(12.40 hodin)
(pokračuje Válková)
Výsledek je takový, že soudy rozhodují váhavě, rozpačitě, pomalu. To, co tady prezentuji, je současně i stanoviskem opatrovnických soudů, které mě požádaly, abych jejich jménem tlumočila, že by se této kompetence rády vzdaly ve prospěch diagnostických ústavů, to znamená, o tom, do jakého konkrétního zařízení bude dítě zařazené, a rozhodovaly skutečně jenom o nařízení ústavní výchovy. To za prvé.
Za druhé. Byla jsem přítomna na jednání výboru pro práva dítěte. Tam zazněla i řada připomínek ve prospěch bývalého modelu a v neprospěch toho stávajícího. Hromadí se děti v zařízeních, kde už by bylo třeba, aby je opustily třeba v souvislosti s ukončením školní docházky a přešly do jiného zařízení. Soudy to nestíhají. To je další věc.
A co tady by mělo také jistě zaznít, že Ministerstvo spravedlnosti a Ministerstvo školství nemají s tím pozměňovacím návrhem problémy. Má to jedině Ministerstvo práce a sociálních věcí z mně dost nepochopitelných důvodů, které vycházejí z ryze formálně juristických argumentací toho typu, že soud je tím nejlepším orgánem a institucí, který by měl o dítěti rozhodovat. To, že v praxi to vede ke stavu, kdy dítě je někde, kde by být nemělo, že o jeho přemísťování se rozhoduje pomalu a zdlouhavě a že ti, kteří o tom rozhodují, by se rádi ve prospěch odborněji vybavených institucí toho vzdali, o tom Ministerstvo práce a sociálních věcí mlčí. Na to jsem chtěla ve svém vystoupení upozornit.
Současně také na to, že jsem vzala v úvahu připomínku, kterou právě v posledním pozměňovacím návrhu jsem zohlednila, kdy Ministerstvo práce a sociálních věcí upozornilo, že u dětí mladších tří let, čili tzv. kojenecké ústavy, neexistuje diagnostické zařízení, které by mohlo nebo mělo rozhodovat na místo soudů, takže tam by ta úprava - jedná se o minimum dětí, protože se vychází z principu, že dítě do tří let vůbec do ústavních zařízení nepatří, a když, tak i nadále by o tom rozhodovaly soudy. A totéž se týká i umístění v zařízení sociálních služeb, kdy jde například o děti s poruchou autistického spektra, s agresí v chování, kdy zařízení nechce dítě přijmout, rodina to potřebuje, takže se obrací na soud a samozřejmě to má doložené znaleckými posudky, aby takové dítě v ústavním zařízení umístila.
Končím. Proto vás prosím o to, abyste podpořili tento pozměňovací návrh a umožnili tak, aby se o dětech rozhodovalo kompetentně s využitím odborných znalostí, rychle a aby i pružně se reagovalo na jeho vývoj tím, že bude přemístěno bez zbytečných zdržení, ke kterým nyní dochází, do pro něj optimálního zařízení. Děkuji
Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Děkuji paní poslankyni Heleně Válkové. Nyní máme faktickou poznámku paní poslankyně Marty Semelové. Prosím, paní poslankyně, máte slovo.
Poslankyně Marta Semelová: Děkuji. Já jsem jenom chtěla podpořit to, co tady zaznělo z úst paní poslankyně Válkové a nakonec i kolegyně Aulické. Praxe ukazuje, že systém přidělování dětí pěstounům, sociálním, zdravotnickým a školským zařízením soudní cestou, to je systém neskutečně nepružný. Děti trčí v diagnostických ústavech a čekají měsíce na rozhodnutí soudu. A to se nejedná jenom o umístění dětí. Soudy rozhodují také o přemístění, když dítě jde někam studovat na jiný konec republiky, potřebuje změnit domov, prostě nejde to.
Druhá poznámka. Ten stávající systém je nejenom nepružný, ale paradoxně je mnohem horší na odborné úrovni, než tomu bylo dříve. Soudy rozhodují pouze na základě vyjádření OSPODů, které jsou většinou velmi přetížené a v podstatě rezignují na zjišťování reality o dítěti, slibované odborné posudky si soudy samy nezadávají. To znamená, že soudy a OSPOD, to tady nefunguje. Ten často individuální plán ochrany dítěte je zpravidla jednostránková formalita, vůbec ji nelze srovnat s takovou tou poctivou prací psychologů, etopedů, sociálních pracovnic v diagnostických ústavech.
