Parlament České republiky, Poslanecká sněmovna 2013 – 2017

 

(pokračuje Petr Gazdík)

48.
Vládní návrh zákona, kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů
/sněmovní tisk 1030/ - prvé čtení

Z pověření vlády předložený návrh uvede ministr spravedlnosti Robert Pelikán. Prosím, pane ministře, máte slovo.

 

Ministr spravedlnosti ČR Robert Pelikán Děkuji. Vážený pane předsedající, vážené poslankyně, vážení poslanci, návrh který předkládáme, patří asi k nejvýznamnějším legislativním změnám v oblasti řešení situace nebo vůbec situace dlužníků v poslední době.

Je to návrh, který se snaží poskytnout šanci na nový život těm, kteří upadli do dluhové pasti. To znamená, dostali se do situace, kdy veškeré jejich aktuální i budoucí příjmy a veškerý jejich majetek nedostačují na úhradu dluhů, které mají a většinou už dokonce nedostačují ani na to, aby dokázali splácet jenom úroky a další náklady, které dluhy plodí. To znamená, i když třou bídu s nouzí, tak se jim dluhy neustále zvyšují.

Jak víte, pro lidi, kteří se dostanou do dluhové pasti, již dnes naše právo určité řešení nabízí. To řešení se jmenuje oddlužení. Je to proces, ve kterém odevzdávají nebo by měli odevzdávat své výdělky po dobu maximálně pěti let za podmínky, že dokážou za pět let splatit alespoň 30 % těchto dluhů. Takto se to zavedlo.

Brzy poté, co se to zavedlo, se ale ukázalo, že zavést tam tuto hranici byla chyba. Ze dvou důvodů. Jednak se ta hranice stala de facto nikoliv spodní hranicí, ale de facto normou. To znamená jak soudci, insolvenční správci, tak různí poradci a nakonec i ti dlužníci sami si to přeložili tak, že mají zaplatit ne nejméně 30 %, ale že mají zaplatit 30 %. A jakmile tedy se někomu dařilo zaplatit těch 30 %, tak se nikdo nestaral o to, zda by náhodou nemohl zaplatit taky více.

Tak to byl jeden problém. Druhý problém spočíval v tom, že otázka, zda ten člověk bude nebo nebude schopen splatit právě těch 30 % ve skutečnosti tak úplně nezáležela nebo vůbec nezáležela na tom, kolik si kdy půjčil nebo kolik nadělal dluhů, ale jenom na tom, kdy přišel za těmi poradci, kteří mu poradili, že může tu situaci oddlužením řešit.

Protože, dámy a pánové, když hovoříme o těchto lidech, tak jsou to lidé, kteří, když se na ně díváme, mají často dluhy převyšující jeden milion korun. A přitom jsou to lidé, kteří mají plat třeba 15 tisíc hrubého. Vy byste půjčili takovému člověku milion korun? Samozřejmě že ne. A také jim nikdo milion korun nepůjčil. Párkrát jim někdo půjčil 10, 20 možná 50 tisíc. To, co si půjčili, není to, co dluží. To je třeba desetina toho, co dluží. Jakmile jednou upadnete do dluhové pasti, vaše dluhy začnou naskakovat geometrickou řadou. Takže jakékoliv procento ztrácí jakýkoliv smysl.

Z tohoto důvodu, a už tady nebudu dlouho unavovat, z toho důvodu, že jsme přesvědčeni o tom, že má dál platit římské pravidlo, že impossibilium nulla obligatio, že tedy nemožné nikoho nezavazuje, a že pokud někdo prostě není schopen vydělat za celý svůj život na svoje dluhy, tak je nesmyslné celý jeho život mu tyto dluhy udržovat. Tak z tohoto důvodu po vzoru mnoha zemí a jmenujme jenom Spojené státy, Velkou Británii nebo Německo, chceme tu hranici odstranit. Chceme říci, chceme ji nahradit individuální kontrolou. To znamená, že s tím dlužníkem bude podle míry schopnosti splácet tři, pět nebo sedm let, pracovat a skutečně pracovat insolvenční správce, bude hlídat jeho hospodaření, prodá všechen jeho zbytný majetek. Donutí ho k tomu, aby si šel hledat co nejlepší práci, donutí ho k tomu, aby se naučil hospodařit. To bude rozhodovat soud. A pokud těch tři, pět nebo sedm let podle míry splácení ten člověk bude dodržovat všechna pravidla, která stanoví zákon a která mu uloží insolvenční správce pod dohledem soudce, tak na konci, bez ohledu nato kolik se mu podaří splatit, mu zbytek dluhu bude umazán.

S tím, dámy a pánové, že tím tedy dostane druhou šanci, ale bude to opravdu jenom druhá šance, protože dalších deset let nebude moci do ničeho takového vstoupit. Jinak řečeno, bude to moci učinit jednou za 17 let, tedy reálně dvakrát, nanejvýš třikrát za svůj ekonomický život.

Dámy a pánové, více než půl milionu lidí je v takové situaci, že na dnešní parametry oddlužení nedosáhne, a pokud jim nepomůžeme tím, co tu předkládám, tak jsou odsouzeni k tomu, že oni a jejich rodiny zbytek života budou žít mimo oficiální ekonomiku. Proto se domnívám, že je nezbytné tento návrh podpořit, a vzhledem k tomu, že návrh není technicky nějak složitý, byť je nepochybně závažný, zároveň oznamuji, že budu navrhovat zkrácení lhůty k projednání ve výborech na 40 dnů. Děkuji.

 

Místopředseda PSP Petr Gazdík: Já děkuji panu ministrovi. Nyní prosím, aby se slova ujal zpravodaj pro prvé čtení pan poslanec Jaroslav Borka. Prosím, pane zpravodaji, máte slovo.

 

Poslanec Jaroslav Borka: Dobrý den. Děkuji za slovo, pane předsedající. Vážený pane ministře, dámy a pánové, projednáváme zákon o úpadku a jeho způsobech řešení, tzn. takzvaný insolvenční zákon. V průběhu let se trvale zvyšuje počet vícečetných exekucí, jak tady říkal pan ministr, které jsou v současnosti vedeny proti více než 75 procentům všech dlužníků. Řada z těchto dlužníků se ocitá v tzv. dluhové pasti, jak zde bylo také řečeno, a kdy jeho pohledávky se staly nesplnitelnými, neboť jejich celková výše včetně příslušenství roste rychleji, než jaké dlužníci jsou nebo byli schopni uspokojovat ze svého majetku a svých příjmů. Přibližně 2 % dlužníků, u nichž dochází k exekučnímu vymáhání, je schopno poskytovat měsíčně věřitelům v uložené výši. Přibližně 7 % dlužníků dosáhne ukončení exekuce vedené proti nim. A více než 90 % zadlužených osob v exekuci, je to okolo 655 000, se nachází ve zmiňované pasti. Z tohoto pohledu by návrh zákona mohl být určitým řešením. Avšak jsou tady některá místa, která budou zajisté předmětem diskuze.

