(13.20 hodin)
(pokračuje Valachová)
Co se týká předškolního vzdělávání a pochybností jednak pana profesora Fialy z hlediska našeptávání z Bruselu a varování před komparacemi, nebo srovnání, které prezentoval na mikrofon pan předseda Stanjura, tady bych chtěla jenom říct, že ze strany pana předsedy Stanjury tady zaznělo, že Velká Británie nebo Švýcarsko nemají povinné předškolní vzdělávání. Tady chci jenom říct, že to je pravda jenom napůl, protože Velká Británie v případě Anglie a Skotska a Walesu skutečně nemá zavedeno předškolní vzdělávání, ale na druhé straně povinná školní docházka začíná už ve věku 5 let dítěte. V případě Severního Irska je to dokonce tak, že povinná školní docházka začíná ve věku 4 let dítěte. V případě Švýcarska je to tak, že obecně povinné předškolní vzdělávání není zavedeno, nicméně v 18 kantonech je povinná docházka v posledním roce nebo v posledních dvou letech před vstupem do základního vzdělávání.
A z hlediska případného našeptávání bruselského šimla chci jenom říct, že jsem toto zahraniční srovnání nečinila, byť jsem použila tu formulaci země EU, z toho titulu, že bych si snad chodila pro rady do Bruselu, ale z toho důvodu, že mezinárodní srovnání z hlediska OECD nebo stanovisek PISA jasně ukazují, že předškolní vzdělávání je žádoucí a znamená lepší přípravu na vzdělávání v rámci základního vzdělávání nebo i potom úspěchu v rámci pracovní kompetence, a je úplně jedno, jestli mluvíme o dětech z podnětného, nebo nepodnětného prostředí. Já odmítám vést debatu o různých kategoriích dětí a stojím si za tím, že z odborného hlediska, z hlediska OECD a PISA je jasné, že předškolní vzdělávání je žádoucí.
Co se týká toho, jak k tomu jednotlivé země přistupují, tak určitě mají kolegové v rozpravě pravdu, že někdo jde stylem povinného předškolního vzdělávání, někdo jde posunutím zahájení povinné školní docházky a někdo, pravda, jde cestou nároku na přístup do předškolního vzdělávání a ponechává další regulace stranou. Já pokládám všechny tři přístupy za legitimní. Zvolili jsme jednu z těchto variant. Pravdou je, že bychom tomu možná nemuseli říkat povinné předškolní vzdělávání v posledním roce, možná kdybychom tomu říkali pravidelné předškolní vzdělávání z hlediska pravidel, která upřesňujeme, tak to bude stejné, protože znovu opakuji, 100 tisíc dětí chodí do předškolního vzdělávání od 5 do 6 let, 10 tisíc z různých důvodů tento způsob vzdělávání nevyužívá. Kdybych si dovolila s určitou nadsázkou vypůjčit zase obavu pana profesora Fialy z mé posedlosti, musela bych říct, že 100 tisíc rodičů je tady prokazatelně posedlých a ještě posedlejší jsou ti rodiče, co dlouholetě žádají vlády, ať jsou pravicové, nebo levicové, o to, aby zajistily reálné kapacity k přístupu jejich dětí k předškolnímu vzdělávání, a to mnohem dřív než od 5 let.
Znovu chci říct, že nechceme nic byrokratizovat. Já jsem řekla, že jeden z principů zavedení povinného předškolního vzdělávání je i zachování možnosti alternativ. Ty zcela ponecháváme. Samozřejmě příklady, které byly víceméně praktické, kde kladl otázky pan předseda Stanjura z hlediska dovolenek, nemoci, jak to bude probíhat. Bude to probíhat úplně stejně, jak to probíhá dnes a jakou zkušenost máme jako rodiče dětí v rámci mateřských škol - zapíšeme a omluvíme dítě do knihy. Nic jiného opravdu nečekáme a ani nechystáme!
A co se týká toho, jak přesně definujeme povinné předškolní vzdělávání, tak máte k dispozici teze prováděcího předpisu a tam právě po odborných debatách, které se vedly, definujeme toto povinné předškolní vzdělávání docházkou čtyři hodiny denně, to znamená, z hlediska toho, jestli chceme hájit mateřské školy jako vzdělávací instituce, tak chápete bezpochyby nejenom jako poslanci, ale i jako rodiče, že rychleji než během čtyř hodin lze těžko realizovat vzdělávací program tak, jak už dnes je rámcový vzdělávací program pro vzdělávání v rámci předškolního vzdělávání.
