(12.10 hodin)
(pokračuje Zahradník)
Jenom připomínám, že pařížská konference COP 21 se konala na sklonku roku 2015. Bylo tam přítomno dvacet tisíc akreditovaných účastníků a celkem se na tom podílelo 45 tisíc lidí. Byla to obrovská akce. Byla ještě prodlužována. Jednalo do dlouhých nočních hodin v té Paříži. A výstup byl očekávaný s poměrným napětím a také s očekáváním. Nakonec proč ne. Byly tam určité zásadní rozpory, kdo je za globální změnu klimatu odpovědný víc a kdo méně. Kdo je bohatý víc a kdo je bohatý méně. Kdo tedy bude muset pokrývat ty náklady, které na boj proti změně klimatu pařížská konference nastartovala. Mimochodem, jedná se o 100 miliard dolarů každý rok, který by měly vyspělé země poskytovat na boj proti globálnímu oteplování v zemích rozvinutých méně.
Dalším sporným momentem, který zřejmě vyvolal to horečné každonoční jednání v Paříži, byla závaznost té dohody. Dohoda původně měla být právním nástrojem, podle kterého se bude řídit celý ten dlouhodobý proces boje proti klimatické změně. Nakonec se ukazuje, že taková závaznost v dohodě není, a tak také i se k ní stavějí představitelé naší vlády, kteří se ji snaží, tak jak se mi zdá, trochu zlehčovat.
Třetím problémovým bodem pak bylo stanovení cílů boje proti změně. Šlo o omezování zvyšování průměrné teploty. Magickým limitem tam byly 2 °C nárůstu teploty. Případně při větší a větší přísnosti sami na sebe jeden 1,5 °C nárůst teploty. Původně bylo očekáváno, že tím časovým rámcem, za který se teplota bude takto stlačovat, udržovat a ten nárůst omezovat našimi drakonickými opatřeními, bude celé stávající století. Ovšem když se podíváme na text Pařížské dohody - a já jsem si jej samozřejmě četl, i když původně jsem neměl to v úmyslu, ale když o tom máme hlasovat, máme to ratifikovat, tak musíme ten text samozřejmě znát. Text dohody podle mého názoru vyjadřuje zoufalství jejích autorů nad tím, že se prostě během toho týdne nedařilo skloubit neúprosné požadavky ekologických aktivistů se zbytkem zdravého rozumu, který snad v hlavách zúčastněných politiků zůstal.
Dohoda v článku 2 říká, že jejím cílem je zlepšit globální reakci na hrozby změny klimatu - teď z té dohody cituji -, a to v návaznosti na udržitelný rozvoj a úsilí o vymýcení chudoby. Mimo jiné pomocí
a) udržení nárůstu průměrné globální teploty výrazně pod hranicí 2 °C oproti hodnotám před průmyslovou revolucí a úsilí o to, aby nárůst teploty nepřekročil hranici 1,5 °C oproti hodnotám před průmyslovou revolucí, a uznání, že by to výrazně snížilo rizika a dopady změny klimatu;
b) zvyšování schopnosti přizpůsobit se nepříznivým dopadům změny klimatu a posilování odolnosti vůči změně klimatu a nízkoemisního rozvoje způsobem, který neohrozí produkci potravin;
c) sladění finančních toků s nízkoemisním rozvojem odolným vůči změně klimatu.
Bude se ta dohoda provádět podle zásady rovnosti a společných, i když rozdílných odpovědností a odpovídajících schopností se zřetelem na zvláštní vnitrostátní podmínky. To je prostě několik takových pojmů, které významně diverzifikují země vyspělé, méně vyspělé, povinnosti větší, povinnosti menší.