Já se domnívám, že předložený návrh dostatečně neanalyzoval dopady návrhu na věřitele, tzn. zejména na instituce finanční, bankovní, potom na stavební bytová družstva, společenství vlastníků a další. Na rozdíl od stávající úpravy věřitel za nařízené odpuštění dluhu ve výši blížící se téměř 100 procentům nedostane prakticky žádné protiplnění. Také zvažování přiměřenosti pohledávek pouze v insolvenčním řízením jdoucím mimo synergicky provázaný systém práva, by mohlo způsobit výrazný nepoměr mezi dlužníky, kteří předmětné pohledávky řádně a včas plní, a dlužníky, kteří ať již vědomě, nebo nevědomě sice apelují na oddlužení, ale splácet nemohou a ani někteří nechtějí.

Je zde ještě další závažná skutečnost, že návrh ve svém zaměření vytváří prostor pro jev spíše nežádoucí, kterým je tedy automatizace oddlužování. Věřím, že zákon, pokud projde prvním čtením a bude dán k diskuzi do výborů, může některé věci odstranit anebo změnit.

Tedy vládní návrh zákona přináší řešení ve variantách, které by mohly podle předkladatele vést k řešení problémů insolvence zadlužených osob. Dovolte mi, abych ještě podotkl, že návrh vám byl doručen jako sněmovní tisk 1030/0 dne 8. února 2017. Děkuji za pozornost.

 

Místopředseda PSP Petr Gazdík: Děkuji panu zpravodaji. Otevírám obecnou rozpravu, do které se jako první s přednostním právem přihlásil pan místopředseda Vojtěch Filip. Poté pan poslanec Martin Plíšek. Prosím, pane místopředsedo, máte slovo.

 

Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Děkuji. Vážený pane předsedající, pane ministře, paní a pánové, já budu úsporný ve svém vyjádření, protože návrh, tak jak je předložen, nezahrnuje řešení, které jsem předpokládal, že insolvenční zákon a jeho novela obsahovat bude. Předpokládám, že se k tomu dostaneme ve druhém čtení, respektive při jednání ve výborech.

Jedná se o to, aby nebyl zcela dlužník zbaven svých procesních práv. To sice zajišťuje § 244 až 243, jedna věta, ale v § 245 to je omezeno natolik, že insolvenční správce přebírá všechny pravomoci a soudy většinou judikují, že nemá dlužník žádná práva, pokud jde o návrh, kterým by například urychlil prodej svého vlastního majetku, a tak zabezpečil větší prostředky do majetkové podstaty, ze které by se mělo plnit. V tomto ohledu považuji tu normu za neúplnou, respektive za podceňující úlohu dlužníka, protože je tady dlužník v podstatě veden jakoby ten, který je jediný, který brání zaplacení svého dluhu, a musí nastupovat insolvenční správce, aby nahradil jeho vůli k tomu plnění. Život je trochu složitější. Já řeknu jeden konkrétní příklad, který dokládá to, jakým způsobem je možné rychleji řešit insolvenci, ale i samotná řešení, která jsou mezi věřiteli a dlužníky.

V případě rozvodu manželství většinou dojde ke sporu mezi bývalými manželi a může dojít ke sporu o nemovitost, která může sloužit k tomu, že by se věřitelé uspokojili na majetku dlužníka, kterým je jeden z manželů. Jestliže se podaří tomu druhému z manželů zablokovat takové řešení, ať už tím, že po třech letech dojde k zákonné změně vlastnictví ze společného jmění manželů na podílové spoluvlastnictví, tak pořád máme před sebou případné vypořádání. A soudní spor se může vést hlavně daleko, a jestliže není žádná vůle nebo žádná možnost, jak by se dlužník mohl, řekl bych, aktivně podílet na zajišťování majetku do té podstaty, tak svým způsobem ho stavíme do role odsouzeného, který jenom čeká na to, jak to insolvenční správce vyřídí.

Problém je i v tom, že může dojít ke konfliktu zájmů mezi dlužníkem a insolvenčním správcem, což se většinou velmi špatně dokazuje, a v tom případě tedy je potřeba, abychom posílili procesní roli dlužníka a nezbavovali ho zcela té aktivní legitimace ve sporu, i když samozřejmě riskujeme, že jeho návrhy, pokud by směřovaly ke zmenšování majetku, by musely být odmítnuty. To se dá řešit. Myslím si, že existuje i docela pozitivní návrh, který by do § 265 odst. 2 insolvenčního zákona, to znamená 182/2006 Sb., se dal prodiskutovat a ve výboru zajistit.

Jsem přesvědčen, že v tomto ohledu je před námi kus práce, který musíme odvést a nemyslím si, že bychom to měli odkládat až po volbách.

Děkuji vám.

 

Místopředseda PSP Petr Gazdík: Děkuji panu místopředsedovi. Dalším řádně přihlášeným do obecné rozpravy je pan poslanec Martin Plíšek. Prosím, pane poslanče, máte slovo.

 

Poslanec Martin Plíšek: Vážený pane místopředsedo, milé kolegyně, vážení kolegové, já musím bohužel říci, že na začátku se chci v souvislosti s tímto návrhem vyjádřit k legislativní aktivitě nebo spíše neaktivitě Ministerstva spravedlnosti. My jsme tady před několika málo týdny projednávali novelu insolvenčního zákona, která měla hodně vznešených cílů, boj s konkursními mafiemi, boj proti neoprávněným a šikanózním podáním, upřesňovaly se tam příslušnosti soudů, insolvenčních správců atd. atd. Ta debata se tady vedla velmi podrobně a my tady vidíme, že pár měsíců poté, prakticky v závěru volebního období, nám Ministerstvo spravedlnosti a vláda pošlou další novelu insolvenčního zákona.

Já si myslím, že veřejnost a občané, když vidí, kolik novel jednoho daného zákona tady schvalujeme za sebou v řádu několika týdnů a měsíců, musejí být velmi znejistěni, navíc poté, co ta pozdější novela ještě upraví něco jinak než ta předchozí.

Já bych spíše očekával vzhledem k tomu, že máme například zastaralé procesní předpisy, že nám ministr spravedlnosti splní úkol, který je v programovém prohlášení vlády, a předloží nám nové procesní předpisy, tedy nový občanský soudní řád a nový trestní řád, že předloží včas zákon o bezplatné právní pomoci a že jeho stranická kolegyně paní poslankyně Válková nebude muset na poslední chvíli načítat tuto úpravu do naší poslanecké novely zákona o advokacii, že předloží včas a v předstihu zákon o znalcích a zákon o tlumočnících, což je úprava, která je tady padesát let stará, která nepochybně zasluhuje novou úpravu, ale ne v závěru volebního období. Já jen připomínám, že jsem v této věci už loni předložil vlastní novelu.

Jenom chci říci, že tady bohužel projednáváme často zbytečné útržkovité novely a v případě tohoto sněmovního tisku jsem přesvědčen, že pokud by byly náhodou schváleny, nadělají více škody než užitku.