Naším cílem, proč jsme si vzali přívlastek povinný, který tady tolik dráždí, je skutečně to, abychom jasně stanovili tímto způsobem, a jde o legislativní techniku, samozřejmě jsme mohli zvolit i jiný způsob, povinnosti ne rodičům, protože těm se příliš povinností nepřidává, dostanu se k tomu, ale povinnosti státu, obcím a krajům v tom reálně zajistit povinné předškolní vzdělávání v tom roce od pěti do šesti a v případě nabíhání nároku ještě dříve tak, aby nebylo právo přístupu k předškolnímu vzdělávání pouze na papíře. A vy si jistě, kolegové, vzpomenete, že rodiče jsou nespokojeni nejméně 10 let s tím, jak toto právo v praxi vypadá, a zafixování kapacit i do budoucna, kdy začne demografická křivka klesat a kde by právě pouze dejme tomu z ekonomických důvodů to mohlo vést k tomu, že tyto kapacity, které jsme za velké peníze obcí a krajů, ony také bezpochyby, ale i státu, a my jsme investovali jako vláda velké peníze do této infrastruktury, ještě budeme investovat a máme je vyčleněny - jednu miliardu směrem k infrastruktuře obcí, kdy se jedná o majetek obcí, během dvou let není málo, a zároveň přidávám ještě evropské peníze z hlediska vyjednaného operačního programu IROP z hlediska Ministerstva pro místní rozvoj. Nemám pocit, že bychom se nevěnovali potřebám obcí z hlediska jejich investičních potřeb. Pokud nějaká kritika, kterou jsem zaslechla stran obcí, zaznívá, tak je to kritika z hlediska nedostatku tzv. rekonstrukčních investičních peněz, ale vážení kolegové, buďte si jisti, že i tento problém vyřešíme.
Co se týká středních škol a toho, proč zase centralizujeme, proč zavádíme jednotné přijímací řízení. Pan profesor Fiala to ve svém příspěvku vlastně trochu naznačil. Ano, snažíme se i tímto způsobem reagovat na to, že probíhá hon na žáka, snažíme se reagovat na to, že bez přijímacích řízení se děti s velmi špatným prospěchem dostávají na střední školy, ať veřejné, ale i dlužno dodat soukromé. Co se týká optimalizace středních škol a snad nějaké naznačené nečinnosti krajů, tak jenom bych chtěla říct, že v rámci krajů si velmi stěžují na situaci, kdy dosáhnou optimalizace, která je velmi často krvavě vykoupena politicky, a na místě, kde byla zrušena veřejná škola, vznikne škola soukromá, která samozřejmě nabírá dál žáky bez přijímacího řízení.
Vzhledem k tomu, že jsem pochopila, že minimálně část Poslanecké sněmovny se velmi těší na změny financování regionálního školství, tak jenom mohu slíbit, co už jsem slíbila předtím, že tyto změny budou předloženy na přelomu roku, v případě Poslanecké sněmovny v prvním čtvrtletí. Budu se těšit na to, že v tomto případě budou změny financování regionálního školství, tak jak to vypadá, podporovány napříč politickým spektrem.
Co se týká toho, proč zavádíme jednotné přijímací zkoušky, tak my jdeme vlastně měkčí formou k tomu, aby rodiče a také žáci více vnímali kvalitu jednotlivých škol. Nešli jsme cestou, že bychom roztřídili školy na lepší a horší, myslím, že kolegové vědí, že to není otázka měsíce či roku, ale opravdu přenastavení systému a pravděpodobně využití školského rejstříku do budoucna, ale šli jsme měkčí formou, kdy v případě češtiny a matematiky budeme srovnatelně porovnávat znalosti žáků, a potom jsme zavedli do zákona povinnost pro ředitele škol, aby uvedli v rámci výsledků přijímacích zkoušek posledního, tedy samozřejmě ne konkrétně, ale anonymně, úspěšného uchazeče, který vstupuje do jejich školy. Je to měkčí forma, řekla bych takřka jasně nesocialistická, která ukazuje rodičům a dětem, jak si vlastně která škola stojí a jak moc těžké je se na ni dostat nebo jak moc se věnuje tomu, aby skutečně vzdělávala ty nejlepší. Obávám se, že kdybychom zvolili tzv. cut off score, které bylo diskutováno, zase by mě kolegové kritizovali, že si osobujeme právo rozhodovat, kdo studovat může a kdo nemusí. Bezpochyby bych se dozvěděla, že je tedy na rodičích či žácích, ať si svobodně vyberou. Tvrdím, že jsem se pokusila v rámci finálních úprav novely školského zákona maximálně vyvážit nejenom odborné názory, ale i politické názory všech politických stran, tak jak jsem je měla možnost slyšet v rámci politické rozpravy. Je jasné, že se všemi detaily asi všichni spokojeni nebudou. ***