Parlament České republiky, Poslanecká sněmovna 2013 – 2017

 

(pokračuje Vojtěch Filip)

38.
Vládní návrh zákona o ochraně památkového fondu
a o změně zákona č. 634/2004 Sb., o správních poplatcích,
ve znění pozdějších předpisů (zákon o ochraně památkového fondu)
/sněmovní tisk 666/ - prvé čtení

Jsme v prvém čtení a požádám vedle pana ministra kultury Daniela Hermana, aby pan poslanec Roman Procházka, který je zpravodajem pro prvé čtení, zaujali svá místa u stolku zpravodajů.

Konstatuji, že tímto sněmovním tiskem jsme se zabývali dne 22. dubna letošního roku, přerušili jsme jej v obecné rozpravě při vystoupení paní poslankyně Jany Černochové. Ptám se tedy, jestli před zahájením má pan ministr nebo pan zpravodaj zájem vystoupit, znovu uvést. Ne. (V sále je značný ruch.) V tom případě pokračuje vystoupení paní poslankyně Jany Černochové. Paní poslankyně, máte slovo.

 

Poslankyně Jana Černochová: Děkuji, pane místopředsedo. Dobrý večer, dámy a pánové.

Nebudu opakovat to, co jsem už říkala při prvním projednávání tohoto návrhu zákona. Pouze bych řekla to, že návrh byl připravený špatně. Ten návrh rozporují experti v oblasti památkové péče. Postavilo se proti tomuto návrhu zákona několik asociací.

 

Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Paní poslankyně, já vás přeruším a požádám sněmovnu o klid. Prosím, přesuňte jiné diskuse mimo sál a nechte paní poslankyni v klidu přednést svůj projev. Už jednou byla přerušena přerušením tohoto bodu. Doufám, že uznáte, že je potřeba, aby to v klidu přednesla. Děkuji. Pokračujte.

 

Poslankyně Jana Černochová: Říkala jsem tady poměrně podrobné, co v tom návrhu zákona rozporují, a také jsem avizovala, že budu navrhovat zamítnutí tohoto návrhu zákona v prvním čtení, případně že budu navrhovat vrácení tohoto návrhu zákona k přepracování. Takže tak činím a nebudu svoje vystoupení dál prodlužovat. Vše podstatné, co mělo být řečeno, jsem řekla, takže odkazuji na to, co bylo řečeno před letními prázdninami, tuším, že to bylo někdy v květnu nebo v červnu. Děkuji.

 

Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Znovu opakuji, bylo to v dubnu, 22. dubna.

Nyní se slova ujme paní poslankyně Marta Semelová, kterou tady ale nevidím, takže její přihláška propadá. V tom případě paní poslankyně Nina Nováková, která také není. Také její přihláška propadá. V tom případě pan kolega Jiří Junek. A paní kolegyně jak Semelová, tak Nováková, pokud se dostaví, tak je případně vyvolám. Prosím, pane poslanče, máte slovo.

 

Poslanec Jiří Junek: Děkuji za slovo. Vážený pane předsedající, kolegyně kolegové, připravil jsem si takové delší zdůvodnění předkládané novely, co je na ní dobré, co je na ní špatné, já to ale asi trochu zkrátím.

Nicméně asi na úvod bych řekl, že ten současný památkový zákon z roku 1987, resp. 1988, byť není tak starý, tak přes mnohé novely nemůže reflektovat změny, které nastaly po roce 1989, ať je to obrovský stavební boom, stanovené nároky na moderní způsob bydlení, účast spolků na veřejném životě včetně ochrany architektonického dědictví atd. atd. Čili ty změny po roce 1989 byly tak veliké, že se toho tehdy téměř nového zákona hodně dotkly, a je potřeba je tedy nějakým způsobem zapracovat do současné novely, do toho nového současného zákona.

Na konkrétních případech vidíme, že současný zákon nedokáže ochránit mnohé památky před devastací. Toho jsme svědky poměrně často. A stejně tak nedokáže ochránit celkový ráz a charakter památkových zón. Důvody, které jsou - je jich víc, jmenoval bych jenom některé, mimo jiné je to na jedné straně - zákon nedává orgánu státní památkové péče žádný nástroj vynucení povinností při nelegálním nakládání s nemovitostí v památkové rezervaci či zóně. To je na jedné straně. Na straně druhé je vlastníkům nemovitostí v památkových rezervacích a zónách, aniž by tyto nemovitosti byly kulturními památkami, tak jim je ukládána řada omezení bez možnosti poskytnout za tato omezení ve veřejném zájmu náhradu z prostředků státu. To jsou dvě věci, které jdou vlastně proti sobě a které ten současný zákon neřeší.

Mohl bych uvádět další příklady, co tomu stávajícímu zákonu chybí. Například účast spolků na ochraně architektonického dědictví. Mohl bych také jmenovat v oblasti archeologie, kde současný zákon nereaguje na nové metody archeologických výzkumů. Jenom si třeba vzpomeňte na ten obrovský boom detektorů kovů atd. Zákon také neřeší badatelský archeologický výzkum a jenom rámcově řeší ty záchranné archeologické výzkumy. Dál, co by starému zákonu šlo vytknout, je absence ověřování odborných znalostí u osob vykonávajících regulovanou činnost. Také neřeší závěrečné restaurátorské zprávy atd. atd. Co si myslím, že je také velkou slabinou starého, nebo stávajícího zákona, je, že fakticky neumožňuje provedení vyvlastnění kulturní památky. Když dotyčný majitel, vlastník, se o ni špatně stará, nebo resp. nestará, tak není tady prakticky žádná možnost tuto kulturní památku vyvlastnit. Těch věcí, které jsou nevyhovující nebo chybí, bych mohl jmenovat celou řadu, ale to asi není tak podstatné.

Je tedy zřejmé, že doba si žádá zcela nový zákon, který bude komplexně reagovat na změny ve společnosti za těch posledních 25 let, jak jsem to uváděl. Asi už dál nebudu rozebírat to, co nový zákon obsahuje nového. Teď všechny ty věci, které jsem vyjmenoval, ten nový zákon obsahuje, nebo napravuje. Samozřejmě je to i zahrnuto v důvodové zprávě, takže tím vás nebudu obtěžovat, zahrnovat. Spíš bych se podíval na věci, které mi osobně v tom zákoně chybí, nebo mi přijdou naopak nadbytečné a zatěžují například práci archeologů, takže ty bych tady, jenom některé z nich, uvedl.