Tato předkládaná novela je podle mého názoru morálním hazardem, který říká, že dluhy se nemusí platit a že smlouvy se nemusí dodržovat. Tato novela pokračuje v trendu pošlapávání práv věřitelů. Já bych dokonce řekl, že z mého pohledu dochází k porušení ústavního práva na ochranu vlastnictví věřitelů a zároveň /a k tomu se v argumentaci potom ještě dostanu/ přináší náklady a ztížení pozice nejenom věřitelům, ale i státu z hlediska dalších výdajů ze státního rozpočtu, které ovšem touto novelou vůbec nejsou kryty, resp. nejsou kryty ani při debatě s Ministerstvem financí.

Řeknu na závěr obecný soud. Potom se dostanu k jednotlivým připomínkám, ale to shrnující je, že novela bohužel umožní oddlužení osobám prakticky nemajetným, kterým bude stačit pouze snaha o uspokojení věřitelů. Věřitelé nebudou moci jakkoli ovlivnit splácení svých pohledávek. Z mého pohledu by oddlužení mělo představovat výjimku při splnění přesných a přísných pravidel, a navržená novela tento princip opouští a umožňuje bez větších obtíží vydání nějakého generálního pardonu. Jak jsem zmínil, ten zásah do vlastnických majetkových práv věřitelů je tam poměrně zřejmý.

Novela tvrdí, že jejím cílem je oddlužení osob, které v tuto chvíli nemohou být oddluženy, jelikož nesplňují zákonní kritéria pro oddlužení, zejména nejsou schopny splnit povinnost zaplatit věřitelům 30 % svých závazků během pěti let. Já nesouhlasím s tím, že by tato spoluúčast v jedné variantě oddlužení, těch 30 %, měla být ze zákona vypuštěna. To je skutečně cesta do pekel, která nejen současným, ale i potenciálním dlužníkům říká: No, tak ono to nějak dopadne, uplyne lhůta, vy nemusíte splatit nic a budete oddluženi. Myslím si, že to je velmi špatné a že stát tímto nedává dobrý příklad.

Novela chce do systému oddlužení přivést 655 tisíc lidí. Jak už jsem zmínil, zcela znejistí věřitele a s velkou pravděpodobností povede k masivnímu zneužívání institutu oddlužení.

Ministerstvo spravedlnosti ve své zprávě o dopadech regulace přiznává, že pouhá 2 % dlužníků v exekuci jsou schopna během pěti let dosáhnout minimálního nutného uspokojení 30 % průměrné výše pohledávek v oddlužení.

V současné době je v rámci oddlužení 103 tisíc lidí, 1,2 % dospělé populace. Ti zaplatí insolvenčním správcům a na odměnách a náhradách hotových výdajů 1,1 mld. Kč ročně. Pan ministr Pelikán uvedl na semináři 23. září v Poslanecké sněmovně, že si odměnu pro insolvenční správce dokáže představit ještě vyšší. Takovou sumu si pak dělí jen několik velkých hráčů na trhu. Ministerstvo přiznalo, že v současné době dostávají přiděleny téměř dvě třetiny nových věcí především tři skupiny insolvenčních správců.

A teď se dostávám k nákladům státu, protože - jak už jsem zmínil - nejde jenom o negativní dopad na věřitele, ale na stát a na státní rozpočet, a to si myslím, že by mělo zajímat poslance napříč politickým spektrem. Průměrné náklady státu na správu a vedení jednoho oddlužení se pohybují kolem 9248 Kč. Celkové náklady na oddlužení stávajících 103 tisíc lidí v oddlužení jsou tak přes 950 mil. Kč. V případě přijetí novely odhaduje Ministerstvo spravedlnosti, že v roce 2020 by mohl počet nových oddlužení dosáhnout 39 tis. nových věcí za rok, když vidíme 26 tisíc v roce 2016. Jenom upozorňuji na toto číslo. Počítá tak s navýšením nápadů těchto případů až o 50 % ročně.Já se jenom ptám, s jakými výsledky, protože o tom jsem hovořil na začátku svého vystoupení.

Celkové náklady státu na oddlužení cílové skupiny zákona, tedy všech lidí v dluhové pasti, by byly nejméně 9 mld. Kč.

Takže nejenže porostou náklady státu, ale zároveň stát přebírá záruku za dalších 49,5 mld. Kč na odměnách insolvenčních správců. Každý ekonomicky aktivní občan České republiky tak insolvenčním správcům ze svých daní dává záruku ve výši 9900 Kč.

Jak už jsem tady zmínil před chvílí, Ministerstvo financí odmítlo Ministerstvu spravedlnosti zvýšit jeho kapitolu o požadované výdaje. Pan ministr Pelikán tak zavazuje budoucí vládu k výdajům, které nemá vůbec v rámci jak svého současného rozpočtu, tak v rámci rozpočtového výhledu, pokryté.

Ministerstvo spravedlnosti v průběhu meziresortního připomínkového řízení sice opustilo myšlenku zákonem stanoveného ochranného limitu pro zpeněžení obydlí povinného v rámci oddlužení v podobě tisícinásobku normativních nákladů na nájemní bydlení pro jednu osobu podle zákona o státní sociální podpoře, v praxi by tak například insolvenční správce nemohl zabavit a prodat byt, který stojí méně než 7 miliónů korun.

Nově navrhuje, že tyto násobky nebudou uvedeny v zákoně, ale ve vyhlášce, což je taky otázka, jestli vůbec takto lze v prováděcím právním předpisu tyto finanční údaje a tyto dopady učinit, jestli by toto nemělo být skutečně stanoveno v zákoně. Ale já trošku vůbec zpochybňuji, jestli je to v tomto případě účelné.

Jedním z motivů pro zavedení 0 % hranice oddlužení je pomoc ve vyloučených lokalitách. Bohužel takové oddlužení pro jedince žijící ve vyloučených lokalitách nelze považovat za relevantní nástroj, jelikož ti nelegální nebo, chceme-li, černí poskytovatelé půjček na žádné oddlužení nehrají, tam to skutečně probíhá jinak. Já jenom tady chci říci, že my jsme nedávno přijali např. zákon o spotřebitelském úvěru, který by měl vést k větší odpovědnosti těch, kteří si např. chtějí brát půjčku. Ale tady chci jenom říci, že řešení tedy není zavádět nějaké nové kategorie do insolvenčního práva, ale řešit tu otázku v rámci spotřebitelských úvěrů, adresného sociálního systému, včasné vymahatelnosti práva, boje proti řekněme šedé, nelegální ekonomice a nikoliv toto řešení přinášet v rámci insolvenčního zákona. Je to tedy komplex celé řady problémů, nepochybně opatření ve vztahu k finanční gramotnosti obyvatelstva. A mě by zajímalo, proč u tak důležitého zákona např. není přítomna paní ministryně práce a sociálních věcí, ministr financí, jak jsem tady před chvílí hovořil, z hlediska dopadů na státní rozpočet. Jenom chci říci, že problematika oddlužení nebo dluhové pasti nebo neschopnosti splácet své závazky rozhodně není jenom rezortu spravedlnosti, přestože se tady chce v jednom zákonu řešit celá spleť problémů, která ale je k horšímu a nepřinese pozitivní efekt.

