(16.20 hodin)
(pokračuje Rusová)
Protože někde pravda určitě je, a to na jedné straně nebo na druhé straně. Takže já se domnívám, protože jsme se i bavili o tom, zdali když Policie České republiky požádá Poslaneckou sněmovnu o vydání poslance k trestnímu stíhání, a eventuálně by kvalifikovala skutkovou podstatu trestného činu, ale říkám v uvozovkách, ne úplně správně, dle mého názoru rozhodující je popis skutku a ten popis skutku je poměrně dosti podrobně v žádosti Policie České republiky popsán, dán.
Takže za klub KSČM sděluji, že budeme hlasovat pro vydání poslance Chaloupky k trestnímu stíhání. Děkuji za pozornost. (Potlesk poslanců KSČM.)
Předsedkyně PSP Miroslava Němcová Děkuji paní poslankyni Rusové. Nyní se hlásí pan kolega Otto Chaloupka. Prosím. Ještě tady mám jednu omluvu. Dnes se od 16.30 hodin omlouvá pan poslanec Huml.
Slovo má pan kolega Chaloupka. Prosím.
Poslanec Otto Chaloupka: Vážená paní předsedkyně, vážení kolegové, vážené kolegyně, budete za malou chvíli hlasovat o mém vydání policii, která Sněmovnu požádala o vydání k trestnímu stíhání. Pokusím se vás v pár minutách seznámit s příběhem, který policie vyšetřovala celých 12 měsíců a který bez ohledu na výsledek vašeho hlasování navždy poznamenal můj život a život mé rodiny.
Předtím než vám představím svou téměř dvouletou anabázi a prožitou zkušenost, chtěl bych udělat jen malou osobní poznámku k celé záležitosti. Asi nikdo z nás si nepřeje být účastníkem střetu s pomluvou, účelovou manipulací a snahou o diskreditaci, která může člověku doslova zničit život. Jsem si jist, že mi dáte za pravdu, že je to nepěkná představa. Bohužel musím konstatovat, že podobný zážitek potkal mne a do mé pracovní blízkosti se vloudil jedinec, který byl odpočátku rozhodnut zachovat si svou pracovní pozici, své zázemí, a to doslova za každou cenu.
Musím říci, že je pro mne den ode dne děsivější, jak snadné je někoho zdiskreditovat. Policie mne chce obvinit ze spáchání trestného činu. Neměl jsem možnost nahlédnout do vyšetřovacího spisu, nevím tedy, z čeho policie vychází a podle čeho dospěla k takovému závěru. Nevím tedy, proti čemu bojuji, ale mohu se hájit pouze pravdou a mně známými fakty. S těmi bych vás nyní rád ve stručnosti seznámil.
Ing. Vařejku jsem poznal v roce 2010 před volbami do obecních zastupitelstev, kdy začal docházet do klubu Věcí veřejných v Hodoníně. Působil jako mladý vzdělaný a nadějný člověk a jeho členství v našem klubu jsem uvítal, a protože jsem v té době neměl asistenta, uzavřel jsem s ním po určité době i smlouvu na výkon této pozice. Možná již tehdy jsem měl znát jeho prohlášení, že strana Věci veřejné ho začala zajímat až po jejím úspěchu v parlamentních volbách.
Při sestavování kandidátky se Ing. Vařejka dostal na její čtvrté místo. Já jsem se coby původní lídr kandidátky přesunul z jejího čela na místo šesté, čili v podstatě nevolitelné. Abychom jako klub zvýšili povědomí o našich kandidátech, kteří byli v politice novými, neznámými lidmi, rozhodli jsme se uspořádat kampaň na propagaci jednotlivých tváří na čele kandidátky, a to nad rámec původně zamýšlené předvolební kampaně. Za hodonínské Věci veřejné jsme požádali centrálu strany o příspěvek na předvolební kampaň ve výši zhruba 150 tisíc korun. Centrála nám po postupném snižování přislíbené částky poskytla pouze 30 tisíc korun, a to formou proplacení malé části nákladů spojených s tiskem propagačních volebních materiálů. Zbylou část kampaně bylo třeba dofinancovat z vlastních finančních prostředků.
