Parlament České republiky, Poslanecká sněmovna 2013 – 2017

 

(pokračuje Vojtěch Filip)

72.
Aktuální situace na Ukrajině a postoj vlády České republiky

Prosím nejdříve ministra zahraničních věcí vlády ČR Lubomíra Zaorálka, aby přednesl úvodní slovo k této zprávě, postoj vlády. (V sále zazněl návrh na změnu pořadí řečníků.) Ano, ale - já vím, kdo byl navrhovatelem tohoto bodu, ale shodli jsme se na návrhu, že jde o postoj české vlády, a ten tedy vyslechneme, potom budou hovořit další. Prosím, pane ministře.

 

Ministr zahraničních věcí ČR Lubomír Zaorálek Děkuji, pane místopředsedo. Teď mluvím s paní poslankyní Němcovou, která se domnívá, že by jako navrhovatelka bodu mohla říci zdůvodnění toho, proč navržení požadovala. Já proti tomu naprosto nic nemám, takže já jí to rád umožním a vystoupím až po ní. Já v tom nevidím žádný spor.

 

Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Protože šlo o postoj vlády, mám v dokumentech nejdříve postoj vlády a potom vyvolám navrhovatelku bodu. Ale nic se neděje, jestli je to takto dohodnuto, prosím, paní Miroslava Němcová jako navrhovatelka tohoto bodu. Paní poslankyně, máte slovo.

 

Poslankyně Miroslava Němcová: Pane místopředsedo, vážené dámy, vážení pánové, já opravdu - teď je mi líto toho medvídka tady. (Na řečnickém pultu stále ještě leží okousaný gumový medvídek.) Nechce ho už někdo odstranit? Žádám kancelář, ať tady udělají pořádek!

Neuzurpuji si právo vystupovat jako první, jenom ty z vás, kteří jste novými členy Poslanecké sněmovny, chci odkázat na to, že bylo vždycky zvykem, pakliže byl - a vyplývalo to také z jednacího řádu Poslanecké sněmovny - pakliže byl někdo navrhovatelem nějakého bodu, Sněmovna se rozhodla svým hlasováním, že tento bod vřadí do svého programu, tedy dá jej na svůj program, tak vždycky tak jako u zákonů, jako u ostatních zpráv, vždycky vystupuje nejprve navrhovatel, a potom jsou další vystoupení. Z tohoto důvodu jsem byla jenom podivena, že nyní organizační odbor Sněmovny zvolil nějaký jiný postup při tom, když sestavoval prezidiálku panu místopředsedovi.

Nyní k věci. Děkuji všem členům Poslanecké sněmovny, kteří svým hlasováním umožnili dnešní diskusi na téma dění na Ukrajině.

Jsem přesvědčena, že nemůžeme zůstat lhostejní k tomu, co se během několika měsíců již na Ukrajině odehrává. Dramatické záběry z pouličních bojů, zprávy o mučení a věznění opozičních politiků a demonstrantů, zprávy o mrtvých a zraněných nebo hrozba rozpadu země svědčí o tom, že Ukrajina, se kterou bychom měli sdílet podobný nebo stejný civilizační prostor, se ocitá v kritické situaci.

Ukrajina je země, která si prožila mnohé tragédie. Jako součást Sovětského svazu byla vystavena tvrdým zkouškám. Dodnes jsou v paměti miliony obětí hladomoru, který byl vyvolán Stalinovou násilnou kolektivizací zemědělství. V paměti mnohých občanů je její oranžová revoluce, která tehdy znamenala vítězství příklonu směřování na Západ. Tato očekávání však přinesla rozčarování a skončila politickou krizí.

Dnes je Ukrajina opět v hledáčku nejenom našeho přemýšlení, ale též světových médií. Neopakuje se sice oranžová revoluce, ale situace je mnohem složitější. Hrozí destabilizace této evropské země se 46 miliony obyvatel. Ukrajina se ocitá na dějinné křižovatce a dotýká se i nás, našeho bezpečnostního prostoru. Situace na Ukrajině dnes vzbuzuje hodně emocí. Stává se předmětem politického boje mezi Západem, Východem a Moskvou, a jelikož jsme podporovali sbližování Ukrajiny s Evropskou unií, nemůžeme k této výbušné situaci mlčet.

Ukrajinské drama se začalo odehrávat poté, co koncem listopadu odmítl do té doby proevropsky vystupující prezident Viktor Janukovyč podepsat asociační dohody s Evropskou unií. Otočil se tak k Evropské unii zády a přiklonil se k Rusku. Učinil to bez široké diskuse s opozicí, a dokonce i s vlastní stranou, a zaskočil tak mnohé hráče na politické scéně, a to nejenom v Evropě, ale též doma. Zaskočil tím i své vlivové skupiny, které mají v Evropě své ekonomické zájmy. Tato změna kurzu byla široce komentována jako vítězství politiky Vladimira Putina a prohra Evropské unie. Rusko nabídlo Ukrajině finanční pomoc a další ekonomické výhody a rozhodlo se přízeň Ukrajinců koupit. Prezident Janukovyč tak mohl zdůvodnit svoji piruetu východním směrem, protože nabídku Evropy označil za nevýhodnou. Zároveň se ovšem projevil jako nedůvěryhodný politik, který opustil jednací stůl.

Je však nutné připomenout, že mohutné protesty v Kyjevě nevyvolala pouze vůle obyvatel po evropské integraci nebo její odpor k této integraci, ale toto drama eskalovalo po brutálním potlačení demonstrací ukrajinskými bezpečnostními složkami a represemi vůči opozici. Ukrajina povstala teprve poté, co vláda nařídila tvrdě rozehnat poklidný protest studentů na náměstí Majdan koncem listopadu několika tisíci příslušníků elitních jednotek ukrajinské policie Berkut. Záběry policistů mlátících bezbranné studenty nám nemohly nepřipomenout podobný zásah bezpečnostních složek při Palachově týdnu na Národní třídě ještě v době komunistické totality.

Nemůžeme v této souvislosti vynechat roli Evropské unie, která sice nabídla Ukrajině asociační výhody, Východní partnerství například, ale je otázku, nakolik sama v této věci vystupovala aktivně a věrohodně. Jestli myslela svoji vstřícnost vůči Ukrajině vážně a jestli to, co nabízela, bylo dostatečné a naplňující očekávání mnoha desítek milionů ukrajinských obyvatel. Můžeme se ptát, jestli Evropská unie nepodcenila snahu Ruska udržet na Ukrajině sféru svého vlivu, neboť Moskva se nikdy nesmířila s příklonem Ukrajiny k Západu. Dokládají to i reakce prezidenta Putina, který varoval Západ, aby nezasahoval do ukrajinských záležitostí.