Co je důležité, s novelou nesouhlasil Nejvyšší soud České republiky a předsedové krajských soudů České republiky, kteří říkají: Chápeme, že vláda má nějaký politický záměr, nicméně přesahuje to možnosti soudů. Ty spisy se prostě nebudou dát vyřídit a na těch soudech nebudou mít možnost je vyřešit a jak říkají soudci, dokonce je kam dát. Tady vidíme zase nový trend, který je u této vlády častý, zvyšování zátěže na nejrůznější subjekty, ať už občany, podnikatele, firmy, v tomto případě soudy. Pokud se ale zavede nefunkční administrativně a personálně náročný systém, tak stejně z hlediska toho, že soudní moc je samozřejmě nezávislá a samostatná, tak nedosáhneme těch cílených efektů, které si tento zákon klade. Z mého pohledu jde o jakousi předvolební politickou vábničku socialistů, tedy sociální demokracie ve spojení s panem ministrem Pelikánem, protože jde skutečně o podporu jedné skupiny obyvatel vůči druhým, to znamená podporu dlužníků, ale z mého pohledu nejde ani o podporu dlužníků, protože oni se ze své dluhové pasti a ze svých problémů na základě tohoto zákona nedostanou. Naopak, vymahačské firmy, nelegální prostředky po tom, co uplynou ty lhůty, budou naopak mít daleko větší možnosti, jak vůči nim zasáhnout a já vůbec nechápu, že sem tento socialistický návrh přišel.

Ale nejde jenom o názory Nejvyššího soudu a krajských soudů. S novelou nesouhlasí ani Hospodářská komora, ani Svaz průmyslu, dokonce ani další ekonomické a hospodářské subjekty. Ministerstvo spravedlnosti se ve zprávě RIA odmítlo zabývat analýzou dopadů nulové hranice pro splácení dluhů na obce v České republice, a to přesto, že lidé jen na nájemném ve čtyřech největších městech České republiky dluží přes 1 mld. korun. Takže zde máme nesouhlasné stanovisko Nejvyššího soudu, krajských soudů, Svazu průmyslu a dopravy, Hospodářské komory a Svazu měst a obcí. Já jenom říkám, že to jsou poměrně silné a reprezentativní subjekty a jenom vás, milé kolegyně a vážení kolegové, chci na tato jejich stanoviska odkázat a neměli bychom je přehlížet, měli bychom je brát skutečně vážně.

To, jakým způsobem byla tato novela projednávána v Legislativní radě vlády, to už je samostatná kapitola. Já pamatuji doby, kdy bez projednání zásadních zákonů a zásadních novel zákonů v Legislativní radě vlády nemohl návrh zákona odejít na vládu ke schválení. Tady vidíme, že byla udělena výjimka z projednávání Legislativní rady vlády. Sešli se dva páni ministři, pan ministr Pelikán, pan ministr Chvojka; pan ministr Pelikán mu zřejmě řekl - no já nevím, jak v té Legislativní radě na tom plénu by tato novela dopadla, moc se tím nezdržujme a prosím, udělejte stanovisko předsedy Legislativní rady vlády. Pan ministr, předseda Legislativní rady vlády vyhověl a máme tady stanovisko předsedy Legislativní rady vlády. Ale i v tom stanovisku předsedy Legislativní rady vlády ministra Chvojky se uvádí, že zcela chybí hodnocení dopadů regulace na věřitele. O tom jsem tady v předchozím vystoupení hovořil, že ten negativní dopad na věřitele tady je, a to zejména na systémové věřitele a tzv. nedobrovolné věřitele, to znamená na banky, finanční instituce, pojišťovny a jiné poskytovatele půjček. To znamená ta RIA není úplná a chybí tam dopad na dotčené subjekty, když ten zákon do práv těchto dotčených subjektů výrazně zasahuje.

Je zřejmé, že proces oddlužování je již v současné době v České republice spíše nadužíván či případně je dokonce zneužíván, přičemž navržená novela tento trend ještě více prohloubí. V České republice je v přepočtu na počet obyvatel každoročně schvalováno oddlužení pro 2,2 a násobek osob než v Německu či Rakousku. Pro zmíněný nepoměr není možné hledat vysvětlení v sociálních rozdílech ve zmíněných zemích, neboť např. při srovnání zmíněných zemí podle míry ohrožení chudobou je na tom Česká republika - tady to ohrožení je přibližně desetiprocentní - dokonce lépe než Rakousko či Německo, kde je to přibližně 15 %. Takže i v tom srovnání s těmi zahraničními zeměmi, jak je nám tady říkáno, kde všude takto postupují, musíme také vycházet ze socioekonomické situace v té dané zemi a také musíme vycházet z toho, jak funguje soudní systém, jak funguje sociální systém apod. Není možné tyto věci vytahovat z kontextu a mně tady chybí skutečně přístup a postup jiných ministerstev a jiných úřadů.

Internetové reklamy lákající občany Slovenska na oddlužení v České republice naznačují, že stávající systém v České republice je již dnes výrazně benevolentní a asi i zajímavý pro cizince z okolních států. V neposlední řadě je téma oddlužení fyzických osob, zejména tedy podnikajících, předmětem rozhovorů na úrovni Evropské unie. Na ta jednání jezdí pan ministr Pelikán nebo jeho zástupci vyjednávat. V dohledné době je tak možné očekávat návrh směrnice, která může tuto oblast regulovat zcela jinak. A tady jsme zase u toho, jak se v České republice tvoří legislativa. Nedávno jsme schvalovali novelu insolvenčního zákona, která se tvářila, že byla údajně o něčem jiném než o oddlužení, teď se dostává tato novela a v budoucnu nás možná čeká po tom, co by vyšel nějaký předpis Evropské unie, další novela. To znamená novela střídá novelu a mně vadí to řešení pouze po těch krůčcích, po tom, zalíbit se určitým skupinám.

Takže to rozšíření možností navýšit množství případů, kdy by došlo k poškození věřitele, je pro mě nepřijatelné, stejně tak jako opuštění té hranice 30 %. Když to shrnu, tato novela, kterou bych označil za socialistický experiment, je skutečným morálním hazardem, který útočí na práva nejen věřitelů, ale i na státní rozpočet, na obce a ve svém důsledku poškozuje věřitele a nepomáhá dlužníkům, kteří jsou v trvalé dluhové pasti. Ve výsledku jim totiž stejně nepomůže. To, že tady samozřejmě může být i ústavní problém z hlediska zásahu do majetku a práv věřitelů, je také závažná připomínka. A to, že ta novela útočí na princip, že dluhy se mají plnit a platit a že smlouvy se mají dodržovat, je zcela zřejmé.

Proto asi nepřekvapí po těch desítkách připomínek, které jsem tady zmínil, že navrhuji, aby Poslanecká sněmovna zamítla tento návrh již v prvním čtení. Pokud by tento návrh neprošel, dávám návrh na vrácení tohoto zákona předkladateli k přepracování. Pokud by ani tento návrh neprošel, dávám návrh na prodloužení projednávání této novely o 30 dnů. Děkuji za pozornost.

