(17.50 hodin)
(pokračuje Böhnisch)
Ale ještě jedna poznámka jak k panu zpravodaji Klánovi, tak k nám ostatním. No, otevřít zákon 114 jde úplně stejně snadno jako otevřít kterýkoliv jiný zákon, i kdyby byly vyhlášeny národní parky každý svým vlastním zákonem. Ano, stočtrnáctka se otevírá častěji, ale technicky je to v zásadě úplně stejný proces. Děkuji.
Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Děkuji panu poslanci Böhnischovi za dodržení času k faktické poznámce a pokračujeme vystoupením pana poslance Jana Zahradníka, připraví se pan poslanec Vilímec. Ještě než přijde kolega Zahradník, tak budu konstatovat omluvy došlé předsedovi Poslanecké sněmovny, a to paní poslankyně Heleny Langšádlové a Vojtěcha Adama, a to do konce našeho dnešního jednacího času.
Pane poslanče, máte slovo.
Poslanec Jan Zahradník: Vážený pane místopředsedo, vážené kolegyně, vážení kolegové, máme teď co do činění se zákonem, který se vymyká z řady běžných zákonů, s kterými se tady seznamujeme a které projednáváme a o kterých pak nakonec hlasujeme, ke kterým dáváme pozměňovací návrhy a s kterými se v běžném pořadu našeho jednání tady celkem v pracovním řádu vypořádáme. Není mnoho takových zákonů. Myslím, že byl zatím jenom jeden, který by byl vrácen k projednání jak Senátem, tak prezidentem republiky. Myslím, že takovým zákonem byl zákon o státní službě, který byl takto vracen. Tento zákon byl navýsost politický a jeho projednávání bylo také velmi vypjaté, emotivní a musím říct, že ze strany všech aktérů vnímané tak, že na něj asi nikdy nezapomeneme.
I tento zákon je vracen dvojím způsobem. Vrátil jej Senát dokonce s komplexním pozměňovacím návrhem, který byl pokusem o kompromis. Nezastírám, že ten komplexní pozměňovací senátní návrh vzešel z diskuse jeho tvůrců, senátorů se starosty, s vědci, kterým leží na srdci osud Šumavy a s turisty a dalšími lidmi, kterým na Šumavě záleží. Bohužel, my jsme ten zákon neschválili a senátní veto jsme přehlasovali. Nyní se tedy vrací tento zákon vlastně potřetí s vetem, s nesouhlasným stanoviskem prezidenta republiky.
Jaký je důvod toho, že tento zákon, jeho projednávání má takovýto průběh. Je to asi proto, že je kontroverzní, je sporný. Je sporný ať už z hlediska odborného, z hlediska občanského a také i z hlediska politického. Z hlediska odborného se setkáváme s různými názory na to, jakým způsobem spravovat takováto území, území, která nebyla tou divočinou, kterou známe z národních parků na velkých kontinentech v Americe, v Asii. Národní park Yellowstonský, Yosemitský a další, tam, kde lidé nikdy natrvalo nežili, které jsou obrovskými komplexy přírodními. A s územími, jako je naše Šumava, jako jsou Krkonoše a další naše dva národní parky, kde lidé samozřejmě po celou dobu historie naší země, tedy řekněme po dobu tisíce let, tedy po mnoho staletí žili a poznamenali to území svou prací, ale také i duchovním způsobem. A my teď se musíme vyrovnat s tímto problémem.
Na to je samozřejmě poměrně vyhraněný dvojí názor. Představitelé zastánců tohoto zákona, kteří by rádi prosadili existenci divočiny na nadpolovičním území národních parků, mají názor, že si příroda poradí sama. Je to experiment. Ani oni nevědí říci dopředu, jak ten experiment dopadne, kdy budeme schopni jej vyhodnotit. Bude to za dvacet let? Za padesát, nebo za sto? Budou to naši potomci, kteří budou s údivem hledět na to, co nakonec se ze Šumavy stalo, nebo třeba možná s radostí, jak Šumava krásně vypadá. To my dnes říci nemůžeme a zastánci tohoto zákona si musí přiznat, že takovéto prognózy, takovéto předpovědi do budoucna schopni nejsou.
Jsou zde zastánci toho umírněného přístupu. Zastánci toho, že samozřejmě přírodu musíme chránit. Dokonce se musíme snažit o to, abychom na území Šumavy obnovili divokou přírodu, která tu možná kdysi byla, ale musíme se o to snažit tak, že té přírodě budeme pomáhat. Že budeme vysazovat, budeme v případě nezbytné potřeby chránit lesy před kalamitami, před kůrovcovými kalamitami. Umožníme lidem, aby tam žili, mohli se uživit a také aby mohli Šumavu navštěvovat. Ano, zmínil to některý z pánů předřečníků. Mluvíme o Šumavě. Je to lex Šumava. Je to zákon o Šumavě. To je málo platné.
Je to i občanský problém. Je to kontroverzní z hlediska občanského. Lidé žijí na Šumavě po dlouhá léta. Někteří z nich tam mají dlouholetí kořeny. Nacházejí své předky v původních německých obyvatelích Šumavy. Někteří tam přišli teprve po odsunu německého obyvatelstva, ale opět, cítí se být součástí toho území. Mají tam již hroby svých předků, mají tam své vesnice, které si podle našich zákonů samosprávně spravují, a volí své zastupitele, volí své starosty a ti pak zastávají jejich zájmy. Je zde co do počtu projevů daleko větší skupina, bohužel, těch lidí, kteří tam nežijí, kteří to vidí zdálky. Z Prahy, ze severních Čech, ze severní Moravy, z Brna. Zdá se jim nepochopitelné, proč tak lpíme na tom tu lidskou zelenou Šumavu zachovat. Proč to tedy nenechat jejímu osud. Proč to nenechat přírodě. Proč nevyzkoušet ten experiment. Jak dopadne, to nikdo neví.
Daleko více se projevují ti druzí. Ti jsou aktivnější mediálně, internetově i ve svých projevech, schopnosti se zorganizovat, sejít se v několikasethlavém seskupení tady na Malostranském náměstí a poměrně jasně vyjádřit své stanovisko. To ti lidé, kteří na Šumavě bydlí, a ti, co s nimi souzní, tolik schopní nejsou. Jak už jsem řekl před projednáváním programu, ti lidé se teď začínají angažovat, aktivizovat. Píší své dopisy, píší své názory. Mnozí z nich dokonce píší rukou. Nemají počítač a někdo to pak musí do toho e-mailu přepsat. Čili ten občanský střet je tady jasný.
A konečně je to kontroverzní z hlediska politického. Je to kontroverzní z hlediska politického, to je evidentní. Ať už tím průběhem, tím rozporným stanoviskem obou parlamentních komor. Stanovisko Sněmovny, stanovisko Senátu. Ať už vetem prezidenta republiky, které je samozřejmě pro nás velkým povzbuzením. Pro nás, kteří chceme Šumavu zelenou, Šumavu lidskou. A pak samozřejmě je zde politický problém podpory toho zákona. Pan předseda Kalousek tady zmínil tu skutečnost, kterou jsme všichni zaznamenali a na kterou je možno pohlédnout i z jiného úhlu pohledu. Samozřejmě tady bylo 117 hlasů pro přehlasování senátního veta. Klíčové hlasy byly od TOP 09, jinak strany opoziční, a to samozřejmě rozhodlo. Já to nikterak nezpochybňuji, je právo každého poslance hlasovat podle svého svědomí. A smířil jsem se s tím, jak to dopadlo. ***