Parlament České republiky, Poslanecká sněmovna 2013 – 2017

 

(pokračuje Petr Gazdík)

3.
Vládní návrh zákona o ochraně památkového fondu a o změně zákona
č. 634/2004 Sb., o správních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů
(zákon o ochraně památkového fondu)
/sněmovní tisk 666/ - druhé čtení

Tímto bodem jsme se zabývali opět dne 15. března 2017, kdy jsme přerušili obecnou rozpravu. Prosím, aby místo u stolku zpravodajů zaujali ministr kultury Daniel Herman a také zpravodaj výboru pro vědu, vzdělání, kulturu, mládež a tělovýchovu pan poslanec Roman Procházka.

Nyní tedy budeme pokračovat v přerušené obecné rozpravě. Prvním přihlášeným do přerušené obecné rozpravy je pan poslanec Jiří Junek. Prosím, pane poslanče, máte slovo.

 

Poslanec Jiří Junek: Děkuji, pane předsedající. Vážené kolegyně, vážení kolegové, dovolte, abych se vyjádřil k některým svým pozměňujícím návrhům, které hodlám v rámci druhého čtení načíst k tomuto zákonu. V prvním čtení jsem vystoupil s komentářem právě k předkládanému novému památkovému zákonu. V něm jsem vyjádřil názor, že nový památkový zákon je důležitý z mnoha konkrétních důvodů a je dobré ho přijmout. Zároveň jsem vyslovil názor, že předkládaný návrh byl dlouhodobě připravován, byl pečlivě zpracován a prošel nepřeberným množstvím různých diskusí, seminářů s odbornou veřejností atd., a v tomto směru jsem i ocenil přístup Ministerstva kultury. Nicméně zároveň jsem se kriticky vyjádřil k některým ustanovením navrhovaného zákona, a to zejména k těm, která pojednávají o archeologické činnosti, zejména pak o záchranných archeologických výzkumech. Například jsem zmínil problematiku vydávání závazného stanoviska, problematiku opomenutých zásahů či požadavek na co nejnižší náklady na záchranný archeologický výzkum. Bylo toho víc, ale jenom tyto některé body jmenuji.

Řekl jsem, že doufám, že tyto mé připomínky budou diskutovány v rámci podvýboru, výboru atd. K tomu skutečně došlo, proběhly různé schůzky ať na půdě Ministerstva kultury, jednalo se o tom na podvýboru pro kulturu, tak i na výboru pro školství a kulturu atd. Čili diskuse k tomu opravdu byla hojná, já za ni děkuji a myslím si, že celá ta diskuse byla věcná a z obou stran argumentačně dobře podložená. I díky této diskusi a argumentům, které padaly, atd., jsem některé své připravované pozměňující návrhy přehodnotil, některé jsem stáhl, dál jsem s nimi nepracoval, na některých jsme se zástupci Ministerstva kultury došli k nějakým kompromisům, ty jsou pak obsaženy v celkovém pozměňujícím návrhu výboru pro školství a kulturu.

Zůstal tak z mého pohledu jeden jediný problémový bod, na kterém jsme se zástupci Ministerstva kultury nenašli shodu, ale já ho přesto považuji za důležitý, a proto jsem se rozhodl k němu předložit příslušný pozměňující návrh. Jedná se o § 83, konkrétně řečeno jedná se o "nešťastné" navrhované projekty záchranných archeologických výzkumů. Ve své řeči v prvním čtení ve sněmovně jsem zdůvodnil, proč si myslím, že tato věc je zbytečná a v zákoně by vlastně vůbec neměla být. Nicméně zase v rámci nějakého hledání kompromisů ve výboru, v podvýboru jsem se snažil oddělit v tomto to podstatné od nepodstatného.

Jde o to, že konstrukce projektu záchranných archeologických výzkumů má jistou nevýhodu. Příprava projektu výzkumu paradoxně předpokládá u archeologa znalosti, které nemůže získat jinak než teprve výzkumem. On zkrátka neví, co pod tou zemí je, on tam nemůže nějakým způsobem pohlédnout. Takže jediné, co může udělat, udělat nějaký předvýzkum, nějaké sondy atd. Takové předvýzkumy a dělání předběžných archeologických výzkumů, to dejme tomu je možné u velkých plošných výzkumů a zde to má i dejme tomu nějaký význam. Tam bych ještě tomu rozuměl a tam bych to chápal. Jinak je tomu ovšem u menších zemních zásahů a běžných liniových staveb. Při nich logicky nelze takovéto předvýzkumy a nějaké sondy dělat, bylo by to zbytečné, zbytečně by to zatěžovalo jak investora, tak archeology. Zbytečně by se protahoval čas archeologického výzkumu a určitě by to znamenalo velkou byrokratickou zátěž pro samotné archeology.

Z tohoto důvodu tedy navrhuji do § 83 vložit nový odstavec 2, který by zněl: "Povinnost vypracovat projekt záchranného archeologického výzkumu je vždy, kdykoliv se předpokládá rozsah plošného odkryvu nejméně 150 metrů čtverečních souvislé plochy o šířce nejméně 3 metry." Oněch 150 metrů čtverečních není údaj, který bych si tzv. vycucal z prstu, ale je to rozměr, se kterým běžně archeologie pracuje. Je to rozměr, do něhož fyzické osoby za záchranný archeologický výzkum neplatí finanční náklady s tím výzkumem spojené. Čili je to věc, která už v archeologii funguje, je známá a není to žádné novum, není to žádném hausnumero, které jsem si vymyslel. Tato moje navrhovaná úprava výrazně omezuje z mého pohledu administrativní, a tedy i finanční náročnost na menší zemní zásahy a běžné liniové stavby. Čili to je ten můj pozměňující návrh, který hodlám předložit.

Pak předkládám ještě jeden pozměňující návrh. Ten se již archeologie netýká. Naopak se týká víceméně obecného ustanovení v oblasti ochrany nemovitých kulturních památek. K tomu chci jenom říct, že my prostřednictvím jak toho současného zákona, tak toho budoucího nějakým způsobem omezujeme vlastníky nemovitostí zapsaných jako kulturní památka nebo i ty, kteří mají svoji nemovitost v památkových územích. Všichni to známe. Máte nemovitost, která je zapsaná jako kulturní památka, ze strany památkářů jsou na vás kladeny různé požadavky, jak má vypadat fasáda, z čeho má být dělaná, jak mají vypadat okna, z čeho mají být vyrobena atd. atd. A většinou to, co ti památkáři požadují, je podstatně dražší než to, co by použil původně ten vlastník. Čili my vlastně nějakým způsobem omezujeme vlastníky, ale jen málo jim kompenzujeme. A takto je to i postaveno v tomto novém návrhu, kdy např. v § 21 a § 31 je uvedeno, že Česká republika může - opakuji to slovo může - přispívat vlastníkovi kulturní památky nebo nemovitosti v památkovém území na stanovené činnosti. Čili já bych to pozměnil a dovolil bych si vypustit to slovo může. Potom by daný paragraf zněl, že Česká republika přispívá vlastníkovi kulturní památky na zachování jejích hodnot a podporuje prezentaci kulturní památky a jejího kulturního významu.

Tolik k mým dvěma pozměňujícím návrhům. Já se k nim pak pochopitelně přihlásím v podrobné rozpravě. Děkuji za pozornost.

 

Místopředseda PSP Petr Gazdík: Já děkuji panu poslanci Junkovi. Dalším řádně přihlášeným je pan poslanec Petr Bendl. Prosím, pane poslanče.

 

Poslanec Petr Bendl: Děkuji za slovo. Kolegyně, kolegové, pane předsedající, pane ministře, my jsme tento návrh zákon projednávali ve výboru pro veřejnou správu a regionální rozvoj a musím říct, že jsme z něj - aspoň někteří - byli velmi rozpačití. Jsme přesvědčeni, že odborná veřejnost, která se k tomuto návrhu zákona vyjadřuje velmi kriticky, má často pravdu. Ten zákon neřeší klíčové problémy, které v ochraně památkového fondu v České republice máme, neřeší takovou tu problematiku očekávání vlastníků státem chráněných památek, že stát bude nápomocen tam, kde vyžaduje v zájmu budoucnosti, aby soukromý vlastník či jiný vlastník, někdy jsou to města, obce, kraje apod., že je tam jakási garance podpory a pomoci, protože díky tomuto zejména finančnímu tlaku dochází k tomu, že se často vlastníkům státem uznaných a chráněných památek nechce dělat to, co je pro budoucnost naší země a ochranu památek to nejdůležitější.

My jsme přesvědčeni o tom, že tak jak přicházejí jednotlivé kritiky - a teď opravdu jenom upozorňuji na odborná stanoviska. Mám tady jedno sdružení profesionálních pracovníků památkové péče, pokusím se citovat alespoň části z toho dopisu, který, předpokládám, většina poslanců v Poslanecké sněmovně dostala, nebo možná jenom někteří, nevím, komu všemu to poslali, ale předpokládám, že to je i veřejný dopis jednotlivým poslancům, aby se tím zabývali. Oni tady říkají:

Sdružení profesionálních pracovníků památkové péče nesouhlasí s navrženou podobou návrhu zákona o ochraně památkového fondu, a to za prvé: Návrh zákona o ochraně památkového fondu v rozporu se svým názvem podstatně snižuje rozsah památkové ochrany národního kulturního dědictví. Oproti stávajícímu stavu nejasně definuje, které práce na kulturní památce spadají do působnosti orgánů státní památkové péče, z působnosti těchto orgánů vyřazuje řadu činností v památkových zónách, nově definuje území bez nutnosti provádění archeologických výzkumů, nestanovuje klíč, dle nějž mají výkonné orgány státní památkové péče posuzovat zásahy u památkově chráněných statků. Vedle faktického omezení ochrany památkového fondu zákon zároveň podstatně zužuje, komplikuje a znemožňuje dokumentaci architektonického dědictví. Jde tak o oslabení pozic obou základních pilířů všech památkových péčí v civilizovaných státech světa. Zákon navíc nedefinuje ochranu hmotného kulturního dědictví jako veřejný zájem, a to v rozporu s věcným záměrem zákona schváleným vládou při počátku jeho projednávání...

Nebudu číst až do konce, ale třeba za druhé: Návrh zákona o památkovém fondu nepřináší žádnou další systémovou změnu oproti tolik kritizované normě z roku 1987, která se, částečně právem, označuje za dobově podmíněnou a výrazně horší oproti předchozí právní normě totalitního státu z roku 1958. Toto naše tvrzení lze jednoznačně doložit tiskovou zprávou návrhu zákona, která za nejvýznamnější změnu označuje možnost kompenzovat náklady vzniklé v souvislosti s omezením vlastnických práv vlastníků nemovitostí, které nejsou kulturními památkami, ale nacházejí se v památkových rezervacích a v památkových zónách.

