(9.20 hodin)
(pokračuje Zaorálek)
Takže na rozdíl od té rozsáhlé angažovanosti v Iráku, kde jsem říkal, že byla přijata celá řada rezolucí, vykazovala Rada bezpečnosti v té kosovské a afghánské krizi aktivitu pouze v počáteční a v závěrečné fázi krize, a nikoliv v době jejího vlastního vojenského řešení. Za těch okolností se samozřejmě asi klade otázka, jaký mezinárodněprávní titul měly zasahující mocnosti k tomu ozbrojenému zásahu, když předchozí zmocnění k němu nebylo dáno Radou bezpečnosti ani explicitně, ani implicitně.
Když teď budeme zkoumat, jak na tohle odpovědět, tak zjistíte, že v těch debatách, v těch právních, odpověď není jednoznačná. Na jedné straně prostě členové OSN přenesli své kompetence související s ochranou mezinárodního míru na Radu bezpečnosti. Proto jen ona může rozhodnout o donucovacích opatřeních i o tom, jak budou ta zvolená opatření provedena. Závazky, které z tohoto rozhodnutí Radě bezpečnosti vzejdou, mají přednost před ostatními závazky k tíži členských států a tento právní prostor členským státům k autonomnímu donucovacímu zásahu prostor neposkytuje.
Nicméně pak existuje druhá věc, že lze sotva obhájit tezi, že ta nečinnost Rady bezpečnosti v situaci, která objektivně ohrožuje nebo porušuje mezinárodní mír, vůbec nic nemění na rozdělení kompetencí mezi Radou bezpečnosti a členy OSN. Platí, že není-li tento orgán schopen v nebezpečné situaci vykonávat své kompetence způsobem, který mu členové OSN předepsali a který od něj očekávají, tak sotva se tito členové spokojí s rezignováním, konstatováním, že jim absence vlastních pravomocí znemožňuje místo něj zasáhnout. Prostě ta rezignace by nebyla slučitelná s cíli, pro které Charta vůbec vznikla, a tedy s účelem, pro který členské státy na Radu bezpečnosti kompetence přenesly. Nabízí se tedy teze, že členské státy mohou autonomně samy zasáhnout mimo ochromený systém upravený Chartou OSN. A kvalifikovaná nečinnost Rady bezpečnosti v konkrétní nebezpečné situaci vede ve světle této teze k návratu k mezinárodněprávnímu stavu, jaký existoval před předáním kompetencí na základě charty OSN, tedy k aktivizaci práva povinností, které členským státům plynou z obecného mezinárodního práva. Je to jasné? Prostě protože Rada bezpečnosti není schopna být efektivní a fungovat, tak se dostáváme před stav, než byla na ni práva a povinnosti přenesena.
To je zhruba, řekněme, ta právní základna úvah o tom, jak to je vlastně s dodržováním principů práva v situacích, které nacházely později v průběhu těch dvaceti let. A ta debata, kdybychom ji tady vedli důkladněji, by ukázala, že na to není, jak je vidět, zcela jednoznačná a černobílá odpověď, což je dáno pravděpodobně i tím, že celý systém mezinárodního práva je něco, co se nachází v určitém pohybu a co nedává úplně jednoznačnou možnost stoprocentní výkladu takovou, jakou máme třeba zřejmě vyšší na úrovni jednotlivých států.
