Parlament České republiky, Poslanecká sněmovna 2017 – 2021

 

(pokračuje Vojtěch Filip)

61.
Vládní návrh, kterým se předkládá Poslanecké sněmovně
Parlamentu České republiky k vyslovení souhlasu s přístupem
Smlouva o stabilitě, koordinaci a správě v hospodářské a měnové unii
/sněmovní tisk 97/ - prvé čtení

Požádám tedy paní ministryni financí Alenu Schillerovou o to, aby zaujala místo u stolku zpravodajů, požádám o připravenost pana ministra zahraničních věcí Martina Stropnického a požádám o to, aby své místo u stolku zpravodajů zaujal pan poslanec Jan Kubík, který je zpravodajem pro prvé čtení.

Projednávání tohoto bodu jsme na sedmé schůzi 21. března 2018 přerušili a odročili před vystoupením navrhovatelů do příští schůze, to znamená, že nevystoupil ani jeden z ministrů, respektive paní ministryně ani pan ministr Stropnický. Tedy začínáme úplně od začátku.

Předložený návrh uvede nejdříve ministryně financí vlády ČR Alena Schillerová. Prosím, paní ministryně, máte slovo.

 

Ministryně financí ČR Alena Schillerová Děkuji za slovo, pane předsedající. Dámy a pánové, dobrý den. Dovolte mi, abych stručně uvedla vládní návrh na přístup ČR ke Smlouvě o stabilitě, koordinaci a správě v hospodářské a měnové unii, také známý jako fiskální pakt či kompakt. Vládní návrh spolu předkládá Ministerstvo financí a Ministerstvo zahraničních věcí.

Vláda přistoupení ke smlouvě schválila usnesením ze dne 14. února 2018 číslo 109. Smlouva byla podepsána 25 členskými státy EU dne 2. března 2012 a vstoupila v platnost 1. ledna 2013. Vznikala v době vrcholící dluhové krize eurozóny. Jejím cílem proto bylo posílit důvěru finančních trhů ohledně nápravy vysokého veřejného zadlužení, a tím přispět ke stabilitě financí vládního sektoru členských států.

Tuto stabilizaci má dle smlouvy zajistit zavedení pravidla vyrovnaných rozpočtů vládního sektoru a zavedení mechanismu nápravy odchylek od vyrovnaného hospodaření do vnitrostátních právních řádů, které jsou obsaženy v hlavě III a IV smlouvy. Tato pravidla se týkají pouze států eurozóny a signatářů smlouvy mimo eurozónu, kteří dobrovolně oznámí úmysl být ustanoveními vázáni. Smluvními stranami smlouvy jsou v současné době všechny členské státy EU s výjimkou ČR a Velké Británie. Primárně je smlouva určena zemím eurozóny. Její ratifikace nijak neovlivňuje naše rozhodnutí o vstupu do eurozóny a nijak nás k němu dodatečně nezavazuje.

Vláda se v prosinci minulého roku rozhodla datum vstupu do eurozóny nestanovovat a návrh na přistoupení k této smlouvě na tom nic nemění. Pro stát mimo eurozónu, který smlouvu podepíše a ratifikuje, se smlouva použije až od jeho vstupu mezi země eurozóny, ledaže dotčená smluvní strana oznámí úmysl být k dřívějšímu okamžiku vázána všemi ustanoveními hlav III a IV této smlouvy nebo jejich částí.

Vláda ČR se rozhodla ke smlouvě přistoupit, aniž by učinila toto oznámení. Stejný postup zvolilo Chorvatsko, Maďarsko, Polsko nebo Švédsko. Smlouva tedy nebude mít žádné přímé ani nepřímé dopady na státní rozpočet. V současnosti je český fiskální rámec v souladu s ustanoveními smlouvy. Stěžejní ustanovení smlouvy jsou již obsažena v českém právním řádu, zejména v zákoně o pravidlech rozpočtové odpovědnosti z roku 2017.

Oba spolupředkladatelé návrhu ke smlouvě přistupují jako k mezinárodní smlouvě, která nepřenáší pravomoci dle článku 10a Ústavy a k jejíž ratifikaci postačí souhlas prosté většiny v obou komorách Parlamentu.

Smlouva sice dosud není součástí právního rámce EU, nicméně úzce na něj navazuje a využívá existujících institucionálních struktur EU. Relevantní ustanovení smlouvy se pohybují v mezích pravomocí na EU již přenesených a doplňují je. Smlouva na EU ani jinou mezinárodní organizaci či instituci nepřenáší žádné nové pravomoci, ale odkazuje na již existující a fungující mechanismy evropského práva. Jedná se proto o mezinárodní smlouvu takzvané prezidentské kategorie dle článku 49 Ústavy, k jejímuž schválení postačuje prostá většina v obou komorách Parlamentu.

Posouzení, zda dochází k přenosu pravomocí na mezinárodní organizaci či instituci, a zda se tedy pro vnitrostátní schvalování mezinárodní smlouvy použije postup podle článku 10a Ústavy, nelze udělat obecně, ale je potřeba se zabývat obsahem jednotlivých ustanovení, což oba spolupředkladatelé učinili. Z analýzy obsahu jednotlivých ustanovení přitom vyplývá, že k přenosu pravomoci nedochází.

Přistoupení ke smlouvě dle mého názoru patří zcela oprávněně mezi prioritní témata ČR. Nesouhlas se smlouvou se v minulosti stal zcela zbytečně výrazem negativního postoje ČR vůči EU, a to zejména v politické rovině. Toto není v zájmu ČR a domnívám se, že ani většiny politické reprezentace. Přistoupení ke smlouvě umožní ČR mimo jiné účastnit se plnohodnotně vybraných summitů eurozóny, na nichž by v opačném případě jako jediná členská země EU vedle Velké Británie chyběla či byla odkázána na dobrou vůli předsedy Evropské rady, zda ČR na jednání summitů eurozóny v roli pouhého pozorovatele přizve.

V současné době probíhá diskuse ohledně reformy eurozóny, které je třeba se aktivně účastnit, a právě ratifikace smlouvy to umožní.

Děkuji vám za pozornost.

 

Místopředseda PSP Petr Fiala: Děkuji, paní ministryně. Dále předložený návrh uvede místopředseda vlády a ministr zahraničních věcí Martin Stropnický. Prosím, pane ministře, máte slovo.

 

Místopředseda vlády ČR a ministr zahraničních věcí ČR Martin Stropnický: Děkuji, pane předsedající. Vážené kolegyně, vážení kolegové, bohužel se budu asi v něčem z toho, co tady bylo řečeno, opakovat, ale dovolím si připojit možná i něco málo navíc.