Dále je zde kritizovaný způsob, jakým byl zákon projednáván s odbornými organizacemi a se všemi, kteří s památkami přicházejí do styku. Při projednávání - a to věřím, že mí kolegové nakonec podpoří nebo uznají - když jsme projednávali tento zákon ve výboru, že byl velmi zmatečný, absolutně nepřipravený. Myslím si, že by stálo za to, aby se tento zákon v Poslanecké sněmovně neschválil, nechali jsme jej už na projednání budoucím v brzkém volebním období. A za sebe navrhuji zamítnutí zákona ve třetím čtení. Děkuji vám.

 

Místopředseda PSP Petr Gazdík: Děkuji panu poslanci Bendlovi. Dalším řádně přihlášeným je pan poslanec Martin Plíšek. Prosím, pane poslanče, máte slovo.

 

Poslanec Martin Plíšek: Děkuji za slovo, pane místopředsedo. Milé kolegyně, vážení kolegové, dovolte, abych krátce odůvodnil pozměňovací návrhy, ke kterým se potom přihlásím v podrobné rozpravě.

Já zejména chci, aby se v tomto návrhu definoval a postihoval vandalismus a svévolná graffiti, které jsou jevy, které jako takové, a ani důsledky z nich plynoucí, nejsou ve vládním návrhu upraveny, přesto mají negativní dopad na naše památky a na památkový fond.

Dále chci lépe upravit řízení, která jsou vedena u památkových orgánů, tak, aby odpovídala i správnímu členění hlavního města Prahy, protože navržená úprava odporuje principu subsidiarity, zásadě koncentrace řízení státní správy na jedno místo. A vzhledem k tomu, že výkon přenesené působnosti v Praze je ve stovce různých agend svěřen statutem hlavního města Prahy, není důvodu, proč by tomu mělo být v oblasti památkové péče jinak. Na území celé republiky se zavádí třístupňový systém státní správy a předkládaný zákon není a priori nadřazen zákonu o hlavním městě Praze. V celém státě je působnost orgánů památkové péče třístupňová, tj. úřad obce s rozšířenou působností - krajský úřad - ministerstvo. Proto lze k návrhům stavebníků vydávat tzv. koordinované stanovisko, jehož účelem je nahradit více závazných stanovisek jednotlivých orgánů jediným správním aktem. Toto není umožněno v hlavním městě Praze. Pouze v oblasti památkové péče je v Praze státní správa prováděna dvoustupňově, tedy na úrovni magistrát - ministerstvo. Všechny další státní správní záležitosti obcí s rozšířenou působností jsou svěřeny 22 městským částem.

Je mnoho situací, které by bylo možno v koordinovaném jednání mezi orgány řešit, aniž by to probíhalo komplikovaným zdlouhavým způsobem. To znamená, dávám skutečně na úvahu, že na území hlavního města Prahy vykonává na úseku památkové péče působnost krajského úřadu Magistrát hlavního města Prahy a obecního úřadu obce s rozšířenou působností městské části Praha 1 až 22. Jak už jsem zmínil, zásada subsidiarity a decentralizace by tady měly být zachovány.

Další můj návrh reaguje na vývoj technologie, způsobu údržby, ochrany a obnovy stavebních či restaurovaných památek neboli nemovitostí, kde skutečně je velmi rychlý vývoj, a památkový ústav dosud dle zkušeností z terénu na tento vývoj dostatečně pružně nereaguje, jakož i nereaguje adekvátně na změnu způsobu chování veřejnosti. Jsou tak totiž prosazovány postupy a materiály, které jsou již chemicky nebo technologicky překonány a nevyhovují současným potřebám.

V dalším pozměňovacím návrhu řeším to, že vedle nadací a spolků měly mít možnost vystupovat za veřejnost a předem požádat o informace o všech zahajovaných řízeních i samosprávy obcí a městských částí, na jejichž území budou projednávány práce ve smyslu pojmů, které jsou uvedeny v tomto zákoně. Není totiž logické, aby byly opomenuty orgány územní samosprávy vzniklé z voleb podle zákona jakožto orgány, které zastupují práva a zájmy občanů příslušného území.

Další můj návrh směřuje k rozdělení ochrany památek podle významnosti. Toto je zcela zásadní. Ve stávajícím § 31 péče o památkové území obdobné paragrafy pro diferenciaci péči o památkový fond chybí úplně. Diferenciace péče odráží různorodost vlastnických vztahů v České republice včetně nedotknutelného vztahu vlastnického, tedy soukromého. Návrh respektuje finanční náročnost oprav a snaží se zvláště v případě odst. 3 zamezit požadavkům památkového ústavu na ochranu dávno neexistujících artefaktů či nařizování neúměrně finančně náročných oprav.

Podle dalšího návrhu není logické, aby návrh byl projednáván s obcí či městskou částí, na jejímž území by mělo chystané památkové území ležet, na což navazuje i ustanovení § 28. Jak může dotčený orgán územní samosprávy vznést námitky, když se o této akci ani nedozví? To souvisí s tou předchozí připomínkou, kterou jsem tady říkal z hlediska dotčené městské části, dotčené samosprávy. Zase je to markantní zejména v hlavním městě Praze. (Hluk v levé části sálu.)

Další návrh směřuje k příslušnému paragrafu, který stanoví, že je tedy účastníkem obec, tedy nejnižší stupeň samosprávy. Měly by to být, jak už jsem tady zmiňoval, i městské části, což je analogický návrh k těm předchozím. A pro všechny kulturní památky i pro všechny budovy v památkovém území má památkový ústav obsáhlou dokumentaci zachycující historický vývoj daného objektu od středověku. Není tedy důvodu, aby nebyl schopen vydat své stanovisko bezprostředně. Jde o ochranu finančních zdrojů soukromého sektoru, případně o ochranu zdrojů z dotačních programů, které jsou omezeny na určitý časový úsek, a při nesplnění termínu dokončení stavby, nebo resp. její opravy, byť z procesních důvodů, vlastník nemovitost nárok na dotaci ztrácí. Jde pak o přímé poškození zájmu soukromého sektoru, které je vymahatelné, tedy cestou občanského práva.

Pak jsou to ty návrhy, o kterých jsem hovořil, které se vztahují tedy k vandalismu. I přes vědomí toho, že vandalismus lze stáhnout pod některá ustanovení zákona, považuji za účelné tuto činnost explicitně v zákoně vymezit vzhledem k vážnosti a vysokému stupni poškození památkového fondu například v centru Prahy. Bez akceptace navrhovaných úprav hrozí vznik neoprávněného postižení sankcemi vlastníka a vandala (nesrozumitelné) dosavadní sankce vůči zvláště některým vandalům budou mít jenom tedy symbolickou povahu, což je v nepoměru k jiným sankcím, které ten zákon obsahuje. To znamená, tam je potřeba, předpokládám, že kolegové budou i navrhovat nějaké úpravy, které se týkají sankcí či správních pokut, aby tam skutečně byla zásada přiměřenosti a aby tam byla respektována závažnost toho provinění z hlediska správního deliktu, což tady v tomto případě, jak jsem naznačil, není.

A pak je konečně poslední můj pozměňovací návrh. Návrh zákona ukládá vlastníkům památkového fondu řadu povinností, často velmi nákladných, aniž jim k tomu ve většině případů poskytuje prostředky na ochranu, a naopak jim v efektivní ochraně moderními způsoby brání. Z praxe z terénu v celé řadě případů nejsou vlastníci schopni vlastními možnostmi zabránit vandalismu, ale v případě, že k této situaci dojde, mají být paradoxně vystaveni neúměrným sankcím ze strany památkového ústavu, větším než ten, kdo jim škodu způsobil, což je také si myslím neadekvátní. Vlastník nemovitosti umístěné v památkovém území má sice teoreticky možnost požádat Ministerstvo kultury o příspěvek, ale při rozpočtu ministerstva na tuto agendu, která je údajně ročně zhruba 7 milionů korun pro celé území celé České republiky - 7 milionů korun - je tato možnost spíše hypotetická než reálná.

Návrhy jsem vložil do systému. Jsou tam uvedeny zvlášť. Myslím si, že se pak dají posuzovat i zvlášť, nikoliv najednou. Já se k nim potom přihlásím v podrobné rozpravě. Děkuji za pozornost.

 

Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Dobré odpoledne, vážené paní poslankyně, vážení páni poslanci. Budeme pokračovat. Po kolegovi Plíškovi vystoupí pan poslanec Antonín Seďa, ale požádám ho o maličké strpení, protože načtu omluvy došlé předsedovi Poslanecké sněmovny. Od 16.30 do konce jednacího dne se omlouvá pan poslanec Milan Urban, od 17.30 do konce jednacího dne Martin Komárek a od 18 hodin do konce jednacího dne pan poslanec Karel Pražák. Nyní pan kolega Antonín Seďa. Připraví se paní poslankyně Gabriela Hubáčková. Pane poslanče, máte slovo.

 

Poslanec Antonín Seďa: Děkuji, pane místopředsedo. Vážený pane ministře, vážené kolegyně, vážení kolegové, v novele zákona o ochraně památkového fondu jsem vystupoval již dvakrát a žádal jsem ministra kultury o dopracování návrhu zákona podle připomínek odborných organizací či památkové inspekce. Ta mimo jiné upozornila na možnost zvýšení korupce, na dvoukolejnost památkové péče, neřešení kulturních památek z doby účinnosti zákona č. 22/1958 Sb., či neřešení problematiky urbanismu a posílení práv široké veřejnosti.

Pokusil jsem se ve svém poněkud komplexním pozměňovacím návrhu, který obsahuje celkem 23 novelizovaných témat, vyřešit základní problém, a to je zavedení urbanismu do památkového zákona tak, aby se chránilo město či památkové rezervace jako celek. Také navrhuji příspěvek státu na opravu i pro nechráněnou zástavbu, protože neregulované zásahy do neregistrované zástavby ohrožují panorama i jednotlivé památky. Je nutno si uvědomit, že památka může být znehodnocena nevhodnou zástavbou v jejím okolí.

Vážené poslankyně, vážení poslanci, práva veřejnosti účastnit se rozhodování o městě zajišťuje úmluva o ochraně architektonického dědictví Evropy Grenada 1885, která je u nás platná od roku 2000. Každé město je životním prostředím společnosti. Historická města mají kromě hodnot kulturních i významné hodnoty pro potřeby člověka a lidé mají právo rozhodovat o svém životním prostředí, a je jedno, zda v přírodě, ve městě, či obci. Proto navrhuji větší míru participace veřejnosti. Vždyť architektonické dědictví patří mezi nemovité památky a vytváří životní prostředí společnosti.

Z výše uvedeného vás chci dopředu požádat o podporu mých pozměňovacích návrhů, ke kterým se přihlásím v podrobné rozpravě. Děkuji za pozornost.

 

Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Děkuji panu poslanci Antonínu Seďovi za jeho vystoupení. Nyní je na řadě ve všeobecné rozpravě paní poslankyně Gabriela Hubáčková, připraví se pan kolega Nekl. Paní poslankyně, prosím, máte slovo.