Co se právě týká archeologie, tak jedna z věcí, která mi vadí, a myslím si obecně v té archeologické obci, tak je zavedení úplně nové věci, co se týká záchranných archeologických výzkumů, a to je tzv. projekt výzkumu. K tomu je poměrně velká kritika nebo nevole z řad archeologů. Ono je to logické. Je to další poměrně velká administrativní zátěž. Už dnes jsou archeologové poměrně značně zahrnuti administrativou. Místo toho, aby prováděli základní archeologické výzkumy, jejich vyhodnocení, psali nálezové zprávy, tak dost času tráví jinou administrativou, která je nesmírně zatěžuje. A právě tyto projekty by k tomu dál přispěly. A hlavně paradoxně tyto projekty výzkumu by vlastně předpokládaly, aby archeolog vycházel z něčeho, co vlastně neví a co mu pak teprve ukáže ten samotný výzkum. To znamená, ten projekt by chtěl, aby archeolog řekl, kolik to bude stát, co všechno bude dělat, co v té zemi je atd., a to vlastně neví, dokud se do té země nedostane. Takže trošku taková paradoxní věc.

Jak by to šlo řešit? Osobně si myslím, že takovým vhodným nástrojem by bylo zavedení archeologických oborových standardů odborné práce. Ty by jasně řekly, nebo by stanovily určitá kritéria, za kterých se archeologické výzkumy provádějí. Stanovily by nějaké mantinely, nějaké rámce a vlastně investor by věděl zhruba, co může od archeologického výzkumu v nějakém objemu očekávat a kolik by zhruba měly být i náklady. Takže to by bylo určité řešení, o kterém by bylo dobré se pobavit.

Další takovou slabinu v oblasti archeologie v tomto zákonu vidím - vydání závazného stanoviska v oblasti archeologie. Jde konkrétně o to, že postup v návrhu zákona je oproti dosavadní právní úpravě v praxi neúměrně složitý pro stavebníka a pro orgány památkové péče je zatěžující. Umožňoval by také dle mého názoru ovlivňovat úředníky oerpéček nabídkami nebo nátlakem, aby určité záměry vyhodnotili tak, jako by archeologické dědictví poškodit nemohly, a aby nebyly zapsány do evidence zásahů. Zase je tady nějaké možné řešení, a to takové, aby závazné stanovisko se nahradilo zápisem oznámení do evidence zásahů.

Asi poslední věc. Archeologie, víc jich říkat nebudu, opomenuté zásahy. Zkrátka mohlo by dojít k tomu, že by nastala situace, kdy se k zásahům zapsaným v evidenci zásahů nepřihlásí žádná archeologická osoba a najednou by vlastně ty zásahy byly plonkové, nebo nikdo by se k nim nepřihlásil, nikdo by ten záchranný archeologický výzkum neudělal. Tady bylo řešením do zákona doplnit například to, že takovéto výzkumy nebo zásahy pak provádí památkový ústav, že je zajistí právě on nebo pověřená osoba.

Takže to jenom některé připomínky k těm ustanovením nového zákona nebo návrhům zákona, které se týkají archeologie.

Jedna moje připomínka k památkové péči, a sice konkrétně, že dle mého názoru v návrhu chybí zásada komplexního přístupu ve smyslu ochrany památky spolu s jejím prostředím, které nemá být rušivé a nemá snižovat kulturní hodnotu té památky. Čili jde o to, že my sice chráníme tu jednu konkrétní památku, ale tím, jaké prostředí okolo ní je, tak ji pak nějakým způsobem znehodnotíme, anebo se může stát to, že sice chráníme památkově nějaký objekt, ale jeho využití pak takovým způsobem památku dehonestuje, že památka ztrácí svůj význam a smysl. To by ten zákon měl lépe řešit, aby k tomu nedocházelo, a s tím by si měl nějak poradit.

To jenom některé z těch připomínek, o kterých bych pak rád diskutoval ve výborech, a byl bych rád, aby se nějakým způsobem dostaly i do těla toho zákona.

Závěrem - a doufám, že diskuse ve výborech bude korektní, že budou padat jasné argumenty. Já jenom bych tady reagoval. Je to opravdu hodně dávno, bylo to v dubnu, ale kolegyně Černochová tady mimo jiné říkala, že většina památkových území byla vymezena v době socialismu. Není to prosím vás pravda. Já jsem si tu informaci ověřoval. V době socialismu bylo vymezeno 44 % památkových rezervací a ani jedna památková zóna. Kolegyně tady třeba také říkala v dubnu, že v tom novém zákonu... ten návrh zákona pranýřovala a bylo to něco podle ní, co zasahuje do svobod jedince, a že to je jakýsi nástroj přebujelé regulace dnešní doby. Já bych jenom k tomu chtěl říct, že ta regulace, co se týká památkové péče, to není ani výmysl dnešní doby, ani socialismu, ta už tady nějakým způsobem funguje téměř 150 let a právě díky tomu tady máme to velké množství památek. Máme tady památky, kterými se chlubíme a za kterými nás sem jezdí turisté z celého světa. Takže regulace nám naopak pomohla k tomu, že dneska se máme čím chlubit. Jinak pro vaši zajímavost, v době meziválečné, v době první republiky, měla Praha velmi přísnou regulaci. A myslím si, že můžeme za to být rádi, že právě třeba díky těmto regulacím z první republiky Praha vypadá tak, jak vypadá, zase že je tím lákadlem pro turisty. Jenom na to bych chtěl upozornit.

Závěrem snad jenom to, že samozřejmě zákon nevyřeší celou řadu dalších problémů památkové péče. Jen namátkou bych uvedl velice nízké a slabé ohodnocení pracovníků památkové péče. To samozřejmě vede k tomu, že tam je obrovská fluktuace zaměstnanců. Problém je pak v tom, že dost často rozhodnutí pracovníků v památkové péči jsou jiná, nenavazují na sebe, a to je poměrně velký problém.

Určitě taky velkým problémem je nedostatek financí na provádění stavebně historických průzkumů, např. už jenom v objektech památkových vlastněných státem. Celá řada památek, které jsou ve vlastnictví státu, dodnes nemá stavebně historický průzkum, což je určitě také velký nedostatek. A obecně samozřejmě nedostatek financí v památkové péči.

Ale to bychom mohli pokračovat dál, to samozřejmě zákon nevyřeší. Ten řeší jiné věci. Já bych byl rád, abychom ho pustili do druhého čtení, tam ty problémy vydiskutovali včetně těch, které jsem tady nastínil já, a podařilo se zákon vyprecizovat tak, aby byl ke spokojenosti všech. Děkuji.

 

Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Děkuji panu poslanci Jiřímu Junkovi a budeme pokračovat v rozpravě. Nejdřív přednostní právo pan předseda klubu ODS Zbyněk Stanjura, poté paní poslankyně Marta Semelová. Prosím, pane poslanče, máte slovo.

