nové potřeby a cíle bezpečnostní a branné politiky NATO a Evropské unie. Věřím, že k tomu může přispět i nový náčelník Generálního štábu generálporučík Petr Pavel.
Jedno je ale v případě Afghánistánu pro armádu velmi důležité. Naši vojáci obstáli v dlouholeté afghánské misi se ctí, a proto je třeba našim vojákům za vzornou reprezentaci České republiky poděkovat. Osobně také přeji všem těm, kteří v Afghánistánu povedou naši misi do finiše, aby se do vlasti vrátili zdraví a v pořádku, a tento tisk podpořím.
Předsedkyně PSP Miroslava Němcová Nyní prosím pana poslance Hamáčka, dále je přihlášen pan poslanec Antonín Seďa.
Poslanec Jan Hamáček: Vážená paní předsedkyně, vážená vládo, dámy a pánové, já jsem přesvědčen, že je velmi dobře, že vláda tímto dokumentem dává najevo, že se rozhodla jít cestou racionalizace účasti našich vojáků v zahraničních misích. Afghánistán, který je hlavním tématem této debaty, je místem, kde dnes působí přes 600 českých vojáků, a představuje tedy hlavní působiště našich ozbrojených sil v zahraničí. Nicméně mimo to naši vojáci působí v řadě dalších částí světa, a jakkoli jde o spíše symbolická čísla, tak i tito vojáci si zasluhují naší úctu stejně tak jako jejich kolegové v Afghánistánu.
Předkládaný vládní návrh, který dnes diskutujeme, který se týká prodloužení účasti našich vojáků v zahraničních misích na období příštích dvou let, v mnohém, a zejména v té hlavní části, tedy v Afghánistánu, reflektuje připomínky a postoje sociální demokracie a mě to těší. Jakkoli by si sociální demokracie dokázala představit ještě ambicióznější, ještě možná rozsáhlejší stahování našich vojáků z Afghánistánu, tak tento návrh jde jednoznačně správným směrem. On počítá s postupným stažením našich vojáků z mise ISAF ke konci roku 2014 a s ukončením našeho působení v této mezinárodní misi.
Jak jsem již řekl, my jsme vyzývali k mnohem ambicióznějšímu harmonogramu a dokázali bychom si jej představit, a současně je ale také potřeba říci, že bychom upřednostnili a upřednostňujeme větší důraz na humanitární aspekt našeho působení v Afghánistánu. Nicméně respektujeme, že se vláda rozhodla jít tímto směrem, a dá se říci - nemusí pršet, stačí když kape.
Nicméně je potřeba si říci, že za víc než deset let působení v Afghánistánu mají naší vojáci být na co hrdi, ale přes nepochybné úspěchy, kterých se podařilo dosáhnout zejména v tom hlavním místě naší odpovědnosti, to je tedy provincie Lógar, kde působí náš provinční rekonstrukční tým, tak nemůžeme úplně zavírat oči před některými dlouhodobě destabilizujícími trendy.
Je evidentní, že vládě v Kábulu se jen velmi těžce daří upevnit kontrolu nad územím státu, zejména ve venkovských oblastech, a počet povstaleckých útoků stále roste, respektive minimálně nepolevuje, a to je zčásti i díky velmi propustné hranici s Pákistánem. Všudypřítomná korupce může jen těžko upevnit důvěru Afghánců, natožpak mezinárodních donorů, včetně České republiky, kteří podporují vládu současného prezidenta Hamída Karzáího, a zároveň se ukazuje, že přes veškeré, velmi masivní nasazení vojenské síly se zcela nepodařilo potlačit hnutí Taliban a přidružené bojové skupiny. Tato draze vykoupená lekce jasně dokazuje, že v podobných konfliktech je nutno klást důraz také na získání náklonnosti lokální populace prostřednictvím humanitárních a rekonstrukčních programů.
A pokud mluvíme o situaci v Afghánistánu, tak je potřeba zmínit ještě jeden aspekt a to je situace a role jeho souseda, a to Pákistánu. Já jsem bytostně přesvědčen, a věřím, že pan ministr to nebude rozporovat, že klíč k řešení afghánské situace není úplně a stoprocentně v Kábulu, ale z velké většiny je potřeba ho hledat v Islámábádu. A pokud s nepodaří přesvědčit současné vedení Pákistánu o tom, že stabilní a funkční Afghánistán není pro Pákistán hrozbou, ale spíše možností uklidnění situace v regionu, tak i přes masivní nasazení sil a prostředků jak vojenských, tak ekonomických nebude možné situaci v Afghánistánu stabilizovat. A to je něco, co jsem ve vystoupení ministrů obrany a zahraničí nenašel, a popravdě řečeno, ani jsem to nenašel v krocích české diplomacie. Prostě my se nemůžeme tvářit, že Afghánistán je izolovaný problém a že pákistánská diplomacie a další složky pákistánské vlády v tom nehrají žádnou roli.***