 

Poslankyně Gabriela Hubáčková: Vážený pane předsedající, vážené kolegyně, vážení kolegové, vážený pane ministře, jak zde už několikrát zaznělo, úředníci Ministerstva kultury se již téměř 20 let pokoušejí vytvořit nový zákon, který by měl lépe chránit památky, usnadnit život majitelům, kteří je vlastní nebo je chtějí opravit. Po 20 letech různých stadií příprav tento zákon úředníci pod vedením pana ministra dovedli do fáze vládního návrhu zákona, který, jak jsme se sami přesvědčili, podle nich je tím nejlepším, co vůbec mohlo vzniknout. Nejsem sama, kdo zaznamenal kritiku tohoto návrhu zákona, a to nejen z řad odborných, ale i stavovských organizací. Jenomže jak jsem se dozvěděla, tito kritici podle vyjádření Ministerstva kultury tento návrh vůbec nepochopili. Je zarážející vyjádření, které mě přinutilo se s některými těmi argumenty seznámit.

Předně je tristní, že ministerští úředníci naprosto opomněli ochránit nehmotné kulturní dědictví. Mezi ně patří lidové zvyky, tradice a dovednosti uměleckého charakteru. UNESCO v roce 2011 zapsalo například jízdu králů na seznam mistrovských děl ústního a nehmotného dědictví lidstva. Bylo proto pro mě překvapením, že jsem v návrhu zákona o nehmotném dědictví o tomto nenašla ani slovo. Myslím, že tento základní nedostatek lidé, kteří udržují v regionech s vypětím všech sil tradice, panu ministrovi nepoděkují.

Čekala jsem také, že se tvůrci zákona pokusí narovnat již neudržitelný stav, kdy chce majitel parcely v chráněném území postavit nový objekt a pracovníci Národního památkového ústavu mu naformulují požadavky, podle kterých prostě projekt zpracuje a předá odboru památkové péče. Často se však stane, že orgán státní památkové péče vydá rozhodnutí, které je naprosto protichůdné stanovisku odborné organizace, a investor se tak stává v situaci tím, který vynaložil prostředky a vlastně je tak vyhodil oknem. Před několika týdny jsme přijali zákon na zefektivnění stavebních řízení. Návrh pana ministra jde bohužel proti tomuto duchu a právní nejistoty vlastníků, investorů i samotných kulturních památek zachovává. Každý z vás kolegů ví minimálně o jedné památce či kulturní nemovitosti, jejímuž majiteli došly z důvodu úředních průtahů peníze a trpělivost.

Dalším dokladem toho, že nám pan ministr předkládá prokorupční zákon, je § 32 odst. 4 písm. c), který v praxi vypadá asi takto: Centrum Českých Budějovic je chráněno městskou památkovou rezervací. Chráněno je proto, aby historické jádro bylo zachováno a citlivě s ohledem na památkové hodnoty se rozvíjelo. A tento paragraf umožňuje označit stavby, které se nebudou muset opravovat za dohledu památkové péče, a na pozemcích, které v těchto zónách jsou, může být postaven jakýkoliv objekt, aniž by respektoval skutečnost, že stojí v památkové rezervaci. Myslím si, že přesně na tohle developeři čekali a konečně se dočkali.

Vážené kolegyně, vážení kolegové, nechci vás zde unavovat výčtem paragrafů, které jdou doslova proti významu instituce, kterou Ministerstvo kultury zcela jistě je. Ono se totiž stačí podívat jenom na počet pozměňovacích návrhů. Do této doby mám takový počet, že se navrhuje zásadně přeformulovat či vypustit 118 paragrafů ze 140. Takto kvalitní právní úpravu nám tu ještě žádný ministr nepředložil. Ministerstvo kultury a úředníci měli tři roky na to, aby vypracovali a vyprodukovali novou, moderní právní úpravu, která vnese řád na poli památkové péče. To, že zákon předkládaný panem ministrem je skutečně vadný, dokládá i kritika, a ta zde zaznívá od začátku projednávání jak z řad opozice, kde se to předpokládá, tak ale bohužel i z řad koalice.

Ne že bych věřila na symboliku, ale neodpustím si na závěr jednu poznámku a pana ministra si dovolím upozornit, že sněmovní tisk nese číslo 666. Nenaslouchá-li tedy pan ministr argumentům, bude třeba naslouchat symbolice.

Děkuji vám za pozornost. (Potlesk poslanců KSČM.)

 

Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Děkuji paní poslankyni Gabriele Hubáčkové a nyní přistoupíme k vystoupení pana poslance Josefa Nekla, připraví se paní poslankyně Jana Lorencová. Prosím, pane poslanče, máte slovo.

 

Poslanec Josef Nekl: Děkuji za slovo. Vážený pane předsedající, vážený pane ministře, vážené kolegyně, vážení kolegové, o vládním návrhu nového památkového zákona se dá říci, že je výjimečný, a to výjimečný v tom, z kolika možných stran a úhlů pohledu je odmítán a jak nulovou společenskou podporu vlastně má.

Zákon o ochraně památkového fondu, který má nahradit současný zákon o státní památkové péči, to znamená zákon č. 20/1987 Sb., nepřináší zlepšení ochrany kulturního dědictví ani posílení právních jistot vlastníků. Jedná se o neobratně sestavený zákon, který poškozuje nejen veřejný zájem, který má chránit, tedy památky, či obecněji kulturní dědictví, ale postihuje negativně rovněž občany, vlastníky památek i odborné profese, které se na ochraně a obnově památek podílejí, jak bude dále popsáno. Je opravdu těžké říci, koho více. Zákon, který ztěžuje řádné projednávání žádostí ve správním řízení, vyvolává velmi dlouhé lhůty, anebo dokonce neumožňuje množství zásahů regulérně projednat vůbec. Škodí historickým stavbám, které opravy potřebují, i jejich vlastníkům a nakonec celé společnosti. Do dosavadního systému památkové péče navržený zákon vnáší zmatek a znemožňuje racionální ochranu a obnovu památek.

Obsáhlý, složitý a byrokraticky nabobtnalý návrh zákona dnešní, jistě ne ideální situaci prokazatelně zhorší a zkomplikuje. Je třeba jej v zájmu ochrany národního kulturního dědictví i práv a svobod občanů v navržené podobě odmítnout z těchto důvodů:

1. Zákon zmenšuje ochranu památek a památkových území, nyní pod novým názvem památkový fond, snížením povinně vyžadované odbornosti ve správním řízení. Zároveň zvyšuje náklady vlastníků i společnosti. Nákladný je například plán ochrany, vymezení území s vyloučenými archeologickými nálezy, povinné zpracování stavebně historického průzkumu kulturních památek za všech okolností. Tyto nákladné dokumentace a jejich mechanické povinné provádění však pro poznání památek a jejich ochranu mají jen nevelký význam a odborná veřejnost je jednohlasně odmítá jako neefektivní. Zákon, který nedokáže správně stanovit odborné postupy, jimiž je chráněn veřejný zájem, a činí je paušálně povinnými, je neefektivní a ze společenského hlediska nesmyslný. Nepřinese užitek nikomu, snad kromě úzké vrstvy byrokratů - zadavatelů. Z hlediska celkové efektivnosti zákon charakterizuje poupravené známé lidové přísloví za více peněz méně muziky.

2. Zákon snižuje právní jistotu vlastníků. To je společensky, politicky a systémově nepřijatelné. Vlastnící totiž nesou břemeno veřejného zájmu - zachování kulturního dědictví. To znamená, většinou složitější a náročnější, tedy i dražší opravy než u běžných budov nebo domů, kde se k památkové ochraně nepřihlíží, i různé omezení využívání takovýchto staveb. Za takovéto situace musí společnost prostřednictvím památkového zákona vlastníkům památek pomáhat. Bez vlastníků památkový fond neuchová. Musí jim pomáhat nést břemeno veřejného památkového zájmu. Zákon oproti současnému stavu však činí opak, jen to nečiní zjevně. Nikde se v něm samozřejmě nepíše, že bude vlastníky šikanovat nad únosnou míru. Jistěže. Text zákona však vypovídá o tom, že ve skutečnosti takto k vlastníkům přistupuje. I řádně schválené úpravy památek může stát, správní orgán, odstranit, pokud se mu to zlíbí. Orgány veřejné správy například v souladu se zákonem povolily závazným stanoviskem půdní vestavbu nebo nástavbu nějakého objektu, pokud si to však jiný správní orgán v přezkumném řízení rozmyslí, může ji nařídit odstranit. Na čí náklady? To zákon neřeší. Zrušení závazného stanoviska v přezkumném řízení vypovídá o chybě státu a téměř se proti němu nedá bránit ani správní, ani soudní cestou. Vlastník kdejaké chalupy aby potřeboval elitní advokáty.

Jiný případ také stojí za pozornost: Když probíhá řízení o prohlášení stavby za kulturní památku, je omezeno nakládání vlastníka s majetkem, a přitom nejsou stanoveny lhůty pro rozhodnutí, zda bude stavba nakonec památkou prohlášena, anebo ne. Tento nejistý stav může trvat měsíce, ba i roky. Pokud si výzkumná instituce vzpomene, bude moci vykonávat výzkumnou činnost v libovolném místě obydlí občanů i proti jejich vůli. Zde nejde o odstranění havarijního stavu anebo živelní pohromu či terorismus ani o žádné nebezpečí, ale o plán výzkumné instituce. Pokud výzkum občan neumožní, čeká ho mnohasettisícová pokuta.

3. Zákon vytváří klamné očekávání a naděje tím, že o dotaci může nově požádat nejen vlastník kulturní památky, ale i vlastník stavby na památkovém území, která není prohlášena za kulturní památku. To zmnohonásobí počet vlastníků, kteří mohou žádat, avšak finanční prostředky se nezvětší. Za situace, kdy jsou stovky památek vážně poškozené, je to spíše politické gesto. Není jistě obecně špatné. Nicméně pokud se bude rozdávat i na méně hodnotné stavby, zbude méně na ty nejhodnotnější, tedy na kulturní památky. Navrhovatelé říkají, že vlastníci památek i vlastníci staveb na památkově chráněném území, které prohlášené památkou nejsou, mají vlastně stejné povinnosti, ale různá práva. Jenže to je právě ta chyba. Vlastníci prohlášených památek by měli mít povinnost větší. Stavby jsou přece jmenovitě prohlášenou památkou. Potom by tento systém byl spravedlivý. Jenže z návrhu zákona není vůbec zřetelně jasné, jaký je rozdíl mezi kulturní památkou a stavbou na památkově chráněném území, která památkou není. To je vážná vada zákona.

4. Zákon je zcela nevyvážený. Důležitým tématům se vyhýbá a libuje si v podrobném pedantickém vymezení povinností různých osob. Obsah některých významných činností je popsán nulově, kuse nebo nedostatečně, obsah jiných činností příliš podrobně na úrovni prováděcího předpisu. Zákon je celkově disproporční a vůbec nezachycuje realitu památkové péče.

