Parlament České republiky, Poslanecká sněmovna 2013 – 2017

(pokračuje Jan Bartošek)

51.
Návrh poslanců Vladislava Vilímce, Jany Černochové, Radka Vondráčka,
Jiřího Junka a Jany Hnykové na vydání zákona, kterým se mění
zákon č. 212/2009 Sb., kterým se zmírňují majetkové křivdy občanům
České republiky za nemovitý majetek, který zanechali na území
Podkarpatské Rusi v souvislosti s jejím smluvním postoupením
Svazu sovětských socialistických republik, ve znění zákona č. 121/2012 Sb.
/sněmovní tisk 403/ - druhé čtení

Prosím, aby předložený návrh uvedl za navrhovatele poslanec Vladislav Vilímec. Prosím, máte slovo.

Poslanec Vladislav Vilímec: Vážený pane místopředsedo, vážené kolegyně a kolegové, návrh novely zákona byl poslán do Poslanecké sněmovny 17. února 2015. První čtení proběhlo v dubnu 2016, výbory projednaly tento sněmovní tisk v červnu 2016, takže se teď dostáváme ke druhému čtení. Musím říci, že ve vztahu i k usnesení ústavněprávního výboru se budou muset nějak novelizovat i ty lhůty, protože už v mezidobí uplynulo poměrně hodně vody.

Protože se k tomu dostáváme po roce od prvního čtení, tak jenom mi dovolte stručně osvětlit důvody, proč jsme podali tento návrh. On ten původní zákon je z roku 2009, byl schválen jako poslanecký návrh, podáván byl napříč politických spektrem. Hodně se o schválení toho zákona zasloužily dvě bývalé poslankyně, Eva Dundáčková a Hana Orgoníková. A vzhledem k tomu, že nebylo úplně správně zvoleno období, kterého se týkaly ony všechny majetkové křivdy, tak pak bylo přikročeno v roce 2012 k novele zákona předkládaného Senátem.

Poslanecký návrh, který jsme teď podali, podáváme především z toho důvodu, že oprávněných osob přirozenou cestou ubývá. Oprávněné osoby v tom zákoně z roku 2009 jsou totiž redukovány pouze na původní vlastníky, manžele původních vlastníků a pak děti původních vlastníků. A již v době schvalování toho zákona v roce 2009 fakticky původní vlastníci nežili a nežili ani manželé původních vlastníků, takže efektivně se mohly o odškodnění přihlásit pouze děti původních vlastníků. Těm je ale také už dnes přes 80 let. A jsou identifikovány jednak případy, kdy sice oprávněná osoba, dítě toho původního vlastníka, podá žádost o odškodnění, ale nedožije se výplaty. Dokonce jsou i případy, kdy v té věci bylo rozhodnuto kladně Ministerstvem vnitra, ale protože nebyl příslušný obnos poslán na účet oprávněné osoby v době, kdy ta oprávněná osoba žije, tak pak už ten nárok zaniká. Těch případů je asi 25. To je jeden z důvodů, proč jsme to podali.

Pak ten důvod druhý je otázka, jestli redukovat oprávněné vlastníky pouze na děti, protože samozřejmě i mnoho těch dětí se vůbec nedožilo možnosti podat v zákonné lhůtě, která vypršela k 31. 12. 2013, vůbec žádost, a zda není namístě v těchto případech to rozšířit i o vnuky, případně další oprávněné osoby. Já bych chtěl pouze uvést, že samozřejmě je třeba si uvědomit, že ti původní vlastníci přišli po roce 1945, někdy v 39. roce, o celý majetek. V mnoha případech se jim žilo velmi složitě, jsou to docela velmi dramatické příběhy těch lidí, odškodnění se fakticky po celou tu dobu nedočkali, navíc tedy mnozí z nich na Podkarpatskou Rus přišli i na podnět nové Československé republiky a skutečně s vizí tuto část tehdy společného státu pozvednout. Mnozí tady museli opustit nejen své obydlí, ale živnosti, to, co je vlastně 20 let živilo.

My jsme si určitě všichni, kdo podepsali ten návrh zákona, vědomi, že tady nelze už nastavit nějakou absolutní spravedlnost. Prostě po více než 70 letech to nelze. Ale pokoušíme se nastavit alespoň jakousi relativní spravedlnost vzhledem k tomu, že dopady té ztráty majetku byly v mnoha případech velmi kruté. Myslíme si, že demokratický stát by to měl přiznat a v těchto intencích by se měl také snažit tyto případy přiměřeným způsobem odškodnit.

