(18.20 hodin)
Místopředseda PSP Lubomír Zaorálek: Ano, pan poslanec Boris Šťastný je řádně přihlášený. Zase by ho chtěl přeskočit pan poslanec Tejc. Ale to by si už nezasloužil pan poslanec Šťastný, to už je podruhé.
Poslanec Jeroným Tejc: Vážený pane místopředsedo, omlouvám se panu poslanci Šťastnému, budu mluvit velmi krátce.
Jak je to s tou solidaritou? Pan ministr tady řekl svůj pohled, řada pohledů tady ještě zazní, ale já myslím, že základní rozdíl je mezi zdravotním a sociálním pojištěním. Pokud někdo platí sociální pojištění, tak čím více platí, tím více se to odráží ve výši důchodu, byť samozřejmě je tam velký nepoměr a není to absolutní nárůst podle toho, jaký je ten konkrétní důchod. Jednoduše řečeno, odráží se v tom, kdo kolik platí, to, jaká je výše onoho důchodu.
Ale se zdravím je to přece úplně jinak. Tady ať už platíme měsíčně 500 korun, 30 tis. korun, tak každý z nás se může dostat do situace, že náklady na léčení budou v řádu milionů. A tady žádný poměr prostě existovat nemůže. Tady nemůže existovat žádná úměra mezi tím, kolik platíme a kolik nakonec dostaneme. A proto si myslím, že jestliže je možné diskutovat o nějakých stropech a o jejich výši, tak v případě sociálního pojištění. V tomto případě jsem přesvědčen, že o žádné takovéto diskusi tady nemůže být ani řeč, protože zdravotní pojištění prostě nikdy nemůže odrážet ty skutečné náklady na léčení konkrétního jedince, a výrazem solidarity by právě mělo být to, že pokud jsou náklady na léčení jednotlivců mnohdy neomezené, nevyčíslitelné, tak bychom neměli omezovat příspěvky a měly by tyto příspěvky být skutečně podle toho, kdo kolik je schopen přispět podle svého příjmu. A to, myslím, že je alespoň můj pohled na solidaritu v tomto systému. Děkuji.
Místopředseda PSP Lubomír Zaorálek: Tak a pan poslanec Boris Šťastný. Věřím, že už můžete dojít k tomu stolku, že vás nikdo nezažene.
Poslanec Boris Šťastný: Už mě ne nikdo nepředběhne. Děkuji, vážený pane předsedající. Dámy a pánové, budu velmi stručný. Jenom bych chtěl krátce reagovat na některé teze předřečníků, abychom si při této relativně věcné debatě napříč politickým spektrem uvědomili několik základních paradigmat.
Ta první věc je - hodně tady diskutujeme o srovnání sociálního a zdravotního pojištění. Prosím pěkně, v České republice neexistuje zdravotní pojištění. Chci to ještě jednou zdůraznit. My nemáme zdravotní pojištění, máme zdravotní daň. Proto bychom, možná, já jsem tuhle, i když se mnohdy v tom přeme, měl nápad, abychom v rámci nějakého zákona slovo pojištění předělali ve všech zákonech jedním návrhem zákona na slovo daň, protože v tu chvíli bychom všichni věděli, o čem mluvíme, a bylo by to jasné.
To však neznamená, že by to tak mělo zůstat. Mělo by být povinností a snahou vlády, Ministerstva zdravotnictví konkrétně, aby pokud možno co nejdříve se tato zdravotní daň změnila na skutečné zdravotní pojištění, anebo alespoň aby byla kombinací nějaké pevné rovné zdravotní daně v nějaké dané výši, která bude zajišťovat právě tu solidaritu, o které tady je tolik řeč. Protože skutečně ať platíte jakoukoli výši konkrétní daně, tak nemáte jakýmkoli způsobem zastropovánu zdravotní péči, kterou dostanete, na rozdíl samozřejmě od pojištění důchodového, jehož samozřejmě potom výše důchodu je ať už rozdělena velikostí, anebo zastropována, a tak tomu je i ve většině evropských zemí. Stejně tak naopak ve většině evropských zemí neexistují žádné stropy na zdravotní daň, pokud daň je. A tato daň by měla býti doplněna o nějakou míru skutečného zdravotního pojištění, které bude reflektovat na ten stav, že skutečně tam existuje nějaká míra rizika, která je vypočitatelná. A tomu bude i přizpůsobena platba každého z nás a také to, co za to dostaneme.