 

Poslanec Zbyněk Stanjura: Děkuji za slovo. Já bohužel nesdílím optimismus pana poslance Junka a podle mě se ten zákon nedá opravit ve výborech. Skutečně ne. A on tady poukázal na řadu praktických problémů, které reálně existují, ale na které tento návrh zákona buď nereaguje, nebo je vůbec neřeší. Myslím, že pěkný příklad jsou ty městské památkové zóny, ať zůstaneme v tom nižším stupni. To jsou ty budovy, které nepožívají památkovou ochranu. A ta omezení pro majitele jsou obrovská. Jsou k tomu obrovské finanční náklady. A jak se chová stát? Stát říká: Ve veřejném zájmu je, aby se něco dělo. Tomu já rozumím. A ty, milý majiteli, ty to zaplať. Ať už je vlastníkem obec, nebo soukromý majitel. To samozřejmě přináší řadu praktických problémů a taky velmi často pocit nespravedlnosti vůči těm majitelům. Pokud žijete ve městě jako já, kdy vlastně v městské památkové zóně se po druhé světové válce musely dostavovat celé bloky, a teď zjistíte, že i tyto domy, které jsou v zásadě úplně obyčejné, teď tomu nedávám znaménko ani záporné, ani kladné, najednou se řídí takhle přísnými předpisy, které přinášejí finanční náklady, tak se nedivte, že lidem se to nedá vysvětlit. A bohužel v tom návrh zákona žádnou změnu nepřináší.

Možná bychom mohli začít úplně odjinud. V městské památkové zóně v Opavě jsou jedny z nejhorších, nebo jestli vůbec ne v nejhorším stavu objekty, které patří státu. Státu, slyšíte dobře. A roky se nic neděje. Neříkám, že jenom za této vlády. Roky se nic neděje. A je to tak, že před některým tím objektem dneska už je taky zákaz průchodu, aby mu něco nespadlo na hlavu apod. Neměl by tam napřít stát svoji pozornost jako první? Podle mě měl. Má jít příkladem. A tady se skutečně střetává veřejný zájem na ochraně kulturního dědictví, a památková péče do toho bezesporu patří ke kulturnímu dědictví, se zájmem ať už obecním, nebo privátním. Stát, který stanovuje pravidla, by se měl a podle mě se musí finančně podílet. A to významnou částkou. Na to bohužel tento návrh zákona nijak nemyslí. Pak samozřejmě, a mluvil o tom pan poslanec Junek, tady máme dvoukolejnost v památkové péči. Každý, kdo chystal anebo vyřizoval nějaké stavební povolení, například uvnitř městské památkové zóny, tak má s tím zkušenost. To jsou ti na ORP, tzn. obcích s rozšířenou působností, a pak to jsou orgány památkové péče. A pokud to chceme zjednodušit, a to bychom chtěli, tak bychom tu dvoukolejnost měli odstranit. Protože to nedává žádný smysl. Skutečně ne.

A pak praktický problém, to je archeologie. Velmi často, a budu mluvit o dopravních stavbách, se roky ví, kudy povede trasa. A kdy se začíná uvažovat o archeologickém průzkumu? Velmi často po vysoutěžení. Velmi často to přináší dodatečné náklady, o těch důvodech mluvil pan poslanec Junek. A já myslím, že jsou relevantní, že pokud se nezačne, tak se velmi těžko odhaduje problém. Tady narážíte na zákon o zadávání veřejných zakázek, vícenáklady. A pak ještě horší parametr, a opět za to nemohou ti, kteří ten průzkum provádějí, to je doba realizace. Nevím, kdo z vás má tu zkušenost s nějakou investiční akcí, na kterou máte státní nebo národní, a ještě horší, evropskou dotaci. A teď do toho vstoupí oprávněný veřejný zájem státu provést archeologický průzkum a najednou vám rostou náklady a běží doba a už jste pod tlakem toho, že tu zakázku neuzavřete, nedokončíte v termínu, který máte. Je to zcela běžné, já tomu rozumím, ale pokud se tam nezastaví hodiny anebo náklady, tak je to samozřejmě k tíži investora i dodavatele. Neříkám, že vždycky, ale mnohé takové případy jsou.

AJá myslím, že těch rozporů je poměrně hodně, a mně přijde opravdu lepší to vrátit k dopracování a ještě jednou tu debatu vést. Fakt si nemyslím, že to jsme schopni v rámci druhého čtení opravit.

Je možné, že někdo napíše komplexní pozměňující návrh, ten se vezme jako základ a začne se s tím nadále pracovat. Ale já takový postup nepovažuji za rozumný, předvídatelný a taky správný v této oblasti. Zkusme, až o tom budeme hlasovat, protentokrát potlačit politickou prestiž. Já to vůbec ani nevnímám, pokud bychom to vrátili k dopracování, jako nějakou porážku vlády nebo pana ministra, na to je ta věc příliš vážná, není úplně politická, ale myslím, že důkladnou debatu to ještě potřebuje. Mně je samozřejmě líto, že vládní koalice tento návrh zákona prosadila na jednání po osmi měsících od té doby, kdy poprvé proběhla rozprava.

Kolegyně Jana Černochová říkala, že tím nebude zdržovat, ale po pravdě řečeno, kdo z nás si to ještě pamatuje? Kdo z nás si před dneškem přečetl stenozáznam? Ono pro tu debatu by bylo mnohem lepší, kdyby se to vystoupení zopakovalo, ale pak bychom byli pravděpodobně obviněni z toho, že obstruujeme. A už jsme to jednou slyšeli: a proč nás tím zase otravujete? Ale možná ten čas využil pan ministr a jeho lidé a možná pan ministr v rozpravě zareaguje na připomínky, podněty, nápady, ale i kritiku, které tady zazněly v dubnu. Za osm měsíců to ministerstvo bezesporu mohlo zpracovat. Možná nás pan ministr přesvědčí, že ten návrh nakonec stáhneme. I když já si to nemyslím.

A skutečně ta věc je problematická. Je nás tady hodně, kteří mají zkušenost z komunální politiky. Pokud ta pravidla neuděláme jasnější, jednodušší, srozumitelnější, tak té památkové péči jako oboru, který si zaslouží podporu, ve skutečnosti ublížíme, než abychom jí pomohli.

Takže proto volím taková umírněná slova a takový umírněný tón, pane ministře, a myslím si, že to skutečně nemusíme za každou cenu poslat do druhého čtení a teď se rychle, rychle snažit to někde opravit. Že ty věci, o kterých mluvil pan poslanec Junek, já bych řekl, že v zásadě problémy, které popsal, existují. A on sám říkal, že to jsou jenom některé z problémů. To nebyl zdaleka vyčerpávající přehled toho, co to je. Protože možná bychom mohli u každého návrhu zákona se nejdřív shodnout na tom, co je cílem této novely. Jaký je vlastně cíl? A pak se bavme, když se shodneme na tom cíli, pak se bavme o nástrojích, jak toho cíle dosáhnout. A až se dohodneme na nástrojích, tak pak se pusťme do těch paragrafů. My velmi často postupujeme úplně naopak, úplně nelogicky. Nejdříve se vrhneme na paragrafy, začneme se přesvědčovat, jaké má být přesné znění šesté odrážky v osmém písmenu třetího odstavce hlavy I článku 3, a zapomíná na debatu, k čemu to vlastně je, jaký cíl a jestli ty nástroje, které k naplnění a dosažení cíle volíme, jsou ty správné. Takže bychom se mohli možná vrátit o dvě úrovně výš. Nejdřív se bavit a debatovat o těch cílech, pak se bavit o nástrojích a pak se vrhnout na paragrafy. A ne naopak. Protože pak výsledek je velmi tristní.

