(10.10 hodin)
(pokračuje Chalánková)
Pro jistotu svoji otázku zpřesním. Můžete popsat, jak by postupovaly české státní orgány v situaci, kdy by měly pouhé podezření na pohlavní zneužívání dětí ze strany jednoho z rodičů? Jestliže by děti odebraly a daly do přechodné pěstounské péče i na základě pouhého podezření, bylo by přípustné od sebe oddělit sourozence? A jak by české státní orgány postupovaly, kdyby se následně prokázalo, že k žádnému pohlavnímu zneužívání ve skutečnosti nedošlo a že udání dost možná bylo jen způsobem, jak se pomstít rodičům, popřípadě i z důvodu jejich národnosti? Skutečně bychom v takové situaci postupovali identicky, to jest ponechali děti v pěstounských rodinách a tvářili se, že se nic nestalo? Nebylo by spíše namístě děti takovým rodičům okamžitě vrátit, omluvit se jim a všechny odškodnit, protože jinak bychom mimo jiné riskovali i diplomatickou intervenci ze strany Norska, a proti oznamovatelům zahájit trestní stíhání pro křivé obvinění?
Děkuji za pozornost.
Předseda PSP Jan Hamáček: Děkuji, paní poslankyně. Hlásí se paní ministryně. Prosím, máte slovo. Paní ministryně práce a sociálních věcí paní Michaela Marksová.
Ministryně práce a sociálních věcí ČR Michaela Marksová Vážený pane předsedo, vážené poslankyně, vážení poslanci, já bych především chtěla ještě zopakovat, že děti se narodily v Norsku. Jestli jeden chlapec byl nějakou dobu v Česku, tak to byla jen část jeho života.
V žádném případě tuto kauzu nijak nechci podceňovat, ale asi, jak tady řekla paní ministryně spravedlnosti, nevím, jestli ten důvod pro odebrání z rodiny skutečně pominul, jestli se prokázalo, že tam žádné násilí nebylo.
Jinak bych také chtěla říci, že to, co může dělat naše ministerstvo, je pomoc prostřednictvím Úřadu pro mezinárodněprávní ochranu dětí, který sídlí v Brně. Tento úřad jedná opakovaně s širší rodinou, pomáhal i matce. Dokonce sám aktivně už za předchozích vlád žádal Ministerstvo zahraničí, aby byli chlapci vydáni z titulu takzvané diplomatické ochrany, což, jak jsem byla informována, je jediná cesta, jak je dostat do České republiky. Pokud vím, byl to předpředchozí ministr zahraničí, kdo to nakonec neudělal, protože tato kauza se už táhne strašně dlouho.
Já si myslím, že v současné době je kauza u Evropského soudu pro lidská práva. Já si myslím, že jakmile se jedná o takhle zamotanou mezinárodní kauzu, tak je to možná to úplně nejlepší, co může být.
Jinak ale opakuji, že veškerá pomoc, kterou tady můj resort mohl udělat, určitě udělána byla. A byly udělány i diplomatické intervence, bylo jednáno s velvyslanectvím. Jak říkáte, můžu ještě za sebe napsat dopis, případně posléze zavolat norské kolegyni, nicméně si myslím, že ve chvíli, kdy je to u Evropského soudu, to asi moc nepomůže. Ale jak říkám, tento případ v žádném případě nepodceňuji. Také jsem hodně dlouho hovořila právě s panem ředitelem Úřadu pro mezinárodněprávní ochranu a snažila jsem se to pochopit. A to, co on mi řekl, je, že v Norsku jsou prostě úplně jiné standardy ochrany dětí, kde zájem dítěte je braný jako něco úplně svatého, a možná v jistých případech se nám to může zdát až zase přepísknuté na druhou stranu. Ale máte pravdu. Jim je jedno, jestli je to dítě české, norské nebo indické, měří všem stejným metrem. Byla jsem informována, že podobný přístup má i Velká Británie. Vůbec nerozlišuje nějaké kulturní rozdíly mezi rodinami, ale má prostě určitá pravidla jednání s dětmi v rodině a nejede přes to vlak.
Co se týče oddělení sourozenců. Jenom upozorňuji, že jsem strašně ráda, že se tady zabýváme případem dětí, které jsou v Norsku, ale jenom bych strašně ráda upozornila, že máme celou řadu vnitrostátních případů, které jsou mnohem dramatičtější, nebo přinejmenším stejně dramatické. Každý, kdo se s nějakými konkrétními kauzami setkal, tak víte, že to jsou naprosto srdcervoucí případy. Boj o oddělení sourozenců, když jsou odebírány z biologické rodiny. O to, že se nemají vlastně oddělovat, ale přitom i státní instituce to dělají, a někdy to dokonce dělá i Fond ohrožených dětí, když situace nastane. Jsou tady diskuse, které se táhnou celá léta. Já bych se jinak strašně přimlouvala, mně by vyhovovalo, kdyby tento případ přitáhl vaši pozornost i k vnitrostátním problémům, které jsou mnohem četnější.