A to se týká i tzv. bonusů a malusů, na které jsme zvyklí například u pojištění odpovědnosti za škodu. A tady se to nedá udělat tak, že skutečně nemocný člověk bude automaticky pokutován. To je nesmysl, protože někdo se může narodit, a mnohým spoluobčanům se to tak běžně děje, s nějakou zdravotní predispozicí nebo indispozicí už od narození či vrozenou vadou či získanou nemocí v průběhu dětství, kterou nemohl žádným způsobem třeba ovlivnit. Ale v případě prevence by tato věc měla býti nastavena jako skutečně reálné pojištění. Proto si myslím, že ten návrh má systém, má opodstatnění. Konečně, ač já samozřejmě jsem velkým obhájcem veškerého zachování zvýhodnění pro živnostníky a osoby samostatně výdělečně činné, v tomto případě skutečně se jedná o nesystémovou záležitost, která by měla být odstraněna. A konečně, jak bylo již řečeno, vládní balíček to nějakým způsobem řeší.
Poslední poznámka. Je potřeba zachovat při projednávání těchto věcí vždy to, aby skutečně člověk zdravotní daň platil pouze jednou. Je potřeba tuto věc mít na paměti. Nejsem si jist, jestli tento návrh, tak jak jsem ho studoval, je to z toho poměrně nejasné a bylo by potřeba to dále na výboru dořešit, protože mohlo by se státi, že existuje osoba samostatně výdělečně činná, která vedle toho pobírá příjem i třeba jako zaměstnanec, a mohla by platiti násobky toho, co by mělo být, nikoli součty. Děkuji.
Místopředseda PSP Lubomír Zaorálek: Posledním, kterého mám tady přihlášeného, je pan poslanec Miroslav Opálka v obecné rozpravě. Prosím, pane poslanče, máte slovo.
Poslanec Miroslav Opálka: Děkuji, pane místopředsedo. Vážené kolegyně, kolegové, členové vlády, dovolte mi, abych se zapojil taky do rozpravy k solidaritě.
Přiznám se, že trošku jsem nerozuměl srovnání pana zpravodaje, toho daňového systému a zdravotního pojištění. Promítněme si, jak to ve skutečnosti je. Takže daně platíme skoro by se dalo říci rovně, 15 %. Ti, co mají málo, mají tam nějakou bonifikaci, odpočty, neplatí žádnou daň. Potom to jde někam ke 140 tis., tam je to těch 15 %, a pak to zase díky superhrubé mzdě degresivně klesá dolů. Takže myslím, že to je přesně ten problém, který kritizujeme, že je to degresivní. Co se týká zdravotního pojištění, tam tedy žádné daňové odpočty nejsou, platí se tedy taky ze superhrubé mzdy, ale je zastropována.
A teď si kladu otázku, co je solidární a co není solidární. Myslím si, že na to už kolegové přede mnou odpověděli. Ano, je to politické rozhodnutí, politická váha, míra kultivace společnosti a rozvoje její civilizace, protože tak jak jde čas, tak se solidarita samozřejmě promítá v historii vždy na vyšším stupni. My jsme se dostali do Rubikonu a začínáme solidaritu šroubovat.
Když vzpomenu minulost, tak jsme zde neměli žádné nemocenské pojištění, důchodové pojištění, zdravotní pojištění, úrazové pojištění, prostě platila se daň a pak se přerozdělovala na jednotlivé činnosti. Myslím si, že to bylo docela spravedlivé, protože daň byla každému jasná. Byla tam samozřejmě vysoká progrese a týkalo se to tedy všech složek tady těchto odvodů. My se blížíme k situaci, kdy budeme pracovat v tzv. jednotném inkasním místě a tam se budou shromažďovat peníze za zdravotní pojištění, důchodové pojištění, nemocenské pojištění, státní politiku zaměstnanosti a pak se to bude zase pracně přerozdělovat a každé se bude vyměřovat podle jiného zákona. Co tím chci říci? Myslím si, že jsme v situaci, kdy bychom se mohli vrátit k tomu, že všechno bude stanoveno jednou daní a pak vnitřním předpisem přerozdělováno. ***