 

Místopředseda PSP Petr Gazdík: Děkuji panu poslanci Plíškovi. Dalším řádně přihlášeným do obecné rozpravy je pan poslanec Pavel Blažek. Prosím, pane poslanče, máte slovo.

 

Poslanec Pavel Blažek: Dobrý den, děkuji za slovo. Nevím, odkud začít. Snad tedy začnu připomínkou svých vlastních slov před asi dvěma lety, kdy jsem varoval tuhle Sněmovnu před neustálým posilováním postavení dlužníka na úkor věřitelů, netuše, kam až to dovedeme po těch dvou letech. Tento návrh zákona, který se dá označit za vynikající politický předvolební marketing, kdy média budou v zásadě informovat o tom, že vláda - ale tady se ostatní vládní strany hrozně mýlí, že z toho něco budou mít, budu říkat hnutí ANO - se zajímá o ty nejpotřebnější a předkládá různé návrhy, které jim velice pomůžou v jejich tíživé sociální situaci. Já to marketingově nepodceňuji, protože tyhle věci mívají vliv na voliče. Jenom připomenu - geniální marketingový tah Andreje Babiše bylo EET. Nikoliv proto, že to má nějaký vliv na placení daní, ono to zas tak veliké nebude. Nicméně u nás existují skupiny obyvatelstva, které z různých důvodů nesnášejí slovo podnikatel, a tyto skupiny obyvatel mnoho let volily například komunistickou stranu, nebo částečně socdem a doufaly, že s těmi podnikateli někdo zatočí. A teď se dozvěděly ve zkratce, že ten, kdo s nimi zatočí a zatáčí, je Andrej Babiš. A ejhle, ono to fungovalo. Myslím teď marketingově. Budu se vždycky divit ostatním stranám v koalici, že u tohoto svítily. Protože bylo od začátku jasné, že jim to žádné body nepřinese. A hnutí ANO tímto opravdu geniálním marketingem, to se zase musím sklánět, bere klasickým levicovým stranám, nebo pan Andrej Babiš by řekl tradičním, jako KSČM a ČSSD, voliče na základě jejich vlastních hlasů. No to se lépe nedá udělat.

A v této věci jsme na tom podobně. Hnutí ANO velmi dobře ví, že dlužníků, to určitě znají i přesná čísla, byly to statisíce, možná miliony. A tito lidé, když se dozvědí - oni ten zákon dopodrobna nebudou studovat, ale budou mít titulky v různých novinách - pozor, přichází oddlužení, nemusíte platit dluhy. Do těch podrobností oni dále nepůjdou. Rozšíří se to mezi nimi. Ucítí možnost, že platební morálka, kterou už teď mnozí nemají, může ještě dále klesnout. Dozvědí se, že je to vlastně nemusí nic stát. A třeba se podaří i to, že přesně budou vědět, komu v těchto volbách dát hlas. Pokud si znovu ČSSD myslí, že na tomto něco vydělá, nevydělá na tom vůbec nic. Ty hlasy dostane hnutí ANO, protože personifikováno, tento návrh zákona bude samozřejmě velmi šikovně směřován k hnutí ANO. A já říkám, můžu to vlastně obdivovat, protože ten politický marketing je na nevídané úrovni a je velmi dobře udělaný. Blahopřeji ČSSD, že se na tom spolupodílí a neustále různými kroky přesouvá svoji voličkou základnu směrem k hnutí ANO. Ale s tím už člověk nic nenadělá. V zásadě - a teď budu ironický sám k sobě - část voličů přešla samozřejmě od nás k hnutí ANO a teď díky působení v této vládě si ještě bere vaše voliče a vy k tomu ještě s ním hlasujete o těchto návrzích. Ale takový je život a já se s tím mohu jenom smířit.

Pokud jde o tento zákon, opravdu bych pana ministra jenom rád upozornil, a teď nepůjdu úplně do detailů, na psychologický efekt tohoto návrhu a toho, jak o tom budou média informovat. Budou informovat tak, že se chystá oddlužení. To bude ta mediální zkratka. A věru žádný dobrý účinek to mít nemůže na platební morálku i těch, co splácet mohou. Samozřejmě když ucítí tu možnost, i ti, co na to mají a jsou v tuto chvíli připraveni plnit své závazky, si řeknou - proč bychom to měli dělat, když jiní nemusí, a začnou uvažovat o variantách, o kterých doteď netušili, a budou se je samozřejmě snažit využívat.

Sám jsem obdržel spoustu a spoustu připomínek k návrhu tohoto zákona a myslím si, že je správné, abych s těmito připomínkami do diskuze seznámil Sněmovnu. Těch připomínek je hodně. Takže budu dokonce ještě tak hodný na pana ministra, že udělám jenom výběr těch připomínek, nebudu je číst všechny, protože se jich objevilo opravdu hodně.

Hlavním cílem novely je takzvaná reforma osobních bankrotů, respektive chceme řešit situaci lidí, opakovaných dlužníků, kteří jsou řadu let v exekučním řízení a nejsou schopni se z dluhové pasti takzvaně jakkoliv dostat. Cílem, který se deklaruje, je tedy poskytnout dlužníkům legální "druhou šanci" a dosáhnout návratu ekonomicky vyloučených osob do legálního aktivního ekonomického života. Návrh však neřeší situaci takovéto části dlužníků, ale přichází s takzvaným řešením, které je plošné. Týká se tedy všech lidí v exekučním řízení, i těch, kteří zvládají své dluhy platit, a má navíc refraktivní charakter, neboť návrh konkrétně směřuje k tomu, aby při rozhodování o oddlužení nebyla již zkoumána schopnost dlužníka uhradit své dluhy, ale pouze jeho schopnost hradit náklady řízení, konkrétně odměnu 1 089 korun měsíčně na insolvenčního správce.

Navrhuje se zde, že i při nulovém splácení dluhů lze dosáhnout úplného oddlužení. Reálně by přijetí návrhu znamenalo, že dlužník bude osvobozen již po třech letech, pokud uhradí alespoň 50 % přihlášených pohledávek, po pěti letech, pokud uhradí alespoň 30 % přihlášených pohledávek - tato praxe platí již dnes -, nebo, a to je nejhorší, po sedmi letech bude zcela oddlužen, a to bez ohledu na výši uhrazených pohledávek. Tedy i v případě, že nezaplatí ze svých dluhů vůbec nic. Návrh lze hodnotit de facto jako vyvlastnění majetku věřitelů. Věřitelům by předloženým návrhem vznikla značná škoda v odhadu, snad si můžu dovolit říci, desítek miliard korun. A jeho plošné nasazení na všechny případy nesplácených dluhů bude navíc otevřenou pobídkou k dalšímu budoucímu beztrestnému zadlužování.