A mně to nedá, pane ministře, abychom nedopadli stejně jako s autorským zákonem, kde je několik desítek pozměňovacích návrhů, jestli mám dobré číslo, tak budeme hlasovat asi 66krát. A jak to asi dopadne? Jak to asi dopadne? Špatně. Špatně. Použiji toto spisovné slovo. Dopadne to špatně. A tady, pokud to pustíme do druhého čtení, tak prognózuji, že těch pozměňovacích návrhů bude stejné množství, ne-li více. A dopadne to i tady špatně. Takže si myslím něco vrátit a dál nad ním diskutovat a pracovat je správná metoda než za každou cenu si dělat odrážku, že už to máme z krku, pustili jsme to do druhého čtení a ono to nějak v těch výborech dopadne.

Co je zajímavé a co svědčí vždycky o kvalitě toho předloženého návrhu, resp. o tom, jak je to vydiskutované. Když se podíváte, kdyby všechny pozměňovací návrhy byly pouze ze strany opozice, tak se to dá hodnotit jako spor vlády a opozice. Ale když se podíváte, kdo je autorem pozměňovacích návrhů, tak uvidíte, že významné procento, opravdu významné procento je z řad vládních poslanců. Já jim to právo neupírám. Jenom to dokresluje to, že ten zákon není dobře vydiskutován.

A vzpomeňme si na služební zákon, taky jsme měli komplexní pozměňovací návrh, za prvé to byl poslanecký návrh zákona, tady vidím jednoho z autorů, a tady je druhý spoluautor, který mluvil před chvílí. Komplexní pozměňovací návrh, k tomu desítky pozměňovacích návrhů. Dobře, na nějakých základních principech jsme se shodli. K tomu já se hlásím. Několik desítek našich pozměňovacích návrhů jste odmítli, abyste teď říkali, musíme to rychle opravit, praxe ukázala problémy. A už trošku zapomínáte říct, ta opozice vlastně měla pravdu, oni to už říkali dopředu, my jsme jí nevěřili, ale praxe ukázala, že ten zákon musíme změnit.

Říkám, podobná situace je u autorského zákona. Nevím, jestli se na to dostane tento týden, nebo ne. Já věřím, že ne, protože ten návrh zákona podle mě si nezaslouží, aby ho Sněmovna v tak riskantním tvaru s tolika desítkami pozměňovacích návrhů schválila. Obávám se, že tady může nastat stejná situace. A já říkám, že to za to nestojí, že je mnohem lepší tu debatu vést podobně.

Chcete-li uvést další příklad, tak si řekněme stavební zákon. Máme tady stavební zákon. Byl jsem osloven z řad vládních poslanců, že je připraven komplexní pozměňovací návrh a jestli jsme ochotni na něm spolupracovat. Říkám, jsme připraveni na takovém návrhu spolupracovat. Ale je to ta správná metoda? Projde nám v prvním čtení stavební zákon, aby následně vládní poslanci, ne opoziční, přicházeli s komplexním pozměňovacím návrhem a k tomu se posléze přijímaly další desítky pozměňovacích návrhů všech běžných, které asi nesnesou to měřítko komplexního? (Veliký hluk v sále.)

Myslím, že u takových norem, které skutečně nejsou politické, které by měly platit dlouho, je delší debata prostě na místě.

Podle hladiny hluku slyším, že vás to, většinu, nezajímá. (Okamžitá námitka z pléna.) Řekl jsem většina, neřekl jsem, že nikoho to nezajímá. A je to škoda. Zrovna to je věc, v které pokud najdeme shodu, uděláme dobré cíle, dobré nástroje, tak ten zákon může být stabilní a nemusí se měnit velmi často. V tom tvaru, ve kterém je předložen, prostě stabilní nebude.

Z hlavy nevím, občas se do EKLEPu dívám, ale možná bych pana ministra nebo pana zpravodaje požádal, kolik bylo připomínek ve standardním meziresortním připomínkovém řízení, kolik jich zaznělo. Jak byly vypořádány? Byly zapracovány, nebo byly odmítnuty? Opakují se v rámci diskusí a v rámci pozměňovacích návrhů ty připomínky z meziresortního připomínkového řízení, nebo se nebudou opakovat? Tak zkuste jednou zvážit a pojďte s námi dát panu ministrovi čas, aby se na to jeho tým ještě jednou podíval, aby tu debatu vedl možná předtím, než to půjde do vlády, abychom připravili skutečně kvalitní návrh zákona v oblasti památkové péče.

A to jsme nemluvili o tom, jak se vlastně mají vytvořit ještě nad rámec - například v městské památkové zóně, pokud chcete vytvořit regulativ. To je skoro nemožné při dnešní legislativě. Já bych chtěl slyšet pana ministra, když přijmeme tento návrh zákona, zda projednání a schválení regulativu v městských památkových zónách nebo v městských památkových rezervacích bude snazší než dneska. Nevím, kdo to někdy zkusil. Ale je to tak byrokraticky náročné. A ono to je od věci. A to je přesně ten problém, o kterém mluvil pan poslanec Junek, a já s ním souhlasím, že nestačí ochránit pouze konkrétní stavbu, ale i okolí - vížky, střechy, typy střech. To bez těch regulativů vlastně neuděláte. A říkám, jestli si někdo z vás vyzkoušel, jaké to je navrhnout, projednat, vůbec projednat, aby se vůbec dostalo ke schválení na úrovni zastupitelstva, regulativ v městské památkové zóně. To je vlastně dneska nemožné.

A klíčová otázka je - protože ten cíl je dobrý, to je cíl, na kterém se s panem poslancem Junkem shodnu, že musíme chránit i celý ten prostor, nebo aspoň ty prostory, které si tu ochranu zaslouží - máme k tomu nástroje? Půjde to? Nebo to nepůjde a bude to v klasickém stavebním řízení, kde i přesto, že by se to těm úředníkům nelíbilo, tak nebudou mít žádný nástroj k tomu, aby řekli pozor, pozor. V okamžiku, kdy máte regulativ, tak (nejste? - nesrozumitelné) schopni v těch nejcennějších lokalitách, zase abychom nepoužívali ten nástroj plošně, je třeba říct v těch nejcennějších lokalitách, abychom vůbec byli schopni ten regulativ připravit, projednat a pak případně schválit.

