Parlament České republiky, Poslanecká sněmovna 2013 – 2017

 

(pokračuje Vojtěch Filip)

256.
Odpovědi členů vlády na písemné interpelace

Jako první je interpelace moje ve věci sudetoněmeckého landsmanšaftu tisk 864. Požádám o vystřídání a hlásím se do rozpravy.

 

Místopředseda PSP Petr Gazdík: Hezké dobré dopoledne, milé kolegyně, milí kolegové. Prosím, pane místopředsedo, máte slovo.

 

Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Děkuji. Vážený pane premiére, vážené paní a pánové, dovolte, abych se vrátil ke své interpelaci, kterou jsem dal na předsedu vlády ve věci návštěvy ministra kultury na sudetoněmeckých dnech. Na interpelaci mi pan předseda vlády odpověděl, že prý není pravda, že v rozhovoru pro deník Právo z 21. května letošního roku, že sudetské Němce potřebujeme jako spojence kvůli rizikům v Evropě a že uvedl to, že se ministr Herman zúčastnil sjezdu v Norimberku, je důkazem, že se chceme orientovat na budoucnost. Je to úkol naší generace, abychom hledali společnou řeč. Rizik, před kterými Evropa stojí, je mnoho. Potřebujeme spojence, abychom je zvládli.

Musím říct, že jsem z toho byl rozčarován, protože jestliže má vláda suverénní České republiky hledat partnery v občanských spolcích, myslím si, že to není směr, kterým bychom se měli ubírat. Je samozřejmě možné, aby ministři vlády České republiky se potkávali kromě ministrů Spolkové republiky Německo i s ministry jednotlivých spolkových zemí. To je samozřejmě otázka jejich komfortního jednání, jestli tak chtějí učinit, nebo tak učiní představitelé našich krajů. Ale samozřejmě nepředpokládám, že si někdo z nás myslí, že partnerem pro člena vlády je nějaký občanský spolek.

Pokud jde o věc, která se týká tohoto spolku, vnímám jako případného partnera pro hledání budoucích vztahů mezi Českou republikou a Spolkovou republikou Německo na té spolkové úrovni například svaz vyhnaných občanů České republiky, nebo bývalého Československa, z pohraničí v roce 1938. Ti si jistě mají co říct o tom, co se odehrávalo v letech 1938-39 a poté po roce 1945. To je logické. V tomto ohledu, když se dva občanské spolky, sdružení české, sdružení německé, dohadují o tom, jaká byla jejich historie a jak z historie vybřednout, jistě to je zajímavý počin. A kvůli tomu také v minulosti ČR, když realizovala smlouvu z roku 1992, do fondu budoucnosti poslala své zástupce a takovými zástupci byli i členové KSČM, kteří tam působili myslím poměrně konstruktivním způsobem.

Ale je pravda, že není možné, abychom se s tím vypořádali tím, že tak jak psaly noviny ve Spolkové republice Německo, že je to otázka vstřícnosti české vlády vůči sudetoněmeckému sdružení a jejich zájmům.

S čím zásadně nesouhlasím v odpovědi na tu interpelaci, je nesprávná interpretace, která tam zazněla, a to jest, že sudetoněmecké sdružení se vzdalo územních nároků vůči ČR. Připomínám, že nové stanovy, které byly přijaty, neschválil německý nejvyšší správní soud, takže platí stanovy, které byly před posledním zasedáním. Na to jsem upozornil, a proto jsem přesvědčen, že v tomto ohledu to není dobré.

Pak jsem byl nespokojen s tím, jak funguje nadace Collegium Bohemicum, která svým způsobem není schopná například při kontrole Nejvyššího kontrolního úřadu obstát s tím, jak zachází s penězi. Ptal jsem se, jak je možné, že magistr Šícha a magistra Blanka Mouralová působili mezi poradci pana premiéra a jakým způsobem se s tím pan premiér vypořádal. Proto jsem také reagoval v jedné z předchozích debat, protože od května už uplynulo mnoho dnů, než jsem se dočkal vlastního projednání odpovědi na mou písemnou interpelaci, když nález Nejvyššího kontrolního úřadu 14/10 se týkal právě zacházení s veřejnými prostředky, tedy s penězi daňových poplatníků v této oblasti. Já chápu, že za to neodpovídal v té chvíli pan ministr Herman, to nezpochybňuji, protože šlo o kontrolu, která se týkala prostředků, které probíhaly prostřednictvím této nadace až do Spolkové republiky Německo, to znamená, že české prostředky, peníze českých daňových poplatníků, vlastně skončily v německých rukou, a to nikoliv v malé částce, a v tomto ohledu je podle mého soudu nesprávné se vyhnout odpovědi na tyto záležitosti.

Já jsem přesvědčen, a teď zatím bez jakéhokoliv politického kontextu, že peníze českých daňových poplatníků by měly sloužit zejména tomu, aby se rozšiřovaly možnosti působení české národní kultury na našem území, aby se případné společné projekty koncipovaly tak, že ty prostředky budou plynout jak z Čech, tak z Německa pokud jde o společný projekt, nikoliv tak, jak to bylo.

Já jsem v tomto ohledu byl nespokojen s odpovědí, protože neukazuje na to, že by vláda České republiky respektovala princip suverenity a princip rovného zacházení. Znovu opakuji, že hlavní výhradou, kterou mám, je to, že mi pan předseda vlády neodpověděl na to, zda výslovně souhlasil s návštěvou pana ministra Hermana na těchto sudetoněmeckých dnech, nebo zda to bylo pouze s jeho souhlasem nebo s vědomím a jakým způsobem případně byl zadán úkol, tak aby tam ministr vlády České republiky byl, nebo nebyl. V tomto ohledu považuji účast pana ministra Daniela Hermana na těchto dnech za plivnutí do tváře všem obětem druhé světové války, které zahynuly při boji proti nacistickému Německu.

Děkuji.

 

Místopředseda PSP Petr Gazdík: Děkuji panu předsedovi. Pane premiére, prosím, máte slovo.

 

Předseda vlády ČR Bohuslav Sobotka: Děkuji. Vážený pane místopředsedo, vážené poslankyně, vážení poslanci, já bych především vzhledem k tomu závěru, který učinil pan místopředseda poslanec Filip, chtěl říci jasně, že je důležité rozlišovat mezi nacisty a sudetskými Němci. Byla řada sudetských Němců, kteří šli do koncentráků jako první. Když na základě mnichovské dohody, ostudné mnichovské dohody, která pošlapala mezinárodní právo, nacisté obsadili pohraničí, tak nejenom z tohoto pohraničí museli utéci českoslovenští občané, ale z tohoto pohraničí velmi často utíkali také sudetští Němci, kteří byli antifašisty. Byli to křesťanští demokraté, byli to sociální demokraté, byli to komunisté. Mezi sudetskými Němci byla řada lidí, kteří narukovali, když byla mobilizace v roce 1938, tak řada sudetských Němců narukovala v rámci této mobilizace. Byli připraveni bránit Československou republiku. Znovu zdůrazňuji, byli to antifašisté, komunisté, sociální demokraté, křesťanští demokraté. A když přišel Hitler v roce 1938 na podzim, tak tihle lidé, když neutekli, šli jako první do koncentráků, šli první do věznic. Když se pak vybírali lidé na východní frontu, tak tito lidé šli první na východní frontu. Prostě to byla realita toho, co se odehrávalo v pohraničí.

Já bych skutečně chtěl požádat o to, abychom nedávali rovnítko mezi sudetskými Němci a fašisty.

Za druhé, pokud šlo o odsun, tak samozřejmě v rámci odsunu někteří Němci mohli zůstat, ale řada z nich odešla, i když mohli zůstat, protože odcházely jejich rodiny, odcházeli jejich příbuzní, odcházeli lidé, které znali, a nedokázali si představit, že v tom vyhroceném prostředí po válce, kdy logicky lidé byli - po tom, co se tady odehrávalo, po těch tisícovkách mrtvých, kteří tady byli zavražděni, tak česko-německé vztahy na jaře 1945 byly úplně zničeny a projevovalo se to vzájemně tím nejhorším možným způsobem. Řada Němců si prostě nedokázala představit, že v té vyhrocené atmosféře v roce 1945 tady zůstanou, i když mohli zůstat, protože třeba patřili mezi ty Němce, kteří nemuseli odejít.

Skutečně chci poprosit o to, abychom neuplatňovali princip kolektivní viny. Když byl uplatňován často proti nám, tak ho prosím neuplatňujme vůči jiným.

V Německu je několik organizací, které sdružují sudetské Němce. Chci připomenout, že tam je organizace, která sdružuje vyhnané nebo odsunuté sociální demokraty, je tam organizace, která sdružuje křesťanské demokraty, a pak jsou tam samozřejmě radikálnější spolky sudetských Němců. Ale my se tady bavíme o Sudetoněmeckém krajanském sdružení a myslím si a jsem přesvědčen, že ten vývoj - a já teď vůbec nechci komentovat výroky Sudetoněmeckého krajanského sdružení někdy v sedmdesátých, osmdesátých, devadesátých letech, ale bavme se o tom, co se tam děje dnes - je pozitivní, protože současné vedení Sudetoněmeckého krajanského sdružení už se napodruhé snaží změnit stanovy tak, aby to bylo v souladu s realitou poválečného uspořádání v Evropě. Oni prostě chtějí, aby ty stanovy respektovaly to, že dneska je po válce, že je tady nějaké uspořádání, že jsme součástí Evropské unie, a dvakrát už navrhli, aby vypustili cíle organizace, které hovoří o nároku na návrat do vlasti. Čili chtějí vypustit nárok na návrat do vlasti ze stanov a chtějí vypustit právo na navracení majetku či plnohodnotnou náhradu či odškodnění za zkonfiskovaný majetek. To znamená, že chtějí vypustit i tuto část stanov. To je přece pozitivní ve vztahu k respektování poválečné reality a ve vztahu k tomu postoji, který má česká vláda, Česká republika, k nenarušitelnosti poměrů, které přinesly Benešovy dekrety, a k tomu, že Benešovy dekrety jsou součástí našeho právního řádu.

Čili tohle je pozitivní proces a návštěva ministra Hermana ve funkci ministra na tomto setkání byla oceněním tohoto pozitivního procesu a byla podporou tohoto pozitivního procesu.

Jak jsem byl informován panem Hermanem, pan Herman se účastnil těchto akcí už v minulosti. Tentokrát to bylo poprvé ve funkci člena vlády a bylo to s mým souhlasem. Můj souhlas byl dán, protože jsem chtěl podpořit pozitivní trendy, které dnes představuje vedení této organizace ve vztahu k České republice.

Je pravda, že zatím ta změna stanov schválena nebyla, protože v rámci Sudetoněmeckého krajanského sdružení je samozřejmě i konzervativní část, která žije v minulosti, má nereálné nároky, nepřijatelné nároky a snaží se tuto změnu stanov zablokovat. To znamená, že uvnitř této organizace je spor mezi novou generací, která už se nechce vracet k majetkovým nárokům, a těmi, kteří prostě mají jinou utkvělou představu a snaží se změnám zabránit. To je důvodem toho, proč ta věc je znovu u soudu. A bude o tom zřejmě muset rozhodnout soud, ale vzhledem k tomu, že už podruhé ta změna byla navržena, tak já to přece jenom vnímám jako signál, který je potřeba číst.

A rozhodně bych si vyprosil, rozhodně bych si vyprosil, že tato vláda udělala cokoliv - cokoliv -, co by zpochybňovalo památku obětí nacismu.

