(18.40 hodin)
Místopředseda PSP Lubomír Zaorálek: Mám tady faktické: pan poslanec Ohlídal je první řádně přihlášený s faktickou, pak to byl pan poslanec Kováčik.
Poslanec Ivan Ohlídal: Děkuji za slovo, vážený pane místopředsedo. Vážené dámy, vážení pánové, chtěl bych panu ministru Kalouskovi položit jednu otázku, protože v jeho vyjádření minimálně jedna věc mi nebyla jasná. Chápal bych to, co říkal pan ministr Kalousek, že pokud jde o vojenský specifický, jedinečný materiál, že neexistuje znalec, který by mohl odhadnout cenu, tedy není možné vytvořit znalecký posudek. Ale v případě letounů CASA tyto letouny kupovali kromě nás Poláci i Portugalci, Portugalci za poloviční cenu, Poláci sice za o něco vyšší cenu, ale podstatně nižší než Česká republika. Takže ve vyjádření pana ministra vidím jakýsi rozpor, že by nebylo možné posoudit ceny. Protože letouny CASA podle mých informací byly velmi podobné, pane ministře.
Děkuji vám za odpověď předem.
Místopředseda PSP Lubomír Zaorálek: Já tu mám ale faktickou první pana poslance Kováčika a tam nemá pan ministr Kalousek... Tak v tom případě pan poslanec... Tak pan poslanec Grebeníček ale má řádně faktickou, takže to musím respektovat. Tam není přednost a pan poslanec Grebeníček... (Dohady mezi poslanci o přednosti.)
Ministr financí ČR Miroslav Kalousek Děkuji oběma pánům poslancům, že mi umožní odpovědět.
Znalecký posudek je možné udělat na cokoliv. Znalecký posudek není problém. Problém je znalecký posudek na cenu obvyklou. Cena obvyklá je prostě termín z legislativy majetkového práva a znalec říká, zda ten majetek, který se obvykle obchoduje za těchto podmínek, jestli je v té dané, nebo není ceně. Což je opak unikátu. Upřímně řečeno, nechci toho pána snad ani jmenovat, ale při logice vyšetřovatele musíme zavřít zpátky dvacet let všechny ředitele Národní galerie. Protože ředitelé Národní galerie, kteří vykupovali obrazy, originály mimo aukce, kde tu cenu stanovila aukční cena, kde uplatnili předkupní právo státu, no tak prostě holt neměli šanci stanovit znalecký posudek na cenu obvyklou, protože na unikát se cena obvyklá stanovit nedá! To prostě nejde! Mazánek si myslí, že to jde, ale prostě všechny právní autority v téhle zemi si myslí, že to nejde. To znamená, specifický, ten letoun se jmenuje CASA tak jako auto se jmenuje Škoda. Ale může to být Fabia, může to být Octavia, může to být Superb, může to být pancéřované, může tam být kulomet a má to holt prostě rozdílnou cenu. Co tam je, já vám neodpovím, protože je to tajné, ale vím, že řada prvků se musela vyvíjet. A protože armáda si to přála, tak si zaplatila i vývoj. A na to prostě nelze stanovit cenu obvyklou. Na unikát nemůžete stanovit cenu obvyklou. Myslím si, že nám každému stačí půl mozkového závitu, abychom věděli, že na unikát nelze stanovit cenu obvyklou, protože -
Místopředseda PSP Lubomír Zaorálek: Čas, pane ministře.
Ministr financí ČR Miroslav Kalousek Nemám žádný čas, mám přednostní právo, jsem člen vlády!
Místopředseda PSP Lubomír Zaorálek: Já jsem vás vyvolal proto, že to byla faktická a dal jsem...
Ministr financí ČR Miroslav Kalousek Nikoli! Přihlásil jsem se přednostně jako člen vlády, pane místopředsedo! (Reakce ze sálu.)
Místopředseda PSP Lubomír Zaorálek: To není pravda, pane ministře, já jsem vám dal faktickou. A v tom případě...
Ministr financí ČR Miroslav Kalousek V tom případě se teď hlásím s přednostním právem jako člen vlády. A pánové mi dávají přednost.
Místopředseda PSP Lubomír Zaorálek: Vy dáváte přednost? (K dále přihlášeným poslancům.) Už ne, to znamená, vyčerpal jste faktickou a ty mají přednost.
Ministr financí ČR Miroslav Kalousek Já to pak dopovím.