Děkuju za pozornost. (Potlesk poslanců ODS.)

 

Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Děkuji panu poslanci Zbyňku Stanjurovi. Ale vyvolal dvě faktické poznámky, takže kolegyně Semelová ještě počká. Nejdříve pan poslanec Roman Váňa, pak pan poslanec Jiří Junek. Prosím, pane poslanče, máte slovo k faktické poznámce.

 

Poslanec Roman Váňa: Vážený pane předsedající, dámy a pánové, já jsem působil ve státní památkové péči jenom krátce, jenom asi deset let, naposledy jako ředitel Památkového ústavu středních Čech, takže i to je už docela dávno, nechci se k tomu příliš vyjadřovat.

K tomu, co říkal předřečník kolega předseda, takzvaná dvojkolejnost památkové péče má logiku. Národní památkový ústav jako odborný orgán, který stoprocentně hájí a chrání zájmy památkové péče, a odborné orgány těch ORP, které potom rozhodují na základě podkladů tohoto orgánu a které by měly také ta rozhodnutí uvést do souladu s životem, s realitou, protože musí také vzít v úvahu i jiné věci než zájmy státní památkové péče. Pak to logiku má. Pokud by to takto fungovalo a oba tyto orgány svou roli chápaly, má to smysl.

Ale jinak spíš k tomu předřečníkovi přede mnou, ke kolegovi Junkovi. Musím říct, že jeho výhrady, které vycházejí z hluboké odborné znalosti, jsou naprosto relevantní. Za sebe říkám, že je škoda, že tenhle zákon asi promarnil šanci na zlepšení státní památkové péče v této zemi. A bohužel se obávám, že opravit ve výborech to nepůjde. Takže tam skutečně ten odpor víceméně všech profesních organizací, kterých se to týká, to je jednotná fronta, která se proti tomu zákonu postavila. A musím říct, že to jsou lidé, kteří by jej potom měli z přesvědčení dále uvádět v život. A to se asi nepovede. To se asi nepovede, když už teď na začátku ten odpor je takový silný vlastně napříč všemi obory, celým spektrem památkové péče.

Děkuji za pochopení a za pozornost.

 

Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Děkuji panu poslanci Váňovi i za dodržení času k faktické poznámce. Nyní pan poslanec Jiří Junek, také s faktickou poznámkou. Připraví se kolega Stanjura, také k faktické poznámce.

 

Poslanec Jiří Junek: Děkuji za slovo. Já chci jenom reagovat na to, co říkal pan kolega Stanjura. Jsou to čtyři poznámky.

Ano, tomu zákonu jsem vytkl některé věci, to určitě, ale jinak jsem zhodnotil, že ten zákon má svoje pozitiva, je důležitý. A vyjmenoval jsem celou řadu věcí, které řeší, s odkazem na to, co bylo špatně nebo je špatně v tom současném zákonu.

Další věc, že bude hodně pozměňovacích návrhů a že to svědčí o tom, že ten zákon není dobrý. To bude vždycky. To je zákon a téma, kde neshoda bude vždycky velká, protože máte na jedné straně zájmy investorů, vlastníků atd., které jsou většinou zcela diametrálně odlišné od zájmů archeologů, památkové péče atd. Tam se to střetává a tam vždycky ty pozměňovací návrhy budou a vždycky jedna z těch stran se bude cítit nespokojena.

K archeologii bych uvedl jenom to, že zaznělo tady, že archeologie zdržuje, zvyšuje náklady atd. Nemyslím si, že by to byla dneska tak úplně pravda. Když plánujete nějakou stavbu, už s tou archeologií počítat musíte. Podstatná část území České republiky je území s archeologickými nálezy téměř všude, pakliže se nebavíme o vytěžených dolech atd., musíte počítat s tím, že ta archeologie tam bude. A už se s tím musí kalkulovat v ceně, v ceně stavby, a zrovna tak i s tím časovým provedením. Teď když u nás se připravuje D35, archeologové s dostatečným předstihem udělali rešerši pramenů, sběrů atd., aby upozornili na to, kde se co nachází v trase plánované pětatřicítky a s čím je potřeba počítat. Takže to si úplně nemyslím, že by byl takový problém.

A jestli se nepletu, ta poslední věc, to je ten příspěvek státu pro majitele, kteří vlastní domy, ale které nejsou památkou v památkové zóně, tak to by právě ten zákon měl řešit a - (Nesrozumitelné, mluví řečník i předsedající.)

 

Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Pane poslanče, uplynul vám čas k faktické poznámce. Nyní ještě jedna faktická poznámka pana poslance Stanjury, potom řádně přihlášená kolegyně Semelová. Prosím, pane poslanče, máte slovo.

 

Poslanec Zbyněk Stanjura: Nejhorší, co se vám v českém jazyce může stát, že máte překladatele a tlumočníka. Ta věta, že já jsem údajně řekl, že archeologie zdržuje a je drahá, zněla úplně jinak. Takhle jsem to neřekl. Já jsem řekl, že tento legitimní veřejný zájem státu, a podotýkám legitimní a správný, naráží na konkrétní problém v okamžiku, kdy máte nějakou dotaci a máte termíny a vysoutěženou cenu. To zní úplně jinak než říct tuhle větu: archeologie zdržuje a je drahá. To se tedy ohrazuji, takhle jsem to neřekl, a pokud to někdo takhle pochopil, tak moje chyba, špatně jsem to vysvětlil, tak doufám, že napodruhé jsem to vysvětlil lépe.

A s tou R35 je to správný příklad. Roky víme, kde ta stavba povede. A už se měl dělat archeologický průzkum. Už se měl dělat. To je ten problém, o kterém mluvím, že stát má být krok napřed před investicemi v téhle oblasti a nespojovat to až s konkrétní investiční akcí.

Pan poslanec Váňa tady docela dobře dokumentoval, jak velká míra nesouhlasu nebo odporu vůči tomuto návrhu zákona je v odborných kruzích. To nebylo vůbec o privátních majitelích a investorech. Zatím se bavíme jenom o tom, jak to hodnotí odborné kruhy a organizace, a o tom taky mluvila Jana Černochová. Já jsem jenom říkal, že se velmi těžko vysvětluje někomu, kdo má normální bytový dům, že si nemůže dát plastové okno, které památkář zvenku nepozná. Já jsem to zažil. Byl dům, měli jsme poctivého občana, který nechtěl dát plastová okna jako někteří jeho sousedi, památkáři byli proti, on říkal dřevěná. Tak jsem je tam vzal a říkám, které to okno je plastové a které dřevěné. Oni to nepoznali. A vysvětlujete vlastníkovi, že má zaplatit více peněz, protože stát to tak chce, když to ani orgán památkové péče nepozná, protože to vypadalo úplně stejně. (Předsedající upozorňuje na čas.)