Prezident Janukovyč se projevil jako politik, který se rozhodl dát přednost prosazení osobní mocenské politiky za použití represí před demokratickou diskusí. Tím se ukrajinská hlava státu vyčleňuje z evropských demokratických měřítek. Pokud měl pochybnosti o výhodnosti evropské nabídky, měl je řešit otevřeně, nikoliv zákulisní politikou s ruskou stranou.

Situace na Ukrajině, a to všichni víme, není černobílá. Opozice netvoří homogenní celek a odsoudit lze excesy na obou stranách. Přesto jsou zvláště znepokojivé zprávy o postupu ukrajinské vlády proti opozici. Dodnes není znám osud 36 pohřešovaných stoupenců opozice. Lidé jsou zabíjeni, mučeni a vězněni. Nejde zdaleka jenom o jeden mediálně sledovaný případ mučeného aktivisty Bulatova. Ukazuje se, že jedině mezinárodní tlak může zastavit hrozící mnohem větší represe, a to i za cenu ekonomických sankcí.

Co tedy může udělat česká zahraniční politika? Nemůže se určitě schovávat pouze za politiku Evropské unie a opakovat její názory. Měla by projevit svůj svébytný jednoznačný názor na to, co se odehrává.

Nelze pochybovat o tom, že se zahraniční politika naší země vyjádří pozitivně k začleňování Ukrajiny do evropských struktur. Bude tak bezpochyby pokračovat v politice předchozích vlád a očekávám také, že bude vyzývat obě strany ukrajinského sporu k dialogu. To už ostatně ministr zahraničních věcí Lubomír Zaorálek oznámil. Dal to dostatečně najevo. Ale já si myslím, že by se vláda měla jednoznačně vyjádřit k tomu, jak nahlíží na prosazování mocenských zájmů Ruska na úkor zájmů Evropské unie. Na příkladu Ukrajiny se projevily zcela zřetelně. Měli bychom vědět, jak se vláda postaví k tomu, že negativní evropská politika na Ukrajině uvolnila prostor jiným geopolitickým zájmům. V případě Ukrajiny nelze sedět na dvou židlích, a tím méně pokračovat v unijní politice působící tak, že o integraci Ukrajiny nejeví vážný zájem.

Dále jsem přesvědčena, že by se vláda měla vyjádřit k osobě ukrajinského presidenta Janukovyče a jeho roli ve věci potlačování práv občanů, práv opozice na Ukrajině, samozřejmě v souvislosti s jeho plánovanou návštěvou České republiky. Pokud se vláda deklaruje jako proevropská, je skutečně otázkou, co může návštěva prezidenta Viktora Janukovyče na nejvyšší úrovni České republice nyní přinést. Tedy návštěva politika, který je ve vážném sporu s Evropskou unií a je to muž, který přihlíží dosud nečinně k tomu, jak jsou pošlapávána základní práva jeho občanů.

Mohla bych tady přednést stručný vývoj událostí tak, jak se odehrávaly v jednotlivých dnech na Ukrajině. Očekávám však, že ti z vás, které toto téma zaujalo, přemýšlíte nad ním, tak že onen kalendář událostí máte bezpochyby ve své hlavě, víte tedy, co spustilo a zapřičinilo dnešní demonstrace a kdo jakou roli v nich sehrál. Ale stojí asi za zmínku uvést některé postřehy zahraničních nejenom komentátorů, ale spíše zahraničních politických reprezentantů a možná některých názorů z tisku.

Protesty v zahraničí se konaly na různých místech, například v Německu, Francii, Švédsku, Polsku, České republice, Spojených státech, Velké Británii a v Kanadě. Tedy protesty proti tomu, jak postupuje vláda proti svým občanům na Ukrajině.

Je třeba zmínit také v této souvislosti, jak se na věc dívají naši nejbližší sousedé. Proto uvedu slova polského prezidenta Bronislawa Komorowského, který říká: "Problémem je politika nátlaku a vydírání, kterou vůči Ukrajině uplatnil východní soused. S ničím takovým západní svět souhlasit nemůže. Takovým způsobem se nerozhodují otázky strategického významu. Volba Ukrajiny mezi Východem a Západem by měla být jejím suverénním výběrem," zdůraznil. Podle Komorowského nastala chvíle, kdy západ musí určit svou strategii nejen vůči Ukrajině, ale i vůči dalším zemím mezi Východem a Západem.

Také německá kancléřka Angela Merkelová připomněla Rusku, že studená válka skončila, a že by tudíž bylo záhodno překonat studenoválečnickou mentalitu.

Je zde také ohlas ze Slovenska, který se bezprostředně dotýká toho, co se na Ukrajině děje. Například slovenský tisk SME uvádí tyto souvislosti. Dát košem Bruselu, cituji, "znamená přijmout železné objetí Moskvy, z nějž se Ukrajina už nevykroutí. Stane se tak v euroasijské zemi, a je pravda, že na barikády v Kijevě vyšly statisíce, ale při vší úctě na realitě to nic nezmění. Vilnius," tedy odmítnutí oné dohody s Evropskou unií, "rozhodl o Ukrajině na desetiletí. Vilnius je třetí velkou Putinovou výhrou ve strategických bitvách o zachování vlivu v bývalých državách. První byla gruzínská příhoda, druhou bukurešťský summit NATO, kde ruská lobby vyšachovala ze hry akční plány členství pro Gruzii a Ukrajinu, a tentokrát to nebyla lobby, ale spíše to připomíná aukci, kdo nabídne víc. Na Slovensku," píše deník, "bychom měli smutnit za Ukrajinou jako ztracenou příležitostí. Přímý důsledek, který z Vilniusu plyne, je totiž společná hranice s Ruskem. Sousedství s medvědem už bez tisícikilometrového nárazníku může dostat Slovensko do geopolitické šlamastiky, zvláště pokud se v Evropě stane," myšleno v Evropské unii, "stane něco nepříjemného.