Já bych za rezort zahraničí moc rád výrazně podpořil přístup ČR k této smlouvě. Znovu je potřeba říci, že jsme v současné době posledním členským státem EU, který dosud není její smluvní stranou. Tak jenom si vybavme, pokolikáté už se opakuje podobná situace, že všechny ty státy tak nějak asi neprozíravě cosi přehlédly a my jsme ti jediní, kteří víme, kteří jsme dohlédli do všech těch záludností případné účasti v té smlouvě a jsme dostatečně obezřetní na rozdíl od nich. Já si nemyslím, že jsme obezřetní, že jsme ale kolikrát úplně zbytečně váhaví a úplně zbytečně si vytváříme pozici toho Mister No.

A když se tady často hovoří o prosazování národních zájmů a o tvrdém vyjednávání a potřebě se postavit, tak tím, že budeme říkat ne i tam, kde to vůbec není nutné, ale vůbec, kde to nepřináší vůbec nic, to ne, tak tím samozřejmě si oslabujeme pozici na jakékoliv případné ano, nebo na to, abychom my někdy, aby nám bylo vyjito vstříc tam, kde máme nějaké své požadavky, které jsou skutečně zásadní. Odmítáním čehokoliv nedosáhneme myslím ničeho. A toto je nic víc než tady i často, myslím v minulosti, ještě než já jsem třeba měl poslanecký mandát, tak si pamatuji, jak se tady volalo po rozpočtové odpovědnosti, především z pravé sféry politického spektra. A jistěže to bylo volání legitimní a správné. A toto není nic jiného, toto nám umožní, abychom zcela vlastně svobodně se stali jenom součástí této rodiny států, řekněme, měli možnost, a to je velmi důležité, se účastnit některých summitů eurozóny, a ne pasivně, ale abychom měli možnost i samozřejmě vyjevit svůj názor, ať už kritický, konstruktivní, jakýkoliv. Čili v tom, si myslím, je podstatný přínos toho.

Znovu zopakuji to, co tady ale bylo řečeno. Nás to prosím nikterak neposouvá jako republiku blíže k zavedení eura, nic nemění na tom, nebude pro nás závazné, až sama ČR na vnitrostátní úrovni se rozhodne o termínu přijetí eura. Takže prosím, je to poměrně krystalicky čisté. Ty země, které mají trvalou výjimku, jako třeba Dánsko, jsou toho součástí, to vyplývá z toho, co už tady bylo řečeno. Země, které mají tu časově neohraničenou budoucnost v euru, jako Švédsko, samozřejmě jsou také součástí.

Děkuji za pozornost.

 

Místopředseda PSP Petr Fiala: Děkuji a prosím, aby se slova ujal zpravodaj pro prvé čtení pan poslanec Jan Kubík. Prosím, pane zpravodaji, máte slovo.

 

Poslanec Jan Kubík: Vážený pane předsedající, vážení členové vlády, vážené kolegyně, vážení kolegové, už skoro vše tady bylo řečeno mými předřečníky, proto dovolte jen krátké shrnutí.

Smlouva o stabilitě je mezinárodní dohodou reagující na zadlužování členských států Evropské unie před finanční krizí. Dle této smlouvy mají státy snižovat své deficity a dluh. Již 2. března 2012 byla podepsána 25 členskými státy Evropské unie, tedy všemi tehdejšími členy kromě České republiky a Velké Británie.

Česká republika by měla aktivně podporovat reformu eurozóny, k tomu je ovšem zapotřebí být i na jejích jednáních. Přijetí fiskálního paktu je přitom podmínkou účasti na summitech eurozóny, kde se bude o dalším rozvoji našeho nejvýznamnějšího exportního trhu mluvit. Současně je smlouva v souladu s programovým prohlášením vlády, kde se uvádí, že Česká republika chce být aktivním členem Evropské unie. Vláda se přitom rozhodla v současné době nepřistoupit k hlavám III a IV této smlouvy. Primárně je smlouva určena zemím eurozóny. Pro stát mimo eurozónu, který smlouvu podepíše a ratifikuje, bude smlouva závazná až od okamžiku, kdy tato země přijme euro, pokud se ovšem sama nerozhodne pro dřívější použitelnost hlav III a IV smlouvy nebo jejich částí.

Hlava III Fiskální kompakt stanoví, že veřejné rozpočty smluvních stran mají být vyrovnané či přebytkové. Strukturální deficit by neměl přesáhnout 0,5 % HDP. Schodek do výše 1 % HDP by byl povolen jen za předpokladu dluhu pod úrovní 60 % HDP a zajištěné udržitelnosti veřejných financí. Hlava III dále ukládá smluvním stranám zavést do vnitrostátního rozpočtového procesu automatický mechanismus nápravy. Ten by byl aktivován v případě, že se státy odchýlí od smlouvou daného strukturálního deficitu či od cesty k jeho postupného dosažení. Smluvní strany s dluhem přesahujícím 60 % HDP jsou povinny přijmout opatření k jeho snížení o 5 % jeho převisu nad 60procentní hranicí ročně.

V hlavě IV Koordinace hospodářských politik a konvergence se smluvní strany zavazují společně usilovat o koordinaci hospodářské politiky, která by měla prostřednictvím posílené konvergence a konkurenceschopnosti podporovat hladké fungování hospodářské a měnové unie a hospodářský růst.

Přistoupení ke smlouvě nemá žádné přímé ani nepřímé dopady na státní rozpočet do doby, než se v souladu s článkem 14 odst. 5 stanou její ustanovení pro Českou republiku použitelná. Poté by se za dopad mohlo považovat případné omezení schodku státního sektoru v porovnání se současným stavem. Teoreticky hrozí i nepřímé náklady v podobě postihu ze strany Soudního dvora EU v případě, že by začlenění pravidla o vyrovnaném rozpočtu bylo posouzeno jako nedostačující.

Smlouvu již projednal Senát Parlamentu České republiky a vyslovil souhlas s přístupem ke smlouvě svým usnesením č. 581 ze dne 27. srpna 2014.

Přistoupení ke smlouvě je v souladu s právním řádem České republiky a nedotkne se ani závazků vyplývajících z členství ČR v Evropské unii. Je rovněž v souladu s obecně uznávanými zásadami mezinárodního práva a se závazky České republiky vyplývajícími z jiných mezinárodních smluv.

Děkuji za pozornost.

 

Místopředseda PSP Petr Fiala: Děkuji. S přednostním právem se přihlásil pan předseda klubu Radim Fiala. Já se jenom zeptám, zda si přeje promluvit ještě před otevřením rozpravy, nebo mohu zahájit? Dobře, tak v tom případě otevírám obecnou rozpravu a jako první s přednostním právem vystoupí pan poslanec Radim Fiala. Prosím, máte slovo.