A tady konkrétně u tohoto oddělení. Byla jsem informována, že pravděpodobně, jak byly děti z rodiny traumatizované, tak byly spolu v podstatě nezvladatelné. Měly velice hyperaktivní chování, možná i agresivní, a že snad z toho důvodu byly rozděleny, protože jinak se k rozdělení samozřejmě nepřistupuje. Ale říkám, že takové podobné situace nastávají i tady v Česku v českých rodinách. Jsou často požehnány i českými oficiálními orgány.
Na závěr. Chtěla bych říci, že my se rodině maximálně věnujeme. A opravdu říkám, že se snažíme, aby se mohly děti vrátit do širší rodiny. Jediné, co mohu udělat navíc, je tedy, jak paní poslankyně řekla, ještě kontaktovat svoji kolegyni, což tedy udělám. Děkuji.
Předseda PSP Jan Hamáček: Hlásí se pan poslanec Laudát. Po něm dostane slovo paní poslankyně Chalánková.
Poslanec František Laudát: Vážený pane předsedo, dámy a pánové. Když to tady tak poslouchám, pane premiére, prosím vás, někteří vaši ministři, někteří ne, stáhněte si data, zkuste v té věci něco udělat vy. I tím politickým tlakem a vahou své osobnosti coby premiéra České republiky. Děkuji.
Předseda PSP Jan Hamáček: Paní poslankyně Chalánková má slovo.
Poslankyně Jitka Chalánková: Ještě bych chtěla krátce zareagovat a vysvětlit paní ministryni práce a sociálních věcí, že rodiče byli všech obvinění zbaveni. Jenom aby to bylo jasné. Přesto zůstávají dál odebrány z rodiny a rozděleny.
Pokud se týká Úřadu pro mezinárodněprávní ochranu dětí, tak matka se určitě na ně obrátila. Docházelo tam k velkým časovým prodlevám, což v tomto případě je velmi citlivá záležitost a týká se to také žaloby podané u Evropského soudu pro lidská práva, protože řešení tam může trvat tak dlouho, že potom už pro vlastní děti a celou tuto rodinu nemá ten potřebný význam. Proto upozorňuji na tento případ. Znovu se vracím k tomu, že odpovědi našich ministrů zní tak, že uznáváme Norsko a nebráníme české občany.
Předseda PSP Jan Hamáček: Paní poslankyně Němcová má slovo.
Poslankyně Miroslava Němcová: Děkuji za slovo. Vážený pane předsedo, vážené dámy a pánové, odpovědi na ústní interpelace jsou takovou zvláštní parlamentní disciplínou, která je někdy chápána také jako střet opozice a koalice, a podle toho také poslanci hlasují. Jednou na obranu své paní ministryně, aby to nevypadalo tak, že ji nedrží, a nepřihlížejí přitom k obsahu, o který se jedná.
Tady paní poslankyně Chalánková si podle toho, jak já poslouchám předchozí interpelaci i tuto, dala práci s tím, aby oslovila všechny resortní ministry, kterých by se mohla tato věc týkat. Vypracovala velmi podrobnou sérii otázek a žádala na ně odpovědi. Hlasování o předchozí interpelaci ukázalo, že část Sněmovny rozhodovala pouze proto, aby stála na straně své ministryně, a neposuzovala, jestli tady jsou skutečně rodiče, kteří nemohou pečovat o své děti. Jste tátové, jste matky. Zkuste si představit, že tedy jsou to vaše děti, že tedy posloucháte donekonečna "my jsme někam zavolali, někam jsme nezavolali, mně to náleží, mně to nenáleží, já to ještě zkusím, uvidíme, co bude možné, co nebude možné". Jak dlouho by vás to nechalo v klidu? Já myslím, že ani minutu. Proto považuji za chybné vaše rozhodování. Nemohu to změnit, ale myslím si, že to bylo vedeno špatným úmyslem.
Druhá věc, kterou chci říci, je ta, že paní ministryně Marksová zde řekla, že je ráda pokud toto téma přitáhne naši pozornost i k tomu, co se děje uvnitř České republiky, pokud jde o podobné případy, a řekla možná i horší, že bude ráda. To já prostě nejsem ráda. Já si myslím, že pokud ona ví, že se takové případy dějí, od toho je v exekutivní roli, a myslí-li si, že je potřeba změna nějakého zákona, který by vedl k nápravě situace a umožnil to, aby se vnitrostátně tyto věci neděly, tak s takovým zákonem ona musí přece přijít, ne nám tady říct, že je ráda, že to přitáhne naši pozornost. To skutečně nemůže nic vyřešit. Může se stát pouze to, že tady budou další poslankyně nebo poslanci, kteří budou hledat cestu řešení ústní interpelace, protože jinou možnost nevidí, ale to, jak vidíme, těm matkám a otcům nepomáhá.
Takže chci závěrem požádat paní ministryni, aby přesněji specifikovala, v čem je problém uvnitř České republiky v této souvislosti a jaký náhled řešení nám chce nabídnout. ***