(17.50 hodin)
(pokračuje Bém)
Řeknu vám, co mě trápí. Návrh transplantačního zákona vydefinovává funkci jakéhosi Koordinačního střediska transplantací. Jinými slovy, do zaběhlého systému v tom algoritmu, o kterém také hovořil pan kolega Svoboda, do toho zaběhlého systému přináší novou instituci a už z názvu té instituce je zjevné, že by to měl být koordinační nástroj - Koordinační středisko transplantací. Bohužel nicméně v tom vlastním znění návrhu zákona se objevují slova "zajišťuje", například, "zprostředkovává", to už možná, ale to sloveso "zajišťuje" je naprosto nesprávné, matoucí, ono dokonce, když bychom to chtěli domyslet, tak národnímu, nebo Koordinačnímu středisku transplantací by jako by dávalo nové kompetence, které vlastně ani nemá a s velkou pravděpodobností, to možná potvrdí pan ministr, ani nechce mít.
Čili jeden z mých - ten první pozměňovací návrh směřuje k přesnějšímu vydefinování vlastního střediska. V článku 2 § 25 je pak taxativně vymezováno, co to Koordinační středisko transplantací vlastně dělá. A je z toho patrno, že víceméně koordinuje. Možná že zprostředkovává, ale určitě nezajišťuje, protože ten, kdo zajišťuje při odběru orgánů a při transplantacích, prosím pěkně, jsou profesní transplantační centra, tedy ta specializovaná zařízení, vysoce specializovaná zařízení, která k tomu mají samozřejmě příslušné vzdělání, zkušenosti a tak dále.
Součástí toho prvního pozměňovacího návrhu je ale ještě jeden další problém. To, co se očekává od Koordinačního střediska transplantací, je vydefinování možná nějakých závazných postupů, neříká se nicméně v návrhu zákona, jakých závazných postupů nebo závazných pravidel. A pan kolega Svoboda, a já na něj navážu, se zmínil o takzvaném alokačním algoritmu. My jsme se nedomlouvali, ten můj pozměňovací návrh, který samozřejmě vychází z odborné obce a vychází od těch transplantačních center, která realizují vlastní transplantace, tak oni říkají jedním dechem argument: Není možné, aby o alokaci orgánů od dárce směrem k příjemci rozhodoval nějaký úředník Koordinačního střediska transplantací. Od toho musí být speciálně zřízené odborné orgánově specifické komise, jinými slovy odborníci. Není ani možné, aby nebyly orgánově specifické. Protože jak by mohl nějaký nefrolog rozhodovat o transplantaci plic od dárce směrem k příjemci? Takže druhou součástí toho prvního pozměňovacího návrhu je přesné vydefinování a zdůvodnění, proč potřebujeme - neříkám alokační algoritmy, protože nevím, jestli tomu každý bude rozumět, co takový algoritmus znamená, ale definuji předem stanovená závazná alokační pravidla a také říkám, kdo ta závazná alokační pravidla má Koordinačnímu středisku transplantací odborně navrhnout. Nemůže to být nikdo jiný než právě orgánově specifické odborné komise. Samozřejmě, že ta alokace orgánů, když to domyslíte, je tak strašně citlivým a specifickým a etickým, eticky citlivým tématem, že nejde jenom o to samozřejmě najít k dárci toho správného příjemce, ale pochopitelně zabránit problémům, které by mohly vzniknout na cestě od dárce směrem k příjemci, a samozřejmě zabránit zneužití samotného systému.