Já sám jsem se v loňském roce účastnil celé řady událostí, které připomínaly 70. výročí porážky nacismu v Evropě. A když jsem byl na návštěvě v Mnichově, tak jsem se nesetkal jenom s bavorským předsedou vlády, ale také jsem vyznamenal antifašistku Olgu Sippl. A také jsem se poklonil památce představitelů německého protinacistického odboje ze studentské organizace Bílá růže. A také jsem v Mnichově navštívil místo, kde byla podepsána ostudná Mnichovská dohoda a kde poprvé v historii byla umístěna a je umístěna pamětní deska, která tuto ostudnou událost připomíná, a připomíná ji jak v češtině, tak ji připomíná ve slovenštině. Takže snažím se o to, abychom nezapomínali.

Je potřeba vnímat dějiny tak, jak se odehrály. Je potřeba vnímat to, že tady byla nějaká příčina a že pak byl nějaký následek. A že to bylo nacistické Německo, které tehdy vystupovalo agresivně proti Československu, až ho zničilo. Za přihlížení velmocí tehdy nacistické Německo Československo zničilo. A byli to nacisté, kteří okupovali ten zbytek, a byli to nacisté, kteří tady řadu let, řadu let se snažili o likvidaci českého národa. Teprve potom přišel odsun. Nebylo to obráceně. Napřed byla okupace, rozbití Československa, nacistický teror, holokaust, pronásledování českých vlastenců, a teprve potom byl odsun a Benešovy dekrety jako reakce na hrůzy druhé světové války a jako reakce na nacistickou okupaci. Takhle to prostě bylo.

Děkuji.

 

Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Děkuji panu předsedovi vlády. Nyní, kdo dál do rozpravy? Ještě než se někdo přihlásí, budu konstatovat omluvy. Pan kolega Václav Vozka od 14 do 19 hodin a od 9 do 10 hodin pan kolega Kaňkovský.

Nyní se hlásí pan poslanec Miroslav Grebeníček.

 

Poslanec Miroslav Grebeníček: Vážený pane premiére, dámy a pánové, vystoupení ministra kultury Daniela Hermana na letošním sudetoněmeckém sněmu vyvolalo různé ohlasy. Proti jeho účasti na tomto sněmu se prý ostře vymezili pouze komunisté. Něco na tom je. Vždyť na rozdíl od situace v Německu čeští občané a jejich potomci pocházející z československého pohraničí okupovaného po Mnichovu nemají oporu ani v médiích, ani v ostatních parlamentních stranách.

Kde jsou ty časy, kdy i pravicová opozice využila schůze Sněmovny a zaútočila na tehdejší ministryni spravedlnosti Helenu Válkovou za její vyjádření ohledně sudetských Němců a života Čechů v protektorátu. Ano, šlo o odpověď na otázku, co si myslí o odsunu Němců. Její odpověď si dovolím připomenout: To nejhorší. Chápu, že to byla reakce na to, co se zase Čechům dělo předtím, ale ono se toho v protektorátu zas tolik nedělo. Já vám nabízím, ozval se tehdy jistý poslanec, že vám jako historik vysvětlím, co se na území protektorátu opravdu dělo, a pak byste se styděla, že takové věci tady vůbec říkáte. Možná by jí připomněl slova bývalého henleinovského poslance českého parlamentu Krebse, který v návaznosti na nacistické zločiny v Lidicích prohlásil: Německé obyvatelstvo v Čechách přivítalo Lidice s velkým zadostiučiněním a v mnoha případech s otevřenou radostí, že činitelé na vysokých místech konečně pochopí, jak se má s Čechy zacházet.

Ano, již ve 30. letech minulého století se pro naprostou většinu sudetských Němců stala přitažlivou velkoněmecká říše šíleného vůdce Adolfa Hitlera. Ne, nechci nikoho známkovat. Osobně mám zájem, aby ve středu Evropy panoval klid a rodily se nové hodnoty života v humanismu. A také tvrdím, že se slušnými Němci nás nikdo smiřovat nemusí. Označovat všechny válečné či poválečné vynucené přesuny německého obyvatelstva slovem vyhnání považuji však za chybné. Nejen Čechům, ale každému rozumnému člověku by mělo být jasné, že tento pojem nemůže být používán jako souhrnné označení pro různé události kolem útěku a migrace, jež se odehrály koncem druhé světové války. Byli uprchlíci, byli evakuovaní, byli násilně vystěhovaní i deportovaní. Termín vyhnání rozdílné motivy a vynucené situace zastírá. Sudetští Němci často prohlašují, že čelili vyhnání století. Uznávám, že ztráta vlasti je nepochybně bolestnou záležitostí. Ale existuje něco horšího a to je vyhnání ze života. Je přece zásadní rozdíl, končí-li deportační vlaky v likvidačním lágru Osvětim, nebo v příhraničním transferovém táboře v Německu či v Rakousku. Jedni šli na smrt, druzí do nové vlasti.

Jsem přesvědčen o tom, že bychom neměli zapomínat na základní historické souvislosti. A také bychom se měli dívat na každou otázku z hlediska toho, jak daný jev historicky vznikl, jakými vlastními etapami ve svém vývoji tento jev procházel, a z hlediska tohoto jeho vývoje se dívat, čím se daná věc stala nyní.

Například katolická církev v Německu v době nacismu využívala téměř 6 tisíc nuceně nasazených. Vyplývá to z publikace Nuceně nasazení a katolická církev 1939 až 1945, kterou 8. dubna 2008 v Mohuči představil kardinál Karl Lehmann. Ano, mezi léty 1939 až 1945 pracovalo z donucení v církevních zařízeních 4 829 zahraničních civilistů a 1 075 válečných zajatců. V nemocnicích, v klášterech, na polích, v lesích i na hřbitovech církev zneužívala hlavně Poláky a občany tehdejšího Sovětského svazu. Kardinál Lehmann také přiznal, že nejde o konečnou bilanci a že katolická církev byla vůči osudu těchto kroků příliš dlouho slepá. Tomu rozumím. Na rozdíl od aktivit předsedy sudetoněmeckého landsmanšaftu Bernda Posselta, které nedávají mnoho důkazů o tom, že jemu a jeho příznivcům jde o přímý akt přiznání viny, úcty k obětem a akt usmíření. V takovém případě by totiž musel stejným jazykem oslovovat své příznivce na jejich srazech, kde však neustále žvaní či požaduje zrušení takzvaných Benešových dekretů, které ustavily majetkové a národnostní uspořádání naší vlasti či naší země po porážce fašistického Německa.

Podle některých německých deníků byl prý dokonce i Winston Churchill válečný zločinec. Důvod? Protože jeho vláda v odpověď na německé bombardování anglických měst v době druhé světové války rozhodla o odvetných opatřeních. Dokonce byla publikována výzva, aby bylo uznáno utrpení, jemuž byli vystaveni Němci při bombardování země anglo-americkými leteckými svazy. Mezi Němci se skutečně objevilo přesvědčení, že i oni byli oběťmi války, přestože vše začalo Německo. Potíž je i v tom, že to byli právě Němci, kdo přišel s taktikou zastrašování bombardováním. Odkazuji například na Coventry, Rotterdam nebo Varšavu. Ano, doslova vymazali celá města a to rozhodně předcházelo britským akcím. A aby Němci říkali, že Churchill nebo Beneš jsou váleční zločinci, to je hodně silná káva. Jako jedna ze tří vítězných velmocí se pak Velká Británie vedle Spojených států a Ruska znovu přihlásila k poválečným rozhodnutím, která by znemožnila opakování zločinů spáchaných na Evropě a světu německým fašismem, čímž potvrdila i neměnnost či nezpochybnitelnost rozhodnutí Postupimské konference.

Edvard Beneš je nepochybně historicky podmíněná postava. Nepochybně se zasloužil o vznik Československé republiky. Stačí připomenout Masarykova slova: "Bez Beneše bychom republiku neměli." Beneš však měl i podíl na nedůstojném způsobu jejího zániku v roce 1938. V druhém roce protektorátu si pak americký diplomat na štaci v Praze poznamenal: "Je strašné si představit odvetu Čechů, obrátí-li se štěstěna." Ano, naši bývalí němečtí spoluobčané se za sedm let protektorátu vůči nám provinili tak, že jiné vyrovnání než odsun nepřicházelo v úvahu. Z toho však nemůžeme vinit někdejšího prezidenta Beneše.

Živě si vzpomínám na někdejšího premiéra Vladimíra Špidlu, který když odcházel do bruselské trafiky, ještě mluvil o odsunu provinivších se Němců jako o zdroji míru a naděje pro naši republiku. Po návratu z Bruselu se však vyjadřoval v tom smyslu, že Česká republika by mohla řešit své problémy vstupem do Spolkové republiky Německo jako 17. země. A dodal před žasnoucími posluchači, že osobně by proti tomu nebyl.

Ano, Vladimír Špidla je šéfporadcem premiéra Bohuslava Sobotky. Radí mu i zmíněná Blanka Mouralová a Jan Šícha. Oba mají velmi blízké vztahy s představiteli tzv. Sudetoněmeckého landsmanšaftu. Právě jejich zásluhou dospěl premiér Sobotka k poznání, že prý sudetské Němce potřebujeme jako spojence kvůli rizikům v Evropě. A tak souhlasil i s první oficiální návštěvou českého ministra na sudetoněmeckém shromáždění. Ano, jde o ministra Daniela Hermana, který se pak 24. října letošního roku na semináři Křesťanskodemokratického institutu vyjádřil tak, že někteří to vnímali, že bychom prý čistě teoreticky mohli být jednou ze spolkových zemí Německa. To by ovšem znamenalo odmítnutí Masarykova Československa a další nevídanou podporu katolické církve sudetoněmeckému landsmanšaftu.

Jestliže někdo chce, abychom se neustále omlouvali za poválečný odsun provinivších se Němců, žádá vlastně omluvu za naše rozhodnutí pro Masarykův stát, protože tam to vše začalo. Ano, skončilo spojenectví trůnu a oltáře, o které se dnes opět někdo pokouší. A premiér Sobotka nejen zásluhou svých poradců do značné míry pokračuje tam, kde Nečasova vláda neslavně skončila. Kéž by mu to občané České republiky v příštím roce definitivně spočítali.

Dámy a pánové, britský historik Martin Brown, který přednášel dějiny na Americké mezinárodní univerzitě v Londýně a dlouhodobě se zabýval poválečnými přesuny Němců, již v roce 2004 prohlásil, že roli při formování názorů na odsun hraje i to, jak situaci interpretují komunisté. Důrazně pak varoval před závěrem, že cokoli komunisté říkají, je špatné. Podle něj to nemusí nutně vést k vývodu, že opak jejich stanoviska je pravdou. Zároveň zmínil i to, že druhou část odsunu prováděla převážně americká armáda, většinou pod dohledem Červeného kříže a často za přítomnosti zahraničního tisku.

A to je zatím vše, co jsem vám chtěl ve věci písemné interpelace kolegy Filipa na premiéra Sobotku sdělit. Děkuji za pozornost. (Potlesk poslanců KSČM.)

 

Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Děkuji panu poslanci Grebeníčkovi. Kdo dál do rozpravy? Prosím, pan kolega Jiří Valenta. Máte slovo, pane poslanče.

 

Poslanec Jiří Valenta: Děkuji za slovo, pane místopředsedo. Nedá mi to, abych nereagoval na některá tvrzení pana předsedy vlády Sobotky ohledně jeho interpretace sudetoněmeckého pohraničí před začátkem druhé světové války. Chtěl bych mu připomenout, že obrovské množství, samozřejmě že ne každý ze sudetských Němců inklinoval k nacismu, ale bylo to opravdu obrovské množství. A tvrdit, že tam bylo velké množství antifašistů, je víceméně historická lež.

