(11.00 hodin)
(pokračuje Blažek)
Změna v ústavním postavení prezidenta v oblasti jeho pravomoci rozhodování o amnestii a jiných formách milosti nastala až v roce 1960, kdy schválená ústava rozhodně odmítala princip dělby moci, neboť veškerou státní moc vykonával "pracující lid" prostřednictvím Komunistické strany Československa. Z podobného pojetí vychází ústavní zákon č. 143/1968, o československé federaci. I zde pojem milosti zamiloval (?) amnestii.
V České republice obdobně jako v jiných evropských zemích přísluší právo udělovat amnestii prezidentu republiky. Pro vyhlášení amnestie je potřebná kontrasignace předsedy vlády, přičemž předchozí svolení vlády k premiérovu kroku není potřebné. Přes kontrasignaci se stále jedná o úkon prezidenta republiky, doslovně převzato z Iuridictum - encyklopedie o právu, dá se to ověřit. Ačkoli trestněprávní následky odsouzení jsou v důsledku amnestie zahlazeny, samozřejmě, pokud tomu nepřekáží jiné, dosud nezahlazené odsouzení, zůstávají následky občanskoprávní, zejména povinnost nahradit škodu, popřípadě odčinit zásah do práva na ochranu osobnosti. Nejsou dotčeny a dotčeny nejsou ani dopady odsouzení v některých oblastech správního práva. To je jedním z důvodů, proč amnestie ve formě abolice, to znamená ve formě kritizovaného zastavování řízení, vyžaduje vždy souhlas amnestovaného. Není-li souhlas udělen, trestní řízení pokračuje dál. O trestu však není rozhodováno ani v případě, že je obviněný shledán vinným.
Jde-li o amnestii postihující pravomocně uložené tresty, to znamená tzv. agraciaci, souhlas odsouzeného s účastí na amnestii se nevyžaduje a odsouzený tak může být amnestován i proti své vůli. Možné a časté jsou amnestie vázané na podmínky, například, že amnestovaný se po stanovenou dobu nesmí dopustit nového trestného činu, pokud jsou tyto podmínky porušeny, zbytek trestu se vykoná nebo trestní stíhání pokračuje.
Ústavní pravomoc prezidenta republiky udílet milost spočívá v tom, že právo, které bylo a nebo které by bylo nalezeno soudem pro daný konkrétní případy, se neuskuteční. Ústava České republiky a v návaznosti na ni i další součásti právního řádu naší republiky, zejména trestní řád, upravují několik druhů aktů milosti. Za prvé milost individuální. Za druhé milost hromadná neboli amnestie. Za třetí milost prominutím právoplatného trestu, tzv. agraciace, a milost zahlazením odsouzení, tzv. rehabilitace. Další a poslední možnost, za páté, je milost spočívající v nezahájení nebo nepokračování v trestním řízení neboli tzv. abolice.
Mezi uvedenými druhy aktů milosti jsou při jejím udělení samozřejmě možné kombinace. Pojem milost se užívá jednak jako obecný pojem, který zahrnuje všechny druhy milosti v širším slova smyslu, ale také se používá pouze pro označení milosti v užším smyslu, tedy pro milost individuální. Výraz ani pojem milost Ústava České republiky ani jiný ústavní zákon nezná, ale objevuje se např. v hlavě XXIII. trestního řádu. Výkladem lze dovodit, že zákon tím má na mysli pravomoci prezidenta republiky vyjmenované v článku 62 písm. g) platné Ústavy.
Samotná Ústava České republiky, to znamená Ústava účinná od roku 1993, svěřila prezidentu republiky jako hlavě státu oprávnění odpouštět a zmírňovat tresty uložené soudem a zahlazovat odsouzení. Podle článku prezident může nařídit, aby se trestní řízení nezahajovalo, a bylo-li zahájeno, aby se v něm nepokračovalo. Rozhodování spojená s uplatněním těchto oprávnění prezidenta republiky podle článku 62 Ústavy nevyžadují ke své platnosti spolupodpis předsedy vlády nebo jím pověřeného člena vlády, oprávnění prezidenta republiky podle článku 63 Ústavy jej vyžadují.
Uvedené ústavní pravomoci prezidenta republiky nemohou být omezeny tzv. obyčejným zákonem. Podrobná úprava důsledků milosti je provedena v platném trestním řádu, to znamená v zákoně o trestním řízení soudním. Některá další ustanovení vztahující se k amnestii jsou uvedena ještě v hlavě XXV. trestního řádu o právním styku s cizinou.
