(Schůze zahájena ve14.00 hodin.)
Předseda PSP Radek Vondráček: Vážené paní poslankyně, vážení páni poslanci, vážení členové vlády, zahajuji 10. schůzi Poslanecké sněmovny a všechny vás tu vítám. Poprosím, abychom se už usadili na svých místech. Tato schůze je slavnostního rázu a jediným bodem je vystoupení předsedy Sněmovny reprezentantů Spojených států amerických pana Paula Ryana.
A nyní mi dovolte, abych mezi námi předsedu Sněmovny reprezentantů Spojených států amerických pana Paula Ryana přivítal. Poprosím, abyste povstali. (Paul Ryan přichází v doprovodu vedoucího Kanceláře Poslanecké sněmovny k řečnickému pultu, poslanci ho vítají dlouhým potleskem. Pan Paul Ryan děkuje za přivítání.)
Děkuji a nyní, pane předsedo, vás poprosím, abyste se ujal slova. (Anglicky předává slovo.)
Předseda Sněmovny reprezentantů USA Paul Ryan: (Hovoří anglicky, simultánní tlumočení.) Děkuji. Dobré odpoledne vám všem.
Pane předsedo Sněmovny, pane Vondráčku, pane předsedo vlády, pane Babiši, vážení ministři, vážení členové této komory, je báječné být zde v Praze, v tomto inspirujícím městě sta věží. Opravdu vám chci poděkovat za svolání tohoto mimořádného zasedání. Právě jsem měl oběd s vaším předsedou Sněmovny, takže bych vám rád vyjádřil svoje poděkování. A také kondolence, protože být předsedou Sněmovny, to je opravdu těžká práce. Ale stojí za to kvůli demokracii, kterou máme. Vím, že to je opravdu vzácné privilegium pro zahraničního představitele, aby mohl promluvit k tomuto shromáždění. Zatímco jsem hluboce poctěn, tak to vidím také jako vzdání úcty silnému přátelství mezi našimi zeměmi, které sdílejí jedinečný a trvalý svazek v historii. Toto je mimořádný moment v tomto příběhu. Sto let po tom, co prezident Woodrow Wilson spolupracoval s vaším prvním prezidentem Tomášem Masarykem při vzniku samostatné Československé republiky. Stejně jako naše Deklarace z roku 1776 mluvila o snaze o dosažení štěstí, Deklarace prezidenta Masaryka, která byla sepsána ve Washingtonu, vyzývá český lid, aby začal neustálé úsilí o pokrok.
Bývaly doby, kdy by si pouze málokdo uměl představit shromáždění, jako je toto. V polovině 70. let kancléř západního Německa předpovídal, že západní Evropě zbývá nějakých 20 nebo 30 let demokracie. Ale dnes americké a české vojenské jednotky bojují bok po boku, aby udržely mír ve světě. Americké a české podniky navzájem investují do svých zaměstnanců a ekonomik. Bezpočet studentů, umělců a podnikatelů cestuje tam a zpět každý rok. Mluvil jsem se studenty na Karlově univerzitě, kde také probíhá velká výměna. A v dnešní době americký předseda Sněmovny stojí zde před vámi, předseda Sněmovny reprezentantů mluví před zvolenými zástupci svobodného a prosperujícího národa. (Potlesk.)
Ano, tady bych rád zdůraznil, že svoboda vzkvétá, ale neměli bychom to brát jako samozřejmost. Naše svazky jsou ještě hlubší, než byly v minulém století. O České republice se často mluví jako o srdci Evropy. Podobně já pocházím z Janesville z Wisconsinu, což je malé dělnické městečko v srdci Ameriky. Vychováváme naše děti v podstatě ve stejné části ulice, kde já jsem vyrůstal. Můj pradědeček James Ryan přijel až z dalekého Irska, bylo to někdy v roce 1850. K dnešnímu dni ve Wisconsinu žije nějakých 60 bratranců a sestřenic Ryanů a všichni žijí na jednom čtverečním kilometru. Wisconsin je město, které bylo cílem mnoha evropských migrantů v polovině 19. století. De facto většina prvních českých osadníků v Americe přišla do našeho státu. Mnozí začali jako farmáři a potom si dále otevřeli své vlastní obchody a podnikání. Racin, což je městečko, které já mám tu čest zastupovat, tomu se říkalo český Betlém. Dokonce první české noviny, které byly vydávány ve Spojených státech, byly české. I první starosta městečka Racine byl Čech.