Návrh byl připraven nestandardně, ale o tom zde již hovořil pan kolega Plíšek, to nechci opakovat. Myslím si, že by bylo správné nejdříve zpracovat ekonomickou analýzu, která by řádně kvantifikovala rozsah závazků předlužených osob, definovala a vyčíslila počet dlužníků s mnohočetnou exekucí, kteří mají zájem na řešení svého úpadku, jasně popsala a vyčíslila překážky pro vstup do oddlužení za stávajících podmínek, a teprve následně zpracovat případnou novelu zákona o insolvenci, která by přinesla řešení pro osoby v dluhové pasti při maximalizaci benefitů pro stát a minimalizaci dalších nákladů pro věřitele.

Navržená možnost oddlužení, byť v delším trvání za sedm let namísto běžných pět let i ve variantě bez jakéhokoli uspokojení přihlášených pohledávek nezajištěných věřitelů, dnes min. 30 %, jen s podmínkou úhrady odměny a nákladů insolvenčního správce je nepřiměřeným zásahem do práv věřitelů, zejména ústavně zaručeného práva vlastnit majetek. Je přitom třeba zdůraznit, že zdaleka ne každý věřitel je spoluviníkem vzniku svých pohledávek. Mnozí věřitelé postupovali zcela zodpovědně a stali se obětí nezodpovědnosti jiných. A někteří dokonce vůbec vznik a výši svých pohledávek nemohli ovlivnit. Například společenství vlastníků jednotek, poškození (nesrozumitelné) pohledávek za náhradu škody a podobně.

Úprava by výrazně usnadnila spekulativní zneužívání oddlužení. Již nyní někteří dlužníci před podáním insolvenčního návrhu "optimalizuji", to je takové moderní používané slovo, tak proto říkám v uvozovkách, aby se nestalo úplně normálním to slovo, své závazky navýšením zadlužení, aby zbytečně neuhradili výrazně více než povinných 30 % svých závazků. Odstranění hranice minimálního uspokojení nezajištěných věřitelů by umožnilo podobné jednání v mnohem větší míře a fakticky určité skupiny dlužníků motivovalo ke zcela nezodpovědnému zadlužování.

Stejně tak dlužník, který pracuje lidově řečeno načerno či v zahraničí a je evidován na úřadu práce, je nynější právní úpravou tak či onak nucen uhradit alespoň 30 % přihlášených pohledávek. Podle návrhu by takový tlak zcela zmizel. Navrhovaná právní úprava tedy nezvyšuje motivaci dlužníka vrátit se do systému legálního zaměstnání, ale naopak navyšuje motivaci setrvat mimo něj, neboť se zvyšuje rozdíl mezi prostředky, které dlužník vynaloží k dosažení oddlužení v případě vstupu do legálního systému zaměstnání, oproti prostředkům, které vynaloží k dosažení oddlužení při setrvání mimo něj. Návrh stanoví maximální hranici souhrnu pohledávek, na kterou již dlužník musí vždy uhradit alespoň 30 % pohledávek. Stanovená maximální výše pohledávek nezajištěných věřitelů, tisícinásobek existenčního minima neboli 2,2 mil. korun, je však nepřiměřeně vysoká. Není běžné mít nezajištěné závazky v takové výši, která je typická spíše pro nezajištěné úvěry typu hypoték. Vláda v tzv. RIA ostatně uvádí, že průměrná výše nezajištěných pohledávek je cca 400 až 800 tis. korun. Pokud dlužník nahromadil takovouto sumu nezajištěných pohledávek, jedná se již zpravidla o dlužníka mimořádně nezodpovědného nebo dokonce o dlužníka s až podvodnými úmysly.

Možnost oddlužení splněním splátkového kalendáře, jestliže dlužník v době tří let od schválení oddlužení splátky nezajištěným věřitelům alespoň 50 % jejich pohledávek, je dalším zásahem do práv věřitelů. Bonitní dlužník schopný ve třech letech uhradit splátkami více než 50 % pohledávek, by byl schopen během pěti let dnes podle stávající právní úpravy uhradit nejméně 83 % pohledávek. Úprava by nevedla k vyššímu uspokojování věřitelů, jak je někdy o návrhu zákona tvrzeno, ale naopak k nižšímu. Tato změna má údajně směřovat k vyšší motivaci dlužníka k výdělečné činnosti. Motivace dlužníka by přitom měla být kromě jeho vlastního zájmu na řádném průběhu oddlužení zajištěna spíše dohledem a působením insolvenčního správce než přehnaným osvobozením od placení dluhů.

Zodpovědný dlužník, který se poctivě snaží uhradit své dluhy, maximalizuje své příjmy tím, že přijme druhé zaměstnání, že začne na vedlejší činnost podnikat dávno před zahájením insolvenčního řízení. Těžko tedy předpokládat, že by dodatečná motivace mohla vést k jakémukoli navýšení jeho příjmů.

Vynětí obydlí ze zpeněžení by přivodilo zásadní nerovnost mezi dlužníky. Postavení dlužníka, který bydlí ve vlastní nemovitosti a nemusí platit nájemné, je mnohem lepší než postavení dlužníka, který má ze zabavitelné částky po dobu oddlužení uhradit nejen své základní životní potřeby, ale i nájemné. Dlužník, který se před zahájením insolvenčního řízení aktivně snažil uspokojit své věřitele prodejem svého obydlí, je tak znevýhodně proti dlužníkovi, který problémy ignoroval a své obydlí si ponechal. Zároveň taková úprava opět podstatně snižuje možnost uspokojení nezajištěných věřitelů.

Cenová hranice, od které musí dlužník své obydlí ke zpeněžení vydat, navíc nemá být stanovena zákonem, ale pouhým prováděcím předpisem. To odporuje ústavnímu principu, aby zásahy do majetku občanů, a to jak věřitelů, kterým je odnímáno uspokojení, tak i dlužníků, kteří jsou nuceni vydat, byly určeny zákonem. Je nevhodné, aby takto zásadní hranice byla určena jen prováděcím předpisem bez debaty v Poslanecké sněmovně. A to tím spíše, že v meziresortním připomínkovém řízení byla navržená nepřiměřeně vysoká hranice podrobena tvrdé kritice. Bylo by tedy absurdní, aby zákon (nesrozumitelné) stanovení této hranice podzákonným předpisem právě ministerstvu, které navrhovalo tuto nesmyslně vysokou hranici.

Pracovní skupina pro novelu insolvenčního zákona, která byla ustavena na Ministerstvu spravedlnosti, nedoporučila hlavní teze novely s odkazem na to, že nejsou známy jakékoli ekonomické analýzy, které by odůvodňovaly potřebu navrhovaných změn, zejména pak masivní oddlužení. Pokud bychom vyšli z počtu osob v exekuci, jednalo by se o cca 260 mld. korun českých. Naopak, tato skupina navrhovala nezavádět paušální řešení do budoucna, to jest neměnit stávající stav, jen řešit tzv. potřebné dlužníky individuální cestou. Pokud chce stát řešit předlužené osoby, které nejsou schopny dosáhnout dnešních podmínek oddlužení, tj. prokázání, že je dlužník schopen uhradit min. 30 % přihlášených pohledávek, jeví se pro samotný stát i pro věřitele jako daleko lepší a rovněž i nákladově výhodnější definovat potřebné dlužníky na základě stanovených parametrů a tyto pohledávky těchto dlužníků od věřitelů za stanovenou cenu odkoupit.