Dále je třeba ještě zmínit vedle všech ostatních zahraničních ohlasů to, co zmínil prezident Putin. Protože je zde o něm řeč, tak je potřeba i jeho slova v tomto kontextu uvést. Ruský prezident Vladimír Putin podle ČTK z 19. prosince popřel, že by Moskva byla proti dohodě o přidružení Ukrajiny k Evropské unii, zároveň však poukázal na to, že Rusko musí chránit svou ekonomiku. Hlavním motivem dohod s ukrajinským prezidentem Viktorem Janukovyčem podle Putina byla snaha poskytnout bratrskou pomoc bratrské sousední zemi. Cituji: "Vidíme, že Ukrajina je v obtížné situaci. Když říkáme, že to je bratrský národ, bratrský lid, tak podle toho musíme jednat. To je hlavní důvod, proč jsme se rozhodli jim pomoci," prohlásil Putin při velké bilanční tiskové konferenci.

Pak je zde ještě jedna zmínka, kterou nechci opominout, a to stanovisko polského Sejmu, který vydal velmi jasné stanovisko k tomu, co si myslí, že se děje na Ukrajině. A dokonce tam hovoří v jedné pasáži o možných sankcích.

Ráda bych ještě v tomto úvodním slově zmínila jednu otázku, která zaměstnává možná média více než skutečné osudy lidí, kteří již po několik měsíců stojí na ukrajinském náměstí, nebo na náměstí v Kijevě, a očekávají, že jejich vláda, jejich parlament a jejich úřady s nimi začnou vést normální dialog. Média zajímá, a já tomu rozumím, pozvání prezidenta Miloše Zemana pro ukrajinského prezidenta Viktora Janukovyče. Já jsem o tom trochu mluvila. Je asi správné, abych řekla svůj pohled na tuhle věc.

Jakkoliv jsem si vědoma toho, že vždycky protokolární otázka pozvání má svou nějakou časovou souslednost, že se odehrává v nějakých souvislostech, že reaguje například na pozvání našeho prezidenta do této země, to jsou ty běžné protokolární záležitosti, tak jsem přesvědčena o tom, že pakliže se dramaticky změní například situace v zemi samotné, kdy prezident je jedním z hlavních aktérů boje proti vlastním občanům, je namístě zvážit, zda pro Českou republiku bude přínosem a pro řešení těchto otázek bude přínosem přijetí ukrajinského prezidenta na naší půdě. A proč si myslím, že bychom o tom měli přemýšlet. Je potřeba připomenout osudy právě těch lidí, o kterých mluvím.

Tak tedy začnu tím, že ukrajinská opozice pohřešuje nyní 36 lidí. Ukrajinský opoziční aktivista Dmytro Bulatov dorazil do litevského Vilniusu, to jste asi viděli, léčí se z vážných zranění, jež mu způsobili únosci. Mučili ho po celé dva týdny, byl pohřešován. Ukrajinským médiím vylíčil, že se ho únosci, údajně mluvící s ruským přízvukem, mimo jiné pokoušeli ukřižovat a uříznout mu ucho. Kvůli účasti na protestech Bulatovovi původně hrozilo až osm let vězení. Obvinění související s jeho účastí na protivládních demonstracích ale úřady mezitím stáhly. V Litvě se už léčí další tři aktivisté, kteří jsou podle ukrajinské opozice obětí policejního násilí. Únosy a mučení, často zdokumentované videonahrávkami a fotografiemi na sociálních sítích, mají podle opozičních vůdců na svědomí členové úderných komand Berkut. Opozice zveřejnila statistiku zadržených a pohřešovaných. Ve vazebních celách policie je v současné době 119 lidí, dalších 36 osob beze stopy zmizelo. Podle opozice jsou ve vážném ohrožení, hrozí jim stejný osud, který potkal Bulatova nebo zavražděného aktivistu Jurije Verbického. Údaje o počtu mrtvých se různí, podle policie zahynuli tři lidé, opoziční údaje jsou přinejmenším dvojnásobné. Bulatovův únos vyvolal v evropských zemích silné protesty. Evropská ministryně zahraničí Catherine Ashtonová prohlásila, že je zděšená známkami mučení spáchaného na Bulatovovi, a zacházení s kritikem vlády označila za nepřijatelné. Nabídku k léčení dostal Bulatov i od německého ministra zahraničí Franka-Waltera Steinmeiera.

Dámy a pánové, to je zhruba popis toho, co se na Ukrajině děje. Jenom velmi letmý přehled, jak reagovaly některé osobnosti, jak jsem řekla, nejenom ze světa politiky, ale také ze světa médií.

Na závěr svého úvodního slova bych chtěla říci, že jsem si velmi dobře vědoma toho, jak křehké je vstupovat do vnitřních záležitostí jiné země, a nemám v úmyslu, abychom se něco takového pokoušeli udělat. Abychom my řekli Ukrajině, co musí udělat, zda se přiklonit k řešení, které jí nabízí Evropská unie, nebo zda pro sebe nalezne řešení jiné. Ale co máme udělat, o tom jsem přesvědčena, jako demokratický parlament, který ctí práva občanů na to, aby mohli sdělit svobodně své názory bez toho, že budou vystaveni perzekuci, mučení, zavírání a vraždění, tak si myslím, že k tomu se postavit bezpodmínečně máme. Proto navrhnu Poslanecké sněmovně dva návrhy usnesení.

Pane místopředsedo, až v podrobné rozpravě to mám udělat, viďte?

 

Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Ano, paní poslankyně, až v podrobné rozpravě, předpokládám, že budou návrhy. Jestli je chcete uvést teď, samozřejmě, ale budeme je potom opakovat v podrobné rozpravě.

 

Poslankyně Miroslava Němcová: Možná jenom, aby Sněmovna měla čas nad nimi přemýšlet, tak je řeknu, potom na ně odkážu jenom v podrobné rozpravě. Ti, kteří budou chtít možná přidat některý návrh usnesení, tak budou seznámeni s tím, co navrhuji já. Tedy návrh usnesení by zněl takto:

Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky

1. odmítá postup vládních úřadů Ukrajiny proti demonstrujícím občanům. Odmítáme jejich zastrašování, bití, věznění a mučení.

2. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky vyzývá příslušné autority Ukrajiny k neprodlenému propuštění zadržených občanů, kteří se dopustili pouze toho, že protestují proti rozhodnutí vlády, parlamentu a prezidenta Ukrajiny.

To jsou mé návrhy na usnesení. Děkuji v této chvíli za úvodní slovo.

