(19.00 hodin)
Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Vážený pane předsedající, členové vlády, paní a pánové. Nutíte mě, abych -
Místopředseda PSP Petr Gazdík: Já ctěné členy Poslanecké sněmovny prosím o klid, o vyslechnutí pana navrhovatele. Prosím, pane místopředsedo.
Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Děkuji. Abych zkrátil své závěrečné slovo na minimum. Mám dvě možnosti: Buď se tu zabývat ideologickými řečmi, které tu někteří předvedli, ač já jsem tady přednášel normální návrh ústavního zákona bez jakékoli ideologické předpojatosti. Jistě o žádném návrhu zákona nebudeme hlasovat v Severní Koreji a žádám kolegy, aby takové hlouposti vynechali. Není to důstojné tohoto orgánu.
Mám jednu výhodu - nebo nevýhodu. Já jsem jako mladý začínající poslanec Federálního shromáždění, které bylo v prosinci 1992 rozpuštěno a vypuštěno, byl účasten jednání o prvním restitučním zákoně o majetku církví v roce 1990. Je s podivem, že se nemůže dodnes najít zápis ze 3. jednání výboru pro sociální politiku České národní rady a že se nemůže najít jeden ze zápisů výboru pro plán a rozpočet, jehož jsem byl účasten jako člen výboru pro plán a rozpočet Federálního shromáždění, Sněmovny lidu, kde bylo potvrzeno to, co dnes nemůže nikdo najít a co mi vyčítají někteří církevní hodnostáři, že to měl být poslední majetkový přesun mezi státem a církvemi, který tehdejší Česká a Slovenská Federativní Republika udělala. Mohl bych citovat paní bývalou kolegyni poslankyni Federálního shromáždění Danu Němcovou, kterou jistě nikdo nebude podezírat z toho, že má snad založené myšlenky typu marxisticko-leninské filozofie. To asi nepůjde. Tak prosím mi dovolte říci několik zásadních fakt.
Ano, po roce 1948 tehdejší vláda Československé republiky respektovala mezinárodní smlouvu, kterou vyjednával od roku 1925 do roku 1929 prezident Masaryk a ministr zahraničních věcí Edvard Beneš. Ano, modus vivendi vstoupil v platnost za první republiky a tehdejší - jak vy říkáte komunistická - moc v roce 1948, resp. 1949, přijala nikoli zákon, ale nařízení vlády, kterým se zabezpečovaly ekonomicky církve. Kolega Stanislav Grospič vám tu přednesl alespoň část finančních prostředků, které byly vynakládány na církve. Nikdo nezpochybňuje, a kolega Grebeníček to tady řekl, jakým způsobem došlo k excesům, trestným činům, které zpochybňovaly, konkrétně zpochybňovaly postup, který byl podle zákona. Nikdo nepochybuje o tom, že takové excesy měly být narovnány. Ale prosím vás neříkejte, ale vážně to opravdu neříkejte, že tady dojde k nějakému narovnání, které bude vyrovnávat to, co bylo odebráno po roce 1948. To bych se musel opravdu vážně smát, protože to byste zapomněli na reformu Josefa II., na jeho odebrání veškerých majetků, to byste zapomněli na to, co se odehrálo po roce 1919, co se odehrálo v roce 1945, v roce 1947.
V tomto ohledu si dovolím říci docela jednoznačně, že všechny principy výstavby moderního československého a od roku 1993 českého státu byly založeny na tom, že pokud půjde o restituce, bude to restituce pouze fyzických osob. Výjimka se učinila pro Židovskou obec ještě v roce 1995, to prováděli jiní poslanci tohoto zákonodárného sboru, již ne České národní rady, ale jediného Parlamentu České republiky, tedy Poslanecké sněmovny ještě bez Senátu. A nyní máme před sebou normu, která restituuje právnické osoby nikoli se sídlem v České republice. Ony jsou tady registrovány, ale jejich majetková podstata tkví podle corpus iuris canonici - dovolte mi říci, že se tím dlouhou dobu zabývám - přece jen jinde. Vyjednával jsem pro obce v 90. letech např. pomocí milodaru smlouvu o smlouvě budoucí s řádem se sídlem ve Vyšším Brodě, který odevzdával na základě smlouvy o smlouvě budoucí obci Březí pozemky, na kterých jsou dnes postaveny domy, a jsem zvědav, jestli si tento řád požádá nebo nepožádá o tyto pozemky nebo o jejich finanční náhradu, protože je dostal vyplaceny na základě toho milodaru. Neříkejte mi, alespoň ti, kteří jste tady byli v té době, že o tom nic nevíte.