Jinak bych chtěl ještě poděkovat skutečně oběma výborům, také i parlamentní legislativě, protože v podrobné debatě nebo rozpravě pak budou načteny i některé návrhy upravující to původní znění toho návrhu zákona, tak jak jsme to podali před dvěma lety. Děkuji za pozornost.

Místopředseda PSP Jan Bartošek: Také vám děkuji. Návrh jsme v prvém čtení přikázali k projednání rozpočtovému výboru jako výboru garančnímu a dále byl tisk přikázán ústavněprávnímu výboru. Usnesení výborů byla doručena jako sněmovní tisky 403/2 až 5 a 403/7. Rozpočtový výbor přijal zprávu o projednání, která byla doručena jako sněmovní tisk 403/6. Prosím, aby se slova ujal zpravodaj rozpočtového výboru poslanec René Číp, informoval nás o projednání návrhu ve výboru a případné pozměňovací návrhy odůvodnil. Pan poslanec René Číp je omluven a já požádám tedy někoho jiného, člena rozpočtového výboru, aby přednesl zprávu rozpočtového výboru. Prosím.

Poslanec Zbyněk Stanjura: Děkuji za slovo. Rozpočtový výbor se tímto návrhem zákona zabýval na své 43. schůzi 9. 6. 2016, tak jsme těsně stihli do limitu jeden rok. Mám to v živé paměti, tu bohatou diskusi. A nepřijali jsme k tomu usnesení.

Místopředseda PSP Jan Bartošek: Děkuji. A nyní prosím zpravodaje ústavněprávního výboru poslance Jeronýma Tejce, aby se ujal slova a informoval nás o projednání návrhu ve výboru a případné pozměňující návrhy odůvodnil. Prosím.

Poslanec Jeroným Tejc: Děkuji za slovo. Dočkal jsem se. Tentokrát už nejsem náhradním zpravodajem. Tentokrát jsem opravdu zpravodajem Sněmovny k tomuto tisku za ústavněprávní výbor.

Já bych pouze konstatoval, že ústavněprávní výbor tento tisk projednal, a to usnesením číslo 234 ze dne 9. června 2016 s tím, že jsme přijali pozměňovací návrh, který podle mého názoru, ale to je názor subjektivní, mírně zužuje okruh těch, kterým by se odškodnění dostalo. Debata jistě může proběhnout ve třetím čtení o tom, který ten pozměňovací návrh je nebo není vhodný.

Tolik tedy zpráva zpravodaje. Jen avizuji, že se hlásím do podrobné rozpravy, neboť je třeba v tomto návrhu upravit datum s ohledem na to, že tisk je projednáván velmi dlouho, a tedy lhůty by v zásadě už byly propadlé.

Místopředseda PSP Jan Bartošek: Já vám děkuji. Poté se tedy přihlaste do podrobné rozpravy, pane poslanče. Já otevírám obecnou rozpravu. Nejprve tedy pan navrhovatel. Prosím.

Poslanec Vladislav Vilímec: Děkuji, pane místopředsedo. Já bych chtěl odůvodnit pozměňovací návrh, který pak předložím v podrobné rozpravě. My jsme v rámci vytvoření podkladů pro jednání ve výborech skutečně věnovali hodně času a hodně úsilí o nalezení nějakého kompromisního znění tohoto zákona, které by na jedné straně ošetřilo určitá rizika spojená s tím, že již proběhla lhůta k uplatňování žádostí, nám to proběhlo k 31. prosinci 2013, ale na druhé straně měl zákon faktický smysl a přinesl žádoucí posun s ohledem na skutečnost, že původní vlastníci dnes již nežijí a mnohdy nežijí ani děti. Na ústavněprávním výboru byl nakonec přijat pozměňovací návrh, o kterém mluvil pan kolega Tejc, který je takzvanou - já to tak charakterizuji - minimalistickou variantou a řeší pouze případy těch oprávněných osob, které zemřely poté, co již uplatnily dle zákona oprávněný nárok. Takových případů je asi kolem dvaceti pěti. Pro děti těchto oprávněných osob je to sice také důležité, ale neřeší případy těch oprávněných osob, které se nedožily ani možnosti vlastně tu žádost podat.