 

Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Děkuji za dodržení času k faktické poznámce. Ještě faktická poznámka paní poslankyně Jany Černochové. Prosím, paní poslankyně, máte slovo. (V sále je veliký hluk.)

 

Poslankyně Jana Černochová: Děkuji, pane místopředsedo. Já bych se také v reakci na pana kolegu Junka ohradila proti tomu, že tady někdo hájí nějaké zájmy soukromých vlastníků. Já jsem starostkou na městské části Praha 2, která je z poloviny území památkovou zónou, z druhé poloviny památkovou rezervací. Na našem území se celým katastrem mimo jiné nachází národní kulturní památka Vyšehrad. Vyhráváme celou řadu ocenění regenerace památek na Praze 2 jako samospráva městské části. Skutečně mi přijde absurdní, že se debata zplošťuje pouze do toho, že tady někdo hájí nějaké zájmy nějakých privátních vlastníků.

Já bych chtěla poprosit pana ministra Hermana, protože mám skutečně jeden neuralgický bod na Praze 2, se kterým si nevím rady. Je to nádraží Vyšehrad, které je národní kulturní památkou. Už léta městská část Praha 2 bojovala o to, aby tuto památku neměl z hlediska stavebního řízení Drážní úřad, ale aby to byl alespoň stavební úřad městské části Praha 2, a psala jsem několik dopisů různým ministrům kultury, psala jsem několik dopisů zástupcům na Magistrát hlavního města Prahy, aby z hlediska stávající legislativy pomohli donutit soukromého vlastníka tento problém řešit. A za stávající legislativy, ale bohužel ani za té budoucí se to k žádné změně neposune. Já bych tady chtěla poprosit pana ministra kultury Hermana, aby se touto nemovitou kulturní památkou zabýval jako ministr. Ten dům skutečně chátrá týden od týdne. Několik pokut, které mohl náš úřad uplatnit, uplatnil, ale nic jiného s tím udělat nemůžeme a nový zákon v tomto znění žádný problém v budoucnu nevyřeší. (Předsedající upozorňuje na čas.)

 

Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Děkuji. Ještě než dám slovo paní poslankyni Martě Semelové, konstatuji došlé omluvy: pan Vojtěch Adam od 18 hodin, paní poslankyně Květa Matušovská od 18.30.

A nyní řádně přihlášená paní poslankyně Marta Semelová. (V sále je stále obrovský hluk, především z řad poslanců ČSSD.) Prosím, paní poslankyně, máte slovo.

 

Poslankyně Marta Semelová: Děkuji. Vážené kolegyně, kolegové, musím říci, a je to pro mě překvapující, že tentokrát se v mnohém z výhrad shoduji s panem předsedou Stanjurou.

Myslím si, že památkový zákon patří k těm, které vyvolávají velkou diskusi, a je proto logické, že jsme k němu dostávali i řadu mailů s názory a argumenty pro i proti této novele. Nesdílím optimismus pana ministra kultury, se kterým jsme se tady při minulém projednávání setkávali, ani jeho přesvědčení, že v průběhu přípravy došlo ke shodě s odbornými kruhy. Navrhované znění sice podporuje Asociace pro podporu památek, Klub za starou Prahu a Uměleckohistorická společnost, na druhou stranu však je třeba vnímat, že výrazně převažují názory, které novelu odmítají. Proti přijetí se vyslovila Asociace sdružení pro ochranu a rozvoj kulturního dědictví České republiky, Česká komora architektů, Ústav památkové péče Fakulty architektury ČVUT, účastníci Konference dějiny staveb, Sdružení pro stavebně historický průzkum, Sdružení profesionálních pracovníků památkové péče a další. (Hluk v sále v řadách poslanců ČSSD neutichá.)

Pokud jde o konkrétní výhrady, Asociace sdružení pro ochranu a rozvoj kulturního dědictví České republiky upozorňuje na skutečnost, že nová verze zákona v současných ekonomických podmínkách nechrání nejcennější -

 

Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Paní poslankyně, já vás taky přeruším a požádám Sněmovnu o klid. Prosím, diskutujte jiné problémy, než je památková péče, v předsálí. Opravdu všechny kolegy a kolegyně o to žádám velmi vážně! Prosím, pokračujte.

 

Poslankyně Marta Semelová: Tato asociace upozorňuje na skutečnost, že nová verze zákona v současných ekonomických podmínkách nechrání nejcennější a současně nejohroženější část našeho kulturní dědictví, to jsou naše historická města. Vnímá je pouze jako území s vysokou koncentrací jednotlivých kulturních památek. Jmenovitě nechráněná zástavba, která je nedílnou součástí hodnot každého historického města, zůstává mimo jakoukoliv ochranu k libovolnému zneužití developery. Tento nedostatek otevírá možnost zničení památkově chráněných měst stavbami, které znehodnotí samotné památky i chráněné území jako celek. Nestačí totiž kulturní památku rekonstruovat, stejně důležité je zajistit jí odpovídající prostředí, harmonický kontext s okolím.

Nový památkový zákon tyto hodnoty nechrání, naopak umožňuje jejich ničení. Viceprezidentka Asociace sdružení na ochranu a rozvoj kulturního dědictví České republiky Ing. arch. Marie Švábová upozorňuje, že § 32 odst. 4 umožňuje vynětí parcel a pozemků uvnitř památkové zóny z památkového území, kde nebude nutno žádat projednávání památkovou péčí. V takto vyňatém území, tedy například v centru Prahy, si bude moci kdokoliv postavit, co bude chtít. Dovedete si představit, jakou paseku to může způsobit konkrétně právě na území hlavního města, ale i jinde? Že může dojít ke zničení celého památkového území? Ono nestačí samotnou památku pouze chránit, je třeba ochraňovat i prostorové vztahy. Právě prostor v památkově chráněných městech je to nejcennější, co tam máme. Zákon však připouští, aby do těchto chráněných prostor vstupovala agresivní architektura na základě reklamního designu developerů. Vyloučení povinnosti žádat o závazné stanovisko památkové péče by se proto v zákoně vůbec nemělo objevovat.

Je pravda, že účastník má právo iniciovat kontrolu památkové inspekce Ministerstva kultury, to je však možné až po vydání územního rozhodnutí či stavebního povolení. Stížnost přitom nemá odkladný účinek pro další práci na přípravě stavby.

Další, kdo vyjadřuje nesouhlas s podobou novely, je Česká komora architektů, s tím, že namísto definování hodnot a racionálního a efektivního způsobu ochrany jde o obsáhlou a nepřehlednou normu soustřeďující se na detailní popis dílčích činnost a obsáhlou regulaci některých profesí. Architektonická tvorba, architekt a výsledky jeho práce, projektování nejsou v návrhu zákona dostatečně formulovány. Předkladatelé se soustředí pouze na údržbu a konzervaci památkově chráněných objektů a opomíjejí skutečnost, že památky jsou lidmi také užívány a z tohoto hlediska jsou na ně kladeny nároky na reálnou funkčnost. Kromě toho Česká komora architektů kritizuje i průběh přípravy a vypořádání připomínek s tím, že toto vypořádání probíhalo bez ohledu na význam zákona překotně a pod časovým tlakem.