Takže teď mi dovolte, abych vám odcitoval něco z vědeckých pramenů, protože názor komunisty nejspíš vy nebudete brát v tomto ohledu jako relevantní.

V průběhu roku 1938 stále rostl počet členů Sudetendeutsche Partei. Zatímco v lednu 1938 měla strana asi 542 tis. členů, tak do března vystoupal jejich počet na 759 289. Do Sudetendeutsche Partei vstupovali na některých místech dokonce i starousedlí Češi s argumentem, že takto musí chránit své rodiny. K nárůstu počtu členů strany přispíval i hospodářský a sociální tlak. "Žít jako nenacista v sudetských okresech bylo čiré hrdinství." To řekla britská novinářka Sheila Grant Duffová v roce 1938. V květnu 1938 bylo členy strany už 1 320 193 sudetských Němců. Vzhledem k počtu obyvatel Sudet, kterých bylo lehce přes 3 miliony podle sčítání lidu z roku 1930, lze tak počet členů strany označit za extrémně vysoký. Do 1. května 1938 zorganizovala Sudetendeutsche Partei na mnoha místech veřejné manifestace, kterých se zúčastnilo velké množství sudetských Němců. Jak jistě víte, tak největší demonstrace proběhly v Ústí nad Labem, Děčíně s účastí 70 tisíc, 55 tisíc lidí. Na demonstracích se provolávala hesla Ein Reich, ein Volk, ein Führer a zdravilo se vztyčenou pravicí a hesly Sieg Heil a Heil Hitler.

Citát: "Sudetendeutsche Partei dává zcela otevřeně najevo svůj protistátní a nacionálněsocialistický charakter. Obecně se počítá s brzkým připojením ke Třetí říši. Pasivní chování státních orgánů tuto domněnku potvrzuje. Téměř všichni němečtí státní a veřejní úředníci vstoupili do Sudetendeutsche Partei, protože nechtějí promeškat okamžik připojení." To je citace ze zprávy frýdlantského funkcionáře Sudetendeutsche Partei ze 7. května 1938.

A na závěr, a teď poslouchejte, pane předsedo vlády, po mnichovském diktátu byla Sudetendeutsche Partei včleněna NSDAP. K oficiálnímu sloučení došlo 30. října 1938 a Konrad Henlein jako vrchní velitel byl povýšen na SS Gruppenführera, jmenován župním vedoucím NSDAP, později i jako říšský místodržící nově vzniklé Sudetské župy Sudetengau se sídlem v Liberci.

A jak zde všichni sedíme, asi všichni víme, co to NSDAP bylo za politickou stranu a kam její činnost do budoucna v průběhu druhé světové války směřovala.

Děkuju. (Potlesk několika poslanců KSČM.)

 

Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Děkuji. Ptám se, kdo dál do rozpravy. Pan předseda vlády. Prosím, pane předsedo vlády, máte slovo.

 

Předseda vlády ČR Bohuslav Sobotka: Děkuji. Vážené poslankyně, vážení poslanci, myslím, že kdybychom porovnali údaje, které zde uváděl můj předřečník a které se týkaly roku 1938 - roku 1938, uvědomme si, co to bylo za rok, už pět let byl v té době Hitler říšský kancléř -, vůbec nebylo jisté, jak to s Československem dopadne. Německo bylo agresivní, chystalo se Československo, nebo minimálně pohraničí, obsadit. Anglie váhala, Francie váhala. Nakonec nás v tom nechaly, když byla Mnichovská dohoda.

A vyčítat lidem, že se nějak zachovali? Porovnejme si podobná čísla roku 1938, která se týkala sudetských Němců, a roku 1948 a týkala se komunistické strany, jaký byl nárůst počtu členů komunistické strany po únoru 1948, jak se tam hrnuli lidé. Hrnuli se tam lidé z různých jiných politických stran, nestraníci. Já jim to nechci vyčítat. Řada lidí tam odešla ze strachu, protože nevěděli, co se bude dít. Řada se bála o místo, chtěli uživit své rodiny, tak prostě šli v roce 1948 do komunistické strany. Řada lidí tam šla z prospěchářství. Prostě věděli, že teď bude tento režim a že lépe udělají kariéru, když půjdou do komunistické strany. Podobně rostly počty členů komunistické strany po převratu 1948. A říkám, já to těm lidem nechci vyčítat.

Nechci v tuto chvíli, abychom tady vedli diskusi. Jenom říkám, že ten obraz sudetských Němců je tady líčen ze strany komunistické strany černobíle, že to nebyla realita. A já se chci zastat těch statečných lidí, kteří žili v pohraničí, byli i Němci, cítili se Němci, ale byli to demokrati. Byli to demokrati. A hájili Československo, i když to pro ně muselo být strašné, protože byli často v menšině ve svých městech, vesnicích, domech, byli v menšině a hájili Československo, hájili demokracii, nepřidali se k nacistům. Zůstali sociálními demokraty, nebo zůstali křesťanskými demokraty, nebo to byli komunisti. Byli přece němečtí komunisti. Tohle byste přece popírat neměli. Byli němečtí komunisti, kteří přece nepodporovali Henleina, nepodporovali rozbití Československa. Řada těch lidí narukovala - narukovala - když byla mobilizace v roce 1938, a byli připraveni se zbraní v ruce v pevnostech hájit Československo, československou republiku.

Takže prosím, neříkejme si tady nepravdy. Chápu, že když byla situace v roce 1938, že spousta lidí se přidávala ze strachu, z konjunktury, přidávali se, šli s davem, spousta lidí se nechala zfanatizovat. Velká část Němců se nechala zfanatizovat nacisty. To se přece netýkalo jenom sudetských Němců. Týkalo se to Němců obecně. Nechali se zfanatizovat. Podobně ty procesy vypadaly v roce 1948, když nastupovala trošku jiná totalita.

A chtěl bych skutečně poprosit o to, abychom si říkali historickou pravdu, abychom ty věci nedeformovali jenom proto, že to momentálně slouží nějakému politickému argumentu nebo nějakému politickému útoku, který bychom tady měli vést.

Chci jednoznačně a rozhodně zopakovat: Tato vláda ve své politice v otázce sudetských Němců vychází z Česko-německé deklarace, která byla schválena v této Poslanecké sněmovně v roce 1997. Vycházíme z toho a uhájili jsme to i během našeho vstupu do Evropské unie, že Benešovy dekrety jsou součástí našeho právního řádu. A vycházíme z toho, jak se historie odehrála, co byla příčina a co byl následek. Nedeformujeme historickou pravdu a nepřistupujeme na jakékoli interpretace, které by popíraly oběti nacismu, které tady v České republice byly.

Já samozřejmě nesouhlasím s tím výrokem, který tady byl zmíněn, který tuším řekla, nevím, jestli to byla paní Válková, nebo kdo to řekl, a myslím, že ona sama toho určitě litovala, té dezinterpretace. Prostě není možné bagatelizovat to, co se tady dělo za protektorátu nebo za nacistické okupace. Každý, kdo něco takového dělá, tak lže. Přece víme, co se tady dělo, že tady byl holokaust, že byli pronásledováni demokraté, stoupenci Československé republiky, že tady byl komunistický odboj. Byl tady ale i silný nekomunistický odboj, který potom zase po válce byl zapírán, jako by neexistoval, zejména po roce 1948. Dějiny 20. století byly složité.

Chci především říci, že sázím na mladou generaci, sázím na novou generaci, že mladá generace nepřipustí, aby se to, co zažívali naši otcové a dědové ve 20. století, aby se zopakovalo. Proto je strašně důležité, že máme Evropskou unii, že garantuje mírové uspořádání v Evropě a brání tomu, aby se ty běsy nacionalismu, včetně německého nacionalismu, vracely zpátky, ohrožovaly stabilitu ve střední Evropě. Velmi mi záleží na tom, abychom měli dobré vztahy s našimi sousedy, se Slováky, Poláky, Rakušany, Němci, abychom tady žili v míru, abychom tady ve střední Evropě spolupracovali, aby se nevracely běsy 20. století. A současně je důležité respektovat historickou pravdu, respektovat oběti, statečnost lidí, kteří bojovali proti nacismu, proti fašismu, ale také statečnost lidí, kteří se postavili proti nespravedlnosti během komunistické totality, a říkat a vyprávět dějiny tak, jak se skutečně odehrály.

Děkuju. (Potlesk poslanců ČSSD a hnutí ANO.)

 

Místopředseda PSP Vojtěch Filip: To byl pan předseda vlády. Nyní ministr kultury Daniel Herman. Prosím, pane ministře, máte slovo.

 

Ministr kultury ČR Daniel Herman Děkuji. Vážený pane předsedající, kolegyně, kolegové, protože jsem byl osloven, nepřímo, panem poslancem Grebeníčkem, chtěl bych tady vysvětlit to, co jsem měl říci 24. října na tom zmíněném semináři. Pokud si vzpomínám, tak už jsem se tady k tomu při interpelacích jednou vyjadřoval.

Na tom semináři jsem řekl, že čistě ekonomicky, kdybychom vzali jenom ta čísla, bychom mohli být jednou ze spolkových zemí. Pravděpodobně chybným přepisem nebo tím, že to někdo špatně slyšel, tak někdo napsal, že jsem řekl teoreticky. Chápu, že slova ekonomicky a teoreticky znějí čistě foneticky podobně. Tak jenom tady vysvětluji, že jsem neřekl teoreticky, ale ekonomicky. A na tom také trvám.

Ale jestliže mám možnost se k této otázce vyjádřit, jak víte, párkrát jsem to také zmiňoval, pocházím z rodiny, která velmi osobním způsobem nesla na svém těle ty hrůzné zločiny nacionálního socialismu, ale také komunismu. To znamená, že jsem nejenom studoval nějaké teoretické zprávy nebo čerpal řekněme z tisku, ač ten dobový je také zajímavým zdrojem. Ale například onen můj strýc Jiří Brady, který byl tak medializován, na své levé paži stále ještě nese číslo z osvětimského pekla, které přežil. A nebyl jediný z naší rodiny. To znamená, že já jsem měl a mám dodnes možnost hovořit s lidmi, kteří prožili to, o čem tady hovoříme. A jsem opravdu uvědomělým zastáncem dialogu a smíření.

Nesmí se zapomenout. To jsou zločiny, které se staly a jsou nepromlčitelné. Ale patříme do rodiny evropských národů. A nejsme jedinou zemí, která se s dědictvím nacismu musela vyrovnávat. Podívejme se na to, jak vyrovnání proběhlo mezi Francií a Německem, mezi Holandskem a Německem, mezi Dánskem a Německem.

Já jsem od roku 1997 na základě deklarace, jejíž podpis příští rok už bude slavit 20. výročí, tak jsem byl tehdejším svým úctyhodným předchůdcem Pavlem Tigridem pozván, abych se účastnil práce koordinační rady Česko-německého diskusního fóra, kde zasedám dodnes. A jedním z centrálních projektů tehdy této rady bylo srovnání právních předpisů jednotlivých evropských zemí, jak se vyrovnávaly s otázkou nacistů, Němců, kolaborantů. Jednoznačně z tohoto srovnání vyplývá, že země, které se po druhé světové válce rozhodly jít cestou svobodného a demokratického vývoje, tuto otázku řešily optikou politickou. Tedy kdo se provinil, kdo kolaboroval s nacisty, byl po právu potrestán bez ohledu na svůj etnický původ. Zatímco země, které se staly součástí sovětské mocenské zóny, šly optikou etnickou, tedy bez ohledu na osobní vinu či nevinu, kdo byl původu německého, případně na území Československa maďarského, byl postižen. A to opět mohu dokumentovat na základě vlastní rodiny, kdy někteří moji příbuzní, německy hovořící Židé, kteří přežili nacismus, byli po válce odejiti jako takzvaní sudetští Němci - do závorky naštěstí pro ně do západního Německa.