S dalším kandidátem, panem Motyčákem, jsme se dohodli, že veškeré tiskové práce nad hodnotu zmíněných 30 tisíc od centrály, materiál a práce s nimi spojené, zajistí na vlastní náklady. Po dohodě s Ing. Vařejkou jsem uhradil kromě své vlastní kampaně i jeho kampaň s tím, že on sice žádnou hotovost momentálně nemá, ale že mi náklady ve výši přibližně 60 tisíc korun uhradí nejpozději do konce roku, a to ve třech měsíčních splátkách. Tento fakt ostatně potvrzují i nahrávky z dílny pana Vařejky poskytnuté policii, a to i přesto, že odevzdané nahrávky nebyly úplné, jak uvedl sám pan Vařejka.
Protože jsem kampaň hradil bez vědomí své manželky z našeho rodinného rozpočtu, převod na soukromý účet by mi přivodil nutné zdlouhavé vysvětlování, dohodli jsme se tedy s panem Vařejkou na splátkách v hotovosti. Tím jsem považoval celou věc za vyřešenou. Pan Vařejka mi předal podle dohody dvě splátky v hotovosti - 17 tisíc a 20 tisíc korun, celkem tedy 37 tisíc korun, a to v listopadu 2010. Po asi dvouměsíční spolupráci s panem Vařejkou, kdy jsem poznal, že pan Vařejka není tím, za co jsem ho pokládal a jak se s oblibou prezentoval, tedy není schopen profesionálně vykonávat funkci asistenta, kdy mi odmítal brát telefony o víkendu, zpochybňoval má rozhodnutí, nedokázal zajistit zařízení regionální poslanecké kanceláře, navazoval kontakty s radními a s různými organizacemi mým jménem, aniž bych o tom věděl, a podobně, tak jsem se tedy s ním pokusil dohodnout na ukončení spolupráce s tím, že potřebuji zkušenějšího asistenta v Praze, ale on zůstane mým asistentem v Hodoníně, za což mu budu platit ze svých peněz. V ten moment se z pana Vařejky stal úplně jiný člověk a začal mi vyhrožovat stížnostmi u předsedy strany, předsedkyně Sněmovny a u dalších funkcionářů s odůvodněním, že on přece má právo být asistentem poslance a já mu toto jeho právo nesmím upírat. S tím jsme se rozešli a já jsem od té doby s panem Vařejkou nemluvil ani jsem od něj nedostal zbývající dlužnou částku.
V lednu 2011 pan Vařejka napsal stížnost postupně Kristýně Kočí, tehdejší předsedkyni poslaneckého klubu, předsedovi strany Radku Johnovi, Karolíně Peake, Lence Andrýsové a v neposlední řadě tehdejšímu ministrovi dopravy Vítu Bártovi, kterému navíc nabídl spolupráci s tím, že doslova "spolu dosáhneme mnohem více". Na základě těchto stížností byl pan Vařejka pozván na zasedání rady Věcí veřejných, kde ale neprokázal oprávněnost svých stížností a obvinění. Za další tři měsíce, v dubnu 2011, na mne pan Vařejka podal trestní oznámení na Policii České republiky za zneužití pravomoci veřejného činitele s tím, že jsem ho nutil, aby mi dával peníze. Do médií se pan Vařejka vyjadřoval s různými navzájem si odporujícími variantami. Nejabsurdnější z nich bylo tvrzení, že mi peníze dával dobrovolně na dobročinné účely. Podotýkám, že o tomto nikdy nepadlo ani slovo, pan Vařejka mi měl podle domluvy vracet peníze, které jsem zaplatil za jeho osobní propagaci. Nic víc. ***