Rámcové příklady - přesně stanoveno před projednáváním zákona Legislativní radou vlády; nyní /04/17/ se mohou proporce cca o 5 % lišit.

Projektování úprav nemovitých památek - nulová zmínka oproti záchranný archeologický výzkum: devět paragrafů, 8-88, 2 100 slov. Obsah závazných stanovisek: paragraf 52, 96 slov. A přestupky: paragraf 125-129, pět paragrafů, 3 372 slov. Obsah závazných stanovisek: paragraf 52, 96 slov oproti regulovaná činnost: 26 paragrafů, 4 950 slov! Jediná zmínka o restaurátorském průzkumu - paragraf 49 - oproti řešení v ustanoveních o stavebně historickém průzkumu v celkem cca 20 paragrafech.

Navržený zákon navíc není koordinován se stavebním zákonem, takže jistě vyvolá také kompetenční spory mezi samotnými správními orgány veřejné správy, jejichž dopady opět pocítí občané.

5. Zákon zcela špatně popisuje různé odborné činnosti a dokumentace, které se při obnově památek vykonávají, takže tyto dokumentace nebude možné z velké části podle zákona vůbec provádět. To platí zejména o stavebně historickém průzkumu a o restaurování. Přitom tyto dokumentace bude správní řízení podle návrhu zákona vyžadovat. Vznikne tak zmatek a chaos a prodlouží se správní lhůty. To bude mít negativní vliv na všechny zúčastněné - vlastníky, odborníky i úřední aparát - a ztíží to obnovu památkového fondu a poškodí občany. Opak měl být cílem zákona. Efektivnost a transparentnost...

6. Zákon vůbec nereaguje na vývoj v oboru obnovy památek a historických staveb a jde cíleně proti dobrým tradicím české památkové péče v oblasti urbanistické ochrany, proti evropsky významné tradici české restaurátorské školy a proti dosavadní systematické dokumentaci památkového fondu v systému stavebně historických průzkumů. To je patrné v celé textaci zákona. Není obvyklé, aby se vládnímu návrhu zákona tak vehementně bránily dotčené odborné profese. Takže pro to asi mají velmi vážný důvod. Užitečné postupy a metody, které se v českých zemích v oblasti památkové péče vyvinuly a jsou dokonce mezinárodně uznávané, zákon ignoruje, ba staví na hlavu. Stanovuje namísto nich bez znalosti praxe vymyšlené složité a neefektivní byrokratické procedury a podmínky pro lidi, kteří v oboru odborně pracují.

7. Zákon je diskriminační vůči odborným profesím. Některé reguluje, jiné ne. K těm regulovaným - restaurátoři, stavební historici a archeologové - se chová, dá se říct, šikanózně. Regulovaní odborníci mohou být každé dva roky zkoušeni a jsou jim za smyšlené prohřešky udělovány osmi-, dvou- a půlmilionové pokuty, což je pro tyto odborné obory s nevelkými obraty zcela likvidační. Například zpracovatel stavebně historického průzkumu musí odevzdat do měsíce po vyhotovení tento průzkum památkovému ústavu pod pokutou půl milionu korun. Přitom jej odevzdává vlastníku a ten jej stejně musí podat do správního řízení, kde si jej Národní památkový ústav může ponechat. V oblasti stavebně historického průzkumu neumožňují těm, kteří SHP prováděli před účinností zákona, získat oprávnění k jeho provádění dle navrhovaného zákona. Přitom se jedná o velmi malou skupinu kvalifikovaných odborníků, kterých je celkem v republice asi 120. Představuje odborné jádro památkové péče. Stát by se měl starat, aby počet takovýchto lidí rostl, a měl by jim v jejich náročné práci pomáhat, a ne snižovat jejich počty zcela demotivující a finančně likvidující regulací.

8. Také tradiční obor restaurování neprožívá v prostředí liberální kapitalistické ekonomiky snadné časy. Jak se říká, drží se nad vodou. Nebude přehnané říci, že těmto trpělivým lidem, pečlivým restaurátorům uměleckých děl minulosti, je společnost mnohé dlužna a měla by si jich cenit. Nový zákon výkon restaurování naopak podstatně ztíží. Je to kontraproduktivní a nesmyslné. Ale nejde o žádné nedorozumění. Bohužel. Restaurátoři a stavební historici totiž dlouhodobě ministerstvo kultury a způsob řízení resortu kritizují. Právo svobody slova jim ministerští úředníci vzít nemohou, tak alespoň navrhli zákon, který tyto profese zcela vydá do rozhodování ministerského úřadu. Je to smutná výpověď o dnešních poměrech, nicméně je pravdivá. Znění i dikce zákona přistupuje ke kvalifikovaným osobám, odborníkům, kteří vykonávají regulovanou činnost, jako k delikventům, což je pro odbornou činnost zcela nepřijatelné prostředí a bylo to kritizováno autoritami oboru památkové péče opakovaně i v tisku.

Ministerstvo kultury tvrdí, že zákon byl řádně připomínkován a projednán se zainteresovanými osobami a profesemi. Je známo, že hrubým způsobem a mocensky byly vyrovnány připomínky krajů nebo třeba České komory architektů. S restaurátory, zpracovateli stavebně historických průzkumů ani s profesionálními pracovníky, pokud mám informace památkové péče, potom nikdo nejednal vůbec. S návrhem zákona proto nesouhlasí nebo k němu prostřednictvím profesních sdružení mají vážné výhrady restaurátoři, stavební historici, profesionální pracovníci památkové péče, architekti, ale i autentičtí památkoví aktivisté, nebo akademici, docenti a profesoři v oborech památkové péče. Nesouhlasí s ním sdružení vlastníků domů, a jak je zřejmé z vleklého projednávání v Poslanecké sněmovně, i řada poslanců v Poslanecké sněmovně.

Souhrnně řečeno, zákon je v navrhovaném znění neproveditelný a povede ke kolapsu správních řízení, která se dle něho budou vést.

Pozměňovací návrhy, které k němu byly podány, jsou vesměs dobré a kvalifikované. Kolegové poslanci, zdá se, věci rozumějí lépe než navrhovatelé. Ale zákon skoro šedesáti pozměňovacími návrhy zachránit nelze. Riziko nakonec nepovedeného a nefunkčního výsledku v tolika hlasováních o jednotlivých návrzích je příliš velké a památkový fond je příliš cenný.

Nezbývá než na závěr důrazně říci, že navrhovaný zákon zásadně ohrozí vlastnická práva významné části obyvatel České republiky i samotné kulturní dědictví. Nedovedu si představit, že by takový zákon mohl být schválen, a proto navrhuji předložený zákon návrhu zamítnout, čímž se připojuji k již ke stejnému předloženému návrhu.

Děkuji za pozornost. (Slabý potlesk zleva.)

 

Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Děkuji panu poslanci Josefu Neklovi, zpravodaji... Já jsem si poznamenal návrh na zamítnutí, který je opakovaný. A pokračujeme v rozpravě vystoupením paní poslankyně Jany Lorencové. Připraví se paní kolegyně Chalánková. Prosím, paní poslankyně, máte slovo.

 

Poslankyně Jana Lorencová: Děkuji, pane předsedající. Kolegyně a kolegové, zákon v současné podobě je velmi nekvalitní. Je přinejmenším třeba jej doplnit o následující body. Neřeší totiž nehmotné kulturní památky. Neřeší problematiku ochrany urbanistických a architektonických hodnot chráněných území. Neřeší upevnění participace veřejnosti. Navrhuji tedy zrušení dvoukolejnosti památkové péče. Podrobnější vysvětlení vyžaduje ochrana urbanistických a architektonických hodnot chráněného území. Ty zákon nezná. Nedefinuje, a proto je památková péče nechrání. Nečinil tak ani současně ještě stále platný zákon č. 20/1986 Sb. Současná naprostá absence, konsenzu nejen v památkové péči vydává urbanistické hodnoty města, jednotlivých kulturních památek zištnosti developerů bez jejich omezování ze zákona.

Doslova probíhá divoká privatizace kulturního dědictví. Přitom právě historický urbanismus a kompenzační hodnoty památek jsou nejcennějším kulturním dědictvím. Ovlivňují totiž zásadně kvalitu umělého životního prostředí, města, a tím každodenního života každého z nás, jejich obyvatel. Jejich vliv zasahuje celé společenské spektrum. Všichni ze zkušenosti víme a známe pocit bezpečí a pohody ve starobylých uličkách a na náměstích historických měst. Zdaleka nejde jen o nějakou romantiku či sentiment. Probouzí se v nás pospolitost a empatie k ostatním kolem nás. Empatie, to je vciťování do pocitu druhého, odhadování jeho chování. Je to základ spolupráce mezi lidmi a základ vlastně civilizace.

Jakými prostředky toho historický urbanismus a architektura dosahují? Vysvětlení v moderní době poskytly rozsáhlé psychoanalytické průzkumy, vizuální percepce. Již Immanuel Kant věděl, že vizuální vnímání prostředí a následná orientace začíná vjemem vymezeného prostoru. Pokud chybí nebo je chaotický, je orientace nesmírně ztížená. Historické městské prostory jsou opticky uzavřené. Zástavba, která je vytváří, podporuje jejich harmonickou celistvost, jednotlivé domy si zachovávají svoji individualitu, ale nerozbíjejí ji jako celek. Staří stavitelé intuitivně naplňovali podmínky pro naše vrozené předpoklady vizuální percepce, rychlé orientace, pocitu bezpečí. Moderní urbanismus, tak jak ho známe především z našich sídlišť, sestává z izolovaných solitérů, které prostor nevytvářejí. Zajistí sice dobré oslunění, ale až dosud neplní poslání města stmelovat společnost. Naopak zatím vyvolává pocit dezorientace známý z našich sídlišť, a dokonce i odcizování mezi lidmi. Náměstí a ulice s lidským měřítkem zde chybí.

Historická architektura je členitá. Členitost celku není samoúčelná dekorace, pomáhá nám odhadnout měřítko stavby. V detailu navazuje s divákem emocionální spojení. To všechno zatím většinou takzvaná současná architektura nedovede. Často vstupuje do historického prostředí agresivně bez ohledu na měřítko okolí, rozbíjí jednotu prostoru a vytváří chaos.

Takže si musíme konečně uvědomit, že město je umělým životním prostředím společnosti, která zde právem očekává existenciální podporu. Její práva na participaci nelze zpochybnit. Historická města uspokojí naše psychické, kulturní a emocionální potřeby podobně jako příroda a krajina. Proto by měla být jejich ochrana legislativně současně ukotvena v zákoně památkovém, stavebním i v ochraně přírody a krajiny.