To, co zde pan premiér zmínil, chci podtrhnout. Nelze dávat rovnítko mezi etnickou a politickou příslušnost. Když máme na mysli nacisty, je špatně říkat Němci. Ano, většina sudetoněmeckého obyvatelstva, nebo oni sami ještě před sto lety by asi nerozuměli tomu, co se tím myslí, prostě německého obyvatelstva z Čech, Moravy a Slezska, bohužel na základě strachu a později i teroru se přidala k této nacistické propagandě a i politicky se organizovala, ale nemalé procento z nich, hned v roce 1939 to bylo kolem 20 tisíc lidí, jak už tady zaznělo, bylo nacismem postiženo.

K tomu, co zde pan poslanec Grebeníček řekl ohledně zajatců, kteří pracovali ve službách církve v Německu. Nespecializoval jsem se na tuto otázku, ale přece jen jsem o ní něco četl a slyšel. Vím, že některé církevní instituce v té době úmyslně chtěly zaměstnávat zajatce proto, aby jim usnadňovaly velmi těžký osud, a také jim bylo za to po válce poděkováno, stejně jako celá řada židovských rodin byla díky vstřícnosti například klauzurních klášterů zachráněna. A to nejenom na území Německa, ale i na území některých jiných zemí nacisty nebo fašisty ovládaných. Zase bych zde mohl hovořit na základě zkušeností z vlastní rodiny, kdy moje babička před svým uvězněním zachránila jednu židovskou holčičku, která po uvěznění mé babičky našla azyl v katolickém klášteře a válku přežila.

Koncentrační tábor Dachau byl kromě tábora pro německou protifašistickou opozici založen také jako koncentrační tábor pro duchovní. Bylo tam tisíce duchovních nejenom z Německa, ale i z území tehdejšího Československa. Bohužel se tam děly tak strašné věci, že na Velký pátek nacisté křižovali některé kněze - každý rok. To bylo strašné krvavé divadlo. Nechci tady o tom mluvit, dovedete si to představit.

Možná je zajímavé, že právě z úst komunistických poslanců tady zaznívají tyto teze, protože například dva významní vězni z Dachau, pozdější kardinálové Josef Beran a Štěpán Trochta, se stali po druhé světové válce, poté co se komunisté u nás dostali k moci, opět oběťmi - tentokrát komunistických represí. Stejně jako po roce 1948 řada československých vojáků, kteří bojovali proti nacismu v řadách například britské armády, letectva byla vězněna spolu s nacistickými válečnými zločinci ve stejných celách. To jsou také svědectví, která vypovídají o tom, jaký vztah komunistický režim měl k vyrovnání se s vlastní minulostí.

Já tady volám po smíření, přátelství, dialogu bez zapomínání v duchu Davida Ben Guriona, který v tomto smyslu vystoupil už v 50. letech v Bundestagu a hovořil o tom, že je třeba se dívat do budoucna. Znovu říkám: nesmíme zapomínat, ale je třeba rozlišovat a žít v současnosti, ne v minulosti.

Děkuji vám za pozornost. (Potlesk z řad poslanců ČSSD, ANO a pravé části sálu.)

 

Místopředseda PSP Vojtěch Filip: To byl pan ministr Daniel Herman. Ptám se, kdo dál do rozpravy. Já se sice chci přihlásit, ale nemohu tak učinit, protože tady nemám nikoho, kdo by mě nahradil. Prosím Miroslava Grebeníčka. Prosím, pane poslanče, máte slovo.

 

Poslanec Miroslav Grebeníček: Vážené dámy a pánové, když se ozvali Němci, kteří byli po druhé světové válce odsunuti z Polska, reagoval polský ministr zahraničí následovně: Proč bychom nezačali od roku 1772, kdy Prusko napadlo Polsko a začalo s germanizací polského území? Požadavky vysídlenců jsou stejně neopodstatněné, beztak většina lidí, kteří vznášejí požadavky, nebyla vypovězena. Jde o děti či vnoučata vypovězených.

Proč to říkám? Protože řada myšlenek, které zde prezentoval premiér Sobotka, se mi zamlouvá. Jenom mi chybí konkrétní praktické kroky. Když se ozve například šéf sudetoněmeckého landsmanšaftu, že Beneš je zločinec a že neuznávají Benešovy dekrety, ještě jsem neslyšel nikdy nikoho z vládní koalice, aby řekl: Tak toto tedy kategoricky odmítáme! To jsem nikdy neslyšel. Až to uslyším, pak řeknu, že to myslí s naší republikou vážně a že chtějí hájit práva občanů České republiky!

Vážení, po druhé světové válce došlo i k vystěhování československých občanů chorvatské národnosti, bylo to z několika obcí jihomoravského pohraničí, a jejich rozptýlení mezi obyvatelstvo Moravy. Souviselo to se skutečností, že po odtržení Sudet v roce 1938 se část Chorvatů přihlásila k německé národnosti a spolu s místními Němci vítala příchod fašistických okupačních sil. Někteří vstoupili do nacistických organizací, další byli povoláni ke službě ve wehrmachtu. Přes jisté složitosti se většina Chorvatů s přestěhováním nakonec smířila. Ovšem po listopadu 1989 se Chorvati přihlásili s jistými požadavky. Jejich sdružení podalo v únoru 1996 oznámení na neznámého pachatele na Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu s žádostí, aby celý případ prošetřil. Ovšem vyšetřovatel příslušného úřadu po prozkoumání v lednu 1997 podle § 159 odst. 1 trestního řádu celou věc odložil. Nejednalo se totiž o trestný čin, jelikož celá akce proběhla v souladu s tehdejšími zákony. Stejně tak Krajské státní zastupitelství v Brně v květnu 1997 zamítlo odvolání v dané věci jako neodůvodněné. Dle tohoto rozhodnutí bylo vysídlení provedeno z důvodu veřejného zájmu, kterým bylo zabezpečení pohraničního pásma, a mělo oporu v tehdy platných zákonech.

Ano, já to říkám z toho prostého důvodu, že už máme oporu v konkrétních kauzách, kde reagovaly konkrétní instituce. I to by měl premiér vědět.

Když se stal před chvílí zde vystupující Daniel Hermann ředitelem Ústavu pro studium totalitních režimů, došlo brzy po jeho nástupu k jistému pnutí. Nešlo o boj mezi levicí a pravicí, ale mezi těmi, co chtěli, aby měl zmíněný ústav normální akademickou fazonu, a těmi, co z něj chtěli mít nástroj ideologické perverze a politických intrik. Daniel Hermann se pak nechal slyšet, že jej z ústavu odvolali, protože je antikomunista. Asi mu tenkrát vůbec nedošlo, že antikomunismus se stal svého času určující zbraní Adolfa Hitlera, a to jak uvnitř Německa, tak i v mezinárodním měřítku.

A ještě dvě poznámky. Nesmírně si vážím těch Němců, kteří byli členy tzv. Republikanische Wehr, Republikánské obrany. A byli to sociální demokraté a komunisté. Nikdy jsem na ně nezapomněl a často na toto téma i publikuji.

Říkám to premiéru Sobotkovi, aby si to uvědomil, stejně jako aby si uvědomil, že to, co se odehrálo v naší republice po válce, volby v roce 1946, to nebylo ze strachu, ale to bylo poučení z toho, co se dělo kolem Mnichova, co se dělo za druhé světové války a co stále hrozilo i v poválečné době. Ano, časem se stalo i to, že se objevili lidé, kteří měli mírně pokřivený charakter a účelově vstupovali do té či oné politické strany.

Já samozřejmě, pokud teď něco tady k tomu ještě říkám, tak to říkám z toho prostého důvodu, že i moje rodina byla postižena. Tři členové mojí rodiny byli fašisty popraveni, tím nejbrutálnějším způsobem. A dokonce jeden člen mé rodiny prošel jak Osvětimí, tak Buchenwaldem, zázrakem přežil. A nad levým zápěstím měl číslo 99633. To na vysvětlenou, že každý máme nějakou zkušenost. Děkuji. (Potlesk z levé strany sálu.)

 

Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Děkuji panu poslanci Grebeníčkovi. Ptám se, kdo dál do rozpravy? Prosím, pan kolega Leo Luzar. Prosím, pane poslanče, máte slovo.

 

Poslanec Leo Luzar: Děkuji za slovo. Vážený pane předsedající, vážený pane premiére, pane ministře, debata dnešních interpelací se jakoby rozhořela o minulosti. Já si myslím, že tady nebude nikdo, kdo by tu minulost zpochybňoval, kdo by ji chtěl číst jinak. Pevně tomu věřím a chci tomu věřit, že v České republice není nikdo takový, kdo by tu historii přepisoval.

Ale vytratil se ten základ v tom meritu věci. To, že ministr české vlády oficiálně, řekněme poprvé v té své funkci, nechci použít slovo legalizoval, ale řekněme povznesl šiky sudetoněmeckého landsmanšaftu svou přítomností a vnesl do nich novou víru v jejich cíl, v jejich boj, který deklarovali již v minulosti. Ano, chci se bavit o tom, co představuje sudetoněmecký landsmanšaft nyní. Je to sdružení, které sdružuje tři, někdo říká čtyři skupiny, pokud rozdělujeme křesťany a protestanty. Sdružuje, řekněme, i sociálně demokratické členy, ale hlavní silou tohoto sdružení jsou nacionalisté. Sudetoněmečtí nacionalisté. Říká se jim Witikobund, jak jsem si našel, i když němčinou příliš nedisponuji.

Již v roce 2015 byly snahy ze základního dokumentu sudetoněmeckého landsmanšaftu vypustit tu ostudnou větu a ten požadavek na navrácení zpět toho, co tito němečtí kolaboranti ztratili v českých zemích rozhodnutím velmocí po druhé světové válce. A jak jistě víte, toto rozhodnutí bylo napadeno částí, právě tou nacionalistickou částí sudetoněmeckého landsmanšaftu, že s tím nesouhlasí, a zůstává toto rozhodnutí tohoto spolku v právním vakuu.

Zapomíná se ovšem, že to nebyla hlavní deklarace, kterou sudetoněmečtí krajanští... Češi, když se tak nazývají, mají. Protože v roce 1961, a to 15. ledna, schválili deklaraci, která má 20 bodů, která je doposud platná, to rozhodnutí z roku 2015, kterým učinili jakoby vstřícné gesto, znovu upozorňuji na to, že to rozhodnutí není platné v jejich stanovách, mají v požadavku podstatně více. Je to 20 bodů, které se týkají právě České republiky, právě nároků v České republice, právě nároků v nakládání s majetkem, protože to je to hlavní, o co se v tomto krajanském sdružení v dnešní době jedná. Je velice štědře dotováno, dostávají prostředky za nemovitosti a movité věci, o které dle jejich názoru přišli neoprávněně a nesprávně, a tyto požadavky vznášejí. Proto je pro mě problematické jim dneska dávat nějakou legitimitu české vlády, byť jenom možná, jak tady pan ministr řekl, zdvořilostní návštěvou jejich aktivit a akcí, ale považuji to za docela nebezpečný precedent k tomu, že by česká vláda mohla říct vy jste standardní krajanské sdružení, které po světě máme, a zapomněla na to, že toto sdružení má neustále majetkové nároky vůči České republice. Jejich členové odmítají nějaké smíření s tím, co se v roce 1945 stalo, a neustále vyzývají své členy, ano, své nacionalistické členy, k tomu, aby své nároky uplatňovali v bývalých východních lokalitách, které považují za svůj domov.