Při závazku státu uhradit věřitelům 20 % z výše deklarovaného objemu pohledávek by stát uhradit celkově 52 mld. korun, i kdyby tuto možnost připustil pro všechny dlužníky. Při úhradě nákladů do navrhované novely insolvenčním správcům, tj. 1089 korun měsíčně a 12 krát sedm let dlužník je i při nulové variantě, kdy není povinen uhradit za sedm let ani korunu, povinen hradit insolvenčnímu správci měsíční odměnu ve výši 1089 korun měsíčně, jinak se neoddluží. A deklarované (nesrozumitelné) pohledávek všemi dlužníky bude insolvenčním správcům zaplaceno cca 59 mld. korun. Z tohoto jednoduchého příkladu vyplývá, že pokud by dlužník uhradil státu odpovídající nákladům vynaloženým na insolvenčního správce, tak by stát inkasoval 59 mld. korun a tedy vydělal sedm miliard korun, a to ještě před tím než by jakýkoli dlužník uhradil cokoli navíc.

Pokud chce stát sám benefitovat na oddlužení tím, že sníží výdaje na sociální dávky dlužníků a současně bude inkasovat vyšší daně a odvody, bylo by vyloženě nemravné, pokud by tohoto výsledku chtěl dosáhnout čistě na úkor věřitelů. Naopak by bylo spravedlivé, aby stát nesl podstatnou část nákladů oddlužení, ze kterého sám chce benefitovat.

Další variantou řešení předlužených osob je zachovat stávající hranici 30 % a dobu oddlužení pět let a zohlednit zvýšené benefity státu na oddlužení aktivním zapojením státu ve formě mimořádné sociální dávky pro dlužníka. Tato varianta může být vhodnější pro stát o cca 100 mld. korun než předpokládaná novela. Mimořádná sociální dávka by dorovnala rozdíl mezi dosaženým uspokojením nezajištěných věřitelů a stanovenou hranicí pro minimální plnění ve výši 30 %. Sociální problém by tak podle některých názorů byl vyřešen v rámci sociálního systému. Lze přitom očekávat, že přiznaná sociální dávka bude podstatně nižší než jsou náklady na zaměstnanou osobu s konečným benefitem pro stát ve výši 100 mld. korun.

Cílem tedy je napřed zpracovat ekonomickou analýzu, nebo tak by to mělo býti, a potom předkládat nějaké návrhy novely zákonů.

Dámy a pánové, já jsem zde přečetl některé připomínky. Není to úplně tak, že bych se se vším ztotožňoval, nicméně je dobré, aby se všechny tyto připomínky staly podkladem pro naši diskusi o tomto zákonu. Návrh na zamítnutí a případné vrácení navrhovateli k přepracování už zazněl, já se k němu jenom touto formou připojuji a zatím vám děkuji za pozornost.

 

Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Děkuji panu poslanci Pavlu Blažkovi. Další vystupující v rozpravě je pan poslanec Klaška, který je připraven, očekával vystoupení. Máte slovo, pane poslanče.

 

Poslanec Jaroslav Klaška: Děkuji za slovo, pane místopředsedo.

Kolegyně, kolegové, pane ministře, dobré popoledne. Dovolte mi, abych se také vyjádřil k projednávané novele insolvenčního zákona. Řešíme tady vlastně problém dlužníků a věřitelů, řeší se už celé toto volební období a minimálně do něho spadají dva zákony. Za prvé to byl zákon, který už Sněmovnou prošel, o spotřebitelském a hypotečním úvěru, a teď tedy insolvenční zákon. Možná do toho taky ještě svým způsobem vstupují exekuce.

V zákoně o spotřebitelském a hypotečním úvěru, který byl připravován dlouhou dobu, jsme řešili zejména stranu věřitelskou, predátorské praktiky různých věřitelů a myslím si, že poměrně tvrdou legislativní úpravou, nebo nějakou restrikcí, regulací jsme dosáhli toho, že všichni věřitelé se musejí chovat zodpovědně, že budou licencováni Českou národní bankou, že budou dozorováni i takzvaní nelegálové a že nadále nebudou možné tyto predátorské praktiky. Byla dokonce zakázána rozhodčí doložka. Tolik ke straně věřitelské. Ale je to vztah vždycky mezi věřitelem a dlužníkem a i na straně dlužníků je potřeba řešit to stejné, aby i oni zvážili své možnosti a byli nějakým způsobem zodpovědní a dokázali své závazky splácet. Nemůže jim být také úplně jedno, jak záležitost dopadne.

Návrh novely insolvenčního zákona byl připraven Ministerstvem spravedlnosti a bohužel neprošel řádným projednáním v Legislativní radě vlády. Vláda o něm hlasovala pouze na základě stanoviska předsedy Legislativní rady vlády. Hlavním cílem je reforma takzvaných osobních bankrotů, respektive cílem je řešit situaci lidí předlužených, opakovaných dlužníků, kteří jsou řadu let v exekučním řízení a nejsou schopni se z dluhové pasti jakkoliv dostat. Deklarovaným cílem je tedy poskytnout dlužníkům legální druhou šanci a dosáhnout návratu ekonomicky vyloučených osob do legálního aktivního ekonomického života.

Návrh však neřeší situaci deklarované části dlužníků, ale přichází s plošným řešením, které se týká všech lidí v exekučním řízení, tedy i těch, kteří zvládají své dluhy platit, a má navíc retroaktivní charakter. Návrh směřuje k tomu, aby při rozhodování o oddlužení již nebyla zkoumána schopnost dlužníka uhradit své dluhy, ale pouze jeho schopnost hradit náklady řízení, konkrétně odměnu 1 089 korun měsíčně na výlohy insolvenčního správce. Navrhuje se zde, že i při nulovém splacení dluhů lze dosáhnout úplného oddlužení. To si lze jistě představit, ale v případech mimořádných, v případech jakýchsi osobních tragédií, kdy nelze opravdu objektivně po daném dlužníkovi, kdy danou situaci nezavinil, nezpůsobil, dostal se do ní ne vlastní vinou, může se to stát, v takovém případě to jako mimořádnou záležitost lze takto řešit.

Otázkou je ale, co všichni ostatní dlužníci, protože obě strany si musí být vědomi jakési své zodpovědnosti. Je to vztah mezi nimi. Věřitel se musí přesvědčit o tom, že jeho dlužník je schopen řádně splácet i s případným rizikem nějakých nepředvídatelných okamžiků nebo situací v životě, stejně tak dlužník k tomu má přistupovat ne s tím, že už na začátku nemá zájem dluh splatit, ale má mu být umožněno si půjčit s tím, že svému dluhu má řádně dostát. Dluhy se skutečně platit mají.