Místopředseda PSP Lubomír Zaorálek: Prosím, můžete potom. Stejně jako pan poslanec Filip. Prosím, pan poslanec Kováčik.
Poslanec Pavel Kováčik: Děkuji za slovo. Pane předsedající, vážená vládo, paní a pánové, věřte, že není ve mně ani kapka zášti či podobného pocitu. Nicméně panu ministrovi Kalouskovi jsem dal přednost právě proto, že jsem byl přesvědčen o tom, že je přihlášen k faktické a faktická má přednost i před přednostním právem, se kterým jsem se hlásil řádně já.
Chci se v této chvíli po téměř celém dni, kdy jsme tady slyšeli velmi silná tvrzení, velmi silné věty, velmi expresivní výrazy, velmi emocionální vyjádření, zeptat vás, vážené kolegyně, vážení kolegové, také vás, ctění zástupci sedmé velmoci a i dalších, kteří hovoří ať už právem větším, či menším do veřejného prostoru: Co to tu dnes vlastně sklízíme? Co to tu v posledních týdnech, možná měsících, v Poslanecké sněmovně sklízíme za setbu? Když se tady obviňujeme z osočování nebo nemáme ani ten nejmenší problém z toho, že jeden druhého z něčeho případně osočíme? A platí to nejen pro Poslaneckou sněmovnu, pro vládu, pro Senát, platí to samozřejmě i pro onu sedmou velmoc, která je velmi významným spolutvůrcem a hybatelem a moderátorem politického a společenského prostředí zde v České republice.
Věřte, že o osočování, o bezmoci z toho osočování, o neschopnosti bránit se, nemožnosti bránit se podobným praktikám za těch 22 let my komunisté zde v politice něco víme. Docela dost. Byli jsme hodně trpěliví, ale také jsme upozorňovali na to, že úpadek politické kultury, která se najednou neostýchá ani použití lži, pardon, někdo tomu říká manipulace, záměrná, nebo se někdo jenom splete, a je to přitom lež. Ani použití bezskrupulózního napadení kolegy, kolegyně, kohokoliv jiného, ani v případech těch nejsprostších útoků, které se vedly, tak my jsme říkali: Takto politická kultura povede jenom k tomu, že to bude mít velmi hořké konce. A vidíme to i na názorech občanů. (Upozornění na čas.)
Já jsem řádně přihlášen, řádně s přednostním právem, pane předsedající. (Oživení v sále, výkřiky: Má pravdu!)
Místopředseda PSP Lubomír Zaorálek: Tak dobře.
Poslanec Pavel Kováčik: Mám pravdu předsedo, pardon, místopředsedo. (Smích v sále.)
Sklízíme tady to, co jsme tady my politici, my novináři za těch téměř už 23 let seli. A divíme se, že je něco takového možné. Já si myslím, že je nejvyšší čas, aby když už se sami nedokážeme zde v tomto sboru vrátit alespoň k elementárním principům lidské slušnosti a slušných mezilidských vztahů, tak aby v nejbližších i těch dalších volbách spravedlivě spočítali probuzení voliči to má dáti a dal. Podtrhli a vynesli ten verdikt. A věřte, já jsem přesvědčen o tom, že tentokrát už tomu tak bude.
Nemáte, kolegyně a kolegové, pocit, že poslední týdny a měsíce my vlastně tu veřejnost - teď myslím Poslanecká sněmovna a vláda - ani nepotřebujeme? Že si stačíme se svými problémy tady sami? Které nám vytvořily vlády, vláda současná i ty vlády minulé? Sněmovna současná i ty sněmovny minulé? Že se tady zabýváme čím dál tím více sami sebou, řešíme naše tady vnitřní problémy této instituce, respektive jejích členů a členek? A na to, co je venku, za zdmi, pod okny těchto paláců, ale také třeba na českém, moravském a slezském venkově, nám jaksi nezbývá čas? Na skutečné problémy lidí, kteří nás sem zvolili a kteří mají právo požadovat, abychom sloužili? Politika přece je služba, tady občas slyšíme i teď v této situaci. A já tomu věřím, že tomu tak je, že je skutečně politika služba, ale ne sami sobě, ale těm lidem, kteří nás sem zvolili. Že na tu službu tady nezbývá čas, protože se zabýváme tím, že ten či onen cosi provedl, ten či onen to na něho někde řekl. ***