Památkový urbanismus, který do zákona doplňujeme, generuje územněplánovací podklady ve smyslu stavebního zákona, je spojovacím článkem mezi stavebním a památkovým zákonem. V tom smyslu hovoří i dokument Politika architektury a stavební kultury, téma tři, opatření 3.2.2 a 3.2.3. To by přineslo územněplánovací dokumentaci zlepšení podmínek pro investory, potlačení korupce a zjednodušení projednávání projektové dokumentace.

Vzhledem k silné odezvě odborné i laické veřejnosti navrhuji zamítnutí zákona ve třetím čtení. Pokud k jeho zamítnutí nedojde, pak navrhuji jeho vrácení do druhého čtení.

 

Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Děkuji paní poslankyni Lorencové. Já se ještě zeptám - protože v té předchozí rozpravě jste navrhla, paní poslankyně, vrácení návrhu zákona garančnímu výboru k novému projednání. To platí tedy. Tohle bude nový návrh, který si s panem zpravodajem musíme vyjasnit. Dobře, děkuji. Zamítnutí se hlasuje ve třetím čtení. To není věcí jednání ve druhém čtení, čili to si musíme prodiskutovat. Děkuji.

Nyní paní poslankyně Jitka Chalánková, připraví se paní poslankyně Nina Nováková. Prosím, paní poslankyně, máte slovo.

 

Poslankyně Jitka Chalánková: Děkuji za slovo, vážený pane předsedající. Je mi líto, že opět máme před sebou návrh z dílny této vlády z jiného ministerstva, než se kterým přicházím častěji do kontaktu, a opět tento návrh nemá dostatečné koncepční podklady a především shodu s odbornou veřejností. Je mi líto, že z vlády dostáváme takové návrhy, které se pak upravují během projednávání ve Sněmovně pomocí různých pozměňovacích návrhů.

Dovolte, abych i já okomentovala několik pozměňovacích návrhů, ke kterým se potom přihlásím v podrobné rozpravě.

Pokud jde o pozměňovací návrh, který máte v systému pod číslem 5791, tak ten se dotýká § 52. Ustanovení pozměňovacího návrhu řeší časté situace, kdy se řízení vedená dle památkového zákona nebo řízení, jímž orgány památkové péče uplatňují závazné stanovisko, v rozporu se správním řádem neodůvodněně vlečou po mnoho měsíců. Takovéto situace ohrožují žadatele, resp. vlastníky kulturních památek a dalších staveb na územích památkových rezervací a zón v konzumaci jejich vlastnických práv. Vládní návrh zákona tuto situaci nijak neošetřuje. Zákon pozměňovacím návrhem explicitně stanovuje orgánu památkové péče dostatečně dlouhé lhůty, aby vydal posouzení i v obzvlášť složitých případech.

V tomto pozměňovacím návrhu, který máte pod tímto číslem, o kterém jsem hovořila, se také dotýkám § 51, který upravuji do znění, které máte k dispozici. Vládní návrh, který rozlišuje v odstavci dva mezi situacemi, kdy je vyjádření památkového ústavu obligatorní, například u národní kulturní památky žádosti o restaurování, památky s mezinárodním statutem, a kdy závisí na libovůli správního úředníka nebo památkového ústavu, to jsou ostatní případy, které představují převážnou většinu správní agendy, je potenciálním zdrojem korupce jak na straně správního úřadu, tak i památkového ústavu. Zejména pochybné je toto ustanovení z odborného hlediska například u kulturních památek. Není zřejmé, proč například u restaurování novodobé dekorativní malby nebo štukové výzdoby z konce 19. století v domě, který je kulturní památkou, musí být vždy vydáno vyjádření památkového ústavu, zatímco u celkové opravy tohoto domu nebo například středověké tvrze nikoliv. Takový přístup je nesystémový a výrazně se promítne do památkové praxe i z územního hlediska. V místech či územích, kde jsou památky UNESCO, bude takových vyjádření vydáno mnohonásobně více než v jiných.

Dále zde mám také pozměňovací návrh k § 19, kdy vládní návrh ruší povinnost vyžádat si stanovisko krajského úřadu zakotvenou v platném památkovém zákoně. Krajský úřad tak ztrácí možnost vyjádřit se k rozšiřování památkového fondu. Proto je pozměňovacím návrhem vložen do zákona odstavec, který zajistí obligatorní stanoviska krajského úřadu.

Dovolte, abych se vyjádřila také k dalšímu pozměňovacímu návrhu, který máte v systému pod číslem 5792. Zde se dotýkám pozměňovacího návrhu k § 12, který se týká památkového ústavu pod písmenem e). Dnešní Národní památkový ústav, resp. památkový ústav, dle vládního návrhu zákona není a nebude schopen dokumentovat práce na všech kulturních památkách a dalších stavbách na památkových územích. Zmínka o tom, že tuto činnost památkový ústav vykonává na základě vlastní úvahy, je do zákona vložena především z toho důvodu, aby zdůraznila, že památkový ústav je odbornou institucí, která si sama volí, jaké stavby bude dokumentovat, a rovněž s ohledem na uživatelské určení zákona, a to zejména proto, aby se rozptýlila případná domněnka, že tyto činnosti jsou bezplatné ve smyslu ustanovení písmene g) vládního návrhu zákona. Další si najdete určitě v celém systému.

Dovolte, abych se krátce vyjádřila k dalšímu pozměňovacímu návrhu, který máte v systému pod číslem 5793 a který se dotýká § 82. Další je § 87, kde se vypouští odstavec 6. Nelze spravedlivě požadovat, aby archeologické osoby, které nemají žádnou vazbu na veřejné rozpočty, hradily náklady archeologického výzkumu pro potřebu bydlení do 150 metrů čtverečních zastavěné plochy a související stavby, které jsou nezbytné pro užívání stavby k bydlení podle § 87 odst. 1 z vlastních prostředků. Dosavadní obsah § 87 odst. 6 umožňující případně přiznat v takovém případě dotaci Ministerstva kultury bez jakýchkoliv transparentních kritérií, zjevně vytváří korupční prostředí. Zde se také dotýkám ještě dále § 38 až § 40, které se také týkají archeologických nálezů.

Dále dovolte, abych se zmínila o svém pozměňovacím návrhu, který máte v systému pod číslem 5794 a týká se § 32, 33 a 34 a plánu ochrany. Plán ochrany je zastaralý, společensky nákladný a v praxi nevyužívaný nástroj ochrany památkového fondu, který je nadbytečný. Ve své podstatě odporuje předpisům vyšší právní síly týkajícím se ochrany památkových území a není sladěn se systémem územněplánovací dokumentace. Od roku 2008, kdy byl zaveden, byl uplatněn pouze v několika případech. Do plánování rozvoje sídel by vnesl zmatek. Vzhledem k tomu, že plány ochrany reálně téměř nejsou prováděny a nikomu nechybí, je jejich zahrnutí do nového památkového zákona zbytečné.

Dalším mým pozměňovacím návrhem je návrh, který máte v systému pod číslem 5795 a týká se § 152 a ten se týká účinnosti. § 152 vládního návrhu zákona se upravuje do tohoto znění: § 152. Tento zákon nabývá účinnosti dnem 1. ledna 2020.

Odůvodnění zní takto. Zákon o ochraně památkového fondu představuje nebývale rozsáhlý zásah do dosavadní praxe výkonu památkové péče a vyžaduje ze strany zúčastněných osob, orgánů a odborných institucí pečlivou přípravu. Náročný úkol představuje zejména vytvoření seznamu památkového fondu se všemi jeho náležitostmi. Vzhledem ke značné prodlevě v legislativním procesu, kdy zákon, který byl v legislativním plánu vlády na rok 2014, bude schválen nejdříve v létě letošního roku, možná, je čas pro reálnou přípravu všech náležitostí pro jeho uvedení do praxe k 1. lednu 2018 zcela nedostatečný. Ministerstvo kultury má k dnešnímu dni namísto předpokládaného času zhruba jeden a půl až dva roky na přípravu uvedení do praxe v nejlepším případě několik měsíců. Proto je posunuta lhůta účinnosti zákona tak, aby mohly být náležitosti k nekoliznímu uvedení zákona do praxe zajištěny a zákon jako celek byl vymahatelný a skutečně účinný.

Dalším mým pozměňovacím návrhem je návrh, který máte v systému pod číslem 5796 a tento pozměňovací návrh odstraňuje některé závažné nedostatky návrhu zákona, nikoliv však všechny, neboť celá jeho koncepce je chybná a v plném rozsahu se pozměňovacími návrhy napravit nedá. Je to častá situace, do které jsou poslanci vháněni při spolupráci nebo schvalování návrhů této vlády. Je mi líto.

Další pozměňovací návrh je pod číslem 5897 a týká se pozměňovacího návrhu k § 20, kdy ustanovení § 20 odst. 1 zní: (1) Vlastník nesmí po dobu řízení o prohlášení za kulturní památku svou věc nebo stavbu, o níž se vede řízení, poškodit nebo zničit, a jde-li o movitou věc, přemístit ji mimo území České republiky. Návrh zákona zcela nelogicky stanoví, že vlastník sice nesmí věc nebo stavbu, o níž se vede řízení o prohlášení za kulturní památku, zničit, ale může ji beztrestně poškodit. Pozměňovací návrh eliminuje tento závažný nedostatek.

Součástí tohoto pozměňovacího návrhu pod číslem 5897 je také pozměňovací návrh k § 52, kdy ustanovení § 52 odst. 2 se doplňuje o větu: Podmínky musí vycházet ze současného stavu poznání kulturně historických hodnot, které je nezbytné zachovat při zamýšlených pracích nebo restaurování kulturní památky.

Odůvodnění zní takto: Absence ustanovení o potřebě zachovat kulturně historické hodnoty při zamýšlených pracích nebo restaurování kulturní památky je naprosto zavádějící a v praxi nejvíce frekventovaná agenda by tak při výkonu památkové péče ztrácela smysl. Tento závažný nedostatek se odstraňuje právě vložením doplňující věty, jako je tomu v § 14 odst. 3 platné právní úpravy.

Toto téma je natolik zásadní, že vyžaduje komentář na příkladu. Posuzuje se například projekt stavební úpravy barokní fary. Orgán památkové péče poznal její kulturní historické hodnoty a je schopen bezpečně rozpoznat, jaké zásahy projekt přináší. A co dál? Mezi poznáním hodnot věci a nakládání s ní ve skutečnosti není žádná vazba. Tuto mezeru zákonodárce musí překlenout tím, že řekne, co má orgán památkové péče udělat, dle čeho rozhodne, a jeho úkolem je posoudit, co se stane, když bude projekt realizován, a zda přitom zůstanou zachovány kulturně historické hodnoty. Pojem zachování je v památkové péči klíčový, protože památková péče, dříve možná výstižněji nazývaná památková ochrana, památky chrání tím, že je zachovává. Zároveň je zřejmé, že hodnot je možné u každé stavby nadefinovat bezpočet. Každý zásah do stavby v průběhu jeho dění má například dokumentární hodnotu. Všechno je však možné zachovat jen opravdu v málo případech. Proto je správní orgán zákonodárcem veden, když zákon říká, že se jedná o ty hodnoty, které je nezbytné zachovat. Hodnoty stavby ve svobodné společnosti nejsou mechanickým předpisem. Je potřeba je interpretovat, a to právě na základě zákonem uváděného současného stavu poznání.