Používá se tady jako časový pojem začátek toho našeho zkoumání, kategorie z marxismu-leninismu, průmyslová revoluce. Překladatel použil tato slova. I když možný překlad předindustriální éra by mohl být také jaksi použitelný. Když se podíváme na to, co to znamená, tak zjistíme, že chceme-li ty hodnoty takto sledovat, nárůsty teploty, musíme extrapolovat ty hodnoty vlastně až do zhruba roku 1750, kdy se začíná uhlí masivně používat jako zdroj energie pro tehdy se rozvíjející, vznikající stroje, které vlastně rozhýbaly světový, tehdy vlastně pouze evropský průmysl.
Článek 4 - a tady jsem se snažil pořád hledat nějaký časový rámec pro tu Pařížskou dohodu. Článek 4 říká, že pro dosažení dlouhodobého teplotního cíle budou smluvní strany usilovat o dosažení vrcholu globálních emisí skleníkových plynu co nejdříve s tím, že smluvním stranám v rozvojových zemí bude dosažení tohoto vrcholu trvat déle a poté budou podle nejlepších dostupných vědeckých poznatků emise urychleně snižovat - všimněte si té složité větné konstrukce -, aby bylo dosaženo rovnováhy mezi antropogenními emisemi ze zdrojů a snížení skleníkových plynů pomocí propadů v druhé polovině tohoto století na základě rovnosti a v návaznosti na udržitelný rozvoj a úsilí o vymýcení chudoby.
Tak tady vidíme, že v té Pařížské dohodě se objevuje vlastně jediné určení času. Žádný rok 2100, který původně byl očekávaný, ale je tam vymezen jakýsi neurčitý časový úsek, druhá polovina tohoto století. Tedy období po roce 2050 a do roku 2100. Mluví se o dosažení rovnováhy mezi antropogenními emisemi ze zdrojů a snižování skleníkových plynů pomocí propadů. Konkrétně tedy v druhé polovině tohoto století. A je to všechno jaksi spojeno do jedné věty, do jednoho souvětí s politicky korektním souslovím, které říká, že se tak musí stát na základě rovnosti a v návaznosti na udržitelný rozvoj a úsilí o vymýcení chudoby.
Je tedy zřejmé, že autoři a také i signatáři Pařížské dohody považují globální emise skleníkových plynů a antropogenní emise ze zdrojů za hlavního viníka globální klimatické změny, pokud ta globální klimatická změna tedy existuje. A pak jako hlavní indikátor té globální změny. Tady je hlavní indikátor uváděna průměrná globální teplota a hlavně její nárůst. A tady musím říci, že na tento kánon, na tuto jaksi nezpochybnitelnou pravdu, kterou nás autoři Pařížské dohodě jaksi vybavují, existují i jiné vědecky podložené pohledy. Já bych tady chtěl uvést příklad z článku Nepřímý a přímý termodynamický vliv mokřadů na klima autorů Pokorného, Hesslerové, Huryny a Davida Harpera, jednak z ENKI, o.p.s., Třeboň, jednak z University of Lester. Mezivládní panel - tady cituji z toho jejich článku. Mezivládní panel pro klimatickou změnu se při studiu klimatické změny zaměřuje na hodnoty průměrné globální teploty a varuje před globálním oteplením, které je důsledkem růstu koncentrace skleníkových plynů v atmosféře. Tedy hlavní předpoklad, se kterým IPCC, tedy ten mezivládní panel, pracuje, opomíjí vodu a vegetační pokryv jako mechanismy, které utvářejí klima.
Mír a další v roce 2013 uvádějí. Vodní pára je hlavním skleníkovým plynem, který se do atmosféry dostává přirozeným způsobem a má zásadní vliv na tvorbu klimatu na zemi. Její množství v atmosféře je závislé spíše na teplotě vzduchu než na emisích. Z těchto důvodů je považována spíše za zpětnovazební faktor než faktor, který by mohl mít vliv na klimatickou změnu. Antropogenním způsobem, tedy ve formě emisí, se voda a vodní pára do atmosféry dostává v podstatě stopovým způsobem ze zavlažovacích systémů či z elektrárenských chladicích věží. Je to z hlediska souvislosti s globální změnou klimatu zanedbatelné. ***