Novelu zásadně odmítají i účastníci konference Dějiny staveb. Návrh považují za složitý a nepřehledný, jehož prioritou není ochrana a poznávání historických staveb, ale byrokratizace oboru. Tím, že připouští veřejný přístup pouze k fotografiím pořízeným z veřejně přístupného místa, je zásadním způsobem omezen přístup k dokumentaci nemovité části památkového fondu. Přitom právě přístup památkové péče k nejširší veřejnosti je základním předpokladem úspěšné ochrany památek.

Za nešťastné by přijetí této novely považovalo také Sdružení pro stavebně historický průzkum. To tvrdí, že návrh nesměřuje k potřebné podstatě památkové péče, tedy k ochraně památek jako neodmyslitelné součásti životního prostředí a k jeho vypovídající hodnotě jako hmotnému historickému prameni.

S návrhem zákona o ochraně památkového fondu má problém i Sdružení profesionálních pracovníků památkové péče. Podle jeho názoru novela podstatně snižuje rozsah památkové ochrany národního kulturního dědictví. Oproti stávajícímu stavu nejasně definuje, které práce na kulturní památce spadají do působnosti orgánů státní památkové péče. Z působnosti těchto orgánů vyřazuje řadu činností v památkových zónách, nově definuje území bez nutnosti provádění archeologických výzkumů, nenastavuje klíč, dle nějž mají výkonné orgány státní památkové péče posuzovat zásahy u památkově chráněných objektů. Vedle faktického omezení ochrany památkového fondu zákon zároveň podstatně zužuje, komplikuje, až znemožňuje dokumentaci architektonického dědictví. Jde tak o oslabení pozic obou základních pilířů všech památkových péčí v civilizovaných státech. Zákon navíc nedefinuje ochranu hmotného kulturního dědictví jako veřejný zájem. Za ten je označena pouze ochrana památkového fondu, který není a ani nemůže být celým hmotným kulturním dědictvím. Oslabuje roli odborné složky v procesu péče o památkový fond. Zároveň umožňuje množství výkladů, což povede k právním sporům. Kromě toho vytváří podhoubí pro korupční a netransparentní jednání.

V průběhu tvorby vyjadřoval řadu výhrad i Ústav památkové péče, Fakulta architektury ČVUT, s tím, že podstatná část připomínek není v návrhu zohledněna. Ústav kritizuje rezignaci na odbornost a oslabení role Národního památkového ústavu. Výrazným krokem zpět je to, že je ze zákona vyřazena povinnost vlastníků památek konzultovat své záměry před zpracováním projektů.

Závěrem. Kulturní dědictví představuje hodnoty, které si musí každá společnost chránit pro budoucí generace. V současnosti jsme svědky devastace řady významných kulturních památek. Je proto nezbytné přijmout zákon, který zabezpečí jejich skutečnou ochranu. Podoba zákona, tak jak je předložena, však tento významný úkol dostatečně nenaplňuje. Proto i já navrhuji vrátit zákon k přepracování. Děkuji za pozornost. (Potlesk z levé části sálu.)

 

Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Děkuji paní poslankyni Martě Semelová. Ta byla poslední přihlášená do rozpravy. Pokud se nikdo dál nehlásí, rozpravu končím. Ptám se, jestli je zájem o závěrečné slovo. Pan ministr ano. Prosím, pane ministře, máte slovo.

 

Ministr kultury ČR Daniel Herman Děkuji, pane předsedající. Kolegyně a kolegové, předložený návrh zákona je komplexní, velmi složitou očekávanou zásadní právní normou, která si klade za cíl především zdůraznění veřejného zájmu na ochraně památkového fondu a vytvoření podmínek pro péči o tento fond nezbytně provázaných na ostatní související zákony, zejména správní řád, stavební zákon, zákon o základních registrech, nový občanský zákoník, katastrální zákon a další právní normy. Současně vnáší do celé úpravy zásadním způsobem prvek transparentnosti. Ministerstvo kultury po celou dobu přípravy návrhu spolupracovalo se subjekty dotčenými péčí o památkový fond, tedy vlastníky významných segmentů kulturního dědictví, orgány státní a veřejné správy, občanskými sdruženími, vysokými školami, nezávislými odborníky a odbornými a výzkumnými institucemi. Rozhodně není pravda, že by návrh zákona byl těmito institucemi odmítnut. Je pravda, že byla vedena diskuse, odborná diskuse, a je nyní na nás, abychom tuto diskusi rozhodli.

Ale já chci poděkovat panu předsedovi Stanjurovi za to, že zde připomněl z dubna letošního roku přednesenou zprávu paní kolegyně Černochové, a chtěl bych se vyjádřit k některým vědem, které zde v té době zazněly.

V souvislosti s ustanovením § 114 a 115 navrhovaného předpisu paní kolegyně označila osobu dočasně oprávněnou k výkonu regulované činnosti, v tomto případě k výkonu restaurování kulturních památek, za levnou pracovní sílu bez kvalifikace. Ale tato ustanovení jsou transpozicemi základních principů Evropské unie spojených s volným pohybem osob a služeb. Jde totiž o osoby, které mají oprávnění v mateřském státě Evropské unie, tam jsou restaurátory a chtějí tuto činnost provádět i na území České republiky. Rozhodně se tedy nejedná o černé nekvalifikované síly. Navíc v tomto bodě jde o převzetí procesního postupu ze stávajícího zákona o státní památkové péči.

V souvislosti s ustanovením § 138 zaznělo, že u řady věcí, o kterých stavební úřad podle stavebního zákona nerozhoduje, by měl rozhodovat orgán památkové péče. Velmi rozsáhlou a mimořádně hodnotnou částí památkového fondu jsou však movité kulturní památky, jejichž úpravy, či dokonce restaurování stavební úřad posuzovat podle stavebního zákona nemůže. Stejně tak tomu bude i v případě provádění některých prací na stavbách, které jsou z památkového hlediska zásadní, jako je např. restaurování barokní nástropní fresky.

Dále zde zaznělo, že vedle nadací a spolků by měly mít možnost vystupovat za veřejnost a předem požádat o informace o všech zahajovaných řízeních i samosprávy obcí a městských částí, na jejichž území budou projednávány práce týkající se ochrany architektonického dědictví. Toto právo však obcím a městským částem dává spolu s výslovně zakotveným postavením účastníka řízení stavební zákon v rámci územních řízení, v nichž mají stavební úřady podle § 90 písm. b) stavebního zákona posuzovat záměr stavebníka mj. z hlediska požadavků na ochranu architektonických hodnot v tom daném území. Stejně silné postavení jako obce rozhodně spolky a další instituce ve stavebním zákoně při ochraně architektonického dědictví nemají. Postavení obcí a městských částí podle stavebního zákona návrh tohoto zákona však nikterak nemění.