 

Poslanec Radim Fiala: Děkuji za slovo. Vážené kolegyně, vážení kolegové, vážení ministři, dovolte mi vyjádřit se k fiskálnímu paktu. O hnutí SPD je známo, že jsme proti přijetí eura v současné situaci, v současné ekonomické situaci Evropy, a z toho důvodu si myslím, že je také velmi důležité říci naše stanovisko, co si o fiskálním paktu komplexně v hnutí myslíme a jak se budeme chovat v rámci hlasování.

Jedním z klíčových programových bodů hnutí Svoboda a přímá demokracie je snaha o vyrovnaný státní rozpočet a vyrovnané hospodaření státu. My programově odmítáme zadluženou budoucnost této země a programově odmítáme, abychom žili na úkor dalších generací. Vyrovnaného rozpočtu chceme dosahovat podporou malého a středního podnikání a především vysokou mírou efektivity a hospodárností státní správy. Současná ekonomická politika Evropské unie vede však k přesnému opaku. Ekonomický ráj mají u nás nadnárodní korporace, státní aparát tloustne a státní byrokracie narůstá šílenými tempy, aby mohla administrovat neustálé regulace přicházející z Bruselu a aby mohla administrovat neefektivní dotační podporu ekonomiky. Brusel zde fakticky zavádí dotační socialismus.

Jak už jsem řekl, podporujeme vyrovnaný státní rozpočet. Proč tedy nebudeme hlasovat pro fiskální pakt, který nám Brusel předkládá? Fiskální pakt žádá vyrovnaný státní rozpočet, ale chce to za velmi významnou a důležitou věc - chce nás zbavit suverenity nad státním rozpočtem. Chce jeho totální kontrolu. K tomu, aby Česká republika dobře hospodařila, nepotřebujeme dohled a kontrolu Evropské unie.

Je důležité si také položit otázku, co je skutečným smyslem přijetí fiskálního paktu. Dnes je to evidentně první krok, jak vnutit České republice přijetí eura. Je to salámová metoda, která nás má pomalými krůčky přivést k přijetí eura. A já mohu říci, že jen naivní člověk by to neviděl. Přijetím fiskálního paktu tento krok děláme. Proto my v hnutí SPD pro něj nemůžeme hlasovat. Přijetí eura bude znamenat převzetí odpovědnosti za závazky všech předlužených zemí v eurozóně a Česká republika ztratí jeden z posledních znaků suverenity. Obě věci spolu naprosto jasně souvisí. Fiskální pakt se rovná přijímání eura. I když to v něm není explicitně napsáno. Nehlasujeme zde o ničem jiném než o faktické ztrátě suverenity České republiky. Pokud chceme vyrovnané hospodářství, udělejme si vlastní pravidla, například podle vzoru švýcarské ústavy.

Pokud někdo chce nabídnout našim občanům euro místo české koruny, schvalme nejdřív ústavní zákon o všeobecném referendu a vyhlašme k této otázce celostátní referendum. Pokud by měl někdo rozhodovat o přijetí eura v této zemi, tak by to měli být pouze občané v celostátním referendu.

Děkuji vám za pozornost.

 

Místopředseda PSP Petr Fiala: Děkuji. V obecné rozpravě nyní vystoupí paní poslankyně Nevludová, připraví se pan poslanec Hrnčíř. Máte slovo, paní poslankyně.

 

Poslankyně Ivana Nevludová: Děkuji za slovo. Vážený pane předsedající, vážené kolegyně, vážení kolegové, teď to přednesl už můj kolega Radim Fiala, tak naše hnutí SPD jednoznačně považuje ratifikaci Smlouvy o stabilitě, koordinaci a správě v hospodářské a měnové unii za přiblížení k přijetí společné měny eurozóny. Ve smlouvě vůbec nejde o zpřísnění fiskální disciplíny, ale o přesun kontroly nad státním rozpočtem od národních vlád do rukou Bruselu a k nejmocnějším zemím Evropské unie. Tím dojde k omezení svobody států vytvářet si vlastní státní rozpočet a provádět autonomní hospodářskou politiku. Odmítáme předat naše rozhodovací pravomoci na nadnárodní úroveň. Také máme za to, že by vláda v demisi neměla dělat takováto základní rozhodnutí, která ovlivní osud naší země na x let dopředu.

Nebudu zde citovat, co vše fiskální pakt obsahuje, ale ratifikace je dalším dílem nekonečného seriálu s názvem salámová metoda ubírání suverenity České republice. Česká republika není členem tzv. eurozóny, takže v tuto chvíli nemá povinnost a žádný důvod tuto smlouvu implementovat a demonstrovat tak poslušnost Bruselu.

SPD dlouhodobě podporuje rozpočtovou odpovědnost exekutivy včetně vyrovnaných veřejných rozpočtu, ale pouze v rámci právního řádu a Ústavy České republiky. Snaha o vyrovnaný rozpočet by měla být snahou každého státu a každé vlády.

Co by znamenala funkčnost přijetí fiskálního paktu pro náš stát? Přijetí eura, ke kterému jsme se zavázali, dále dodržování strukturálního rozpočtu na maximálním schodku 0,5 % HDP, takže by musely nastat velké škrty. Za své by tak vzaly sliby o zvyšování důchodů, navyšování platů státních úředníků, sociálních dávek a zřejmě by muselo dojít i ke zvyšování daní. Sankce plynoucí z porušování stanovených pravidel nelze brát jako pojistku pro to, abychom dostáli svým závazkům spočívajícím v ukotvení pravidel smlouvy do národní legislativy, nejlépe do Ústavy. Dle textu paktu má naplnění tohoto závazku vymáhat Evropský soudní dvůr, pokud jej signatářský stát nevčlení do národní legislativy v dostatečně důsledné podobě do jednoho roku od ratifikace paktu, a to ve výši 0,1 HDP.

Vláda své rozhodnutí dále opírá o tvrzení, že přistoupení k fiskálnímu paktu má pro Českou republiku výrazný přínos v podobě okamžité možnosti účastnit se vybraných summitů eurozóny, avšak toto tvrzení je zcela marginální, protože text zaručuje pouze omezenou účast nečlenům eurozóny k vybraným tématům, neříká však, kdo bude témata určovat a předem interpretovat.

Evropská unie se od dob našeho vstupu totálně změnila. Vstupovali jsme do Evropy suverénních spolupracujících států, dnes je to těžkopádný moloch, stojící na vratkých nohou, snažící se o centralizaci moci a vytvoření vazalských území z jednotlivých členských států. Hra na vyrovnaný či přebytkový rozpočet, který EU skrze fiskální kompakt zdánlivě požaduje, je jen dalším podvodem, kdy se jedná pouze o cynický nástroj, jak vyrábět pokuty. Děkuji.