Proto bychom rádi, pokud zákon dál projde legislativním procesem, aby byl řádně komunikován. Těšíme se na jeho případné pokračování a velmi rádi bychom celý systém, celý mechanismus vydiskutovali, zejména tedy nějakou ekonomickou analýzu, nějaké dopady, které úprava vyvolá, protože kolegové tady různě argumentovali miliardami, možná desítkami miliard, které jsou ve hře a nevíme přesně, jaké to bude mít dopady celkově jak na státní rozpočet, tak na dlužníky a na celý tento systém.

Děkuji za pozornost.

 

Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Děkuji panu poslanci Klaškovi. Nyní se přihlásila do rozpravy paní poslankyně Jana Černochová. Prosím, paní poslankyně, máte slovo. (V sále je velký hluk!)

 

Poslankyně Jana Černochová: Děkuji, pane místopředsedo.

Ke všem argumentům proti návrhu tohoto zákona považuji za velmi důležité i připomínky Svazu měst a obcí České republiky, které tady zatím nezazněly, že nějaké proběhly. A vězte, že jich proběhlo hodně. Města a obce České republiky a jimi zřizované či zakládané právnické osoby, zejména dopravní podniky, či správci bytového fondu patří mezi významnou skupinu věřitelů, přičemž celá řada pohledávek vzniká obcím za poskytování veřejných služeb. Například odpadové hospodářství a tak dále. Obce na rozdíl například od poskytovatelů spotřebitelských úvěrů se tak do postavení věřitelů často dostávají nedobrovolně.

Z výše uvedeného důvodu nelze souhlasit se zpracovanou závěrečnou zprávou zhodnocení dopadu regulace RIA, která byla součástí tohoto návrhu, kde je totiž uvedeno, že návrh zákona nemá dopady na územní samosprávy celkem. Kolegyně a kolegové, to je lež.

 

Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Já vás, paní poslankyně, přeruším a požádám Sněmovnu o klid. Pokud diskutujete jiné téma, než je vládní návrh zákona o insolvencích, prosím v předsálí.

 

Poslankyně Jana Černochová: Děkuji, pane místopředsedo.

Takže dopad na územní samosprávné celky tady bezpochyby je.

Z tohoto důvodu Svaz měst a obcí požaduje tuto část RIA přepracovat a doplnit spolu s uvedením dopadů, které bude mít novela na veřejné rozpočty obcí a jimi zřizovaných či zakládaných právnických osob. Tuto připomínku považuje Svaz měst a obcí za připomínku zásadní. Předkladatel rovněž neuvádí žádná podrobnější statistická data, jako je například počet návrhů na oddlužení, schválených návrhů na oddlužení a tak dále pro jednotlivé roky řekněme za posledních pět, šest let. Rovněž se neuvádí počet osob, které jsou aktuálně v oddlužení a procentuální úspěšnost oddlužení. Neuvádí se průměrná doba celého procesu schvalování oddlužení ze strany soudů. Neuvádí se náklady státu na vedení, rozhodování a dozor soudní agendy oddlužení. Neuvádí se náklady státu na neúspěšná řízení, která například skončí konkurzem, který je následně zrušen pro nedostatek majetku podle vyhlášky 313/2007 Sb., o odměně insolvenčního správce, odměnu i hotové výdaje hradí stát v případě, že se insolvenční správce nemůže uspokojit z majetkové podstaty nebo zálohy na řízení.

Svaz měst a obcí požaduje podrobnější analýzu a doplnění dat, aby bylo možno hodnotit dopady zaváděných opatření. Tato připomínka je pro Svaz měst a obcí zásadní. Není ani zřejmé, jaký dopad bude mít návrh na odměny a úhrady hotových výdajů insolvenčních správců, neboť lze očekávat jejich nárůst v souvislosti s nárůstem počtu dlužníků či s prodloužením lhůty na sedm let a výrazně tedy stoupnou příjmy.

Svaz požaduje analýzu v tomto směru doplnit a rovněž i tato připomínka je pro Svaz měst a obcí závazná. V návrhu je uváděno, že se inspiruje zahraničními systémy insolvenčních řízení, zejména v Německu, kde není stanovena žádná hranice pro splacení závazku v oddlužení, a v Rakousku, kde je stanovena hranice deseti procent. V Německu to je šest let, v Rakousku to je sedm let. Předkladatel navrhované legislativní změny obhajuje dobrým fungováním obdobného systému v sousedním Německu. Tam je ale při benevolentně nastavených podmínkách 80 347 schválených oddlužení v roce 2015, průměr na jednoho obyvatele je tedy 0,00103 %, ale v České republice to podle propočtů předkladatele bude v roce 2020 až 38 tisíc. A průměr na jednoho obyvatele tak vychází na 0,00361 %, což hbití matematici propočetli, že to představuje 3,5násobek. Takto převzatý systém přivede v Česku do oddlužení enormní množství lidí, což nemá obdobu ani v Německu ani v dalších okolních státech, v tom mnou zmiňovaném také Rakousku.

 

Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Paní poslankyně, já vás na chvilku přeruším, požádám vás o vaše stanovisko, jestli ještě dokončíte své vystoupení, protože jinak bychom museli přerušit ten bod jednání a domluvit se později na realizaci, protože máme čtvrtek a budeme pokračovat ústními interpelacemi ve 14.30 hodin podle zákona o jednacím řádu, takže bych rád věděl, jestli můžeme tu rozpravu dokončit nebo ne.

 

Poslankyně Jana Černochová: Ano, pane místopředsedo, můžeme ji ukončit, protože si myslím, že kolegové a kolegyně si zaslouží se náležitě občerstvit a zregenerovat před disciplínou zvanou interpelace.

 

Místopředseda PSP Vojtěch Filip: V tom případě přerušuji tento bod v obecné rozpravě při nedokončeném vystoupení paní kolegyně Jany Černochové, která bude první vystupující v případě pokračování tohoto bodu.

Přeji vám dobrou chuť a sejdeme se ve 14.30 hodin na ústních interpelacích.

(Jednání přerušeno ve 13.02 hodin.)

(Jednání pokračovalo v 14.30 hodin.)

 

Místopředseda PSP Radek Vondráček: Dobré odpoledne, vážené kolegyně, vážení kolegové. Než začnu další bod, využiji čas a přečtu došlé omluvy.

Z jednání Poslanecké sněmovny se dne 27. 4. mezi 14.30 a 18. hodinou z důvodů pracovních omlouvá pan poslanec Martin Sedlář, paní ministryně Karla Šlechtová se omlouvá z pracovních důvodů od 14.30 dnešního dne, pan poslanec Milan Šarapatka se omlouvá od 14.30 do konce jednání z pracovních důvodů, pan poslanec Robin Böhnisch se omlouvá z pracovních důvodů z dnešního jednání, paní poslankyně Marie Benešová se omlouvá z dnešního jednání od 14 hodin do konce pracovního dne z pracovních důvodů, pan poslanec Martin Komárek se omlouvá od 14.30 do konce jednacího dne z osobních důvodů a pan poslanec Pavel Volčík se omlouvá od 15.30 do konce jednacího dne z pracovních důvodů.

 

Dalším bodem podle našeho pořadu je

Aktualizováno 31. 10. 2017 v 18:00.