(11.50 hodin)
(pokračuje Opálka)
Vidím, že rozesmívám nejen zpravodaje, ale i jeho kolegu Vidíma, ale já se pokusím vás v té věci vyvést z omylu. I když se opírají o tyto výroky, napřed je třeba vypořádat se s termínem, co vlastně je oním historickým majetkem. A teď byste se, kolegové, mohli začít smát! Jakou má minulost, zda veškeré formy jeho nabývání morálně obstojí a lze je považovat za zákonné, právoplatné.
Chci zde možná zbytečně apelovat na případně ještě nerozhodnuté kolegyně a kolegy, aby podpořili zamítnutí této formy vládního návrhu. V tomto případě je poslušná podpora koaličního ujednání a ujednání pana premiéra ve Vatikánu opravdu velkým zatížením vlastního svědomí a osobní zodpovědnosti. Proto se pokusím v krátkosti ukázat na několika fragmentech, v jakých historických obdobích onen majetek často ve skutečnosti vznikal.
Začnu citátem z prvé poloviny 18. století, kdy Johann Erasmus Wegener, zámecký hejtman ve Štěkně, napsal v díle Utrpení selského lidu - cituji: "Když český sedlák veškeré práce, povinnosti s kontribucí, které mu vrchnosti ukládají, trpělivě snáší, zasluhuje, aby za svatého a mučedníka prohlášen byl. V té době se robotovalo od svatého Jiří do svatého Havla pět dní v týdnu a pro svou práci měl rolník jen jeden den. O nedělích byly často pořádány panské hony, na nichž museli robotníci nadhánět a nebo vykonávat jiné úkony. Kdo nešel v neděli do kostela, byl trestán a pokutován. Kostelníci mívali nařízeno, aby zapisovali každého, kdo se na bohoslužby nedostavil. Za to dostávali část pokut vybíraných od provinilců. Robotovat musela celá rodina - muži od 18 let až do 55 let a ženy od 17 do 50 let. Děti od 13 let musely pást panský dobytek a zastávat lehčí práce a posílky v panských dvorech. Nechtěl-li sedlák svůj potah udřený za celý den na panské robotě (od východu do západu slunce) ještě po nocích na svém poli hnát do práce, zapřahal do pluhu sebe i svou rodinu." Konec citátu z 18. století.
Trojí stav: církev, šlechta a robotný lid a jejich role považovala věrouka za přirozený zákon boží. Církev se jako největší feudál i jak ideová autorita spolupodílela svým postojem a postavením na utrpení a vykořisťování poddaných. Získávala tak nemravně, nekřesťansky i násilně značnou část dnes požadovaného takzvaného svého majetku. Neznala slitování ve vymáhání desátků a plateb za církevní úkony, jako byly křty, biřmování, svatby, mše, pohřby atd. Kroniky o tom zachovaly mnoho důkazů. Například kněz Prokop Diviš, známý a uznávaný vynálezce hromosvodu, byl ve vybírání desátku ve prospěch církve tak důsledný, že když jej farník, který měl hodně dětí a ze špatné úrody měl jenom lepší úrodu zelí, prosil, aby z této úrody nemusel dávat desátek, tak farář Diviš sám vzal vozík, zajel na jeho pole a každou desátou hlávku zelí z pole odvezl.
Tisíc let tak vládla církev se šlechtou v Evropě a nabývala své majetky. Francouzský katolický filozof Aragois Maursac napsal v L'Express 26. ledna 1961 - znovu cituji: "Marxismus se objevil v roce 1847. Tisíc let, to je dlouhý dějinný úsek, který měl křesťanský západ k dispozici, aby změnil svět, a ne aby jej vykořisťoval. Marxismus se zrodil z obludných nedostatků křesťanské Evropy." Tolik francouzský katolický filozof. (Posl. Bartoš upozorňuje na nesprávnou výslovnost.) Omlouvám se, pokud má výslovnost francouzštiny byla nedokonalá. Děkuji za upřesnění. Ve stenu to snad opravíme.
I proto se také papež Jan Pavel II. snad v každé zemi, kterou navštívil, omlouval veřejnosti za příkoří a utrpení způsobené katolickou církví v minulosti. Také v důsledku těchto obludných praktik došlo již ve středověku k druhému schizmatu a dalšímu částečnému rozpadu římskokatolické církve na protestantské církve, které odmítaly nemravný život katolického kléru i útlak robotného lidu. Vývoj a praktiky jednotlivých nových křesťanských směrů byly a jsou různé. Například na našem území Církev adventisté sedmého dne se se vší skromností věnuje duchovní činnosti ve svých sakrálních zařízeních. Věřící měsíčně dobrovolně stále dávají církvi desátek, tj. 10 % ze svých měsíčních čistých příjmů. Tyto příjmy spravuje církevní staršovstvo, z nichž platí své duchovní a celý provoz církevní komunity. Od státu nežádali až do roku 2007 žádnou finanční podporu. Rozumím tomu, že nakonec zákonné nabídce státu neodolali. Kdo by nevyužil tak štědrého právního prostředí, o kterém si mohou v jiných zemích jen snít?
Kolegyně, kolegové, naše dějiny byly výrazně ovlivněny bojem o vlastní identitu a existenci před germanismem i vládou papežů. Ač jsou na to různé názory a výklady, v době husitské nám hrozilo od křižáků téměř úplné vyhubení. Tehdy kardinál Palme při podávání zprávy o českém lidu řekl papeži, opět cituji: "Je to národ sebevědomý. Je třeba s ním zacházet vlídně jako s oslem, dokud se mu nehodí ohlávka přes hlavu a neuváže se ke žlabu."
Reformátor římskokatolické církve mistr Jan Hus je téměř po 500 letech po rozhodnutí církevního koncilu stále kacířem. Žádný následný koncil tento výnos nezměnil. Papež Pavel II. v roce 1466 vyhlásil klatbu i nad českým králem Jiřím z Poděbrad a organizoval proti němu i křížovou výpravu. Jak příznačné! Dnes neposlušný svět trestá NATO, tehdy to byly křižácké výpravy papeže. Také vznik Československé republiky vysoká církevní katolická hierarchie nepřivítala. Hlásila se k Rakousku a poslední úpravou hranic jednotlivých biskupství byla tato dána do souladu s hranicemi státu až v 70. letech 20. století. Tehdejší pozemkové reformy nové republiky sice dnes zpochybňovány nejsou, ale ohlas jistě nebyl jiný než za vlády císaře Svaté říše římské Josefa II. Věřím, že by někdo rád zpochybnil i jeho historické kroky. Vždyť projednávaný vládní návrh připomíná právě období po smrti Josefa II., kdy se výrazně bořily jeho reformní změny zasahující římskokatolickou církev. Stoprocentní návrat se však již nepodařil. ***