 

Místopředseda PSP Petr Fiala: Děkuji. Dále v rozpravě vystoupí pan poslanec Hrnčíř, připraví se pan poslanec Skopeček. Pane poslanče, máte slovo.

 

Poslanec Jan Hrnčíř: Děkuji za slovo, pane předsedající. Vážené dámy a pánové, vážený pane předsedající, fiskální pakt, oficiálně Smlouva o stabilitě, koordinaci a řízení v hospodářské a měnové unii, je dokument, jehož finální podoba byla zveřejněna 30. ledna 2012. Příčinou vzniku této smlouvy byly problémy zadlužených zemí eurozóny, jak si jistě všichni vzpomínáme. Podle této smlouvy musí být státní rozpočet zúčastněných zemí vyrovnaný nebo v přebytku, a že toto pravidlo si začlení do svého národního práva každý členský stát. V případě jeho porušení má dojít k automatickým sankcím, o nichž bude rozhodovat Soudní dvůr Evropské unie. Vlády jsou také povinny předběžně projednávat rozpočty svých států s evropskými institucemi. Pravidla smlouvy jsou po ratifikaci závazná pouze pro země eurozóny, ostatní signatáři je budou muset začít dodržovat až po zavedení společné měny.

Naše vláda v demisi ústy premiéra říká, že euro odmítá, ale přistoupením k fiskálnímu paktu jednoznačně přiblíží Českou republiku k přijetí společné měny, a ne že ne. Navíc fiskální pakt znamená předání kontroly nad národním rozpočtem do rukou bruselských byrokratů. Takové rozhodnutí ovlivní osud země na desetiletí dopředu. To ani nehovořím o povinnostech převzetí závazku takzvaného evropského stabilizačního mechanismu odeslat desítky miliard korun jako záruku za závazky špatně hospodařících států eurozóny.

Snaha o vyrovnaný státní rozpočet by měla být prioritou pro každý stát, pro každou vládu. Kam vede nezřízené zadlužování, vidíme v Řecku, v Itálii, Španělsku a v dalších státech Evropské unie. Ovšem pokud Česká republika přistoupí k fiskálnímu paktu, tak ztratí kontrolu nad svým státním rozpočtem. To znamená, že v případě neplnění podmínek fiskálního paktu vytvořily by náš státní rozpočet orgány Evropské unie bez ohledu na naše aktuální potřeby. Znovu opakuji, že snaha o vyrovnaný rozpočet je chvályhodná, ale kvůli tomu se nemusíme vzdávat jednoho ze základních atributů svrchovaného státu.

Obávám se, že pokud bude předávání národních pravomocí do Bruselu postupovat tímto tempem, bude posledním hrdinským činem této Sněmovny novela Ústavy s ustanovením, že vedoucí úlohu ve státě má Evropská komise, a můžeme se rozpustit.

Děkuji za pozornost.

 

Místopředseda PSP Petr Fiala: Nyní je na řadě v obecné rozpravě pan poslanec Skopeček, připraví se pan poslanec Munzar. Prosím, pane poslanče, máte slovo.

 

Poslanec Jan Skopeček: Děkuji za slovo. Vážení kolegové, kolegyně, paní ministryně, nedělám si legraci, je to skutečně tak, vláda, byť má nedůvěru, se rozhodla schválit fiskální pakt a dokončit tak ratifikaci, která nebyla ukončena ani za předchozí Sobotkovy, ani za Nečasovy vlády, přestože měly důvěru. A naše vláda bez důvěry, která se důvěrou, resp. nedůvěrou zaštiťuje, jen když se jí to hodí, v okamžiku, kdy provádí personální čistky, tak to, že nemá důvěru, jí vůbec nevadí, když se má vyjádřit ke slibu, že bude snižovat daně, to znamená, že například zruší superhrubou mzdu, ta, najednou je argumentem, že vláda nemá důvěru a je nutné počkat. V tomto okamžiku, kdy máme fiskální pakt a vláda, byť se to stydí říci, nebo hnutí se to stydí říci nahlas, že hrozně touží rychle vstoupit do eurozóny, tak zase ta nedůvěra nevadí na to, abychom mohli projednávat tuto významnou mezinárodní smlouvu.

Moji předřečníci, pan ministr zahraničí a paní ministryně financí, se tady snažili navodit dojem, že vlastně o nic nejde, že je to takový nicneříkající, nezávazný, pro Českou republiku nic neznamenající dokument, který jen tak jako - už abychom si to odhlasovali a bylo to ze stolu. Ale samozřejmě pravda je někde úplně jinde.

Paní ministryně zmiňovala zejména důraz fiskálního paktu na odpovědné hospodaření, ale když si přečtete samotný název té smlouvy, tak je přece zřejmé, že pouze o lepší hospodaření ve fiskálním paktu nejde. Ten fiskální pakt se jmenuje Smlouva o stabilitě, koordinaci a správě v hospodářské a měnové unii. Kdyby to bylo jenom o stabilitě a o dobrém hospodaření, tak se nemluví v samotném názvu toho fiskálního paktu, v samotném názvu té smlouvy, o koordinaci a správě hospodářské a měnové unie. Protože se o tom hovoří, protože je to v samotném názvu, tak je zřejmé, že fiskální pakt jde mnohem dále za to, než je odpovědné hospodaření.

Zdá se mi trošku úsměvné, že zrovna paní ministryně Schillerová zdůrazňuje, že je dobré se k tomu přihlásit, přece chceme hospodařit odpovědně, a je to ta samá ministryně, která hospodaří v době ekonomického růstu a předkládá rozpočty v době ekonomického růstu se schodkem. Na letošní rok jsme si schválili schodek 50 miliard korun, přestože už naše ekonomika zažívá poměrně dlouho slušný ekonomický růst. Alespoň z médií slyšíme, že paní ministryně se chystá navrhnout a předložit vládě a posléze Poslanecké sněmovně rozpočet na příští rok opět s deficitem 50 miliard korun.