Děkuji za pozornost. (Slabý potlesk z levé strany sálu.)

 

Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Děkuji panu poslanci Leo Luzarovi, ještě vystoupení pana ministra Daniela Hermanna. Prosím, pane ministře, máte slovo.

 

Ministr kultury ČR Daniel Herman Děkuji, pane předsedající. Kolegyně a kolegové, chci jen okomentovat některá vyjádření svého předřečníka. Já se otázkou tzv. Sudetoněmeckého krajanského sdružení zabývám opravdu léta. Řekl jsem před chvílí, jsem 20 let členem, nebo skoro 20 let, koordinační rady Česko-německého diskusního fóra.

Je pravda, že organizace Witikobund existuje, je pravda, že patří do jakési širší organizační struktury pod střechou Sudetoněmeckého krajanského sdružení, ale absolutně není pravda, že je to organizace dominantní. Já jsem se zúčastnil ze zájmu někdy před, nevím, pěti lety, možná víc, jednoho ze seminářů této organizace. Je to organizace skutečně revanšistická, jejíž názory jsou naprosto obskurní, a prostě když jsem s nimi diskutoval, tak jsem řekl - a teď se nechci nikoho dotknout -, že takovouto vlnu demagogie jsem naposledy slyšel v komunistické škole. Je to organizace okrajová, která má pouze několik stovek členů, a nikdo z racionálně uvažujících lidí ji nebere vážně.

Takže dominantními silami v tom Sudetoněmeckém krajanském sdružení je především křesťanskodemokratický a sociálnědemokratický proud. A to jsou především organizace Ackermann-Gemeinde, Seliger-Gemeinde, pak jsou tam některé organizace spíše folklórní nebo takové národopisné, jako je třeba Sdružení Adalberta Stiftra, některé třeba z Chebska, z jižní Moravy, které spíše mají ten regionální charakter. Ale z těch politických názorových silných jsou to křesťanskodemokratické a sociálně demokratické proudy.

Já jsem svou návštěvou, oficiální, na tomto zasedání, nebo centrálním sjezdu tohoto sdružení chtěl vyjádřit to, že směřujeme do budoucna. Vyjádřil jsem hluboké politování nad zločiny nacismu, které ovšem nikdo nezpochybňuje. A vyjádřil jsem politování také nad některými zločiny, které se děly ve jménu antiněmeckého nacionalismu po druhé světové válce. Se vším, co jsem tam řekl, se ztotožňuji.

A využívám i této interpelace k tomu, abych už dopředu avizoval, že 12. prosince letošního roku mi bude udělena v Německu cena za česko-německé smíření. Tak aby to nebylo třeba někým vnímáno až z tisku, tak to tady avizuji. Vážím si toho a v duchu česko-německého smíření v rámci Evropské unie hodlám pracovat i dál.

Děkuji vám za pozornost.

 

Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Děkuji panu ministru Hermanovi. Ještě pan kolega Leo Luzar. Prosím, pane poslanče.

 

Poslanec Leo Luzar: Pane ministře, jsem rád, že tady zaznělo rozdělení sudetoněmeckého landsmanšaftu. A já uvěřím tomu, co říkáte, že jde o budoucnost, až toto sdružení sudetoněmecký landsmanšaft se veřejně distancuje od své nacionalistické části, která, jak vy říkáte, je menší, nebo není většinová. Ale oni tak ještě neudělali. Je to jejich část, která tyto nároky vznáší. Až toto učiní, možná uvěřím tomu, že to opravdu s tím usmířením myslí vážně. Děkuji.

 

Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Děkuji panu poslanci Luzarovi. Nyní paní poslankyně Marta Semelová. Prosím, paní poslankyně, máte slovo.

 

Poslankyně Marta Semelová: Děkuji. Vážený pane ministře Hermane, že se nestydíte! Vy skutečně jezdíte do Německa... (Poznámka mimo mikrofon.) Ne, na vás se můžu obracet přímo. A měl byste znát jednací řád. Vy jezdíte do Německa poklonkovat sudeťákům, kteří žádají majetek, kteří nazývají Beneše zločincem. A vy se ještě chlubíte a řeknete tady drze občanům, poslancům, že dostanete od nich medaili nebo vyznamenání nebo cenu, a ještě jste na to hrdý. Že se nestydíte! Měl byste odstoupit.

A vy, vážený pane premiére prostřednictvím předsedajícího. Já se vůbec nedivím, že vám klesají hlasy voličů jako sociální demokracii. Možná vám budou tleskat Němci, ale čeští občané určitě ne. (Potlesk poslanců KSČM.)

 

Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Děkuji. A nyní přihláška pana poslance Františka Laudáta. Prosím, pane poslanče, máte slovo.

 

Poslanec František Laudát: Děkuji za slovo. Dámy a pánové, pokud normální psychicky zdravý člověk kouká na to, co se tady odehrává od deváté hodiny, tak si musí říct, že bychom to opravdu měli vzít zkratkou do Bohnic.

Nezlobte se na mě, jestli se někdo má stydět, tak je to paní Semelová. Prosím vás, přestaňte hrát války, které už neexistují. Já jsem slyšel - tedy nebyl jsem tady přítomen - pana Hermana. Kéž by byla pravda, že bychom se typově, ekonomicky mohli stát jednou ze spolkových zemí. Pokud pominu komunistický ráj ve východní části Německa, který tam budovali. Prostě nemohli. My jsme někde jinde. My jsme byli nedávno s panem kolegou Pilným a Pflégrem v Bavorsku. Je jich zhruba o dva miliony víc, ale nemají čtyřnásobné HDP. Oni o nás zas až tak bych řekl moc nestojí. Co je pro ně výhodné, to je - a nezlobte se na mě, tam už riziko neexistuje, ten svět je někde, přestaňte tady dělat tyhle kašpařiny. Kašpařiny. To se jinak ani říct nedá.

Já chápu, že nás chcete nakopat směrem k zemi, která prostě kromě toho, že rabuje svoje nerostné bohatství, tak není schopna dokázat vůbec nic. Populaci má promořenou alkoholem, vymírá. Nezlobte se na mě, ale to, co vy tady ordinujete... Spíš řekněte lidem jedno: Ano, my chceme tam, kde jsme byli čtyřicet let... Vy jste se podíleli dokonce na podpoře režimu, který toleroval okupaci. Okupaci naší země, jestli vám to dochází. A tady pořád rozehráváte druhou světovou. Já myslím, že tahle země má jiné problémy než rozehrávat znovu a znovu... Tahle země musí čelit zcela jiným problémům, zcela jiným potenciálním krizím. A to, co tady předvádíte, je opravdu už trapné, směšné a ostudné. Nechte toho a pojďte radši řešit pořádné věci, které tuhle zemi pálí.

A já se jenom divím. Já být na místě Němců dneska, tak řeknu dobře, tak když jste takoví, tak dobře, budeme spolupracovat možná nějak ekonomicky. Ale jestli vy nechcete, tak je to vždycky právo volby. A dost se divím. Já být na jejich místě, tak se takhle donekonečna nějakýma tajtrlíkama okopávat nenechám. Každý národ má nějakou svoji hrdost. A to, co se tady odehrává, to už je opravdu eklhaft. A vždycky v každý zemi možná najdete nějaké blázny zastydlé po sedmdesáti letech, nebo tak byli vychovaní. Vždycky je najdete. Ale na tom stavět, že to stojí za to... Já nevím, kolik jich je, možná 200, 300 nějakých zapšklých neřádů, kteří prostě nedají pokoj... To je v každém národě... Jestli to stojí za to. Tím, že se jim tady věnuje pozornost a vy to rozfoukáváte, tak jenom jim dodáváte legitimitu a posíláte do světa vzkaz, že český národ je malý a směšný. Nic jiného. A já nevím, jestli my bychom si měli tohle dovolit. Pojďte se chovat hrdě, normálně sebevědomě. A přestaňte tady tyhlety komedie hrát. Děkuju. (Potlesk víceméně napříč sálem, krom KSČM.)

 

Místopředseda PSP Vojtěch Filip: To byl poslanec František Laudát. Ještě pan ministr Herman.

 

Ministr kultury ČR Daniel Herman Děkuji, pane předsedající. Kolegyně, kolegové, já chci jenom prostřednictvím pana předsedajícího zareagovat na paní kolegyni Semelovou. Ano, já si skutečně vážím toho, že někdo oceňuje práci v duchu smíření, a chci v tomto duchu pracovat i nadále.

Jenom bych tady chtěl připomenout, že mě vůbec nepřekvapuje, co paní kolegyně tady před chviličkou prezentovala. A doufám pevně, že alespoň noční diváci přenosů ze Sněmovny si to třeba přehrají, protože to je přesně v duchu toho, že ona schvalovala popravu Milady Horákové, oslavuje Klementa Gottwalda, a myslím si, že ukazuje, kde dnes stojí Komunistická strana Čech a Moravy a že je zkrátka nenapravitelná. Doufám jen, že si toho co nejvíce lidí všimne a při příštích volbách to dá najevo. (Potlesk zprava.)

 

Místopředseda PSP Vojtěch Filip: To byl pan ministr Daniel Herman. Přišel kolega Gazdík, já ho požádám o vystřídání a přednesu návrh usnesení.

 

Místopředseda PSP Petr Gazdík: Prosím, pane místopředsedo, máte slovo.

 

Místopředseda PSP Vojtěch Filip: (Dál již od řečnického pultu.) Děkuji, pane předsedající. Pane premiére, členové vlády, já mám důvod, proč jsem odmítl odpověď pana předsedy vlády. Nebudu tady už dlouze hovořit ani o tom, jaké byly zásluhy mého děda z otcovy strany v boji proti fašismu ani o historii mého dědečka z maminčiny strany, který má rehabilitační spis za politický proces z roku 1950. To není podstatné. Podstatné je to, že pan premiér mi neodpověděl na to, jestli existovala vyváženost mezi vysláním. A pan premiér tady řekl poprvé před tímto fórem, že to bylo s jeho souhlasem, vyslání pana ministra Hermana na to výroční zasedání Sudetoněmeckého krajanského sdružení.

Ptám se tedy, a na to jsem nedostal v písemném vyjádření odpověď, a proto žádám, aby mi odpověděl znovu, jestli je přesvědčen, že tím nebyla poškozena suverenita české vlády. Protože neznám žádný případ, kdy by ministr spolkové vlády Německé spolkové republiky nebo alespoň bavorské vlády navštívil výroční zasedání občanů vyhnaných z roku 1938 z československého pohraničí. Nemyslím, že mám připomínat onen nádherný film a seriál Vlak štěstí a naděje. Myslím si, že stejnou úctu k těm, kteří byli nuceně vystěhováni z našeho pohraničí, by mohli také v tom případě mít ministři spolkové vlády nebo alespoň bavorské vlády vůči našim občanům, když my poskytujeme takovou úctu vyslání ministra Hermana na výroční zasedání Sudetoněmeckého krajanského sdružení.