Tato snaha něčeho dosáhnout, snaha neustrnout, snaha o maximální využití těch talentů od Boha, to je vlastně podstatou toho, co já nazývám americkou myšlenkou. Je to právě tento názor, že podmínky, ve kterých jsme se narodili, nemusejí nutně určovat výsledek vašeho života. Jsou to ty krásné nadčasové principy, svoboda, volné podnikání, sebeurčení, konsenzus při vládnutí - ty všechny nám dávají schopnost vytyčit naši vlastní životní cestu. Vláda nebo správa věcí je nejlepší, když aplikujeme tyto základní zásady vůči všem problémům dnešního života. Tato americká myšlenka je živoucí silou, která mě poháněla i při mých studiích. Když jsem se poprvé hlásil do úřadu, bylo mi 27 a upřímně řečeno, hodně lidí muselo sebrat odvahu, aby zaměstnali někoho tak mladého, takže jsem musel najít někoho, kdo by mi pomohl. A ta osoba je zde dnes s námi. Je to náš velvyslanec Stephen King, máme to štěstí, že je velvyslancem zde v České . republice. (Poslanci tleskají velvyslanci na galerii pro hosty.) Bylo to v roce 1998 a Stephen přišel jako doslova ikona. A já jsem věděl, že potřebuji někoho, kdo by mi pomohl a dal mi věrohodnost, a Stephen přijel, souhlasil s tím, že bude předseda mé kampaně, a to mi dalo obrovskou důvěryhodnost. A určitě také víte, že je dodnes mým celoživotním přítelem. Tento člověk je opravdovým vlastencem a je skutečná třída. Je pro nás opravdovým požehnáním, že ho můžeme mít jako velvyslance Ameriky v České republice. (Potlesk.) Děkuji vám, pane velvyslanče.
Zrovna včera jsme my a velvyslanec kráčeli nad naší ambasádou nahoru ke glorietu. Pohled odtamtud je skutečně nádherný. Tam jsem předal velvyslanci naši americkou vlajku, která ještě nedávno vlála nad Kapitolem, aby připomínala toto stoleté výročí. Můžete si vzpomenout, že v pochmurnějších dobách, když ještě železná opona dělila váš kontinent, tyto hvězdy a pruhy nad glorietem vlály stále. Bylo to jako výraz naší nekončící podpory českému národu a našemu toužebnému přání, že jednoho dne se vrátí naše hluboce sdílené hodnoty. Ale tato republika se pouze nevrátila z komunismu, ale s velkou silou se vrátila také do velké míry díky vizím Václava Havla. Každý den předtím, než vycházím po schodech ve své kanceláři v Kapitolu, procházím kolem busty Václava Havla. Byla vysochána českým umělcem, který potom byl donucen odejít do exilu během vlády komunistů. A Havlova busta je v té vstupní hale naproti bustě Winstona Churchilla. Často si říkám, když jdu kolem, o čem si ti dva asi povídají? Stojí v prostoru, kterému říkáme Foyer svobody, a je to v podstatě jako projev úcty všem těm, kteří bojovali a obětovali své životy za naše vůdčí principy. V podstatě to by mohl vymyslet jenom dramatik Václav Havel, dramatik jeho kalibru, protože vlastně Havel mluvil ke Kongresu Spojených států v roce 1990, pouhých pár měsíců po tom, co byl propuštěn z vězení. A prohlásil následující: Naše svoboda, naše nezávislost a naše nově zvolená demokracie, všechny byly těžce vykoupeny a nesmíme se jich zříci.
U této příležitosti by bylo moudré si připomenout slova Václava Havla a jeho odhodlání. Když Havel říkal, že se nesmíme zříci svobody, jistě věděl, že existují síly, které se budou snažit uchvátit zpět a zatáhnout nás zpět. Věděl, že jsou síly, které se budou snažit přetvořit svět ke svému autoritativnímu obrazu. ***