 

Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Děkuji paní poslankyni Miroslavě Němcové a žádám ministra zahraničních věcí Lubomíra Zaorálka, aby přednesl postoj vlády České republiky. Prosím, pane ministře.

 

Ministr zahraničních věcí ČR Lubomír Zaorálek Děkuji. Já vám přeji také dobré dopoledne.

Vážení kolegové, dámy a pánové, dovolte mi tedy, než bych přednášel postoj, abych také řekl své slovo k tomu návrhu, který tady byl přednesen, a k tomu, že se tím bude zabývat Sněmovna. Jenom předesílám, že jsem včera vystoupil v Senátu na toto téma a v zásadě jsem samozřejmě velmi rád, že Sněmovna projevila zájem se bavit o situaci na Ukrajině.

Vážení kolegové, já bych vás rád informoval, že jsem se v pondělí účastnil jednání rady, zahraniční rady Evropské unie, která se skládá z ministrů zahraničí členských států Evropské unie. Já to říkám proto, protože ještě než začnu mluvit o Ukrajině, bych vás rád upozornil, že tématem vlastně celodenní zahraniční rady byly situace v Sýrii, situace v Libyi, situace v Egyptě, situace ve Středoafrické republice, kam se posílá vojenský kontingent, situace v Bosně a Hercegovině, kde jste možná zaregistrovali, že došlo k poměrně velkým a velmi vážným nepokojům, že jsme se jimi zabývali hodinu a půl. Takže když jsem tam jel a viděl jsem ten program, tak jsem si říkal, jaký prostor se vůbec podaří prosadit pro Ukrajinu. Protože asi chápete, že situace v Libyi je nesmírně vážná, to je vlastně rozpadlý stát, a asi chápete, že jižní státy Evropské unie cítí např. problémy Středoafrické republiky jako vážnější, když to zjednoduším, než situaci na Ukrajině. Proto jsem byl rád, že nakonec Rada ministrů zahraničních věcí členských států se rozhodla, že bude věnovat uzavřené jednání, které trvalo nakonec více než tři hodiny, uzavřené jednání za přítomnosti pouze ministrů zahraničních věcí, a které se speciálně zabývalo situací na Ukrajině, což v té situaci vzhledem k tomu, čím jsme obklopeni, přátelé - a je dobré si to uvědomit, protože to je něco, co snad už musí být nápadné, že máme tak vážné problémy všude kolem, na jihu i východě, že tady je vůbec otázka způsobu, jak přistupovat k celé té situaci severní Afriky, východní Evropy - a Ukrajina je vlastně pouze dnes jeden z těch problémů, který má samozřejmě mimořádný význam, a doufám, že se mi to podaří alespoň naznačit, v čem je ten význam Ukrajiny - tak v tomto věnci zemí, které se často zmítají dneska v požárech, a dovolte, abych upozornil, že v Sýrii se jedná o 130 tisíc mrtvých jako bilance syrského konfliktu, takže asi chápete, že problémy v těchto zemích jsou velice vážné a že získat prostor pro Ukrajinu nebylo vůbec tak samozřejmé. A já jsem rád, že se to povedlo a že jsme se několik hodin věnovali situaci na Ukrajině, aby se právě vytvářela pozice a určitá strategie. Samozřejmě, že součástí toho jednání byla úvodní zpráva, kterou podala Cathy Ashton jako vysoký představitel Evropské unie právě o jednání např. s Ruskem. Ale tu zprávu o jednání s těmi, kteří jsou zainteresováni v tomto konfliktu, podávali i jiní ministři.

Já bych vám rád sdělil, že jsem se dnes ráno spojil nejen s velvyslancem na Ukrajině, ale také se zvláštním vyslancem pro Východní partnerství panem Marešem, který od rána dnes jedná s politiky na Ukrajině, a ten mě informoval o obsahu těch rozhovorů a celkově o situaci a atmosféře, která dnes panuje v Kyjevě. Takže si dovolím říci, že co jsem mohl, co se týče informací, tak jsem shromáždil proto, abych před vámi vystupoval jako někdo, kdo má i čerstvou představu o tom, jak v této chvíli situace vypadá.

Mám-li tedy začít tím, jak úplně aktuálně situace vypadá, tak mohu víceméně potvrdit to, co tady zaznělo z úst paní poslankyně Němcové. Dnes žijeme v takovém mediálním světě, ve kterém to často vypadá, že někde vzplane požár, a v televizi se tomu věnují dva tři dny a pak se začne věnovat nějakému dalšímu, zvlášť když jich máme všude kolem tolik. A tak vzniká pocit, že je to překryto olympiádou. Někdo může mít dojem, že se situace na Ukrajině uklidnila. Chtěl bych vás ujistit, že tomu tak bohužel není.

Situace na Ukrajině se v této chvíli dle mého k žádnému řešení nepřibližuje, ani to není tak, že by hovory, které probíhají, vedly k nějaké zásadní změně situace. Kdybych to měl velmi stručně shrnout, tak podle čísel, která máme k dispozici, je to opravdu osm mrtvých, přes 30 nezvěstných, 1 300 zraněných a to je jenom to, co jsme schopni odhadnout.

Ta čísla jsou vlastně výsledkem násilí, perzekucí. Ta čísla jsou výsledkem toho, že máme vlastně prokázané, že policie a státní administrativa skutečně používala zastrašování, používala mučení a odvážení lidí neznámo kam jako způsob, kterým se snažila ty protesty utlumit. Samozřejmě že by člověk jako kdyby měl na začátku říct to, že je pro nás nepřijatelné, že na hranicích Evropy, u státu, se kterým jsme ještě nedávno chtěli podepsat asociační dohodu, jsme najednou svědky úplného opaku. To, že jsou vlastně popírána základní práva, což se mimochodem stalo 16. ledna, kdy parlament vlastně přijal zákony, kterými zásadně omezil svobodu projevu, shromažďování a sdružování. Je pravda, že 28. ledna byla podána demise vlády, parlament odvolal platnost těchto zákonů. Nicméně vy asi, kdo to sledujete, víte, že onen amnestijní zákon a závazek vyšetřovat to, co se stalo, je bohužel zvláštním způsobem vázáno lhůtou 15 dnů, která vyprší 17. února tohoto roku, a ten zákon, což je samozřejmě pro nás zákonodárce asi dost zvláštní představa, jeho platnost je vázána na to, že do sedmnáctého vyklidí představitelé opozice kyjevskou radnici, ulici Hruševskou a celou sadu budov, které v této chvíli mají obsazené. Ten 17. únor je vlastně nebezpečný proto, že tím pádem toto datum může být spojeno s novým propuknutím násilí, a dokonce je možné, že i vláda se může po tomto datu odhodlat k dalšímu postupu násilného potlačení demonstrací, pokud nedojde k vyklizení těch budov. Takže to je bohužel termín, ke kterému se také vztahují určité obavy.