A třetí poznámka. Argument, že děti půjdou pouze do školských ústavů, to je lichý argument. OSPODy mají zákonem určenou přednost náhradní rodinné péče před péčí ústavní. Musí tedy sanovat, hledat pěstouny. Je velkým paradoxem, že umisťují často děti do tzv. ZDVOPů, to jsou sociální zařízení pro děti vyžadující okamžitou péči, patří tam například klokánky, a děti jsou tam vlastně v ústavní péči. To je v pořádku? Tím nechci samozřejmě snižovat úroveň ZDVOPů, ale určitě to není tak, jak by to mělo fungovat v zájmu toho dítěte.
Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Děkuji paní poslankyni Martě Semelové. Ještě jedna faktická poznámka paní poslankyně Hany Aulické. Prosím, paní poslankyně, máte slovo.
Poslankyně Hana Aulická Jírovcová: Děkuji za slovo, pane předsedající. Já bych jenom navázala v rychlosti na kolegyni Semelovou. Opravdu je důležité, abychom znovu zapojili do systému rozhodování o dětech diagnostické ústavy, protože jak už jsem řekla ve svém projevu, do těch diagnostických ústavů děti opravdu jsou dávány v tom předběžném opatření, ale bohužel díky tomu, že opět o tom zpětně, kam tedy bude umístěno poté, rozhoduje zpátky zase soud, tak ten pobyt toho dítěte bohužel opravdu je velmi dlouhý a zbytečný. Jak jsem zmínila, opravdu i rok není výjimkou. Samozřejmě soudy argumentují, chceme posudky, ale ty posudky jsou také dlouhodobé. Máme málo lidí, kteří dokážou tyto posudky zpracovat. A já musím konstatovat, že mně se tady z výstupů paní ministryně i těch legislativních příprav, o kterých víme, opravdu ztrácí ten nejlepší zájem dítěte.
Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Děkuji paní poslankyni Aulické. Nyní pan poslanec David Kasal také s faktickou poznámkou.
Poslanec David Kasal: Pane předsedající, děkuji za slovo. Já bych jenom volně navázal na předřečnice. Tam ten časový faktor je opravdu velmi důležitý, protože zvlášť u dětí s poruchou autistického spektra jakékoliv odnětí z prostředí, které je pro ně důležité, je velmi svízelné a ty děti mohou velmi často končit velmi tragicky. Tím bych i navázal na to, co jsme tady probírali v úterý, kdy se výrazným způsobem bude měnit vzdělávání, a je tam právě kladen důraz na dětské psychiatry, kterých máme málo. Máme jich zhruba 60 po celé republice a z toho pouze deset jich umí správně diagnostikovat autismus. A těch autistů má být skoro 50 nebo 80 tisíc. Takže ten nepoměr je obrovský. Z tohoto pohledu vidíte, že třeba tyto dvě věci na sebe výrazně navazují. Děkuji.
Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Děkuji panu poslanci Davidu Kasalovi. Ještě paní ministryně. Stále jsme v obecné rozpravě. Prosím, paní ministryně, máte slovo.
Ministryně práce a sociálních věcí ČR Michaela Marksová Děkuji za slovo. Já bych jenom chtěla podotknout, že za prvé ta změna mně v žádném případě nezaručuje, že ty děti budou někde pobývat kratší dobu. Kdyby tomu tam tak bylo, tak by proti tomu asi nikdo nic neměl. A ještě bych ráda připomněla, že přemístění dítěte do jiného ústavu, to je vlastně změna v určení místa bydliště toho dítěte. A občanský zákoník výslovně stanoví, že určení místa bydliště se považuje za významnou záležitost týkající se dítěte. A o všech těchto významných záležitostech podle zákona buď rozhodují pouze rodiče jako zákonní zástupci dítěte, anebo v těch případech, kdy rodiče nerozhodnou nebo řádně nevykonávají svoji odpovědnost, tak rozhoduje soud. To znamená, že situace, kdy třeba paní Nováková se chce přestěhovat s dítětem z Prahy 1 na Prahu 10 a otec dítěte s tím nesouhlasí, tak rozhoduje soud. A my tady teď chceme, aby v tak strašně závažné věci, jako že přemisťuji dítě z jednoho konce republiky na druhý třeba, takové případy také jsou, jsou neustále, tak tady najednou ten soud rozhodovat nebude? Mně to připadá opravdu velice, velice špatné vůči právům těch dětí. Děkuji. ***