A co je problémem zákona, který byl schválen? Že odškodňuje Česká republika právnické osoby. Dovedete si představit, dovedete si někdo z vás vůbec představit, co by se stalo, kdyby se restituoval majetek právnických osob po roce 1990? Do jakých věcí, ne majetkových, bychom se dostali, ale do jakých mezinárodněprávních problémů by se Česká republika dostala? Už kvůli tomu, kolik se muselo vynaložit peněz a prostředků a právní služby na to, aby se vyrovnaly např. československo-rakouské vztahy v roce 1973. Stálo to tehdejší Československou socialistickou republiku 3,5 miliardy československých korun. Také proto žádný nárok restituční, který byl z Rakouska, by neměl být uspokojen, protože československo-rakouské vyrovnání, protože Rakousko nikdy nebylo útočícím státem, bylo také konečně majetkově vyrovnáno. Kolik by se muselo tedy projednávat revizí restitučních nároků, které tady byly uplatněny po roce 1990. Jestli na to máte náladu, můžeme si o tom tady povídat. Dlouho do noci.
A pokud jde o právnické osoby. Církve jsou první právnické osoby. Podívejte se na to, jak by se odškodňovaly právnické osoby, akciové společnosti, společnosti s ručením omezeným, které byly vyvlastněny na základě nejen dekretů prezidenta republiky po roce 1945, ale které byly vyvlastněny po roce 1948. Proč k tomu nikdy žádná československá, potažmo česká vláda nepřistoupila? Protože bychom se museli zabývat tím, kolik peněz ze zlatého pokladu Československa zůstalo v zahraničí, protože jsme nikdy nedostali zaplaceny válečné reparace od Německa, zejména právě proto, že byly dva německé státy. A nemyslím si, že některým je potřeba dělat tento zahraničněpolitický exkurs, protože tak to prostě je a nikdo na to neměl v té době ani šanci, ani pro to nebyla mezinárodní vůle. Vzpomeňte si na jednání našeho ministra zahraničních věcí, který v podstatě při jednání 2 + 4, tzn. jednání dvou německých států a čtyř států bývalých spojenců protihitlerovské koalice, vyjednával o tom, jakým způsobem se budou nebo nebudou platit válečné reparace. Jediný, kdo se v jednání 2 + 4 přihlásil o své majetkové nároky a o nezpochybňování vlastních hranic, bylo těžce postižené druhou světovou válkou Polsko. To má také garantované jiné možnosti, než má Česká republika. Protože Česká republika si je zajistila jenom tím, že tehdejší ministr zahraničních věcí České republiky Jan Kavan požádal vítězné mocnosti dávno poté, co proběhla tato konference, o potvrzení platnosti Postupimských dohod.
A v tomto ohledu tedy upozorňuji na to, že změna tohoto zákona je důležitá právě proto, aby nemohlo dojít k tomu, že požádají o restituce právnické osoby a my se budeme muset zabývat válečnými reparacemi vůči sousednímu Německu, což si opravdově nepřeji, budeme se muset zabývat tím, jakým způsobem bylo nakládáno s měnovým zlatem ne do roku 1989, ale zejména po roce 1989, kolik ho zůstalo v kterém státě. Jestli máte náladu a jestli ministr zahraničních věcí, který je tu nepřítomen, má ochotu to vyjednávat, já jsem pro. Klidně trvejte na tom, že tento zákon může zůstat beze změny v platnosti. ***