Ale víte, ono nejde o tato jednotlivá fakta. Tady jde o obecný význam toho, co se dnes na Ukrajině děje. A ze všech informací, které máme k dispozici, vám bohužel musím sdělit, že na Ukrajině de facto dochází k rozpadu činnosti státních institucí, že dochází k rozpadu fungování elementárního právního státu, že dochází k rozpadu institucí, jako je policie, justice a podobně, a že se tam vlastně vytváří de facto bezzákonný stav. To, co mi připadá, shrnujícím způsobem, nejnebezpečnější na tom vývoji, je, že Ukrajina de facto se jakoby může stát tím, čemu se říká v terminologii failed state, to znamená upadlý stát, který nekontroluje situaci na svém teritoriu. To je, přátelé, v zásadě to nejvážnější, co hrozí. Že úplně blízko hranic Evropy náš soused, země, o které jsme si mysleli, že postupuje, dokonce že bude přes asociační dohodu postupovat a vstupovat, nebo se přibližovat svými pravidly, regulacemi, stylem života Evropské unii a Evropě, tak naopak tato země se během jakoby velmi krátkého času může stát tím upadlým státem, to znamená státem, který se rozpadá a ve kterém nefungují základní funkce. Státy, které jsme dříve nacházeli spíše v Africe a v jiných zemích. A to vám tady tvrdím, že nepřeháním. Bohužel, ta situace je takto vážná.

A teď je otázka, proč nám to má vadit. Já si myslím, a v tom tedy oceňuji Sněmovnu, že se chce o tom bavit, protože nám to samozřejmě velice musí vadit. Já bych vám rád připomněl, že podobný typ vývoje situace - já to nechci úplně srovnávat, ale vezměte si třeba, jak vypadala situace na Balkáně před pár lety. Jakým způsobem tam pomaličku takto eskalovala situace a co z toho potom bylo. Vážení kolegové, pak vznikla situace, se kterou si Evropa nevěděla rady, kde jsme stáli nad tím, co se tam dělo, jako chirurg v operačním sále nad rozřezaným tělem, ale chirurg, který nevěděl, co má dělat a co si má s tím tělem počít. To byla situace, ve které se opravdu Evropa před několika lety ocitla, a byla to vzpomínka, kterou jsme chtěli zapomenout, protože víme, že se to potom řešilo dokonce tak, že do toho vstoupily Spojené státy, řešilo se to vojensky. Řada Evropanů to kritizovala. A když jste se bavili s Američany, tak vám řekli: To je sice pěkné, že se vám to nelíbí, ale co jste dělali vy sami? Kde bylo vaše řešení té situace? A proto mi připadá tak důležité se o tom bavit.

Jestliže pro nás naprosto, řekl bych, skoro šokujícím způsobem dochází k tomu, že Ukrajina se nám rozpadá, tak se nás to nesmírně týká, protože nejenom události na Balkáně, ale v celé historii dvacátého století víme, že podobné typy situací a konfliktů mohou mít nedozírné následky, které samozřejmě se potom mohou týkat celého kontinentu. Bohužel na to nepotřebujeme moc fantazie, abychom si uvědomili, jak obrovská rizika jsou skrytá v tom, co se na Ukrajině děje. A proto tedy snad chápete, že to pokládám za naprosto správné, že o tom mluvíme, protože bychom byli slepí, kdybychom si odmítali uvědomit, jak bezprostředně se nás to týká. To, co se děje na Ukrajině, se samozřejmě týká Evropy. Týká se to jejího budoucího vývoje a může to mít následky, které nejsme schopni ani domyslet.

Já bych rád jenom pro pořádek řekl, že Česká republika a česká vláda, Ministerstvo zahraničí se skutečně angažují na Ukrajině dlouhodobě, trvale. Máme tam celou řadu aktivit. Poslanci příslušných výborů určitě vědí, kolik tam máme programů, které se týkají vzdělávání, posilování samosprávy. Vy dobře víte, že Česká republika dlouhodobě nabízí experty, poradce pro transformaci Ukrajiny. A rád bych vám rád připomněl, že jednak visegrádské jednání premiérů, které bylo před několika dny - a já sám bych měl v pondělí 24. znovu mířit na jednání ministrů zahraničí V4, kde bychom znovu měli jednat o uvolnění dalších prostředků z visegrádského fondu pro Ukrajinu. Jedná se především o stipendia, jedná se o celou řadu programů, kterými se snažíme Ukrajině pomoci. Rozhodně nikdo nemůže říci, že by Česká republika Ukrajinu neměla v hledáčku, nevěnovala jí velmi silnou pozornost.

Nicméně teď je situace taková, že to všechno je samozřejmě jakoby v něčem málo, protože problémy, do kterých se Ukrajina dostala, překračují dneska hranice i těch typů pomoci, které jsme my do této chvíle volili a které jsme používali. Já si dokonce ani, abych vám pravdu řekl, nejsem jistý, jestli ty metody, které používala Evropská unie vůči zemím ve svém sousedství, třeba zemím, které chtěly vstoupit, ty, které byly použity vůči České republice, Slovensku a Maďarsku, ony asociační dohody a všechny ty instrumenty, které jsme používali a které fungovaly v našem případě, já si nejsem jistý, jestli dneska podobné typy instrumentů fungují vůči Ukrajině, vůči zemím severní Afriky, Sýrii a dalším. Rozumíte? Připadá mi, že tyto společnosti jsou diametrálně v jiném stadiu rozvoje ekonomického, politického, než byly Maďarsko, Česká republika, než bylo Polsko. My si myslíme, že to na nás fungovalo. My jsme absolvovali ty rozhovory, my jsme dokázali nakonec vstoupit, ale dneska mi připadá, že je možná zjednodušená naše představa, že podobný přístup může fungovat k těm zemím, o kterých jsem tady mluvil, které dneska jsou zmítány požáry, u kterých si klademe otázku, jak je zastavit, protože cítíme, že ty požáry jsou nesmírně nebezpečné.

