(16.40 hodin)
(pokračuje Zaorálek)
Zazvoním, i kvůli tomu hlasování. V této chvíli pouze o proceduře, kterou navrhl pan poslanec Suchánek. V této chvíli pouze hlasování o postupu, který navrhl pan zpravodaj. Rozprava bude až pak. Můžeme tedy odhlasovat návrh procedury, který tady zazněl. Ještě je tady návrh vás odhlásit. Tak vás všechny odhlašuji. Znovu prosím, abyste se přihlásili.
Ještě jednou zopakuji: Hlasujeme pouze o proceduře navržené zpravodajem poslancem Suchánkem, tak jak nás s ní seznámil.
Zahajuji hlasování. Kdo je pro, přijmout proceduru, tak jak byla řečena, stiskne tlačítko a zvedne ruku. Kdo je proti?
Hlasování má pořadové číslo 289, přihlášeno je 158 poslanců, pro hlasovalo 138, proti 6. Procedura byla přijata.
V této chvíli otevírám rozpravu ve třetím čtení a do ní mám tady přihlášky. První přihlášený do rozpravy je pan poslanec Jiří Paroubek.
Poslanec Jiří Paroubek: Vážený pane předsedající, vážená vládo, dámy a pánové, v souvislosti se státním rozpočtem pravidelně slýchám od vládních činitelů úvahy o fiskální stabilizaci, ale musíme vždy pečlivě rozšiřovat barvité květy básnictví a suchou haluz skutečnosti, tedy Dichtung und Wahrheit, jak by řekl Johann Wolfgang Goethe. Stačí, když se vrátíme k minulým rozpočtům ministra financí Miroslava Kalouska a sledujeme, jak Wahrheit, šedá realita fiskální situace, na konci rozpočtového období ulétla od toho Dichtung, optimistického ministrova básnictví, které tomuto smutnému výsledky předcházelo.
Při pohledu na takto rozpotácená čísla je stabilizace to poslední, co člověka napadne. České státní rozpočty v posledních letech vrávorají, jako kdyby byly pod vlivem alkoholu. A něco podobného lze očekávat i nyní. Státní rozpočet na rok 2013 počítá s růstem hrubého domácího produktu, přestože ekonomika míří stále rychleji dolů. Před pár desítkami minut jsem o tom tady hovořil, nebudu ta čísla opakovat. Ať už to bylo myšleno jakkoliv, dopadne to jako vždycky. V průměru jednou za půl roku tady opakuji v nejrůznějších souvislostech, pokud jde o záměry vládní politiky návrhy zákonů, slova někdejšího ruského premiéra Černomyrdina: Chtěli jsme to nejlepší, dopadlo to jako vždycky.
Rozhodně stojí za pozornost, jak je letošní situace v české ekonomice dramatická. Představa, ze které se státní rozpočet na rok 2012 odvíjel, je úplně mimo. Státní rozpočet na rok 2012 počítal s růstem nominálního hrubého domácího produktu o zhruba 200 miliard korun, ale hrubý domácí produkt nejenže nevyroste vůbec, ale bude ve skutečnosti nižší, než byl v roce 2011. Bude dokonce nižší než v roce 2008. Už ve třetím čtvrtletí letošního roku byl český hrubý domácí produkt o 9 miliard korun nižší než ve stejném období roku 2011 a na konci roku 2012 bude nižší než na konci roku 2011, to znamená, že bude znovu nižší než v roce 2008. Jakkoliv je to smutné, nebude to pro realistického pozorovatele překvapení, protože jde o situaci, která se opakuje v té či oné podobě už pátý rok po sobě. Pokud hledáme v Evropě nějaké srovnání, zjišťujeme, že v našich zeměpisných šířkách jde o naprosto unikátní propadák, který je srovnatelný pouze s Řeckem a dalšími nebožáky z evropského jihu.
Snaha odvést nás z cesty do Řecka, se kterým šla v trochu jiné podobě ODS do voleb už v roce 2006 a zejména spolu s TOP 09 a Věcmi veřejnými v roce 2010, je zjevně vedena podle špatného kompasu. Plošné škrty zahnaly českou ekonomiku do nejdelší recese v historii samostatné České republiky. Soustředění celé hospodářské politiky na jediný ukazatel, na snižování rozpočtových schodků za každou cenu, a to cestou výdajových škrtů, aniž by se vláda zabývala obnovením hospodářského růstu, se neosvědčilo.
Vláda odmítá vidět další souvislosti, jako když si na hraně propasti zavážeme oči, aby nebezpečí pominulo. Vesla vlády obracejí loď českého státu směrem od Řecka, ale loď jaksi zařadila zpětný chod. Když to porovnáme s vynikající kondicí, kterou měla česká ekonomika před nástupem pravice v září 2006, kdy se Česká republika mohla chlubit jedním z nejrychlejšího hospodářského růstu v Evropě, směřovala k vyrovnaným rozpočtům a vykazovala jedno z nejnižších státních zadlužení v Evropské unii, je mně z toho hodně smutno.
Pozoruhodné je i porovnání složené daňové kvóty, která byla v roce 2006 o 0,7 % nižší, než má být daňová kvóta v roce 2013. A přitom tenkrát zadluženost v poměru k hrubému domácímu produktu klesala, zatímco nyní dosti dramaticky roste. Roku 2006 byla daňová kvóta 34,9 % z HDP, zatímco poměr zadlužení veřejného sektoru klesl oproti roku 2005 o jednu desetinu procentního bodu na 28,3 %. V těch letech 2004 až 2007 se udržovalo to číslo zadlužení v této relaci kolem 28 %. Příští rok má být souhrnná daňová kvóta 35,6 % z HDP, ale zadlužení míří ke 45 % hrubého domácího produktu. Nezadržitelně.
Smyslem Topolánkovy daňové reformy, na kterou Nečasova vláda navazuje, mělo být snížení daňové kvóty a snížení celkového zadlužení. Výsledek je do očí bijící. Ani jedno se nepovedlo. Nechci tím vůbec říci, že jsem pro další snižování daňové kvóty, určitě ne v současné struktuře, kdy je hlavním zdrojem rozpočtových schodků. Přitom ta neproduktivní část daňové struktury se zvyšuje. Stačí se podívat na vývoj daně z přidané hodnoty, kde zvýšení základní sazby o 4 procentní body v roce 2012 nepřináší prakticky žádný daňový výnos.
Nechci ta čísla kolem DPH opakovat, ale pokud jde o vliv DPH, tak najdeme v suchém konstatování zprávy, která doprovází projednávaný vládní návrh státního rozpočtu, tato slova - cituji: "V roce 2013 se odhaduje autonomní zvýšení inkasa daně z přidané hodnoty o cca 0,3 % ve srovnání s očekávanou skutečností roku 2012." Jinak řečeno, zvýšení dolní sazby o polovinu a také zvýšení horní sazby znamená jenom příslušné zvýšení cen, které má dále odčerpat finanční prostředky od středních a nízkopříjmových vrstev občanů.***