Tak já se ptám, proč se paní ministryně, proč se hnutí ANO, proč se současná vláda tak zaštiťuje rozpočtovou odpovědností, proč tak dramaticky trvá na tom, abychom přijali fiskální pakt, ze kterého má plynout odpovědné hospodaření, a doma, při domácích úkolech, se tak vůbec nechovají. Já bych tomu rozuměl, že v okamžiku, kdy budeme mít vyrovnané rozpočty - a už dávno vyrovnané být mohly, vzpomeňme si na televizní vystoupení Andreje Babiše před mnoha lety, že rychle vyrovná veřejné finance a budeme předkládat ke schválení přebytkové nebo vyrovnané rozpočty, a místo toho po pár letech při slušném ekonomickém růstu jsme v situaci, kdy bobtná státní správa, kdy se přijímají další úředníci, kdy Finanční správa nemá za úkol nic jiného než odrbat naše nejmenší podnikatele o peníze navíc, protože tato vláda se prostě rozhodla více přerozdělovat, více nabobtnávat stát bez toho, aniž by investovala. Ona to posílá jenom na provoz, a ještě k tomu si na to půjčuje peníze budoucích generací. A při tom všem, při té realitě, která se v hospodaření státu děje, tu vážně vystoupí ministryně financí a ministr zahraničí, že ten dokument musíme přijmout, protože přece všichni chceme hospodařit odpovědně.

Ano, já odpovědně hospodařit chci. Já paní ministryni podpořím jakýkoli návrh rozpočtu, který bude znamenat menší deficity, který bude znamenat vyrovnaný deficit, který bude znamenat menší daně a menší veřejné výdaje. To já velmi rád podpořím. Ale začněte prosím s tím domácím úkolem, začněte doma, přestaňte vyjíždět do regionů a slibovat nesplnitelné sliby, jako to vidíme několik posledních měsíců. Radši si sedněte v kanceláři a připravte rozpočet, který bude odpovídat ekonomické situaci, ekonomickému cyklu v ČR. A jediný odpovídající rozpočet v této fázi ekonomického cyklu je rozpočet vyrovnaný, nikoli deficitní, který nám chcete přinést.

Vrátím se k tomu, že fiskální pak není vůbec jenom o dobré rozpočtové politice. Fiskální pakt byl samozřejmě v době, kdy byl eurozónou konstruován a přijímán, tak to byl samozřejmě dokument, který představuje velmi výrazný krok v politické unifikaci eurozóny. V evropské integraci, v historii procesu evropské integrace dobře platí, že jakákoli ekonomická nebo politická krize je evropskou politickou elitou využita k ještě větší centralizaci, k ještě větší unifikaci, k ještě většímu přenosu pravomocí z národní úrovně na úroveň nadnárodní, na Brusel.

A nejinak je tomu, i co se týče fiskálního paktu, který vedle toho, že nutí neodpovědné evropské země hospodařit lépe, tak znamená, že jakékoli vážné ekonomické reformy, strukturální ekonomické reformy, které budou chtít signatáři fiskálního paktu realizovat, musí být schváleny a koordinovány Bruselem. To znamená, členské státy eurozóny, které se musí řídit tímto paktem, prostě ztratily kus vlastní suverenity, a to v dosti významné oblasti, v oblasti rozpočtové a hospodářské politiky. Tak to přestaňme zapírat, přiznejme si to. Prostě fiskální pakt byl výrazný krok v procesu politické unifikace eurozóny a ten krok znamenal výrazné přesuny, výrazné vzdání se suverenity v oblasti hospodářské a zejména rozpočtové politiky. A pokud to chceme zamlčovat, tak si sami sobě lžeme.

Myslím si, že je také potřeba říci, že netuším, proč vláda na fiskální pakt tolik spěchá. Paní ministryně už to říkala. Já to připomenu. Eurozóna v této fázi prochází diskusemi o tom, jak bude nadále vypadat. Kolegové z výboru pro evropské záležitosti mi potvrdí, že jsme projednávali dokument, který naznačoval, jakým způsobem bude, nebo jakou podobu by mohla mít reforma evropské měnové unie, a ta reforma evropské měnové unie, nebo ty návrhy přinášejí další, podle mého názoru poměrně významné změny.

Hovoří se tam nejenom o společném ministrovi financí, to byla spíše ze strany evropských politiků taková vábnička na to, aby si toho jednotlivá média a politici v členských zemích všimli a nebavili se o ničem jiném. Ale reforma eurozóny znamená to, co znamenal i fiskální pakt, tzn. další centralizaci, další unifikaci hospodářských politik. Mimo jiné se tam navrhuje, aby se přetvořil evropský stabilizační mechanismus, který dneska funguje na bázi mezivládního rozhodování, mezivládního hlasování, aby se přetvořil v Evropský měnový fond, což by byla čistokrevná evropská instituce, která by rozhodovala o záchraně nebo o poskytování finanční pomoci jednotlivým zemím bez toho, aniž by byla nucena, aniž by musela být hledána nějaká politická většina na bázi mezinárodního vyjednávání.

Už vůbec nechci zabíhat do přílišných podrobností, ale samotný obsah, nebo samotná kritéria fiskálního paktu jsou rovněž problematická. Fiskální pakt říká, že v okamžiku, kdy nebude signatář, který tento smluvní text ratifikoval, pokud nebude dodržovat určitou výši strukturálního deficitu, tak mu hrozí ze strany Evropské komise, resp. i soudu, který ho může zažalovat za to, tak mu hrozí pokuta. Nicméně každý ekonom, který se počítáním strukturálního salda zabývá, vám řekne, že to není jakkoli měřitelná veličina, jako si naměříme nezaměstnanost, hrubý domácí produkt nebo inflaci, ale že jde o výpočet, že jde o matematický konstrukt, na kterém v ekonomické vědě není shoda, resp. není shoda na jednotlivých metodách výpočtu strukturálního deficitu, resp. není shoda na nejlepších možných metodách, jak oddělit cyklickou a strukturální část schodku. Čili ten fiskální pakt je problematický i z tohoto velmi expertního důvodu.

Za druhé, až dojemné bylo vystoupení pana ministra zahraničí, že my jsme zase ti nejchytřejší, kteří se nechtějí přidat k té chytré většině v EU, že přece my jsme tedy těmi, kteří umějí hospodařit nejlépe, zatímco oni neumějí a jsou hloupí. No, pane ministře, v tom hospodaření je tomu skutečně tak. Když se podíváte, kam nás chcete dostat, k jakým zemím nás chcete přiblížit, co se týče hospodaření, tak skutečně bych byl velmi obezřetný a velmi bych váhal, abychom Českou republiku, která je zadlužena 34,6 % HDP, přidali k těm chytrým zemím, které byly tak odpovědné, že se k fiskálnímu paktu přidaly už před lety.

Ale nějak to nevychází, pane ministře. Oni byli tak chytří a tak odpovědní, že se k fiskálnímu paktu přidali, ale když se podíváte na Řecko, ale to je takový už ohraný příklad, tak 178,6 % HDP zadluženost. Když se podíváte na Itálii, což je mimochodem mnohem vážnější problém, protože byť mi je Řecka líto, tak je to přece jenom menší ekonomika, která neohrožuje stabilitu, nebo neohrožuje projekt eurozóny jako celku, ale když se podíváte na Itálii, a na Itálii posledních dnů, tak už tak klidný nejsem. Itálie, která je rovněž, pane ministře, tak odpovědná a byla tak chytrá, že se k tomu fiskálnímu paktu připojila, hospodaří s vládním dluhem v úrovni 131,8 % HDP.