A kdybych vám měl tedy podat zprávu o tom, čeho se týkala ta uzavřená debata ministrů zahraničí v pondělí v Bruselu, tak ta se v zásadě týkala především téhle věci: jak zacházet s Ukrajinou, jak se má chovat Evropa, abychom té situaci byli schopni pomoci.

Je naprosto bez debat, a když se podíváte na to prohlášení, tak je jasné, že začíná odsouzením násilí, že začíná odmítnutím toho, aby se používalo zastrašování a mučení lidí. To všechno jsou věci, které jsou zásadní z hlediska elementárních hodnot Evropy. Tohle stanovisko je jasné. O tom se nedebatuje. To je něco, co nemůžeme připustit, to nemůžeme trpět, protože ve chvíli, kdy to začneme tolerovat, tak se ztrácíme civilizačně. Pak to znamená, že strpíme takovéto porušování hodnot v bezprostředním sousedství.

Dovolte mi, abych řekl jednu věc. Já si myslím, že není jednoduché přijet do vzdálených zemí rozvojového světa, někam do Asie, do jiných kontinentů a suverénně jim tam říkat, jak mají fungovat demokracie, jak mají respektovat určité hodnoty, protože jiné civilizační okruhy mají za sebou specifické vývoje. A já si dovedu představit, že jim můžeme říkat, že nikde v žádné civilizované kultuře není povoleno mučit lidi. A to jsou věci, na kterých se můžeme shodnout možná s kýmkoliv, ať je za tím jakýkoliv příběh civilizace. Není ale tak jednoduché jim říkat, jaké mají vytvářet politické režimy. Ale něco jiného je, když se to děje bezprostředně v našem kulturním prostředí. A Ukrajina je de facto skoro naše kulturní prostředí. To znamená, že odmítnutí násilí, odmítnutí toho, že jsou tam nerespektována práva člověka, má podle mě zvláštní význam, když se to děje skoro tady mezi námi. To je prostě jakoby naše civilizace. To je naše kultura. Proto si myslím, že je naprosto nutné říci jasně, že tohle netrpíme, že to nemůžeme přijmout a musíme vyvinout všechno úsilí na to, abychom tuhle situaci změnili.

Jiná věc je, vážení kolegové, když se začneme bavit o tom, kde je chyba a jestli jsme my udělali všechno pro to, abychom takové situaci předešli. Nezlobte se, ale je to něco podivného, když opakuji to, co jsem už řekl. Máte zemi, se kterou jsme málem podepsali asociační dohodu, a během několika dní se mluví dokonce o tom, že bychom měli omezit víza pro ty, o kterých víme, že se podíleli na sankcích, že bychom měli zmrazovat konta těm, o kterých víme, že jsou spojeni se špičkami politického režimu. Krátce po tom, co jsme mluvili o vstupu, během historicky krátké chvíle se najednou mluví o úplném opaku, jako když máme najednou trestat, nebo vystupovat s takovýmito zákazy proti někomu, kdo porušuje elementární zásady lidskosti. Tady jako když něco nefunguje.

A to se zase dostávám k tomu, co bylo tématem debaty ministrů zahraničních věcí. Je složité, kolegové, jestli budeme na jedné straně říkat, že prostě boj o Ukrajinu nevzdáme a my se z ní nenecháme vytlačit, a zároveň budeme říkat, že chceme skoncovat se studenou válkou. To je ten sporný moment. V tom si musíme vybrat, a to bylo shodou okolností vystoupení britského ministra zahraničí, který říkal něco v tom smyslu, že je otázka, jestli máme přistupovat na to, že se prostě o tu Ukrajinu rveme. Pochopte, že na tomhle světě už boj mocností rozdělil Koreu, rozdělil Vietnam a mohu vám říkat příklady toho, jak studená válka roztrhla země na dva kusy. Aby se nám nestalo, že takto roztrhneme Ukrajinu prostě tím, že se o ni budeme rvát stejně, jako jsme na to v minulosti za studené války byli zvyklí. Jedna pozice je - ne, odsud neustoupíme, budeme tvrdí, Ukrajina si musí vybrat. Já sám jsem se situací v Asii v minulosti zabýval dostatečně důkladně a prostě musím říci, přátelé, že Korejci se nerozdělili sami. Kdyby tehdy nebylo studené války, tak země rozdělené nebyly, to snad souhlasíte. To nebyla nějaká zvláštnost korejského nebo vietnamského myšlení, že jsme měli Severní a Jižní Vietnam. To byl prostě konflikt, který způsobil, že se tyto země trhaly.

A máme dneska toto podobně zopakovat na Ukrajině? To je strašná představa. To jdeme zpátky tam, kde jsme byli. Máme přistupovat k Ukrajině jako k místu, o které se serveme a na něm dokážeme, že jsme lepší než ti druzí? Anebo uděláme to, co udělal Frank-Walter Steinmeier, který zavolal ruskému ministru zahraničí a řekl mu: Copak pro vás Rusy je výhodné to, co se tam děje? Vy to opravdu povedete do těch hořkých konců, že to roztrhnete? Copak rozpadlá Ukrajina je v ruském zájmu? Je zájmem Ruska, aby se situace eskalovala tak, že se nakonec Ukrajina opravdu stane tím failed state, tím rozpadlým státem? To bude ochrana ekonomických zájmů Ruska?

Když vám tady řeknu, že neseme určitou odpovědnost za Ukrajinu a že Ukrajina samozřejmě využívala této situace - já si tu dovolím tvrdit, že Ukrajina využívala této situace, že jsme se nebyli schopni domluvit Rusko s Evropou, že nebudeme tuto hru hrát. Využívala toho a používala každou stranu k tomu, aby zvyšovala svou cenu. A bohužel jsme říkali, že přitahujeme Ukrajinu do Evropy, nabízeli jsme jí partnerství, nabízeli jsme jí asociační dohodu. Když si vezmete právní poměry na Ukrajině, tak jsem si často kladl otázku: Opravdu ukrajinští oligarchové myslí vážně, že budou provádět veškerou harmonizaci legislativy a budou akceptovat vytváření pravidel, o kterých se Ukrajině v podstatě ani nezdálo? Ano, mluvil jsem s některými, kteří mi říkali: Ano, máme zájem, aby naše děti nemusely chodit po ulicích, kde je bude někdo hlídat se samopaly. My chceme vytvořit život, jako máte v Evropě. Takže jako kdyby tam opravdu byly síly, které o to stály.