Na druhé straně si myslím, že to je ta rovina právní, a pak samozřejmě existuje politická debata. A ta rozhodnutí, která tehdy byla také politická rozhodnutí, tedy rozhodnutí, která musí obhájit před svými občany a i z hlediska historie, a tady je, já se dokážu poměrně snadno ztotožnit s kritikou toho, co se třeba odehrálo v roce 2003, protože jsem přesvědčen, že tady ta situace byla opravdu hodně odlišná, při invazi do Iráku, při útoku na Irák, a dokonce to je situace, která i rozdělila, pokud si vzpomenete, tehdy evropské státy, kde část evropských zemí se odmítla na této intervenci podílet a část se k ní přihlásila. A dneska se domnívám, že ten rok 2003 je pro nás v lecčem velmi varovný, protože všichni víme, že tehdy to můžeme pokládat za selhání velké části společnosti řady zemí Západu, protože se vlastně stalo to, že se akceptovaly informace a argumenty, které se pak později ukázaly být nepravdivé a lživé, což je věc, která se, dá se říct, dodnes jakoby vrací. Použít jako ospravedlnění použití síly, použít nepravdivé, nebo dokonce lživé informace, to je něco, co se nedá hájit, a podle mne to také vedlo k celé řadě věcí, které se na životě i některých institucí zásadně změnily. Mám na mysli roli zpravodajských služeb, ověřování důkazů. Když mám na mysli třeba Severoatlantickou alianci, tak se domnívám, že i to, co se odehrálo v roce 2003, vedlo ke změně způsobu fungování spolupráce zpravodajských služeb členských států. Vedlo to k tomu, že se dnes scházejí prakticky týdně na pravidelných screeninzích, kde se informace prověřují, a to, co je vydáváno jako informace NATO, tak je opravdu jenom to, co je stoprocentně prokázáno, ověřeno. Já si myslím, že to, co se stalo v roce 2003, se dnes už opravdu nemůže opakovat, protože to bylo dostatečně varovné a protože to bylo opravdu v něčem velmi vážné selhání. Že se před veřejností obhajovalo něco, co se pak ukázalo být nepravdivé. Samozřejmě že v roce 2003 celá ta akce zdaleka neměla tu právní základnu, jako měl ještě útok na Irák v roce 1991, takže i z hlediska mezinárodního práva by ta debata pravděpodobně byla daleko méně jistá z hlediska oprávnění vstoupit na území Iráku v roce 2003.
Podobně je to samozřejmě, jak už jsem tady naznačil, i s tou situací v Kosovu. I tam si myslím, že ta debata je daleko komplikovanější. Z toho, co vyplývá z literatury, kterou mám k dispozici, se nedá jednoznačně říci, že by ten, a z toho, co jsem tady uvedl, že by ten zásah bylo možné nějak jednoduše označit za porušení mezinárodního práva, ale rozhodně ta věc byla sporná a je možné to diskutovat. Pravděpodobně ta diskuse by byla docela komplikovaná. To znamená, to je ta právní rovina.
Já si osobně myslím, že jiná je ta rovina politická. Co se týče Kosova, tak já sám jsem byl ten, kdo tady ve Sněmovně vznášel otázky nad tím, jestli podpořit vznik nezávislého státu, pokud nejsou splněny předpoklady pro vytvoření takového životaschopného státu. Tady odkazuji na vystoupení, které jsem tady měl, a jenom abych ho nemusel opakovat, tady si myslím, že je také široké pole debaty, ale to už je zase jiná diskuse.
Já tady tohle zmiňuji proto, aby bylo zřejmé, že to není zdaleka vždy jednoduchá a černobílá věc. A když říkám, že Česká republika musí být stát, který musí dbát na ochranu práv, na respektování mezinárodní práva, Česká republika je smluvní stranou Římského statutu Mezinárodního trestního soudu. My jsme ratifikovali jako 23. země změnu Římského statutu týkající se zločinu agrese, který představuje dle mého tu nejzávažnější a nejnebezpečnější formu protiprávního použití síly, jehož se stát vůbec může dopustit v mezinárodních vztazích. A to mezinárodní trestní soudnictví je důležitý prvek podpory šíření právě respektu k lidským právům, mezinárodnímu humanitárnímu právu a vládě práva. To je bez debat, a věřím, že bude vždy, základní pilíř také české zahraniční politiky. Já mohu tady také mluvit o tom, že na mezinárodní úrovni my jsme dnes podpořili celou řadu iniciativ na podporu mezinárodního trestního soudnictví. ***