Česká republika, která má úroveň dluhu 34,6, tak vy argumentujete, abychom byli odpovědní a přidali se k zemím, jako je Itálie, která má dluh 131,8 % HDP, a celá EU je vyšinutá, co se bude s Itálií dít, protože pokud se Itálie dostane do problémů a bude destabilizovaná, tak bude destabilizovaná bezesporu celá eurozóna a bezesporu se to díky naší obchodní výměně a naší navázanosti na eurozónu dotkne i nás.

Ale není to jenom Itálie. Podívejme se na Portugalsko. Také je to výborný a odpovědný stát, který se k fiskálnímu paktu přihlásil, a to má dluh ve výši 125,7 % HDP. Španělsko 98,3. To jsou ti hrozně chytří, hrozně odpovědní, hrozně dobře hospodařící státy, ke kterým my se podle pana ministra zahraničí máme přidat, abychom byli odpovědní stejně.

Ne, já se k těmto zemím přidávat skutečně nechci. Já chci hospodařit rovněž odpovědně. Chci, aby dluh ČR zůstal na úrovni kolem 34 %, aby nebyl na úrovni, jako ho má Řecko, Itálie, Portugalsko, Španělsko. A to nezajistíme tím, že přistoupíme k fiskálnímu paktu, který je pro nás stejně nezávazný až do okamžiku, kdy přijmeme euro. Ale to, jestli dokážeme udržet náš dluh na úrovni 34 %, s fiskálním paktem nemá nic společného. Má společného s našimi domácími úkoly, naší domácí fiskální politikou, s tím, jak budou vypadat rozpočty v nadcházejících letech, a jak už jsem říkal, v době ekonomického cyklu, a jmenujte mně jednoho jediného vážného ekonoma, jedinou vážnou ekonomickou školu myšlení, která vám řekne a která vám doporučí, abyste v době slušného ekonomického růstu předkládali deficitní rozpočty.

Je tedy zřejmé, že fiskální pakt, byť jeho tvůrci měli ambici, aby se stal jakousi pojistkou a jakousi brzdou toho, co se v Evropské unii a eurozóně, co se týče hospodaření, rozjelo, tak fiskální pakt nezafungoval. Nezafungoval. Je to zřejmé na ekonomické situaci, zejména jižního křídla, prostě eurozóna bohužel není, jak my ekonomové říkáme, optimální měnovou oblastí. Eurozóna, resp. skupina těchto heterogenních zemí, se rozhodla, že se dobrovolně vzdá vlastních měn a bude používat euro, což pro trošku zjednodušení můžeme nazvat, že to je německé euro, že je to německá měna, která může fungovat na podmínky ekonomik německých nebo ekonomik podobných německé, které to zvládnou, jako jsou severské země, jako je Rakousko, jako je Nizozemí. Ale bezesporu německé euro nemůže fungovat pro země jižního křídla, které, a já to nijak nekritizuji, je to jejich způsob života, je to jejich způsob fungování, které prostě mají ekonomiku založenou na úplně jiných parametrech.

Když se také podíváte na poválečný vývoj Evropy a podíváte se právě např. na to Německo a srovnáte to s poválečným ekonomickým vývojem, vývojem Itálie, tak zjistíte, že byť obě ty země zaznamenaly poměrně rychlý ekonomický růst a rychlé bohatnutí, tak Německo k tomu přistupovalo přes stabilní měnu, přes stabilní hospodaření, které mají zakomponováno ve svých genech, a já jsem radši, že se Česká republika spíše blíží tomuto modelu, tedy Německu, a když to srovnáte s Itálií, která, když potřebovala a byla v ekonomické recesi nebo stala se méně konkurenceschopná, tak zkrátka použila svou vlastní měnu, devalvovala ji, tím si zvýšila konkurenceschopnost a zase se jelo dál. Nijak to nekritizuji, nijak to nehájím, ale byl to prostě dva odlišné modely fungování ekonomik v tom poválečném vývoji. V tuto chvíli, nebo na základě politického rozhodnutí, protože euro je politický projekt, není to ekonomický projekt, kde by měla rozhodovat jenom ekonomická kritéria, tak nikdy nevznikl, nebo vznikl v daleko menší skupině zemí podobných ekonomik, ale bohužel euro funguje v rámci zemí, které nemohou společně fungovat dobře. Pro jedny euro znamená prostředek pro stabilní inflaci a dobrý hospodářský růst, což je Německo, pro jiné země je svěrací kazajkou, která ho uvězňuje v ekonomické stagnaci.

Mimochodem, euro bylo považováno, jakýsi předpoklad nebo jakási šance pro silnější ekonomický růst evropských zemí. Když se podíváte třeba na tu zmiňovanou Itálii, tak růst Itálie vyjádřený hrubým domácím produktem za dobu, kdy Itálie přijala euro, průměrný růst za to celé období, kdy Itálie používá euro, je 0,05. To je letitá de facto stagnace italské ekonomiky. Když se podíváme na posledních deset let Itálie, tak je to minus 0,5, průměrný růst, což je strašná zpráva pro Itálii a de facto zastavení vývoje této země, a to kvůli euru, kvůli německému euru, které prostě pro jižní křídlo nefunguje. Řecko, kdyby mohlo po vypuknutí té akutní hospodářské a dluhové krize, kdyby mělo šanci z té eurozóny vystoupit, přijmout svou vlastní měnu, tak by to samozřejmě v prvním okamžiku znamenalo obrovskou devalvaci vlastní měny, ale znamenalo by to, že by se Řecko stalo konkurenceschopnějším na zahraničních trzích a ta náprava, byť určitě by nebyla bezbolestná a nebyla bez problémů, ale určitě by byla rychlejší, než se snažit s těmi problémy v Řecku vypořádat v té kazajce, která Řecko svazuje a která ho nutí místo té devalvace měny jít prostřednictvím stagnace, nebo spíše poklesu reálných mezd, a zvýšení tak své produktivity.

Takže můj dotaz je, proč tak spěcháme k fiskálnímu paktu, který měl pomoci eurozóně překonat ty potíže, který měl pomoci eurozóně chovat se hospodárněji, dostat do kondice veřejné rozpočty. Srovnáme-li to, Česká republika - dluh 34,6 % HDP, naopak Španělsko, Portugalsko, Řecko přes nebo velmi se blížící 100 % hrubého domácího produktu.