Dále zde zaznělo, že v souvislosti s vymezováním památkových území současná památková území byla vydávána, resp. prohlašována, zpravidla v dobách socialismu, aniž by splňovala požadavky současného návrhu zákona. To ale zcela neodpovídá skutečnosti, protože v té době nebyla vymezena ani jedna památková zóna a pouze cca 44 % památkových rezervací.

A konečně zde také v souvislosti s obsahem § 3 písm. g) navrhovaného zákona bylo zmíněno, a ten bod popisuje práce na nemovitosti, která není kulturní památkou, ale nachází se v památkovém území i ve vazbě na konkrétní příklad. Byly zde jako příklad zmíněny Havlíčkovy sady, ale Havlíčkovy sady kulturní památkou jsou a ustanovení § 3 písm. g) navrhovaného zákona se na ně jako na kulturní památku nevztahují. Nicméně my jsme si právě tento projev a důležité poznámky, které v něm zazněly, dobře prostudovali a vycházím zde právě z toho, co bylo řečeno. Chci také ocenit to, co bylo řečeno dnes, že péče městské části Praha 2 o památky a zvláště o Vyšehrad, národní kulturní památku, je skutečně příkladný. Vím to, protože jsem tam devět roků bydlel.

A co se týká nádraží Vyšehrad, to je skutečně velmi tristní stav. Také už tady bylo zmíněno, že je to otázka soukromoprávních problémů a legislativní kroky v tuto chvíli jsou obtížné. Nicméně já velmi vítám tuto iniciativu a rozhodně bych chtěl v této věci spojit síly, protože se jedná o významnou památku, která v tuto chvíli hyzdí tvář Prahy v této oblasti, a měli bychom se snažit s ní něco udělat. A já věřím, že máme možnost i ve spolupráci s magistrátem najít řešení, které by pomohlo.

O jednotlivých ustanoveních, která zde zazněla, která jsou navržena, je jistě třeba vést zevrubnou diskusi a k tomu slouží práce ve výborech. A to je právě ten důvod, proč by tato předloha měla být propuštěna do druhého čtení, aby se v této platformě podrobně projednaly všechny aspekty tohoto pro Českou republiku tak důležitého předpisu. Děkuji vám za pozornost, kterou tomuto návrhu zákona věnujete, a děkuji vám také za podporu.

 

Místopředseda PSP Vojtěch Filip: To bylo závěrečné slovo ministra kultury. Ptám se pana zpravodaje. Nemá zájem. V tom případě budeme rozhodovat o návrzích, které padly v rozpravě. Pane zpravodaji, sledujte mě, protože šlo o dvojí rozpravu, jak v dubnu, tak nyní. Padly návrhy na vrácení a návrh na zamítnutí.

Nejdříve budeme tedy hlasovat o návrhu na vrácení předloženého návrhu navrhovateli k dopracování. Já vás samozřejmě všechny nejdřív odhlásím. Požádám vás o novou registraci. Prosím přihlaste se svými identifikačními kartami. Já jsem zagongoval, protože jsem kolegy požádal o to, aby jiné diskuse měly v předsálí, takže chviličku počkáme, až se ustálí počet přihlášených. Tak ještě jednou spustím gong...

 

O návrhu na vrácení předloženého návrhu navrhovateli k dopracování, rozhodneme v hlasování číslo 132, které jsem zahájil, a ptám se, kdo je pro. Kdo je proti? Děkuji vám.

Hlasování pořadové číslo 132, z přítomných 125 pro 41, proti 64. Návrh nebyl přijat.

 

V tom případě budeme hlasovat o návrhu na zamítnutí návrhu zákona v prvém čtení, a to v hlasování číslo 133, které jsem zahájil, a ptám se, kdo je pro zamítnutí předloženého návrhu zákona. Kdo je proti? Děkuji vám.

Hlasování pořadové číslo 133, z přítomných 126 pro 36, proti 64. Návrh také nebyl přijat.

 

Proto se budeme zabývat návrhem na přikázání výborům k projednání. Organizační výbor navrhl přikázat předložený návrh k projednání výboru pro vědu, vzdělání, kulturu, mládež a tělovýchovu jako výboru garančnímu. Má někdo návrh na jiný garanční výbor? Není tomu tak.

Rozhodneme v hlasování číslo 134 a ptám se, kdo je pro přikázání výboru pro vědu, vzdělání, kulturu, mládež a tělovýchovu jako výboru garančnímu. Kdo je proti? Děkuji vám.

Hlasování pořadové číslo 134, z přítomných 127 pro 122, proti nikdo. Konstatuji, že tento návrh byl přikázán k projednání výboru pro vědu, vzdělání, kulturu, mládež a tělovýchovu jako výboru garančnímu.

 

Organizační výbor nenavrhl přikázat tento návrh dalším výborům. Ano, pan poslanec Zbyněk Stanjura se hlásí. Prosím, pane poslanče, máte slovo.

 

Poslanec Zbyněk Stanjura: Já mám dva návrhy, abych nechodil dvakrát. Za prvé navrhuji, abychom tento návrh zákona přikázali výboru pro veřejnou správu a regionální rozvoj. Tam to minimálně kvůli té dvoukolejnosti, o které jsme mluvili, patří. A současně chci navrhnout prodloužení lhůty o dvacet dnů.

 

Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Ano. Rozhodneme o návrhu na přikázání výboru pro veřejnou správu a regionální rozvoj.

V tomto ohledu budeme hlasovat v hlasování číslo 135, které jsem zahájil, a ptám se, kdo je pro. Kdo je proti? Děkuji vám.

V hlasování pořadové číslo 135 z přítomných 127 pro 120, proti nikdo. Návrh byl přijat.

 

Další návrh, který byl odůvodněn v rozpravě a byl bez lhůty, ta lhůta byla upřesněna, o dvacet dnů, nikoliv o třicet, obojí je možné.

O dvacet dnů můžeme tedy hlasovat v hlasování číslo 136, které jsem zahájil, a ptám se, kdo je pro prodloužení lhůty k projednání o dvacet dnů. Kdo je proti? Děkuji vám.

Hlasování pořadové číslo 136, z přítomných 127 pro 59, proti 49. Návrh nebyl přijat.

 

Konstatuji, že tento návrh byl dále přikázán k projednání výboru pro veřejnou správu a regionální rozvoj a lhůta k projednání zůstala podle zákona na šedesáti dnech. Děkuji panu ministrovi, děkuji panu zpravodaji. Končím bod číslo 38.

 

Dalším návrhem, kterým se budeme zabývat podle schváleného pořadu schůze, je

Aktualizováno 31. 10. 2017 v 18:00.