Proč podpis nebyl odvolán, o tom tady nechci dlouze mluvit, protože všichni tušíte, že to pozadí je složité a že v něm ruská strana nade vši pochybnost sehrála významnou roli. Řeknu vám jednu takovou věc jako příklad. Byl tady nedávno na návštěvě arménský prezident a Arménci. Měl jsem možnost se bavit s arménským ministrem zahraničí. A ptal jsem se ho, proč Arménie nakonec neakceptovala podpis asociační dohody. A arménský ministr mi řekl naprosto na rovinu: My jako Arménie potřebujeme držet vztahy s Ruskem z důvodů strategických. A snad vám nemusím vysvětlovat, že Arménie v pozici, ve které je, si nemůže dovolit přetnout vztahy s Ruskem. A jestliže nás Evropa postavila před otázku buď, anebo, tak jsme nebyli schopni useknout Rusko, podepsat asociační dohodu. To prostě strategicky v naší zemi nebylo možné provést. A nám je to líto, my jsme chtěli mít vztahy na obě strany. Právě ta situace buď, anebo způsobila, že rozhovory Arménie o asociační dohodě ztroskotaly.

A podobně je to na Ukrajině. Samozřejmě ruský projekt euroasijské celní unie je projekt, který pokud by takto vznikl jako vlastně konkurenční projekt Evropě, by bylo něco jako kontinent, který se vynoří jako určitá konkurence Evropskému společenství. S jinými pravidly, s jinými regulacemi. Tady jako kdyby vznikalo to soupeření v nové podobě. Jestliže státy stojí v situaci, kdy si mají vybrat, tak právě to je situace, která vytváří konflikty, do kterých se dostává Ukrajina. Chápete, tady má každý svou vinu. Ukrajina, že se snažila dlouho využívat této situace, a my, že jsme si možná ani neuvědomili, do jakého nebezpečí se ženeme.

Nechci tady teď být nějakým jednoduchým soudcem. Jenom upozorňuji na to, že nemůžeme zároveň říkat "budeme tvrdě postupovat v hájení zájmů Evropy na Ukrajině a prosadíme je" a zároveň říkat "nechceme zpátky studenou válku". Já si myslím, že ten telefonát německého ministra, který jsem uvedl, ruskému ministrovi, výzva k tomu "skončeme s těmito dostihy, protože výsledky mohou být tragické", naznačuje, že dle mého je třeba, aby součástí řešení byla také dohoda a jednání mezi Evropou a Ruskem.

Víte, je to něco podobného jako v Sýrii. Dovolte, abych připomenul, že v této zemi, kde mluvíme bohužel o ještě daleko strašnějším množství obětí než v případě Ukrajiny, a dej pánbůh, aby se Ukrajina nedostala do tak tragické situace a aby se tam situace nezhoršovala, ale víte, že v Sýrii někteří politici říkali: S Asadem jednat nebudeme. To pro nás není partner. Podívejte se, co se tam děje. Tyhle zločiny. A dneska máte jednání v Montreux a v Ženevě a tam si ministři zahraničí těch stejných zemí podávají ruku s Asadovým ministrem zahraničí. Proč? Protože cesta z té krve neexistuje než přes jednací stůl a nakonec se jedná, protože je to jediná cesta. A dokonce i tady se Rusko snaží s Evropou dohodnout a snaží se postupovat jedním směrem. Nechci to idealizovat, situace kolem Sýrie je složitá, ale říkám vám to jako příklad. Já se prostě obávám toho, že ve chvíli, kdy přetneme tu komunikaci, když si řekneme, že pouze bojujeme... Tak tohle není olympiáda. Tady prostě neschopnost jednat může být osudná.

Takže já jsem vlastně ve svém vystoupení, kdy jsem měl říci pozici, a říkám tady svůj názor... Já se domnívám, že nemůžeme pomáhat návratu studené války a že do jednání musí být zahrnuti všichni, kteří tu situaci v něčem pomáhali vyvolávat. Tady prostě bylo více těch, kteří to takto nebezpečně sunuli k tomu výbuchu, kterého jsme nakonec svědky.

Samozřejmě, že to nemůžeme rozhodovat za Ukrajince. Já nikdy nebudu mluvit o tom, že bychom měli mediovat v tom, co se tam děje. Ne. Rozhodnutí o Ukrajině musí učinit Ukrajinci samotní. Nikdy nebudu doporučovat Ukrajincům, aby dělali předčasné volby za půl roku. To musí oni sami říci, kdy chtějí udělat volby. Ukrajinci sami se musí rozhodnout. To nemůže dělat ani Evropa, nemůže to dělat ani Rusko. Tohle musí být rozhodnutí občanů Ukrajiny. Jakkoli je to dnes těžké. A domnívám se, že to nemůže být ani rozhodování jenom mezi politickou opozicí na jedné straně a vládními představiteli na druhé, protože pro mě osobně je významný ten Majdan. Občanské sdružení Majdan, které dnes reprezentuje daleko širší spektrum, než je pouze politická opozice, která často v mnoha momentech ztrácí důvěru. Takže těch účastníků dialogu podle mě musí být víc. A tento dialog je klíčový, když mluvíme o tom, že Ukrajina musí dát určité odpovědi. Musí je učinit ona. Nikdo jim je nemůže vnucovat. My to za ně nemůžeme převzít. My bychom neměli přilévat oleje do ohně. Možná naše role je právě v tom, abychom řekli jakoby to, co jsem naznačoval, rozhovor pana ministra Steinmeiera. Přece tohle není v našem zájmu. Ani v našem, ani ve vašem. A není možné tu situaci eskalovat tím, že budeme my ještě bojovat spolu. V tomto vidím určitou cestu.

Já tady nebudu mluvit o takových věcech, jako je humanitární pomoc, kterou organizuje Česká republika, protože to pokládám za povinnost, kterou tady děláme. Nebudu mluvit o prostředcích. Kdybyste chtěli, tak to můžeme dodat i s čísly. To znamená, je tady celá řada věcí, která jsou samozřejmostí.