Dámy a pánové, děkuji za pozornost, že jsem vás mohla seznámit a odůvodnit své pozměňovací návrhy, ke kterým se potom přihlásím v podrobné rozpravě.

 

Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Děkuji paní poslankyni Jitce Chalánkové. Než budeme pokračovat, přečtu došlou omluvu. Předsedovi Poslanecké sněmovny se omlouvá od 17.30 do konce jednacího dne paní poslankyně Vlasta Bohdalová z osobních důvodů.

Nyní faktická poznámka paní poslankyně Lorencové. Prosím, paní poslankyně, máte slovo k faktické poznámce.

 

Poslankyně Jana Lorencová: Já se omlouvám. Stahuji návrh na posunutí do druhého čtení a trvám na zamítnutí zákona v celém rozsahu.

 

Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Ano. Ten návrh, který jste podávala 15. 3., byl podle § 93 odst. 2, který byl hlasovatelný, a v tom případě se o něm hlasovat nebude. Poznamenal jsem si to a pan zpravodaj také.

Můžeme pokračovat, a to vystoupením paní poslankyně Novákové, připraví se pan poslanec Tomio Okamura. Prosím, paní poslankyně, máte slovo.

 

Poslankyně Nina Nováková: Děkuji za slovo. Dámy a pánové, vážený pane ministře, mohu přímo. Pan ministr kultury tady slyší strašně moc kritických hlasů. Myslím si, že to, že se tento zákon projednával tak dlouho a tak dlouho se vlastně vlekly debaty o něm, přineslo některé pozitivní rysy. Přinejmenším poslanci dostali důkladnou osvětu. Já, protože jsem jako člen podvýboru pro kulturu sama organizovala několik seminářů atd., tak už jsem dnes, když jsem poslouchala pozměňovací návrhy, už jsem si říkala, to je paní docentka Poláková, to je pan doktor Holeček atd. Je to, myslím si, pozitivní, protože skutečně se alespoň u větší části veřejnosti vzbudila pozornost o to, co to vlastně ochrana památkového fondu je.

Já se teď pokusím velice stručně, protože některé pozměňovací návrhy, jsou opravdu podobné a je to napříč politickým spektrem, pokusím se velice stručně uvést čtyři pozměňovací návrhy, ke kterým se potom přihlásím v podrobné rozpravě.

Jeden z nich se týká vztahu soukromého majitele kulturní památky a oprávněné snahy naší veřejnosti, aby to, co je na té kulturní památce hodnotné, bylo uchováno. Ten, kdo je majitelem kulturní památky, je ve dvou rolích. Jednak se má jako každý člověk, i kdyby měl ošklivý rodinný domek, starat o svůj majetek tak, aby vypadal slušně a byl ve slušném stavu. Ale pak je tam ještě jedna přidaná hodnota a to je právě hodnota kulturní památky jako takové. A tady soukromý majitel této památky je v nerovné soutěži se všemi ostatními, kteří vlastní nějakou nemovitost, protože mu nikdo nepomůže v tom, aby uchoval hodnotu, na níž má zájem celá veřejnost. To je podstata toho velice krátkého mého pozměňovacího návrhu číslo 1, potom to ještě načtu, přihlásím se k němu. Tak tam se jedná o to, ne že ministerstvo nebo někdo usoudí, že přispěje majiteli kulturní památky na to - nemyslím teď obecně na opravu té památky, ale na tu část, díky níž se uchová kulturní hodnota, ta památková hodnota, tak tady si dovoluji navrhnout, že by vlastník kulturní památky měl mít právo na příspěvek, na úhradu nákladů na zachování hodnot kulturní památky.

Druhý pozměňovací návrh se týká v podstatě kvalifikace lidí, kteří zpracovávají plán ochrany, nebo zmapovávají, v čem spočívá hodnota té historické památky. Teď se bavím tedy o hmotné kulturní památce. Pracují tam jednak restaurátoři, ti vstupují do té památky samotné, ale předtím probíhá archeologický výzkum a často probíhá také stavebně historický průzkum. A tady odborná veřejnost, skutečně si myslím, má pravdu, když odmítá tuto činnost považovat za regulovanou. Je to totiž natolik multidisciplinární, že říci, že člověk, který předkládá potom ten stavebně historický průzkum, má mít buď vysokoškolské vzdělání v oblasti stavební anebo architektury, anebo naopak má být historik nebo archivář, vždycky je to multidisciplinární. Takže tady na základě opravdu mnoha debat s odbornou veřejností se přikláním k tomu, aby tato živnost nebyla nadále regulována.

A teď bych moc poprosila, nemusím to dělat ani prostřednictvím pana předsedajícího, o pozornost pana ministra. Myslím si, že totiž ta dlouhá debata přinesla také možnost, že jsme začali debatovat o samotných základních pojmech, které jsou uváděny v prvních paragrafech, a to je, co to vlastně je onen památkový fond, a jak se tady už jedna paní poslankyně zmínila o tom, že nejsou jen hmotné kulturní památky, ale také nehmotné.

Dovolím si teď vysvětlit co nejstručněji změny, které navrhuji v paragrafu číslo 1. Tam se mluví o tom, že navržený zákon na ochranu památkového fondu, tak se jmenuje, my mu říkáme památkový, upravuje ochranu památkového fondu, a ten originál tam mluví o národním kulturním pokladu. Tento termín národní kulturní poklad už není dál v těch desítkách paragrafů vůbec zmiňován, a když si to někde vygooglujete atd., tak existuje takový projekt, který skončil myslím v roce 2016, který se jmenoval národní kulturní poklad, a myslím si, že tedy to nemá opodstatnění. A za té situace, kdy se nepodařilo v rámci celého tohoto volebního období předložit zákon o kultuře, který by řekl, co pro nás kultura je a jakou má pro nás hodnotu, tak tady alespoň v tom paragrafu 1 bychom mohli použít prachobyčejně to, co se vyskytuje v Ústavě. Neboli památkový fond, tam si dovoluji navrhnout, je jako součást zděděného přírodního a kulturního, hmotného a duchovního bohatství a samozřejmě je také součást evropského a světového kulturního dědictví. Dovolila jsem si tedy použít to, co máme v Ústavě, takže to je velice harmonické. Tedy to je první změna.

A potom si dovoluji ve svém pozměňovacím návrhu pracovat s pojmem nehmotné kulturní dědictví. Nabízím možnou definici, že památkou nehmotného kulturního dědictví je mistrovské dílo ústního a nemateriálního dědictví, které je vytvořeno nebo spoluvytvořeno činností člověka a představuje významný mezník ve vývoji kulturních tradic, je ukázkou jejich vývojových stadií a váže se k významným okolnostem, událostem či oblastem lidského konání a je zapsáno v seznamu nehmotného kulturního dědictví.

Tady úplně kopírujeme v té poslední části, kterou jsem teď vyslovila, to, jak pracuje s nehmotnými kulturními památkami UNESCO. A není důvod, abychom my neměli také takovéto seznamy. Když mluvíme o nehmotném kulturním dědictví, už jsem se zmiňovala o tom, máme to duchovní dědictví, nehmotné dědictví i v Ústavě. Je třeba tam říci, že žádná památka - teď chápu, že mi to můžete vytknout, jako že jsem filozof, že trochu filozofuji - ale žádná památka, nic hmotného nevznikne bez ideje, bez nápadu, bez myšlenky. Takže to, co se tam vloží, právě ta myšlenka je velice důležitá a je velice důležitý prvek, řekněme, i hmotné památky, a je to nesmírně důležité. A pak ty nehmotné kulturní památky, jako jsou zvyky, umění, know-how bychom řekli v moderním slova smyslu, to je myslím neoddiskutovatelné a je to něco také velmi důležitého.

Na tento pozměňovací návrh pak navazuje další pozměňovací návrh, který demonstruje, jak by se dalo aplikovat - aplikuje ochranu nehmotné památky. A sice my jsme zvyklí, že třeba opravujeme sakrální památky, tzn. třeba kostely, a v nich obyčejně velkou hodnotu mají třeba varhany. Ale když se na to díváme turisticky, tak to je: podívejte se, jak jsou krásné varhany a jaké jsou tam krásné sošky a jak je to ozdobné. Jenže my v moderní ochraně památek, památkové péči musíme přistupovat také k tomu, že je to hudební nástroj a že u toho hudebního nástroje nestačí jen to, když je dobrá skříň. Ta skříň je samozřejmě nezbytná pro to, aby mohl ten hudební nástroj vydávat zvuky. A aby mohl hudební nástroj vydávat zvuky, musí přijít nějaký umělec, který na to hraje. A tohle propojení je krásně vidět zejména právě u našeho umění varhanářského. My jsme, dámy a pánové, z hlediska počtu cenných varhan na špici v rámci evropského kulturního dědictví. Mohli bychom stejně tak mluvit třeba o zvonech. Zvon sám není nic, teprve když srdce rozezní zvon, tak cenu má zvuk zvonu. A toho se tedy týká můj pozměňovací návrh, ke kterému se potom přihlásím.

Mám čtyři pozměňovací návrhy, jeden se týká toho, že stavebně historický průzkum by neměl být regulovanou činností. Druhý se týká toho, že majitel kulturní památky by měl mít nárok na pomoc státu, na uchování těch hodnot, které jsou cenné pro naši veřejnost. Třetí návrh, o kterém jsem teď mluvila, hovoří vedle technické kulturní památky také o zvukové kulturní památce. My máme opravdu cenné nástroje. To, co považuji za nejdůležitější, je pokus o definování toho, co to vlastně památkový fond je, a o uvedení této legislativní normy do souladu s naší nejvyšší legislativní normou a tou je preambule Ústavy České republiky.

Děkuji. V podrobné rozpravě načtu čísla pozměňovacích návrhů.

 

Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Děkuji paní poslankyni Nině Novákové. Nyní se připraví k vystoupení poslanec Tomio Okamura a poté paní poslankyně Fischerová. Prosím, pane poslanče, máte slovo v obecné rozpravě.

 

Poslanec Tomio Okamura: Vážené dámy a pánové, to, že tu projednáváme v této formě tento návrh zákona, mi přijde dost smutné, protože kultura je něco, na čem se obvykle umíme všichni shodnout. V tomto případě se však vzácně shodují umělci, technici, památkáři, restaurátoři i architekti na tom, že jde o nesmysl. Přináší navíc zhruba 100 paragrafů, které ochranu památek jen komplikují a zbyrokratizují. Na druhé straně autoři zcela zjevně vynechali šanci a nutnost modernizovat současný zákon a mimo jiné ho uvést v soulad s mezinárodními úmluvami o ochraně památek. Například tu chybí zapracování Mezinárodní charty o zachování a restaurování památek a sídel, jejímž signatářem je Česká republika již od roku 1964. Kdyby se tato charta při restaurování dodržovala, nikdy by nemohlo dojít k takovým zvěrstvům, jakých jsme například byli svědky při opravě Karlova mostu, které dodnes vidí i oko na prostého laika.