V rámci tedy komplexní úpravy, kterou jsme předložili na výborech a teď předkládáme v pozměněné verzi i v Poslanecké sněmovně, jsme se snažili opakovaně zapracovat připomínky Ministerstva vnitra i Ministerstva financí. Především jsme vyloučili legislativně možnost, aby o odškodnění mohla nově žádat oprávněná osoba v situaci, když v uplynulé lhůtě tuto možnost dříve využila jiná oprávněná osoba a byla jí vyplacena částka do výše dvou milionů korun. Stejně jsme vyloučili tuto možnost i pro oprávněné osoby, pokud mohly dříve podle tohoto zákona podat žádost, ale z různých důvodů tuto možnost nevyužily. Na základě připomínek jsme také zkrátili původně navrhovanou dobu pro podání žádosti o půl roku. Na základě určitých výhrad a po projednání ve výborech jsme připravili skutečně návrh s panem kolegou Jiřím Junkem, který by dále nepočítal s tzv. závěťními dědici coby oprávněnými osobami a vlastně omezil, redukoval počet oprávněných osob pouze na vnuky původních majitelů.

Samozřejmě ve výborech docházelo a dochází k obtížné diskusi, pokud se to rozšíří o ty vnuky, kolik takových oprávněných osob vlastně existuje. Já možná bych uvedl určitou statistiku, že k 31. lednu 2017 bylo odškodněno asi zhruba 450 nebo 500 případů a bylo vyplaceno asi 340 milionů korun. Je to tedy mnohem méně, než kolik se v roce 2009, potažmo v roce 2012 uvažovalo. Tady samozřejmě ta statistika se trochu liší. Liší se údaje spolku Podkarpatská Rus na jedné straně a Ministerstva vnitra na straně druhé. Já jsem přesvědčen i s ohledem na to, jak to probíhá od roku 2009, že těch oprávněných osob, pokud by se to rozšířilo o vnuky, zase až tolik nebude a že nějaké dramatické úvahy o tom, že by to stálo státní rozpočet dvě miliardy korun, by se nenaplnily.

Chtěl bych tedy říci, že možná ještě Ministerstvo financí v 60. letech vyplatilo některým oprávněným osobám zhruba 13 milionů korun na základě předchozích úprav, byť Československá republika tehdy od Sovětského svazu formou odškodnění dostala v přepočtu asi 920 milionů korun československých. Chtěl bych tedy zdůraznit, že mnohé osudy původních vlastníků byly velmi dramatické a tyto křivdy se v současné době ani s časovým odstupem pominout nedají.

Náš i tak velmi redukovaný, návrh, který jsme podali s panem poslancem Junkem, by měl vytvořit podle mého soudu smysluplnou koncovku k restitučnímu příběhu uznání těchto křivd v alespoň částečném naplnění legitimního očekávání oprávněných osob a především vnuků původních vlastníků. Pozměňovací návrh, tak jak jej předložíme, je navíc zpracován tak, aby byl formálně kompatibilní s návrhem ústavněprávního výboru a mohli jsme skutečně v tom třetím čtení rozhodnout, zda chceme přijmout pouze minimalistickou variantu, anebo to odškodnění otevřít i vnukům oprávněných osob v situaci, kdy nežijí ani původní vlastníci, ani děti těch původních vlastníků.

Děkuji za pozornost.

Místopředseda PSP Jan Bartošek: Já vám také děkuji. Dalším řádně přihlášeným je pan poslanec Jiří Junek. Prosím.

Poslanec Jiří Junek: Děkuji za slovo. Já nebudu v podrobné rozpravě načítat žádný pozměňovací návrh. Já bych jenom využil obecné rozpravy k tomu, abych se maličko také jako předkladatel za novelu postavil. Koneckonců jsem v prvním čtení tu možnost téměř neměl, protože jsme spěchali a nemohl jsem si k tomu své říci. Tak jenom ve zkratce.

Bylo to v listopadu 1945, kdy poslanecká sněmovna, řekl bych, nějakým způsobem hodila část občanů Československé republiky přes palubu a dobrovolně, téměř jednomyslně postoupila část svého území jinému státu, tehdy Sovětskému svazu. Čili bylo to jakési hození svých občanů přes palubu a určitě to od poslanecké sněmovny nebylo hezké. A já jsem si v tom roce 2015, kdy jsme ten návrh načítali, myslel, že to bude takové pěkné k tomu výročí sedmdesáti let od doby, kdy se tato věc odsouhlasila, nějaké zadostiučinění pro ty lidi a jakási omluva. Nicméně dva roky uplynuly, nestalo se tak.