Já tady mluvím o tom, že to, co se děje na Ukrajině, je skutečně součástí docela zásadního zápasu o to, jestli Evropa udrží své hodnoty a svou podobu života, protože se může stát, že pokud tyto procesy nezvládneme, tak to nesmírně může ovlivnit i to, co se dokonce děje i v naší zemi. Dobře víte, že i v naší zemi je celá řada ukrajinských občanů, kteří tady žijí a pracují, a je to poměrně vysoký počet. A kdyby byla Ukrajina tím upadlým státem, tak to může mít samozřejmě celou řadu důsledků, i velmi konkrétních. Tady může být příliv lidí z Ukrajiny, který zasáhne i Českou republiku. Takže tady je celá řada věcí, na které je třeba se už dnes připravovat. Já bych vás rád jenom informoval, že jsme o tom už jednali s ministrem vnitra a že se vlastně bohužel musíme připravovat i na ty možné zlé scénáře, které si nepřeji a které si nikdo z nás nepřeje.

Ale je dobré, že se o této věci tady dnes mluví. A nebudu vám tvrdit, že jsem mudrc, který zná zaručené řešení. Nicméně se domnívám, že stanovisko, které přijala evropská Rada ministrů a které konstatovalo, že je třeba nabídnout Ukrajině politickou perspektivu, a že dokonce ani asociační dohoda není posledním krokem vůči Ukrajině, pokládám za správné, že to takto bylo přijato. Protože my sice na jedné straně říkáme Ukrajině stop násilí!, požadujeme politické řešení krize, ústavní řešení, ale zároveň říkáme, že ta cesta k jednáním s Evropou, cesta Ukrajiny k Evropě, je stále otevřená.

A stejně tak v tom usnesení Rady ministrů se říká, že nikdo by neměl zasahovat do rozhodování Ukrajinců, že rozhodnutí Ukrajiny musí být ponecháno na nich samotných. Jsem ale přesvědčen, že to nevylučuje právě to, co jsem se snažil tady celou dobu vysvětlit, že se domnívám, že součástí řešení musí být i to, že musí mluvit spolu ti, kteří se v něčem podíleli na vytvoření té složité a vážné situace na Ukrajině. A teď nemá cenu, abychom z jedné, z druhé strany na sebe vykřikovali, kdo má větší podíl viny, protože každý tuší, co zní tady na naší straně, víme taky dobře, že v Moskvě to čtou jinak. A teď nemá cenu si vypočítávat jednotlivé argumenty. Všude je v poslední době vzpomínán výrok pana Putina před několika lety. Myslím, že to byla konference v Mnichově, kde řekl, že Ukrajina je umělý stát, což byla formulace, která byla řečena veřejně a která samozřejmě působí hrozivě. Nemá cenu tady tyto věci jenom opakovat, ale je třeba si říci: Ne, my neseme odpovědnost a není přípustné, abychom tuto situaci místo toho, abychom jí pomáhali, ještě více eskalovali.

Takže já skutečně v téhle kooperaci, ve které Rusko musí být součástí řešení, stejně jako je dneska součástí řešení v Sýrii, v tomto vidím cestu z toho, abychom zabránili katastrofě. Já jsem vám tady řekl, že bohužel ten katastrofický vývoj je možný scénář, a my musíme udělat všechno pro to, abychom mu zabránili.

Já jsem se snažil tady v tomto vystoupení říci to, co říci mohu takto na veřejném vystoupení, a i tak mám pocit, že jsem se dotýkal občas hran toho, co může být takto veřejně řečeno v mikrofonu ve Sněmovně. A samozřejmě eventuálně při jednání výboru bych možná mohl jít dále.

Takže varoval bych před černobílým viděním světa, varoval bych před jednoduchými představami, že východ a západ Ukrajiny jde každý jiným směrem. Já si myslím, že to jsou zjednodušené názory. Varoval bych před tím, co bohužel také zaznělo z úst jednoho ministra, že přece Ukrajina je rozdělená. Myslím, že tohle jsou názory scestné. A myslím si, že Ukrajina, její řešení musí být hledáno v rámci celé země a že se na něm musí podílet všechny složky společnosti. Takže já mohu pouze vyslovit přání, že se ty předpovědi možné eskalace a nové vlny násilí nenaplní. Přál bych si, abychom se všichni v Evropě snažili najít efektivní kroky, jak tomu čelit.

Já děkuji za pozornost. A mám dojem, že v usnesení, které tady navrhovala i paní Němcová, pokud jsem to stihl sledovat, teď si to přečtu, jsem neviděl nějaké sporné prvky. Takže věřím, že přijdou i další návrhy, a já se k nim vyjádřím.

 

Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Děkuji panu ministrovi zahraničních věcí za jeho předložený návrh postojů vlády České republiky a informaci z jednání evropské rady. A konstatuji, že mám šest přihlášek do rozpravy, dvě s přednostním právem. Nejdříve pan předseda Poslanecké sněmovny Hamáček, poté pan předseda Schwarzenberg a poté další řádně přihlášení do rozpravy.

Vzhledem k tomu, že jsme se ale usnesli na tom, že ve 12 hodin začne jiný bod, a to je změna ve složení orgánů Poslanecké sněmovny a budeme se zabývat volbou ombudsmana, ptám se pana předsedy Hamáčka, jestli se chce v tak krátké době vyjádřit, aby zahájil rozpravu. (Zbývají dvě minuty do 12. hodiny. Předseda PS nechce nyní vystoupit.) Tak to odložíme, bude to výhodnější, i pan předseda Schwarzenberg aby potom mohl reagovat. Myslím si, že to bude jednodušší.

Já alespoň vyřídím nějaké organizační záležitosti. Za prvé. Další omluva, která přišla, je z důvodu nemoci pana poslance Herberta Pavery, který se omlouvá z dnešního a zítřejšího jednání.

Potom bych rád upozornil na to, že až bude dnešní jednání přerušeno pro volbu, bude pokračovat nikoliv ve 14.30, kdy začínají interpelace, ale bude začínat ve 14.20, a to vyhlášením výsledků voleb a slova se potom ujme předseda volební komise Poslanecké sněmovny. To je z organizačních věcí to zásadní.

Přerušuji tedy bod 72. Děkuji paní navrhovatelce, děkuji ještě jednou panu ministrovi. Vrátíme se k němu pravděpodobně po rozhodnutí v pátek ráno po třetích čtení.

 

Nyní bych tedy zahájil bod číslo 55 a body 57 a 58 s tím, že je můžeme začít ve 12 hodin, ale vzhledem k usnesení číslo 38 myslím, že je můžu zahájit už teď. Jde tedy o bod

Aktualizováno 31. 10. 2017 v 17:59.