Nejsem odborník ani na legislativu, ani na památky, ale i já jsem nevěřícně zíral na preambuli zákona, která říká, že kulturní památkou je pouze hmotný doklad lidské činnosti. Lidové písně, tradice, Švejk, ale třeba i náš jazyk nepatří tedy do naší kultury a nejsou památkou naší kultury? I mně laikovi je jasné, že kulturní památkou jsou i nehmotná díla a památky. A světe div se, napadlo to všechny na celé planetě kromě nás. A tak v roce 2001 rozšířilo UNESCO svůj seznam chráněných památek světového kulturního dědictví o památky nehmotné. Do seznamu mistrovských nehmotných památek UNESCO už bylo zapsáno pět nehmotných památek z České republiky. Jsou to v podstatě lidové zvyky a tradice, jako například verbuňk, masopustní průvody s maskami na Hlinecku nebo naše legendární jízda králů. Proč o tom nevědí legislativci na Ministerstvu kultury, je záhada. Bezesporu nekulturní.

Budu citovat odborníky z České komory architektů: "Namísto definování hodnot a racionálního a efektivního způsobu jejich ochrany je návrh zákona značně obsáhlou a nepřehlednou normou soustřeďující se na detailní popis dílčích činností a obsáhlou regulaci některých profesí. Architektonická tvorba, architekt a výsledky jeho práce, projektování nejsou v návrhu zákona dostatečně formulovány. Chybí zde citlivá interpretace památek v souvislosti s nepotlačitelným vývojem civilizace a kultury. Návrh zákona se soustředí pouze na údržbu a konzervaci památkově chráněných objektů a opomíjí skutečnost, že nemovité kulturní památky jsou lidmi užívány a z tohoto hlediska jsou na ně kladeny nároky na reálnou funkčnost." Konec citátu odborníků z České komory architektů.

Odborná veřejnost v navrhovaném zákonu postrádá také ochranu hudebních památek, dále obnova kulturní památky v režimu veřejných zakázek je v přímém rozporu s tím, co deklaruje zákon o ochraně památkového fondu. Ve výběrových řízeních jsou běžně uplatňována dvě kritéria: nejnižší cena s procentuálním vyjádřením přibližně 80 % a nejkratší doba realizace 20 %, což logicky jde proti kvalitě provedení. Posuzovatelem kvality nemohou být úředníci, ale odborníci a v tomto ohledu například restaurátoři marně požadovali zřízení restaurátorské komory, která by mohla být takovým arbitrem.

Další hodně problematický bod ve vládním návrhu zákona je výše pokut za správní delikty. V ochraně památek u právnických a podnikajících fyzických osob je maximální výše 5 milionů korun. Je dobře, že se v zákoně zvedly výše pokut za poškození památky, ale neladí tu stejná výše pokut u fyzické a právnické osoby či u fyzické osoby podnikající. Z praxe je známo, že pro právnickou osobu není výše pokuty v několika milionech něčím, co by jí zabránilo nechat zdevastovat památku, pokud je to ekonomicky výhodné. A jak víme, mnohé developerské projekty jsou v řádu stamilionů, takže 5 milionů za lukrativní prostor je skutečně zanedbatelná položka, která nikoho od likvidace památky neodradí. Viz nedávný případ pražské vily módní návrhářky Blanky Matragi, nebo mnohem tragičtější případ plošné devastace celého památkového komplexu v Kyselce.

Myslím, že výše pokut zejména u právnických osob by se měla určit nikoliv nominálně, ale hodnotou památky a způsobenou škodou. Jinými slovy stropem by měla být nejlépe výše způsobené škody. Samozřejmě tam, kde cena je díky nenahraditelnosti nekonečná, by měla být možnost udělit pokutu v odrazující výši podle majetku dané firmy. Ti, kdo znají praxi, vědí, že od likvidace památky Národní památkový ústav ani Ministerstvo kultury nikdy neodradily. A i to je téma, které bych rád viděl zcela pregnantně řešené, tedy citelné tresty s jasnou povinností státního orgánu při ochraně kulturní památky vymáhat. Stávající činnost památkové inspekce je neviditelná. Po pravdě nikdo tady ani netuší, že existuje. Přitom by tomu mělo být naopak a tato inspekce by měla být jistou obdobou Nejvyššího kontrolního úřadu, který, jak víme, kontroluje, a i když citelně nepokutuje, respektive nepokutuje, alespoň zlořády umí pojmenovat.

Nejde ale jenom o ochranu památek, ale také o to, aby tato ochrana byla reálně uskutečnitelná. A tady já laik nerozumím paragrafu, který říká, že restaurovat památku může jen fyzická osoba s povolením ministerstva k restaurování kulturní památky, dále jen restaurátor. Co to znamená? Že například kapličku u mého kamaráda v Brněnci u Svitav, která je kulturní památkou, už nemůže opravit místní zedník, ale musí přijet restaurátor z Prahy? Nebo si ten zedník za nějaké solidní peníze udělá formální papír, který ho bude opravňovat k zednické práci na památce? Rozumím tomu, že nad opravou musí být odborný dohled. Na druhou stranu to nesmí opravy prodražovat a ztěžovat tak, aby to v běžných případech nezvládl i ten nejprostší majitel chráněné památky.

Ano, faktem je, že dnes majitelé památek je mohou beztrestně ničit. Na druhé straně je pro mnohé v praxi téměř nemožné dosáhnout na podporu k záchraně památek, protože se ta poctivá většina děsí toho, že by měla vlastnit kulturní památku. Obojí je špatně. Tento zákon stav rozhodně nezjednodušuje.

Pro účinnou ochranu památek by měl nový zákon dále zajistit následující: pro chráněná města povinnost zpracování regulačních plánů vycházejících z kvalifikované analýzy jejich prostorové kompozice; pro registrované památky obnovit povinnost stavebně historického průzkumu; regulativy nabízející účinnou ochranu proti korupci usměrněním developerských záměrů; chráněná území, to znamená například města, historická jádra, chráněné zóny z hlediska památkové ochrany spravovat jako celek; obnovit statut pražské památkové rezervace v původně stanovených hranicích; nově stanovit hranice ochranných pásem městských území jednotlivých dominant.

Poučná je zkušenost s výstavbou v Praze na Pankráci, která oslabila dominantní postavení Pražského hradu v reliéfu pražské kotliny a ohrozila zapsání pražské památkové rezervace do registru mezinárodního kulturního dědictví. Pokud hodlá vládní koalice ČSSD, hnutí ANO a KDU-ČSL zákon přijmout, prosím, alespoň opravte ty největší dvě chyby, tedy za prvé doplňte, že kulturní památkou jsou i nehmotná díla a památky, a za druhé zrušte strop pro pokuty u právnických osob. To jsou věci, které slušnému kulturnímu člověku vadit nemohou a snad konvenují i s názorem ministra kultury.

Děkuji za pozornost

 

Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Děkuji panu poslanci Tomio Okamurovi a nyní zatím poslední přihlášená do rozpravy, paní poslankyně Jana Fischerová. Prosím, paní poslankyně, máte slovo.

 

Poslankyně Jana Fischerová: Děkuji za slovo. Vážený pane ministře, vážené dámy, vážení pánové, moc nás tu tedy není. Hlavně mě mrzí, pane ministře, že tady není opora od vašich kolegů a kolegyň z vlády, protože myslím, že se tento zákon o památkovém fondu velice úzce prolíná i do cestovního ruchu, jak já to vidím, protože to nás hodně může dostat dál, nejenom do Evropy, ale i do světa, když bude dobře pečováno o kulturní památky.

Navážu na své předřečníky. Měla jsem některé připomínky, které zde už byly řečeny, tak ty už nebudu opakovat. Ale když jsem poslouchala teď ve druhém čtení v obecné rozpravě některé spíš své kolegyně, tak mám pozměňovací návrhy, které se budou týkat podobných věcí. Čili myslím si, že předložíme-li to nezávisle na sobě a stejné paragrafy a pozměňovací návrhy ve stejném smyslu, že na tom bude asi hodně pravdy. A je to opravdu na tom, až bude garanční výbor toto upravovat, tak aby tomu věnoval ještě pozornost.

Na úvod přece jenom řeknu, pocházím z Kraje Vysočina a tady jsem dnes hodně poslouchala o tom, jak jsou důležité i památky tzv. nehmotné kulturní. Právě jsem velmi ráda, že ta možnost je, protože v Kraji Vysočina se velmi snažíme prosazovat nové nehmotné kulturní dědictví. Naposledy tomu bylo koncem minulého roku, kdy jsme v rámci regionálního pracoviště tradiční lidové kultury při muzeu Vysočiny takto povýšili a dostali na krajský seznam historický morový průvod v Brtnici. Tam se vzpomíná na odkaz z roku 1715, kdy tam lidé následkem morové epidemie zemřeli, ale tam je taková síla lidí, kteří se této tradice drží, a každoročně a nejlépe vždycky za pět let opravdu z toho dělají velkou událost, takovou až do širokého okolí rozšířenou, že to je velice známé, a takto to bylo povýšeno. Čili moc se přimlouvám, aby v tomto zákoně toto bylo přesně definováno.

Mám vlastně jeden pozměňovací návrh, říkám pouze, o kterém jsme už i s Ministerstvem kultury debatovali, ne úplně jsme došli ke stejnému závěru, ale já si ho tady dovolím zdůvodnit, než se přihlásím ještě do podrobné rozpravy. Tato připomínka, tak jak jsem četla, je v důvodové zprávě, byla již v rámci vnějšího připomínkového řízení, v rámci připomínek krajů dána, podána, byla diskutována, ale nakonec při vlastním projednávání nebyla akceptována, a proto vám nyní vysvětlím, čeho se to týká.

Nic víc to neznamená, než zachovat paragraf 19 a 24 věcně tak, jak je tomu doposud. To znamená, můj pozměňovací návrh si klade za cíl zachovat dosavadní praxi obligatorního vyjadřování příslušného obecního úřadu obcí s rozšířenou působností a příslušného krajského úřadu do řízení o prohlášení za kulturní památku, to je paragraf 19, a do řízení o zrušení prohlášení za kulturní památku, paragraf 24. Je to velice jednoduché, předám pak ještě písemně. Je to dáno i tím, že existuje už ustálená judikatura, např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2013 nebo rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. 6. 2009, kde se jedná o stanovisko obecního úřadu s rozšířenou působností a krajského úřadu vydávané v režimu paragrafu 154 správního řádu z roku 2004. Dosavadní praxe ministerstvu ukládá povinnost opatřit si tato obligatorní stanoviska, aniž by ho omezovala v možnosti opatřit si i další podklady od odborných, vědeckých, uměleckých organizací apod., shledá-li je potřebnými pro řádné zjištění skutkového stavu věci. Uvedená judikatura dále mimo jiné uvádí, že poskytnutá obligatorní vyjádření mají nepochybně za cíl zajistit co nejkomplexnější náhled na posuzovanou věc z hlediska místa, kde se nachází, a tvoří tak podstatný podklad pro rozhodnutí ministerstva, a to aniž by bylo ministerstvo ve své rozhodovací praxi těmito vyjádřeními omezeno. Hodnocení podkladů, tím chci vyjádřit.