Druhý pozměňovací návrh je jednodušší a týká se také složité a eticky komplikované věci: Co se stane, když dárce zemře. Představme si situaci, že tady je akt dobré vůle, že se někdo rozhodne darovat orgán, ale při odběru zemře. Představte si, že dnes není například řešen problém dopravy z místa pitvy na místo pohřbu. Není řešena otázka, kdo vlastně tuto dopravu - a to nemusí být úplně zanedbatelná částka - kdo tuto dopravu platí. V konečném důsledku se to nakonec řeší tak, že buď ji platí to příslušné zdravotnické zařízení, třebas transplantační centrum, které k tomu nemá ale finanční prostředky, čili musí je někde nějak najít, anebo se děje to, že náklad na dopravu na místo pohřbu z místa pitvy platí rodina toho dárce. Představte si tu absurdní, eticky neakceptovatelnou situaci, kdy se rozhodnete, že darujete orgán, zemřete při tom a vaše rodina je povinna zaplatit si dopravu vašeho mrtvého těla na místo pohřbu. Takže návrh na úpravu v § 28a za odstavec 3 - nebudu to načítat, protože to je součástí tisků, které máte - já se k tomu odkážu pak v podrobné rozpravě. Zjednodušeně řečeno, kdo jiný by to měl platit než zdravotní pojišťovna příjemce?
Pozměňovací návrh číslo tři se týká problému podobného. Stane se, že dárce, který aktem dobré vůle se rozhodne darovat orgán, a za ten orgán se prosím pěkně nic neplatí, což je eticky zcela správné, ale představte si, že se stane, že se objeví nějaká zdravotní komplikace, součástí zdravotní komplikace není měsíční pobyt v nemocnici a následná rehabilitace, ale půlroční pobyt v nemocnici. Rozhodnete se, že darujete ledvinu, stane se prostě zdravotní komplikace a následkem zdravotní komplikace jste rok v pracovní neschopnosti. Představte si, že váš průměrný plat je 35 tisíc korun, a teď si představte, že vy jste se rozhodli aktem dobré vůle darovat orgán, přijdete málem o život, možná že se štěstím přežijete, jste rok na pracovní neschopnosti - a návrh zákona říká, že je možné vám refundovat mzdu, respektive vaší rodině refundovat mzdu, ale maximálně do výše průměrné mzdy. Já jsem přesvědčen, že toto prostě není akceptovatelné, že to není eticky správné a že je samozřejmě nutné asi hledat nějakou tu horní hranici takové refundace. Takže pozměňovací návrh číslo tři navrhuje, aby průměrná mzda byla nahrazena dvojnásobkem průměrné mzdy. Zdá se to, i odborníkům se to zdá, relevantnější a z etického hlediska korektnější.
Poslední pozměňovací návrh, číslo čtyři, který se dotýká dalšího problému, je odběr, nebo případný odběr orgánu u cizince. V České republice, na českých silnicích a jinde, zemře zhruba v průměru 15-20 pacientů, lidí - cizinců, u kterých je indikována, nebo přichází do úvahy otázka odběru orgánů. Do této chvíle, pakliže se ukáže, že odběr orgánu je možný, indikován, najde se ideální dárce, tak podle současného platného právního řádu není možné ten orgán od příjemce, tedy zemřelého, pardon od zemřelého dárce k příjemci, který jej potřebuje pro záchranu svého života, tak jej není možné dostat. Je to trestný čin v zásadě. Když to doktor udělá, a děje se tak, dopouští se rozporu se zákonem. To, co navrhuje vlastní text vládního návrhu zákona, je, že v první instanci, když se najde vhodný zemřelý dárce, když to řeknu tedy cynicky, se obrátí Koordinační středisko transplantací na příslušného partnera z té země, odkud cizinec pochází, a pokusí se zjistit, nebo respektive nejprve se podívá, jestli náhodou u sebe nemá kartu, že tedy může být dané osobě v případě smrti odebrán orgán, když takovou kartu dárce nemá, tak se obrátí na příslušný orgán, jako je například české Koordinační středisko transplantací, když ani tam neuspěje, může se obrátit na osobu blízkou, a když ani tam neuspěje, tak po 72 hodinách se nesmí - podle návrhu zákona se nesmí - transplantace provést, nebo respektive nesmí se odebrat orgán.***