To, že je Itálie v eurozóně a že má přijatý fiskální plat, nebrání ani tomu, že její úrokové míry, za které si kupuje dluhopisy a kterými financuje své obrovské zadlužení, v posledních dnech raketově rostou. Dneska Itálie nakupuje desetileté dluhopisy s úrokovou mírou 3 %, před třemi měsíci to bylo 1,7 %. Itálii tak dramaticky rostou náklady na správu svého veřejného dluhu. Jenom pro informaci, Itálie si tak půjčuje desetkrát dráže než právě Německo. Jestli vám přijde normální, že v eurozóně, která má konsolidovat v sobě podobné ekonomiky nebo která se má vyvíjet podobně, jestli máme poměrně významné ekonomiky, protože Německo a Itálie jsou jedny z nejvýznamnějších, Německo nejvýznamnější, Itálie jedna z nejvýznamnějších ekonomik, pokud tyto země jsou natolik rozdílné, že jedna si dokáže půjčovat desetkrát levněji než druhá, tak je to jasný doklad o tom, že eurozóna není ekonomicky efektivní a udržitelný projekt a že ji drží jenom politická ambice současné evropské politické elity. Celkový dluh Itálie, 2,3 bilionu eur, když se podíváme na nesplacené závazky de facto zkrachovalého, byť se to nesmí oficiálně říkat, Řecka, protože ten odpis dluhů nebylo nic jiného, tak vidíme, do jaké skupiny zemí se strašně ženeme a do jaké skupiny, jakou skupinu pan ministr zahraničí považuje za tu chytřejší, odpovědnější a nás za ty hlupáky, že k tomu Řecky, k té Itálii, k tomu Portugalsku, tomu Španělsku jsme nezamířili už dávno.

Dále bych se chtěl vypořádat s připomínkou, že nemůžeme být těmi troublemakery, kteří budou za každou cenu vždycky proti. To já souhlasím, také mám pocit, že když jednáme třeba na výboru pro evropské záležitosti, že tam je celá řada materiálů, a kolegové mně potvrdí, že je to skutečně obrovské množství, co na nás Brusel a evropské instituce chrlí v legislativě, tak když se vždycky podíváme, teď se dívám na pana předsedu výboru pro evropské záležitosti, když si vybíráme ty nejpalčivější dokumenty, tak si vybíráme zrnko, malé procento celé té legislativy, která na nás míří, a ten zbytek považujeme za bezproblematický, za to, že ho přijmeme, že ho transponujeme, že s ním nebudeme dělat jakékoli problémy. Takže ať tu nikdo neříká, že jsme jakýmisi troublemakery, kteří na všechno říkají ne ne ne. Není to pravda, přijďte se někdy podívat na výbor pro evropské záležitosti. Podívejte se na to šílené penzum materiálů, které ten výbor de facto přijme bez jakékoli debaty. Zabýváme se skutečně jen těmi nejvážnějšími, a to ještě málokdy přijmeme nějaké velmi tvrdé nebo ostré stanovisko, které posíláme následně do Bruselu, že ta či ona legislativa se nám nelíbí. Čili nejsme žádnými troublemakery, až na nějaké výjimky přijímáme a transponujeme evropskou legislativu včas a transponujeme ji drtivou většinou. Takže tento argument neplatí.

A neplatí ani to, že když někdo není troublemaker, tak vyjedná v té Evropské unii více. Já si vzpomínám na situaci při přijímání Lisabonské smlouvy, všichni si na to můžeme vzpomenout. Vzpomeňme si na příklad Polska, které bylo s Českou republikou zemí, která to dotáhla v bránění se Lisabonské smlouvě nejdál. Měsíce předtím, než byla Lisabonská smlouva definitivně ratifikována, bylo Polsko největším zločincem pro ostatní, pro tu evropskou politickou elitu. V novinách jste si o polských politicích nepřečetli nic pěkného a byli to ti troublemakeři spolu s námi, kteří se také se dokázali té Lisabonské smlouvě do značné míry bránit, dokonce jsme vyjednali výjimku z charty, kterou zločinná sociální demokracie, přestože jsme to vyjednali, pak nechala u ledu a přijala ji a odmítla ten požadavek, který vyjednal tehdy prezident Klaus. Tak tehdy to Polsko, které dělalo ještě větší potíže, které dokázalo vyjednat ještě víc, tak poté, co Lisabonská smlouva byla přijata, a poté, co půl roku bylo Polsko na pranýři všech evropských médií, že je neevropské, že je troublemaker, tak co dokázali Poláci? Poláci dokázali vyjednat pro svého politika post předsedy Evropského parlamentu. Takže opak je pravdou. Nikoli že troublemakeři méně vyjednají, ale naopak. Ti, co vždycky kývají, ti, co si nedokážou stát za svým vlastním názorem, ti, co třeba nedokážou vyjednat nějaký kompromis, že něco schválí a něco za to dostanou, tak ti jsou trapní. Vidíme to na České republice a na postu eurokomisařky, kdy to portfolium, které Česká republika získala, a na tom se bezesporu všichni shodneme, není tím nejdůležitějším mezi Evropskou komisí.

Takže naopak, i zkušenost našich sousedů, Polska, velí k tomu, abychom nekývali a nesouhlasili se vším, co Brusel chce, ale abychom v tom vyjednávání byli velmi tvrdí, a když už s něčím souhlasíme, abychom za to měli nějakou protihodnotu.

A já se chci zeptat velmi vážně, protože pan premiér Babiš tady není, což já považuji za obrovský problém a předem avizuji, že budu navrhovat přerušení tohoto bodu do doby přítomnosti pana premiéra, protože projednáváme-li takto významnou mezinárodní smlouvu, kterou odkýval na jednom z eurosummitů Andrej Babiš, tak si myslím, že by nám měl vysvětlit, za co ten souhlas, za co to kývání hlavy na tom eurosummitu vyměnil. Třeba mi paní ministryně řekne, že ho vyměnil za kvóty, které nebudou. Jestli to skutečně řekne, jestli řekne, že Česká republika bude mít výjimku z migračních kvót a za to se přihlásíme k fiskálnímu paktu, tak můžeme tu vést debatu, jestli ta cena je odpovídající, jestli to je adekvátní způsob vyjednávání, jestli to byl v uvozovkách dobrý obchod na té evropské úrovni.