Nyní mi dovolte, abych se vyjádřil k jednotlivým amnestiím, tak jak byly u nás uplatňovány v minulosti, protože o tom se opravdu mnoho navykládalo, ale velmi často ne přesně. A to jsem ještě hodný, protože bych měl možná říci, že úmyslně polopravdivě.
Amnestie je u nás tradiční nástroj hlavy státu a byl od roku 1918 v různých obdobích Československa i v rámci České republiky jako nástroj používán. V reakci na tzv. velkou amnestii Václava Havla z 1. 1. 1990 byla udělována amnestie méně často než dříve. Amnestie se udělovaly při nástupu prezidenta, při významných výročích státu, ale i jindy.
Poválečné amnestie byly následující. Za prvé se vyjádřím k období 1993 až 2013. Byly uděleny tři amnestie, v roce 1993, 1998 a 2013. Z toho dvě amnestie při příležitosti nástupu prezidenta do úřadu a jedna amnestie při významném výročí státu. Průměrně byla tedy vydána amnestie jednou za 6,6 roku. V období prosinec 1989 až 1992 byly uděleny tři trestní amnestie, z toho amnestie z 1. 1. 1990 je uváděna jako největší v historii, kdy se propustily téměř tři čtvrtiny z odsouzených osob ve výkonu trestu odnětí svobody a prominuly se všechny podmíněné odsouzené tresty odnětí svobody, všechny peněžité tresty a všechna nápravná opatření. Tato amnestie byla udělena při příležitosti zvolení prezidenta Václava Havla, ale reagovala i na politickou změnu režimu. V rámci této amnestie z asi 20 700 odsouzených ve výkonu trestu bylo propuštěno asi 15 000 osob z výkonu trestu odnětí svobody na území České republiky.
Průměrně byla vydávána amnestie jednou za necelý rok. Fakticky 8. 12. 1989 ještě Gustávem Husákem a Václavem Havlem 1. 1. 1990 a 16. 2. 1990. Vedle toho byly vydány vládami i amnestie v oblasti přestupků.
V období 1960 až listopad 1989 bylo uděleno deset amnestií. Tato doba začala amnestií, která se snažila vyrovnat s nezákonnostmi 50. let. Z toho bylo sedm amnestií uděleno při významném výročí státu a jedna zároveň i při nástupu Ludvíka Svobody do úřadu prezidenta republiky. Fakticky však i amnestie z let 1973, 1975, 1980 a 1985 byly uděleny při příležitosti zvolení prezidenta, byť to nebylo výslovně uvedeno. Průměrně byla amnestie udělena asi jednou za 2,9 roku. V rámci amnestie z roku 1960 udělila vláda i amnestii na správní delikty neboli přestupky.
V období 1948 až 1960 bylo uděleno šest trestních amnestií včetně jedné v oblasti spadající pod vojenské soudy. Jedna byla u příležitosti významného výročí v roce 1955 a dvě při příležitosti úmrtí prezidenta. Fakticky šlo však o nástupní amnestie nových prezidentů 1953 a 1957. Rovněž při zvolení Klementa Gottwalda byly uvedeny dvě amnestie pro občanské i vojenské trestní soudy. Průměrně byla amnestie asi jednou za 2,5 roku, rovněž bylo uděleno pět správních amnestií.
V těsně poválečném období let 1945 až 1947 byla udělena jedna prezidentská amnestie, a to 29. 8. 1945 při příležitosti ukončení války. Vedle toho byly uděleny dvě amnestie zákonem v oblasti neplacení daní a dvě amnestie vládou v oblasti správního trestání.
Co jsme byli schopni zjistit a předložit vám jako doklad toho, jakým způsobem byly zajišťovány podklady při rozhodování a sepisování amnestií? V roce 1980 byl dopad abolice...
Ještě chci říct jednu věc. V zásadě ve všech amnestiích vždy byla abolice, to znamená, vždy se zastavovala trestní řízení a nikdy se neřešila práva poškozených. My je ale řešit budeme, k tomu se ještě ale dostanu. To znamená, že to, že bylo v poslední amnestii použito zastavení trestního stíhání, není nic výjimečného. Bylo by to naopak výjimečné, kdyby se nezastavovalo.
V roce 1980 byl dopad abolice odhadován na základě statistiky za 7 000 lidí. Opakuji, na základě statistiky trestné činnosti za rok 1979 a 1978. Přesná čísla na soudech a tehdejší prokuratuře nebyla zjišťována. V roce 1985 příprava amnestie byla schválena v předsednictvu ÚV KSČ. Předem byl zjišťován jen pravděpodobný počet propuštěných osob z vězení se zaměřením na dopad ztráty pracovní síly vězňů. ***