Ale chtěl bych říct, že tím rokem 1945 ta událost neskončila, nebo takovéto nepěkné zacházení s našimi občany. Po roce 1948 ze Sovětského svazu dokonce přišla nějaká finanční náhrada, což se určitě moc často v historii nestalo, že by ze Sovětského svazu nám něco přišlo. Tentokrát se tak opravdu stalo a místo toho, aby občané opravdu byli odškodněni, tak za jejich majetek jim nic dáno nebylo. To znamená, došlo k jakému druhému hození přes palubu. A přišel rok 1989 a všichni zajisté čekali, že dojde k nápravě této křivdy a těm občanům, kteří zanechali nemovitý majetek na Podkarpatské Rusi, konečně bude nějaká náhrada vyplacena. Bohužel, trvalo to rovných dvacet let a ten zákon, který byl nakonec přijat, jak už tady bylo řečeno, byl nakonec nešťastný v tom, že vlastně měl jenom odškodnit přímé majitele a jejich děti. Přímí majitelé prakticky nežili, dětem bylo minimálně sedmdesát, takže je otázka, kolika lidí se mohl vůbec ten zákon aktivně dotknout. Mám pocit, že jsme ty naše bývalé spoluobčany, potomky hodili přes palubu potřetí. A teď jsem trošku měl úplně strach, jestli náhodou k tomu nedojde počtvrté, když jsme v roce 2012 ten zákon načetli, a je rok 2017 a nemohli jsme se dostat k druhému čtení.

Takže já doufám, že zdárně dokončím a že se dostaneme k třetímu čtení, kde tuto věc definitivně nějakým způsobem urovnáme a se ctí se s tím vyrovnáme. Byť je pravda, jsou tady pozměňovací návrhy, koneckonců já jsem pod nimi podepsán. Jsem si vědom toho, že byly přijaty, nebo vytvořeny v rámci nějakého kompromisu, který je určitě nutný, aby ta věc byla vypořádána. Úplně vnitřně na sto procent s tím ztotožněn nejsem, protože tak jak se to jednání protahuje, tak mám strach, kolik vlastně těch vnuků také dnes žije. A jestli to budeme ještě chvilku protahovat, tak už ani těch vnuků moc nebude. Takže úplně s tím pozměňovacím návrhem že bych byl na sto procent ztotožněn, nemohu říci. Ale v rámci nějakého kompromisu si myslím, že je to potřebná věc.

Takže tolik jenom za mě jako za předkladatele této novely. Pevně věřím, že v nadcházejícím třetím čtení se s tím nějak rozumně popasujeme a tu věc definitivně a se ctí uzavřeme. Děkuji.

Místopředseda PSP Jan Bartošek: Také děkuji. Táži se, zda někdo další se ještě hlásí do obecné rozpravy. Žádnou přihlášku nevidím. V tom případě obecnou rozpravu končím. Táži se na závěrečná slova pana navrhovatele nebo pana zpravodaje. Není tomu tak. Zahajuji podrobnou rozpravu. Připomínám, že pozměňovací a jiné návrhy přednesené v podrobné rozpravě musí být vždy odůvodněny. Eviduji jednu přihlášku a tu má pan poslanec Tejc.

Poslanec Jeroným Tejc: Děkuji za slovo. Odůvodnění mého návrhu je jednoduché. Návrh se projednává více než rok a za tu dobu tedy logicky je třeba prodloužit lhůty. Proto navrhuji pozměňovací návrh k usnesení, resp. pozměňovacímu návrhu ústavněprávního výboru, který má číslo 234 ze dne 9. června 2016, a to tak, že se v článku 1 v bodě 3 nahrazuje rok "2017" rokem "2018". To je tedy ten pozměňovací návrh. Jednoduše řečeno, pokud by ten návrh nebyl načten a schválen, tak lhůta pro uplatnění by skončila dříve, než zákon nabude účinnosti. Děkuji.

Místopředseda PSP Jan Bartošek: Také vám děkuji. Nyní tedy pan navrhovatel. Prosím.

Poslanec Vladislav Vilímec: Děkuji, pane místopředsedo. Já se pouze přihlásím ke sněmovnímu dokumentu 6462, v obecné rozpravě jsem odůvodnil tento pozměňovací návrh. Konstatuji, že ty lhůty jsou úplně totožné s tím, co teď navrhl pan poslanec Tejc. Takže není žádný problém.

Místopředseda PSP Jan Bartošek: Táži se, zda se někdo další hlásí do podrobné rozpravy. Žádnou další přihlášku nevidím, v tom případě končím podrobnou rozpravu. I zde se táži pana navrhovatele a zpravodajů na závěrečné slovo. Nevidím zájem. V tom případě končím druhé čtení tohoto návrhu.

Otevírám další bod dnešního jednání

Aktualizováno 31. 10. 2017 v 18:00.