A protože to neznám, v odpovědi to nebylo, natož aby tam bylo, jakým způsobem se vláda ČR vypořádá s tím kontrolním závěrem NKÚ 1410, jak se bude dál zacházet s penězi českých daňových poplatníků v té nadaci Bohemicum. Já jsem přesvědčen, že mám právo na to, aby mi pan premiér odpověděl po pravdě, jestli peníze českých daňových poplatníků plynou, nebo neplynou do Spolkové republiky Německo, a že mám právo na to, aby mi odpověděl alespoň na to, když jednal v Michově, a vůbec mu to nevyčítám, to je jeho politická odpovědnost, že přijede v tom případě recipročně některý z ministrů německé vlády k nám právě omluvit se těm lidem, kteří byli nuceně vystěhováni po roce 1938 z pohraničí. Já si myslím, že každý, kdo dbá české národní suverenity a důstojnosti těchto občanů, má na takovou odpověď právo. To je důvod, pro který odmítám písemnou odpověď předsedy vlády na mou interpelaci. Děkuji vám. (Potlesk poslanců KSČM.)

(Již z místa předsedajícího:) Ptám se, jestli se ještě někdo hlásí do rozpravy. Prosím, pan kolega Benešík. Prosím, pane poslanče, máte slovo.

 

Poslanec Ondřej Benešík: Vážený pane místopředsedo, dámy a pánové, vážení členové vlády, pane premiére, já jsem tady dneska poprvé zaslechl informaci o tom, že setkání českých, moravských vyhnanců ze Sudet v roce 1938 nikdy nenavštívil představitel německé strany, potažmo Bavorska. Já si myslím, že by to bylo velmi záhodno. Ale také se ptám, a je to řečnická otázka, zdali představitelé takovéhoto setkání někdy někoho takového zvali. To je prostě poměrně důležité, protože on se tam nemůže vetřít. A myslím si, že pokud takové setkání skutečně probíhá a oni stojí o takovouto návštěvu, tak by bylo záhodno, aby představitelé německé strany na takovéto jednání přijeli a aby tam řekli své, a pokud možno také litovali toho, co se stalo. S tím já naprosto souhlasím. Ale klíčová záležitost je, jestli vůbec někdo německou stranu na takové jednání zval. Děkuji.

 

Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Prosím, kdo dál do rozpravy? Pokud nikdo, rozpravu končím. Navrhl jsem v rozpravě, aby Poslanecká sněmovna odmítla odpověď předsedy vlády a aby byl pan předseda vlády povinen mi odpovědět ještě jednou na otázky, které jsem položil v interpelaci. O tomto návrhu rozhodneme v hlasování. Já vás všechny odhlásím a požádám vás o novou registraci. Prosím, přihlaste se svými identifikačními kartami, a jakmile se ustálí počet přihlášených, budeme moci hlasovat. Ještě chviličku. (Prozatím není dostatečný počet přihlášených.) Ještě malý moment. (Dosaženo kvora.)

 

Půjde o hlasování číslo 39, ve kterém rozhodneme, jestli pan premiér odpoví ještě jednou na interpelaci Vojtěcha Filipa.

Zahájil jsem hlasování číslo 39 a ptám se, kdo je pro návrh. Kdo je proti? Děkuji vám.

V hlasování pořadové číslo 39 z přítomných 73 pro 24, proti 41. Návrh nebyl přijat. Tím interpelaci končím.

 

Další interpelací je interpelace pana poslance Miroslava Grebeníčka na předsedu vlády v téže záležitosti. Ptám se pana poslance Grebeníčka, jestli má zájem o vystoupení. (Ano.) Ještě než přijde, paní poslankyně Bohdalová má náhradní kartu číslo 15. A nyní pan poslanec Miroslav Grebeníček.

 

Poslanec Miroslav Grebeníček: Vážené dámy a pánové, myslím, že Františka Laudáta nepotěším. Možná proto, že mou životní zásadou bylo: člověk je moje jméno, to ostatní příjmení. Ano, pak třeba by mohlo následovat to, že jsem Čech, a pak úplně to ostatní, třeba i politická orientace. Právě proto chci ještě reagovat na problém, který tady právě řešíme.

Letos v květnu, jak již bylo uvedeno, mluvčí a předseda sudetoněmeckého landsmanšaftu Bernd Posselt ocenil přítomnost ministra kultury Daniela Hermana na sjezdu sudetoněmeckého landsmanšaftu. Podle Posselta účast člena vlády ČR na sjezdu landsmanšaftu fakticky znamenal, že česká vláda odmítla princip kolektivní viny uplatněný při poválečném odsunu německojazyčné menšiny. Posselt po Hermanově projevu k milým krajanům výslovně řekl: To, co jsme zažili, byl historický moment. Bylo to jasné odmítnutí nejenom vyhnání, ale i principu kolektivní viny, který tak zamořil 20. století.

Landsmanšaft, dámy a pánové, z návštěvy a vystupování českého ministra kultury vyvozuje, že česká vláda, a tedy Česká republika už netrvá na klíčových rozhodnutích vítězné protihitlerovské koalice ani na právnosti a nezpochybnitelnosti odsunu německých nacistů a těch Němců, kteří zradili Československou republiku, optovali pro Hitlerovu Třetí říši a nevzepřeli se nacismu. Rozhodnutí vítězných velmocí, které porazily ve druhé světové válce nacistické Německo, o vysídlení německé menšiny a o konfiskaci německého majetku mj. na území Československa, tedy, jak je zřejmé, sudetoněmečtí aktivisté nadále nejsou schopni akceptovat. Bohužel ale nejen oni. Jejich nepravdivé výklady minulosti nacházejí nyní příznivce i v české vládě. Výsledky a důsledky druhé světové války a také historicky daný fakt potrestání zrádců Československé republiky a nacistů zpochybňuje totiž dnes už nejen ministr kultury, ale dokonce i premiér Sobotka. Jak jinak si vysvětlit zlehčující odpověď předsedy vlády na mou interpelaci k aktivní účasti ministra Hermana na sjezdu landsmanšaftu, a to poté, co předseda vlády již mohl a měl mít k dispozici i další následná vyjádření ministra Hermana. Ta vyjádření, která otevřeně přebírají rétoriku pohrobků nacismu a hrubě zkreslují historické skutečnosti. Ministr Herman zaútočil dokonce i na dekrety prezidenta republiky Edvarda Beneše a na prezidenta samotného.

Pro větší efekt a v zásadním rozporu s historickou skutečností si Daniel Herman pomáhá následujícím výrokem: Země, které se staly součástí sovětského impéria, řešily pod diktátem Moskvy tyto otázky optikou etnickou. Nezkoumalo se tedy vina, či nevina. Nezkoumalo se, jestli se lidé Hitlerovi za války postavili. Ale bylo na základě etnických čistek.

V případě ministra Hermana mě to nijak nepřekvapuje. Od svých deseti let prý začal sám aktivně poslouchat zahraniční rozhlas a znělka Svobodné Evropy mu údajně byla řadu let ranním budíčkem. Brzy navázal kontakty s některými katolickými duchovními a postupně v něm zrálo přesvědčení, že efektivní platformu v boji s tehdejším režimem nabízí právě církev. Na rodinné chalupě na Šumavě, pár kilometrů od bavorské hranice, měl prý možnost často hledět přes ostnatý drát do sousedního Bavorska a uvědomovat si absurdnost železnou oponou rozděleného světa. Na Šumavě prý navázal řadu kontaktů s odsunutými rodáky, což mu významně pomohlo orientovat se v problematice jejich odsunu. Po přijetí na Římskokatolickou cyrilometodějskou bohosloveckou fakultu se věnoval i církevní historii v novodobých dějinách.

Odborným historikem však nikdy nebyl. Jeho vystupování se až příliš často zvrhává v kompilát amatérského cvičení z historie a s prominutím ideologické perverze, což se promítá i do interpretace období, kdy rozhodující většina německého obyvatelstva našeho pohraničí přijala hitlerovský nacismus za svůj program a aktivně rozvracela Československou republiku, zatímco mnohem větší část Němců ji zůstala věrna. Ne, provinivší se sudetští Němci nebyli odsunuti proto, že mluvili německy, nýbrž proto, že vyzbrojeni fašistickou ideologií rozbíjeli Československo.

Dámy a pánové, je hodně věcí, které by bylo vhodné právě dnes připomenout. Třeba slova zakladatele Panevropské unie hraběte Kalergiho, který již v roce 1921 o smíření mezi Čechy a Němci napsal: Pokud se toto usmíření nepodaří, bude Československo procházet opakovanými krizemi, až se německé Čechy při lepší politické konstelaci ve světě odtrhnou a zbytek vytvoří dva malé státy, český a slovenský, které nebudou mít dostatek životaschopnosti a klesnou brzy na úroveň vazalů Německa a Maďarska.

Pozoruhodných souvislostí nabývá i dnes dokument, který jako tajný oběžník došel prý 120 pravým Evropanům z Madridu, nazvaný Akční fronta pro novou Evropu. Uvádí se v něm: Miliony exulantů je třeba využít jako důležité karty v naší politice restaurování německé moci. Odsunutí deseti milionů soukmenovců germánské rasy bylo požehnáním pro Říši. Vyhnanci posílili biologickou substanci naší rasy a stali se jedním z nejdůležitějších argumentů naší propagandy. Vyhnanci nespokojení se svým osudem dostali novou dynamiku našim požadavkům. Velmi brzy budeme moci zadusit hlučnou propagandu o německých zločinech tím, že obviníme druhou stranu ze zvěrstev, která se dopustila na deseti milionech příslušníků německé rasy.

Za zmínku stojí i slova Otto Habsburga, spojence sudetoněmeckého landsmanšaftu, u něhož se na počátku 50. let minulého století objevuje nový prvek ideologické tváře - evropanství. Místo obnovy habsburské říše sjednocená Evropa. O něco později prohlásil, že prý nelze podepsat žádnou dohodu, která by na východě uznávala existující hranice. Tehdejší Sovětský svaz je prý nutno zatlačit za hranice brestlitevského míru a lidovědemokratické státy připojit k západnímu světu a spojení Rakouska s Německem je prý nerozlučné. Připomenu i jeho slova z projevu v Hannoveru v roce 1960. Němci jsou středoevropským národem, který nemá přirozené hranice. Německé osídlení není přesně ohraničeno ani na východě, ani na západě. Otto von Habsburg nezapřel politickou linii svého rodu a sudetoněmeckého landsmanšaftu na likvidaci české státnosti ani ve svém rozhovoru pro Frankfurter Allgemeine Sonntagszeitung z 3. října 2004, v němž označil Edvarda Beneše za zrádce vlastního národa.

Za zmínku stojí i to, co zaznělo 17. května 1959 na sjezdu sudetoněmeckých aktivistů ve Vídni. Sudetští Němci mají právo na návrat do osvobozené vlasti, která spolu se sjednoceným Německem bude součástí spojené Evropy. Jeden z jejich vůdců Lodgman von Auen tu dokonce prohlásil, že prý český národ chtěl vyhladit sudetské Němce a že sudetští odsunutí Němci čekají na návrat a uplatnění práva na sebeurčení. Vídeň tenkrát slyšela i tato slova: Mrtví Hitlerovy armády padli za nás, posledním článkem tohoto řetězu jsme my. Jejich boj je naším bojem, jejich činnost, naší činností.