Dosavadní praxe tak stanoví krajským úřadům a úřadům obcí s rozšířenou působností přispět do výše uvedených řízení ministerstva podstatnými informacemi, které jsou jim známy z jejich správní činnosti, místní příslušnosti a znalosti problematiky v daném území, čímž mohou výrazně snížit jistou míru subjektivního hodnocení, kterou při posuzování, zda konkrétní věc splňuje podmínky pro prohlášení nebo porušení za kulturní památku, správní rozhodnutí ministerstva z povahy věci samé vždy zahrnuje. Zároveň je také významná pro obecní úřady obcí s rozšířenou působností a krajské úřady možnost rozšířit si znalosti o nové poznatky, které se vztahují k těmto kulturním hodnotám ve spravovaném území. Mají tak možnost se s tím osobně setkat, znají tamější podmínky, neboť jsou to tyto orgány, které následně plní úkoly příslušných orgánů státní památkové péče pro kulturní památky. Myslím si, že je možno na tuto dosavadní zažitou praxi pozitivně nahlížet, a dokonce i z ekonomie výkonu státní správy.

Tím chci říci, tedy už na závěr, že se nejedná o žádný nárůst byrokracie. To je v tuto chvíli taky velice důležité, protože je to podstatné v tom, co slýcháváme kolem sebe, že všude byrokracie narůstá, tak o toto se nejedná v tomto případě. Pro obecní úřady obcí s rozšířenou působností ani krajské úřady se o to nejedná, neboť výše uvedeným je požadováno pouze ponechání dosavadní praxe na daném místě a nic se jim nerozšiřuje, žádné kompetence.

Takže vám děkuji, vám všem málo přítomným, za pozornost.

 

Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Děkuji paní poslankyni Fischerové. To byla poslední přihlášená do obecné rozpravy. Ptám se, jestli se někdo hlásí z místa. Nikoho nevidím, obecnou rozpravu končím. Ptám se, jestli je zájem po obecné rozpravě o závěrečná slova - pane ministře? Není tomu tak. Pane zpravodaji? Není tomu tak.

Paní kolegyně Lorencová stáhla svůj návrh z té první části obecné rozpravy podle § 93 odst. 2, tedy nemáme o čem hlasovat v tuto chvíli, a můžeme tedy pokračovat rozpravou podrobnou. První v podrobné rozpravě je přihlášen pan poslanec František Adámek. Prosím, pane poslanče, máte slovo.

 

Poslanec František Adámek: Vážený pane místopředsedo, kolegové a kolegyně, budu velmi krátký. Jen bych se rád přihlásil k pozměňovacím návrhům vedenými pod těmito sněmovními dokumenty: 5806, 5848, 5788, 5789, 5790, 5848, 5847, 6052, 6053, 6054, 6055, 6056, 6057, 6058, 6059, 6060, 6061, 6062, 6063, a to je všechno. Děkuji vám.

 

Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Děkuji panu poslanci Františku Adámkovi a do podrobné rozpravy dál je přihlášen poslanec Petr Kořenek. Připraví se paní poslankyně Chalánková. Prosím, pane poslanče, máte slovo.

 

Poslanec Petr Kořenek: Děkuji, pane předsedající. Já budu velmi stručný. Přihlašuji se k pozměňovacímu návrhu 5801 týkajícímu se zámku Štiřín. A pak si dovolím se přihlásit k pozměňovacímu návrhu 6035, který se vztahuje k zachování kontinuity k detašovanému pracovišti Archeologického ústavu, které je zřízeno v areálu Pražského hradu. Děkuji.

 

Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Děkuji panu poslanci Petru Kořenkovi. Nyní tedy paní poslankyně Jitka Chalánková, připraví se paní poslankyně Nina Nováková. Prosím, paní poslankyně, máte slovo.

 

Poslankyně Jitka Chalánková: Děkuji za slovo. Dovolte, dámy a pánové, abych se přihlásila ke svým pozměňovacím návrhům, které jsem již odůvodnila v obecné rozpravě a které máte v systému pod těmito čísly. Je to: 5791, 5792, 5793, 5794, 5795, 5796, 5897, to je poslední.

 

Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Děkuji paní poslankyni Jitce Chalánkové. Nyní paní poslankyně Nina Nováková. Připraví se paní poslankyně Jana Lorencová.

 

Poslankyně Nina Nováková: Děkuji za slovo. Ráda bych se přihlásila k pozměňovacímu návrhu, který je v systému pod číslem 5782, další 5783, další 5784 a poslední 5785. Děkuji.

 

Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Děkuji paní poslankyni Nině Novákové. Nyní paní poslankyně Jana Lorencová, kterou nevidím, takže její přihláška propadá na konec podrobné rozpravy. A paní poslankyně Věra Kovářová, která je nyní na řadě. Připraví se pan kolega Jiří Junek. Prosím, paní poslankyně, máte slovo.

 

Poslankyně Věra Kovářová: Děkuji za slovo. Já bych se chtěla přihlásit ke svému pozměňovacímu návrhu, který je veden v systému pod číslem 6167. Děkuji.

 

Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Děkuji paní poslankyni Věře Kovářové. Nyní pan poslanec Jiří Junek. Připraví se pan poslanec Herbert Pavera.

 

Poslanec Jiří Junek: Děkuji. Já se přihlašuji ke svým pozměňujícím návrhům, které jsou v systému vedeny jako sněmovní dokument číslo 6064 a sněmovní dokument číslo 6065. Děkuji.

 

Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Děkuji panu poslanci Jiřímu Junkovi, kolegu Paveru požádám o maličké strpení. Do konce dnešního jednacího dne se omlouvá pan poslanec Milan Šarapatka. Prosím, pane poslanče, máte slovo.

 

Poslanec Herbert Pavera: Děkuji, pane předsedající. Hezké a příjemné odpoledne. Já se jenom přihlašuji ke svému pozměňovacímu návrhu, který je v systému uveden pod číslem 5762. A protože jsem ho už uváděl docela dávno, tak jenom připomínám, že se jedná o to, že by archeologické výkopy a všechny ty práce kolem nálezů hradil stát a ne vlastník pozemku. Myslím, že je to velmi logické, ty náklady jsou ročně zhruba 350 milionů korun. Poprosím vás, abyste zvážili podporu tohoto pozměňovacího návrhu, protože myslím, že pomůže jak obcím, tak i vlastníkům těchto nemovitostí. Děkuji.

 

Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Děkuji panu poslanci Herbertu Paverovi. Nyní pan poslanec Lukáš Pleticha. Toho také nevidím, takže také jeho přihláška propadá na konec rozpravy podrobné. A tedy ohlásím raději další kolegy: pan poslanec Martin Plíšek a pan poslanec Antonín Seďa se připraví. Prosím, pane poslanče, máte slovo.

 

Poslanec Martin Plíšek: Děkuji za slovo. Vážený pane místopředsedo, milé kolegyně, vážení kolegové, dovolte, abych se v podrobné rozpravě přihlásil k pozměňovacím návrhům, které jsou v systému uvedeny pod číslem 6049. Pozměňovací návrhy jsem odůvodnil v obecné rozpravě. Děkuji za pozornost.

 

Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Děkuji panu poslanci Martinu Plíškovi. Nyní pan poslanec Antonín Seďa, připraví se pan poslanec František Laudát. Prosím, pane poslanče, máte slovo.

 

Poslanec Antonín Seďa: Děkuji, pane místopředsedo. Já se přihlašuji ke sněmovnímu dokumentu 6070, kde jsou uvedeny mé písemné pozměňovací návrhy, a tento sněmovní dokument obsahuje i stručné zdůvodnění.

 

Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Děkuji panu poslanci Antonínu Seďovi. Nyní mám přihlášku pana poslance Františka Laudáta. Ten také není přítomen, tak já si ho poznamenám. A nyní druhá přihláška pana poslance Lukáše Pletichy. Pořád platí, že jeho mám poznamenaného. Paní poslankyně Jana Lorencová taky s druhou přihláškou. Stále není přítomna. Druhá přihláška paní poslankyně Chalánkové. Ale ta to řekla asi najednou ve svém vystoupení, můžeme tedy odmazat. Totéž platí asi o paní kolegyni Novákové. A nyní mám paní poslankyni Věru Kovářovou, která také přednesla ten pozměňovací návrh. A máme tedy paní poslankyni Janu Fischerovou, připraví se pan kolega Lukáš Pleticha. Prosím, paní poslankyně, máte slovo.

 

Poslankyně Jana Fischerová: Ano, děkuji. Já se hlásím ke sněmovnímu dokumentu pod číslem 5756. Děkuju.

 

Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Děkuji paní poslankyni Janě Fischerové. Nyní pan poslanec Lukáš Pleticha ve své zdvojené přihlášce. Máte slovo, pane poslanče.

 

Poslanec Lukáš Pleticha: Vážený pane předsedající, vážení členové vlády, kolegyně, kolegové, já se hlásím ke svému pozměňovacímu návrhu pod číslem 6067, který se týká úpravy procedury, podle kterých se budou řídit některá řízení podle tohoto zákona, a to že budou pouze z moci úřední. Děkuji.

 

Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Děkuji panu poslanci Lukáši Pletichovi. A znovu se pokusím vyvolat do podrobné rozpravy dva přihlášené, a to paní poslankyni Janu Lorencovou, která tady ale není, a pana poslance Františka Laudáta, který tu také není. Takže v tom případě nemohu nic jiného udělat než ukončit podrobnou rozpravu, pokud se do ní nikdo nehlásí. Ptám se, jestli se někdo hlásí do podrobné rozpravy. Vidím tady činnost kolegů, ale pokud tomu tak není, nemohu to déle prodlužovat. Nedá se nic dělat, podrobnou rozpravu končím.

Ptám se, jestli je zájem o závěrečné slovo. Není tomu tak, není tomu tak ani u pana ministra, ani pana zpravodaje. Protože jediný procedurální návrh, který byl podán v první části, byl stažen, můžeme tedy ukončit druhé čtení tohoto návrhu zákona. Návrh na zamítnutí bude hlasován samozřejmě na začátku třetího čtení.

Děkuji panu ministrovi, děkuji panu zpravodaji a končím tento bod číslo 3 dnešního jednacího dne.

 

Budeme pokračovat dalším návrhem dnešního jednání a tím je bod

Aktualizováno 31. 10. 2017 v 18:00.