(12.10 hodin)
(pokračuje Grebeníček)
"V současné době," prohlásil rovněž tedy v prosinci 2013 poslanec Augustin Karel Andrle Sylor: "Mě zaměstnává sen o blahořečení královny Elišky Přemyslovny." K tomu pak dodal: "Byla velkou postavou našich dějin počátkem 14. století. Za své postoje ke správě české země a svůj vztah k církvi, především k řádu cisterciáků, si blahořečení jistě zaslouží..." Ne, k tomu se nehodlám vyjadřovat. To Poslanecké sněmovně Parlamentu České republiky nepřísluší. To přísluší Arcidiecézi pražské a posléze Kongregaci pro blahořečení a svatořečení v Římě. Jestliže se ovšem kolega Augustin Karel Andrle Sylor snaží spojovat církevní a světské hodnoty, o čemž svědčí např. seminář s názvem Pocta české a polské královně Elišce Přemyslovně konaný 3. června 2014 v prostorách Poslanecké sněmovny, pak se může dočkat i kvalifikované oponentury.
"Život nepříliš radostný," napsala na adresu Elišky Přemyslovny např. respektovaná odbornice na středověké církevní dějiny, zejména na dějiny cisterciáckého řádu, prof. dr. Kateřina Charvátová, CSc., "ale také ne výjimečně hodný život napodobení, život ctižádostivé ženy, která si své problémy, minimálně zčásti, působila sama." I mnozí další odborníci připomínají, že přílišné Eliščiny ambice spolu s nedostatkem diplomatického talentu vedly k tomu, že se postupem let dostala do zjevné politické izolace.
Odvrátil se od ní i manžel Jan Lucemburský, kterého opakovaně vehnala do bojů se šlechtou. "Neposlouchejte této královny," zaznělo z úst českých velmožů v jejich řeči ke králi Janu Lucemburskému na přelomu května a června roku 1319, "své manželky, poručte jí, aby konala ženskou práci předouc nebo šíc, přidržte se zcela, pane králi, nás."
Na počátku 20. let se Jan Lucemburský se svou chotí de facto rozešel. Eliška Přemyslovna tak přišla o veškerý politický vliv v zemi a nikdy jej již nenabyla. Nelze opomenout ani skutečnost, že jí v tvrdé reakci na politické intriky manžel Jan Lucemburský odebral již v roce 1319 na celý život tříletého Václava, tedy pozdějšího Karla IV. V roce 1322 Eliška Přemyslovna uprchla do Bavor pod ochranu Jindřicha XIV. Dolnorakouského, manžela její dcery Markéty. Do Čech se vrátila v roce 1325, a to jako zlomená žena, uvádějí erudovaní historici, "aby tu hledala útěchu v tom jediném, co poraženým života nelze odejmouti, vroucnosti náboženských snah. Její boj o moc byl ukončen," uzavírá zmíněná citace. Zbýval jen boj o spásu věčnou.
Ne, nechápu její následné donace pro náboženské instituce jen jako náplast na ztroskotání jejích politických ambicí či jako určitou formu společenské i osobní kompenzace. Silně nábožensky založená Eliška byla již před sňatkem s Janem Lucemburským naplněna touhou zasvětit svůj život Bohu. "Chtěla se jeptiškou státi," napsal hlavní autor Zbraslavské kroniky a velký Eliščin obdivovatel opat Petr Žitavský. O křesťanském životě Elišky Přemyslovny nemůže být tedy pochyb. Eliška byla především příznivkyní kláštera cisterciáků na Zbraslavi. Významně se zasazovala i o svatořečení Anežky Přemyslovny.
Dámy a pánové, považuji za rozumné, že kolega Augustin Karel Andrle Sylor již netrvá na tom, aby spojení přemyslovské a lucemburské dynastie prostřednictvím sňatku Elišky Přemyslovny s Janem Lucemburským bylo zařazeno mezi významné dny. V zemi tenkrát vykrystalizovaly dvě skupiny šlechty, jedna vedená Jindřichem z Lipé a Eliškou Rejčkou, druhá Eliškou Přemyslovnou a jejím spojencem Vilémem Zajícem z Valdeka. Jindřicha z Lipé dokonce mnozí považovali za většího ochránce českých zájmů než Jana Lucemburského a jeho ctižádostivou manželku.
Řeč je nyní o uzákonění 14. května jako významného dne Elišky Přemyslovny a Karla IV., jehož 700. výročí narození si zanedlouho připomeneme. Za jeho vlády české království i jeho obyvatelstvo zaznamenalo všestranný rozvoj. Právem je považován za jednoho z nejvýznamnějších panovníků v historii naší vlasti. Vláda v této souvislosti doporučuje znovu zvážit, zda by neměl být významný den věnován právě jemu a jeho činům nežli jeho rodičům. Vládnímu stanovisku moc dobře rozumím. Stejně tak jsem rozuměl těm z vás, kteří jste s obdobným názorem vystoupili v rozpravě v rámci prvního čtení projednávané novely. Koneckonců odlesk slávy tohoto významného panovníka dopadne zpětně i na jeho matku.
Dámy a pánové, děkuji za pozornost. (Potlesk poslanců KSČM.)
Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Děkuji panu poslanci Miroslavu Grebeníčkovi. Slova se v obecné rozpravě ujme paní poslankyně Helena Válková a připraví se pan poslanec Petr Bendl. Prosím, paní poslankyně, máte slovo.
Poslankyně Helena Válková: Děkuji. Vážený pane místopředsedo, milé kolegyně, milí kolegové, aniž bych teď komentovala svého předřečníka, vaším prostřednictvím, pane předsedající, je vidět, že ženy, které jsou inteligentní, emancipované a mají určité ambice, v jakémkoli století musí počítat s velikými riziky. Takže já nevím, jestli to hodnocení, které zde bylo ve vztahu k Elišce Přemyslovně právě tak emotivně, výmluvně a historicky nebo rádoby historicky proneseno, bychom neměli brát cum grano salis, čili s určitými výhradami.
Ale já budu mluvit o něčem jiném. Využívám této příležitosti k tomu, abych opět otevřela věc, která se tady řešila už jak na půdě poslaneckých kanceláří, v atriích, v Senátu jsme o tom hovořili. Jde o relativně dlouho známý problém, v uvozovkách, s označením 17. listopadu, který v současné době zní - Den boje za svobodu a demokracii. S odvoláním na to, co se stalo v roce 1939, kdy probíhaly v říjnu a v listopadu vůbec první studentské revolty a řekněme určitým způsobem i protesty, které měly upozornit na to, co se děje, jak nacistické Německo postupuje, jaký teror v České republice, v Československu tehdejším, začíná, a následné popravy devíti představitelů... Takže zatímco všude jinde tento den je označován jako Mezinárodní den studenstva, v České republice bohužel to označení zůstává na tom původním - Den boje za svobodu a demokracii. ***