K tomu všemu si dovolím vzít v úvahu obsah Sudetoněmeckého dne v Ausburgu, který se konal v roce 2005. Celé toto habsburské jednání bylo zjevně koncipováno jako nová fáze agresivního obviňování Čechů a někdejší Československé republiky za poválečný odsun, ba i údajnou genocidu sudetských Němců. Dokladem toho byly též jednostranné či lítostivé projevy kněží během mše, která samotnému jednání předcházela. Hlavně to však dokládají projevy představitelů mnichovského segmentu německé politiky Bernda Posselta, Johanna Böhma a Edmunda Stoibera, jejichž projevy se nesly v duchu rozvinuté koncepce ohlášené už v polovině 80. let minulého století historikem Ernstem Noltem. Právě ten žádal pro německé oběti bez rozdílu stejnou důstojnost, jaká se věnuje obětem fašistických zrůdností.

Mají snad dostat stejnou důstojnost smrti vrazi z mauthansenského lomu nebo osvětimských plynových komor a krematorií jako smrt milionů jejich obětí? Cožpak osud sudetského Němce a státního sekretáře v protektorově úřadu Franka má nárok na stejnou důstojnost jako smrt statečných odpůrců fašismu?

Dámy a pánové, vadí mně i to, že soudobá neonacistická scéna se snaží prezentovat Adolfa Hitlera jako člověka, který to s Evropou myslel dobře. Nebyl to prý zločinec a masový vrah, a dokonce prý nastolil sociální smír a všichni byli údajně spokojeni. Připomenu i to, že 1. října 2009 se uskutečnilo vůbec první česko-německé setkání v Česku, které připravili odsunutí katoličtí Němci ze sdružení ve spolku Ackermann-Gemeinde. Tehdejší předseda tohoto spolu Adolf Ullmann se nechal slyšet, že chtějí poznat, co se u nás změnilo za posledních dvacet let od listopadu 1989. V rámci tohoto setkání převzal plzeňský biskup František Radkovský od Ackermannovy obce její nejvyšší ocenění, o kterém tu byla před chvílí řeč - tedy Medaili usmíření.

Připomínám, že křesťanská organizace Ackermann-Gemeinde vznikla v padesátých letech minulého století a založili ji Němci odsunutí z České republiky po konci druhé světové války. Později začali do této organizace vstupovat i stejně smýšlející Češi, mezi nimi i přítomný Daniel Herman. Dnes stojí v čele Ackermannovy obce jistý Martin Kastler, který pracoval v letech 1996 až 1997 v zahraničněpolitickém oddělení Kanceláře tehdejšího prezidenta Václava Havla. Přitom se hlásí k výchozím programovým dokumentům sudetoněmeckého landsmanšaftu, v nichž stojí, že jejich nezadatelným požadavkem je návrat vlasti v jazykových hranicích z roku 1937. Svou pobočku v České republice má Ackermannova obec už od roku 1999, a to ve formě sdružení Ackermann-Gemeinde, která je vedle pražské kanceláře Sudetoněmeckého krajanského sdružení hlavní transmisí vlivu landsmanšaftu v České republice.

Od 23. února roku 2014 stojí v čele tohoto sdružení ministr kultury Daniel Herman. Nevím, jak to vnímá premiér Sobotka, ale mnohým našim občanům se to jeví tak, že v osobě ministra Hermana zasedá v české vládě vlastně představitel sudetoněmeckého landsmanšaftu. Nevím, jak vám, dámy a pánové, ale i mně se to zdá přinejmenším velmi podivné.

V květnu 2010 předsedkyně německého Svazu vyhnanců Erika Steinbachová vyzvala Čechy, aby se plně chopili svého prý hrozného dědictví, osudu sudetských Němců a jejich nelidského vyhnání. A bavorská ministryně práce a sociálních věcí Christine Haderthauerová se nejprve podivila nad tím, proč jsou v České republice stále vztyčovány sochy bývalému československému prezidentovi Edvardu Benešovi, aby následně cynicky prohlásila: Do Evropy nepatří Benešovy sochy ani Benešovy dekrety. A z české strany se nikdo neozval.

Ano, sudetoněmecký landsmanšaft už několik desetiletí nadává do nacionalistů nejen Benešovi, ale i Masarykovi. A ta část české politické scény, která vyčítá Masarykovi a Benešovi, že se nedokázali dohodnout s takzvanými sudetskými Němci, se po roce 1989 nedokázala dohodnout ani se Slováky.

V březnu loňského roku pronesla německá kancléřka Angela Merkelová následující slova: Německu se podařilo vydobýt si uznávané místo ve společenství národů i proto, že se snaží vyrovnat se svým podílem na zvěrstvech spáchaných za druhé světové války. Ano, šlo o neuvěřitelná zvěrstva. Kéž by si to uvědomili i ti, kteří apelem na morální vinu obou stran zpochybňují i samotné výsledky druhé světové války. Je to jasná snaha obracet dějinné pravdy o zločinech nacistů naruby. Jistě, bezprostředně po válce vyvolal útisk Čechů za protektorátu vlnu protiněmeckých nálad. Šlo o takzvaný obranný nacionalismus na rozdíl od toho německého útočného. V některých místech došlo i k takzvanému divokému odsunu.

Dámy a pánové, minulost dávná i novější je nepochybně vážné a citlivé téma, a proto by měla být probírána se střízlivou věcností a hlavně odpovědností. Tomu, aby politická šmíra netahala složité a citlivé problémy na pulty svých kejklířských jarmarků, se pochopitelně nedá zabránit. Dá se však s rozumem v hrsti nepodlehnout takovým kampaním a nepomáhat jim chytnout dech.

Premiér Sobotka často opakuje, že jsme členy Evropské unie a že se tak musíme chovat. Tak ovšem nechápu, proč se v poslední době ve věci dekretů prezidenta Edvarda Beneše přiklání k názorům sudetoněmeckého landsmanšaftu a jeho českých přisluhovačů, když již 30. září 2002 Evropská unie v dané věci dospěla na základě právních expertiz k následujícímu závěru: Jak dekrety, tak s nimi spojené legislativní texty nebrání přijetí České republiky do Evropské unie. Podle zmíněných expertiz není nutné zrušit ani zákon č. 115 z roku 1946, který amnestoval jednání od 30. září 1938 do 28. října 1945, jehož účelem bylo přispět k boji o znovunabytí svobody Čechů a Slováků, které směřovalo ke spravedlivé odplatě za činy fašistických okupantů nebo jejich pomahačů.

Jistě, exponenti křesťansko-sociální unie a sudetoněmeckého landsmanšaftu z toho radost neměli a bouchali do stolu. A bouchají i dnes. Jsme opět zde, jsme téma budoucnosti, ozval se například nejvyšší představitel odsunutých Němců Bernd Posselt. Jak pro koho. Proto mám povinnost se ptát, a ptám se výslovně předsedy vlády, kdo zmocnil ministra jeho vlády - zdůrazňuji zmocnil -, aby nerespektoval stanoviska Evropské unie a zpochybňoval okolnosti i faktické a právní skutečnosti konce druhé světové války. Chci věřit, že na věcnou otázku dostanu věcnou odpověď.

Dámy a pánové, děkuji za pozornost.

 

Místopředseda PSP Jan Bartošek: Dámy a pánové, pěkné dopoledne. Než otevřu rozpravu, přečtu omluvy. Opravuji omluvu pana ministra životního prostředí Richarda Brabce, který se dnes omlouvá od 14.30 do konce jednacího dne. Dále dnes a zítra se z pracovních důvodů omlouvá pan poslanec Ivan Pilný. Na dnešní den se omlouvá paní poslankyně Martina Berdychová z pracovních důvodů, dnes od 9 do 13 hodin z pracovních důvodů se omlouvá pan poslanec Jaroslav Faltýnek, dnes od 9 do 9.45 se omlouvá pan poslanec Ondřej Benešík, z pracovních důvodů se na celý dnešní den omlouvá pan poslanec Radek Vondráček, dále od 11.30 do konce jednacího dne z pracovních důvodů se omlouvá paní poslankyně Bohdalová, dnes a zítra z důvodu účasti na služební zahraniční cestě se omlouvá paní poslankyně Květa Matušovská, dnes od 14.30 do konce jednacího dne se omlouvá pan poslanec Igor Jakubčík, dále od 9.30 do 11 hodin a od 12.30 do konce jednání se omlouvá paní poslankyně Pavla Golasowská.

Já tedy otevírám rozpravu a eviduji přihlášku pana poslance Laudáta. Prosím, pane poslanče, máte slovo.

 

Poslanec František Laudát: Děkuji. Nějací kolegové tady ze Sněmovny se mě ptali, jestli bychom se nesložili, když tady dojde k urážkám pana Grebeníčka. Tak jenom technicky chci připomenout - už je precedenční rozhodnutí mandátového a imunitního výboru, že lze urážet stranu, ale nelze urážet jedince. Takže pokud budete chtít někoho poslat do háje nebo ještě někam jinam, tak urážejte stranu, nikoliv jednotlivce, abyste nemuseli platit peníze. To jenom tolik.

Jestli tady je vyčítáno panu kolegovi Hermanovi, že poslouchal jiné stanice, tak já se tedy přiznám, že se považuji za žáka Svobodné Evropy. Poslouchal jsem to s výjimkou od pondělka do pátku, když jsem byl na vysoké škole a bydlel jsem na Strahově pod kolejemi, příznačně blok 11. To je ten věžáček úplně nejníž dole, tak tam přímo kotvilo lano, které drželo jednu z těch rušicích stanic, které trčely nad Prahou. Říkalo se tomu příznačně souhvězdí komunistů, protože samozřejmě nahoře měli ta červená signální světla, aby do toho někdo nenarazil.

Já skutečně prosím - už začínáme být tímhletím směšný. Najděte si, soudruzi, jiné téma než toto. Já si myslím, že je to skutečně ztráta času. Já se bojím podstatně jiných běsů. A když tady někdo mluví o ohrožení nebo demontáži Československa, tak začněte zdůvodňovat, a jestli já bych něco Benešovi vyčítal, tak proč daroval malému Sovětskému svazu Podkarpatskou Rus, a další a další věci. Proč jste se spojili a tady jste tolerovali a podporovali okupanty. Okupaci vlastní země. Přes 20 let tady trčeli. Co po nich zbylo? Zamořená zem. Stát, který byl osmý ekonomicky nejvyspělejší na světě mezi dvěma světovými válkami, tak jste ho poslali do jakéhosi průměru, z kterého se do dneška nemůžeme vybabrat. Tak prosím vás, už toho nechte. A možná ne před 70. Mě by zajímalo, a jak dneska se začíná čím dál víc mlčet, co se dělo pře 27 lety, jak se tady lidi dusili. Papaláši měli přístup k lepší lékařské péči, bony tady pro vyvolené, někdo směl vyjet. A jestli pan Herman tam koukal, já se přiznám, že jsem taky koukal, jestli v tom vašem ráji, v těch drátech není díra, a utéct odtud. Nakonec jsem to neudělal a do dneška toho lituju. Děkuju. (Potlesk ze střední a pravé části sálu.)

 

Místopředseda PSP Jan Bartošek: Já vám také děkuji. Nyní pan místopředseda Filip. Prosím, máte slovo.

 

Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Děkuji, pane předsedající. Paní a pánové, já bych vrátil tu situaci zpátky. Já chápu, že můžeme debatovat o tom z ideologického pohledu, ale já to nemohu přijmout. A samozřejmě si udělám vlastní obrázek o tom, proč nebylo přijato usnesení, které jsem navrhoval, to znamená, že pan předseda vlády mi odpoví znovu.

Já jen kolegovi Laudátovi mohu říct tolik: Ano, můžeme říkat, že bylo bývalé Československo v letech 1920 až 1938 osmým průmyslově nejvyspělejším státem světa. Musel bych tady připomenout slova bývalého místopředsedy vlády a ministra průmyslu a obchodu Vladimíra Dlouhého, který říkal, že Československá socialistická republika byla v roce 1989 14. nejvyspělejším státem světa. To je jeho výrok, najděte si ho, já ho mám schovaný. To mě tenkrát výrazně potěšilo. Protože samozřejmě když budeme hodnotit tu historii bez historických souvislostí, tak se k ničemu nedopracujeme.

Já jsem byl rád, že vystoupil kolega Benešík u té mé interpelace, protože to je přesně ten moment, který tady je třeba řešit, jestli má česká vláda vysílat své ministry na zasedání nějakých spolků. Říkám záměrně nějakých. A jestli máme snižovat svou míru suverenity. Já přece vůbec nezpochybňuji otázku jiného chování se vůči sobě jednotlivých evropských národů. To jste ode mě nikdy neslyšeli. Já jen chci, abychom se pokusili najít způsob, jak Česká republika bude komunikovat se Spolkovou republikou Německo jako stát, jak budeme komunikovat s Rakouskem, jak budeme komunikovat se Slovenskem. Někteří stále nepochopili, že jsou tu dva suverénní státy, Česká republika a Slovenská republika.

A kdybych měl mluvit o Podkarpatské Rusi, jako to tady zkusil pan kolega Laudát, tak bych musel říci ano, v tuhle chvíli, kdyby existovalo Československo, je nejlepší moment na to, abychom měli původní hranice jako v roce 1918. Ale ta šance tady není, protože došlo, promiňte mi, k docela podivně organizovanému rozdělení československého státu. Mně se tím ztratila moje vlast. Já jsem typické federální dítě, maminka ze Slovenska a tatínek z Čech. Ale samozřejmě že tady to hledání, i prostřednictvím této interpelace, má přece racionální jádro - způsob suverénního vystupování České republiky na mezinárodní scéně. A jestli my máme jít skloněni, promiňte mi, do Německa, když to vyčítáme při jiných příležitostech, anebo jestli máme jednat rovným způsobem. A vůbec nezpochybňuji, že by to byli právě ti, kteří jsou právě v tom sdružení občanů vyhnaných v roce 1938 z československého pohraničí, kteří by byli tím důstojným partnerem Sudetoněmeckého krajanského sdružení. Já přece znám řadu lidí, kteří byli odsunuti a kteří nebyli odsunuti.

Jestli chcete, udělám tady historický exkurz, jak se zachovali národněsocialističtí ministři v československé vládě po roce 1945 k odsunu, tedy k rozhodnutí vítězných mocností, a jak se zachoval tehdejší premiér Klement Gottwald. On to byl, který nepřipustil, aby byli odsunuti ti, kteří tady chtějí zůstat a kteří byli antifašisté. Přece jestli chcete ten zápis, tak si ho najděte v digitální knihovně tehdejšího Národního shromáždění. To vystoupení je přece známé.

Takže já jsem svou interpelací jenom trval na tom, abychom našli způsob, který bude dostatečně důstojný suverénní České republiky jako jednoho ze států Evropské unie. Vstupovali jsme do Evropské unie na základě referenda. A to není běžná věc. Bylo to jediné referendum, které bylo připuštěno v tomto státě. Ostatně většinou je argumentováno tím, že bychom se zbavili odpovědnosti. Ostatní věci jsou také často argumentovány tím, že bychom snad špatně rozhodli. Dobře, jestli se jako politici bojíme rozhodnutí vlastních občanů, tak tady nemáme co dělat. Já pro referendum jsem a klidně budu prosazovat i individuální referenda, pokud nebude zákon o referendu obecném. A to jsem nechtěl takhle zeširoka o tom hovořit. Ale princip interpelace Miroslava Grebeníčka, mojí interpelace je přesně o tom důstojném chování.

Děkuji vám. (Potlesk zleva.)

 

Místopředseda PSP Jan Bartošek: Také vám děkuji. Nyní se táži, kdo další se hlásí do rozpravy. Prosím, pan poslanec Laudát. Jenom pro pořádek upozorňuji, že interpelace končí v 11 hodin. Prosím.

 

Poslanec František Laudát: Já mám jenom technickou. Je to marný, je to marný. Spíš bych vyzval politiky demokratických stran, aby se ať už z hlouposti, nebo z jakéhokoliv důvodu k těmhle názorům a k tomu foukání do minulosti nepřipojovali. Opravdu jsem byl znovu velmi otřesen chováním pana šéfa, znovu šéfa Senátu Štěcha v Terezíně. Je to zbytečné a skutečně tam problém není. A neřešme tady věci, které jsou úplně zbytečné, hloupé navíc a směšné. Já si myslím, že máme dost věcí k řešení jinde a jindy. Podívejte se, v jakém jsme stavu... Mě by spíš zajímalo, kdyby pan Ťok konečně přiznal pravdu, co se děje koĺem D8 a dalších a dalších věcí.

Co se týká tohoto, myslím si opravdu, sám jsem příjemně překvapen, že dneska, jestliže se bavíme s Němci, tak tam žádný problém není. Oni když sem jedou, i oficiální návštěvy, tak na rozdíl od těch vašich kámošů z Číny tady nikdo nepožaduje nějaké trapné vlajkoslávy, nějaké maškarády a skutečně vzkazy, které jsou jako ze záhrobí. Vzpomeňte si jenom, co se odehrávalo včera. To bylo naprosto neuvěřitelné, i Husák by se červenal. A když už mluvíme o nějaké národní důstojnosti, tak prosím pojďme tu důstojnost budovat teď a v tento čas a ne směrem k tomu, co bylo před 70 lety, jakkoliv to bylo tragické, šílené, tak prosím, pojďme budovat tu hrdost teď a tady. Děkuji.

 

Místopředseda PSP Jan Bartošek: Také vám děkuji, pane poslanče. Máme 10.59 hodin. Pokud se nikdo nehlásí, končím tuto rozpravu a po dohodě s tím, kdo dává tuto interpelaci, přeruším tento bod. Dobře, děkuji. Tím končím dnešní bod dopoledních interpelací.

Vážené kolegyně, vážení kolegové, je 11 hodin. Nyní bychom se měli věnovat pevně zařazeným bodům a to je 172, 178, 179, 176, 182 a 243. Je to sněmovní tisk 870, 896, 897, 894, 932 a 907. Poté bychom projednávali body z bloku Smlouvy, druhé čtení, dle schváleného programu schůze. Odpoledne projednáme bod 257, což jsou ústní interpelace.

Táži se, zda někdo chcete vystoupit s návrhem na změnu pořadu schůze. Pan poslanec Sklenák. Prosím.

 

Poslanec Roman Sklenák: Dobré dopoledne, kolegyně a kolegové. Děkuji za slovo. Dovolil bych si navrhnout jednu změnu v pořadu zítřejšího dne, kterou chci zareagovat na to, že se nám nepodařilo v tomto týdnu zatím projednat sněmovní tisk 911, což je prvé čtení zákona o zaměstnanosti. Ten tisk je docela důležitý, protože řeší otázku osob se zdravotním postižením. A byť zítra máme den, který je obvykle věnován třetím čtením, tak jak jsem konzultoval tuto otázku se zástupci poslaneckých klubů, tak bych si dovolil tento bod zařadit pevně právě do bloku třetích čtení zítra. A konkrétně tedy za tři třetí čtení ministra Brabce, tedy abych byl konkrétní, před blok třetích čtení, který tam máme nyní, zařadit pevně body 187, 188, 189 a pak právě bod 34, což je sněmovní tisk 911. Děkuji.

 

Místopředseda PSP Jan Bartošek: To znamená, chcete jej pevně zařadit po bodu 189, sněmovní tisk 211? Dobře, děkuji. Nyní pan poslanec Klučka Prosím.

 

Poslanec Václav Klučka: Děkuji, pane místopředsedo. Můj návrh je velmi jednoduchý. Na dnešní program máme pevně zařazený bod 243, což je sněmovní tisk 907. Prosím o stažení tohoto pevně zařazeného bodu.

 

Místopředseda PSP Jan Bartošek: Dobře. Jenom pro upřesnění: stažení z pořadu schůze, nebo pouze z pevného zařazení? (Odpověď mimo mikrofon.) Ano, děkuji.

Táži se, zda někdo další máte návrh k upravení programu schůze. Nikoho nevidím. Přivolám kolegyně a kolegy z předsálí a dám hlasovat o těchto návrzích. Eviduji žádost o vaše odhlášení. Odhlásím vás tedy a požádám, abyste se opětovně přihlásili svými kartami. Počet se ustálil.

Než dám hlasovat, tak mi dovolte, abych přivítal nového člena vlády, pana ministra Jana Chvojku. Vítám vás! (Potlesk a projevy souhlasu v sále.) Pana ministra zdravotnictví zde nikde nevidím, tak ten bude až odpoledne, toho uvítáme později.

Nyní přistoupíme k hlasování.

 

Nejprve zazněl návrh, aby zítra, 2. 12., byl pevně zařazen bod číslo 34, sněmovní tisk 211, po pevně zařazeném bodu 189. Zahajuji hlasování a táži se, kdo je pro návrh, ať zmáčkne... Tak se omlouvám, prohlašuji toto hlasování za zmatečné, ale na žádost pana předsedy Stanjury to ještě jednou uvedu. Je to bod číslo 34, sněmovní tisk 211. Je to bod ohledně zaměstnanosti, zaměstnávání lidí se zdravotním postižením. 911! Omlouvám se, přeslechl jsem se. Sněmovní tisk 911, bod č. 34.

 

Ještě jednou zopakuji, o čem budeme hlasovat. Jedná se o to, že zítra, 2. 12., zařadíme bod 34, sněmovní tisk 911 po již pevně zařazeném bodu 189.

Zahajuji hlasování a táži se, kdo je pro návrh, ať zmáčkne tlačítko a zvedne ruku. Kdo je proti tomuto

návrhu?

Je to hlasování s pořadovým číslem 41, přihlášeno je 116 poslankyň a poslanců, pro návrh 97, proti nikdo. Konstatuji, že s tímto návrhem byl vysloven souhlas.

 

A dále zde máme ještě jeden návrh a to je, abychom dnes zrušili pevné zařazení bodu 243. To je bod migrace, první čtení. Zpráva o migraci.

Zahajuji hlasování a táži se, kdo je pro návrh, ať zmáčkne tlačítko a zvedne ruku. Kdo je proti návrhu?

Je to hlasování s pořadovým číslem 42, přihlášeno je 121 poslankyň a poslanců, pro návrh 81, proti 3. Konstatuji, že i s tímto návrhem byl vysloven souhlas.

 

Přečtu omluvy. Dnes od 11 hodin do konce jednacího dne z osobních důvodů se omlouvá pan poslanec Josef Uhlík. Od 16 hodin do konce jednacího dne z osobních důvodů se omlouvá pan poslanec Adámek. Dnes od 12 hodin do konce jednacího dne se omlouvá pan poslanec Robin Böhnisch. A dne 1. 12. od 14.30 do konce jednacího dne se omlouvá z pracovních důvodů pan poslanec Lukáš Pleticha. A dále dnes od 14.30 do konce jednacího dne a po celý zítřejší den z osobních důvodů se omlouvá pan poslanec Jaroslav Borka.

Pan poslanec Kostřica bude dnes hlasovat s náhradní kartou 22.

 

Dle schváleného programu otevírám první bod dnešního jednání, resp. jednání po dopoledních interpelacích, a tím je bod

Aktualizováno 31. 10. 2017 v 18:00.