Ale nerozumím tomu, že Andrej Babiš, který je jinak v českých médiích a na půdě Poslanecké sněmovny velmi euroskeptický, velmi dryáčnický a říká, že si nenechá od evropské politické elity nic líbit a dokáže prosazovat své zájmy, tak ale když odjede do toho Bruselu, tak se vrátí s tím, že přijmeme fiskální pakt, byť to pro nás nemá v první fázi jakýkoli smysl, co se týče ekonomiky, jenom se tím přidáváme k zemím, pro které je eurofederalismus tou vysněnou metou, a fiskální pakt, jak už jsem říkal, je tím významným krokem.

Takže se ptám paní ministryně (financí), nebo kohokoli, pana ministra zahraničí, který už tu bohužel není, co za to Česká republika, že se jako jedna z posledních zemí k tomu fiskálnímu paktu definitivně přidáme, co jsme za to na evropské úrovni získali. Jestli je to alespoň částečná cena za to, že na nás Evropská unie nebude uplatňovat Dublin IV, nebo mechanismus přerozdělování azylantů, jak se o něm v Evropské unii uvažuje. Protože jestli pan premiér jenom jel na ten eurosummit, odkýval to bez ničeho, tak to považuji za zrazení českých zájmů a už mu nemůžeme nikdy věřit ten euroracionální nebo euroskeptický jazyk, který jinak předvádí v Poslanecké sněmovně a v médiích. Koneckonců vidím pana poslance Schwarzenberga, ten o tom tady v jednom ze svých posledních vystoupení hovořil, že něco říkají politici doma na domácí půdě, a když odjedou do Bruselu, tak tam začnou říkat něco jiného. Mně se to zdá úplně stejný princip. Tady je Andrej Babiš velmi euroskeptický, na Brusel si zanadává, řekne, jak dokáže díky své jazykové vybavenosti všechno vyjednat, a najednou se vrátí z eurosummitu, odkývá tam fiskální pakt a nic za to. Tak já tomu úplně vůbec nerozumím, paní ministryně.

Takže to jsou moje dotazy. Doufám, že mi na ně odpovíte. Doufám, že přiznáte, že to není jenom o rozpočtovém hospodaření, ale že to je prostě další krok k centralizaci. A ať se vám to líbí, nebo ne, musíte přijmout fakt, že tímto krokem, kdy se k fiskálnímu paktu chcete přidat, tak tím říkáte občanům České republiky, že si v České republice přejete euro. Protože fiskální pakt, jeho pravidla, jeho nařízení začnou platit v okamžiku, kdy Česká republika vstoupí do eurozóny. Vy hrozně spěcháte na fiskální pakt. Z toho lze logicky odvodit, že strašně spěcháte na euro.

A já vám fakt nevěřím, když budete říkat, že ne, protože si dobře pamatuju Andreje Babiše na začátku jeho politické kariéry, když ještě nebyl problém Řecka a pan prezident Zeman chtěl být a byl eurofederalistou a chtěl rychle přijmout euro v České republice, protože to pro něj byl ten krok k další eurofederalizaci, k evropskému státu, a euro podporoval, tak Andrej Babiš poté, co Miloš Zeman euro podpořil, tak Andrej Babiš byl pro euro. Pak vyšlo pár průzkumů. Pár průzkumů ukázalo, že téměř 80 % lidí si euro nepřeje. Mezitím se rozpoutala ekonomická krize a najednou Miloš Zeman otočil, euro už si nepřeje, resp. říká, že euro si nepřeje do chvíle, kdy v něm bude Řecko. A najednou Andrej Babiš změní názor a euro si taky nepřeje. Ale zase nám sem do Sněmovny po chvíli přináší fiskální kompakt, který má smysl pro Českou republiku jenom v době, kdy v eurozóně budeme. Tak já tomu skutečně nerozumím.

Naznačuje to, že ve finále to, že říkáte, že euro si nepřejete, že do eurozóny vstoupit nechcete, je jenom váš politický postoj, resp. ne politický, ale marketingový postoj, který vám vyšel z průzkumu veřejného mínění, protože voliči by vás za to nepochválili. Ale ve finále hrozně po tom euru toužíte, takže k němu děláte kroky, které jsou nutné, aby bylo přijato. Jedním z těch kroků je přihlášení se k fiskálnímu paktu. Tak to přiznejte. To je legitimní politický postoj. Někteří zástupci v této Poslanecké sněmovně si přejí vlastní měnu, protože chtějí mít vlastní měnovou politiku. Někteří politici v této Sněmovně si přejí svoji vlastní rozpočtovou politiku, protože mají pocit, že to je domácí úkol. Vy si přejete pravý opak. Vy si přejete měnovou politiku přenést na Evropskou centrální banku. Vy si přejete hospodařit v rámci fiskálního paktu, který používají takové země, jako je Itálie, Řecko se svými dluhy. Tak to ale otevřeně řekněte. Neříkejte, že euro nechcete přijmout a že ten fiskální pakt je jenom něco takového, abychom nebyli za ty troublemakery. To přece nemůžete myslet vážně.

Je to vážná politická smlouva. Je to vážná mezinárodní smlouva. Je to smlouva politická i ekonomická. Politická v tom smyslu, že byla významným krokem k politické unifikaci evropského kontinentu v eurozóně. Ekonomická v tom smyslu, že přenáší další pravomoci členských států eurozóny na Brusel. Čili pokud chcete vy přenášet další pravomoci členských států na Brusel, tak to otevřeně přiznejte. Přiznejte, že chcete euro, a nedělejte si z nás blázny.

Děkuju za pozornost. (Potlesk v pravé části sálu.)

 

Místopředseda PSP Petr Fiala: Děkuji, pane poslanče. Jenom se ujistím. Vy jste avizoval procedurální návrh, který jste ale ještě nepodal.

 

Poslanec Jan Skopeček: Ano, avizoval jsem procedurální návrh. Při tak závažné smlouvě, kterou v Bruselu odkýval premiér Andrej Babiš, mám pocit, že by měl být při projednávání přítomen a minimálně by nám měl říct, za co to odkýval, když i Sobotkova i Nečasova vláda se tomuto fiskálnímu paktu dokázaly ubránit. Myslím si, že při tak závažné mezinárodní smlouvě by tu premiér měl být přítomen, vysvětlit nám ten jeho obchod, který tam pravděpodobně udělal, a následně o tom můžeme vést nějakou racionální debatu.

Dávám návrh na přerušení do doby přítomnosti pana premiéra Babiše.

 

Místopředseda PSP Petr Fiala: Dobře. Je to procedurální návrh, o kterém dám hlasovat bezprostředně. Svolávám poslance, kteří nejsou přítomni v jednacím sále, aby se dostavili. (Do sálu vbíhá velké množství poslanců.)

Dámy a pánové, připomínám, že zazněl procedurální návrh na to, abychom odložili projednávání, přerušili projednávání tohoto bodu a odložili ho do doby, než bude přítomen předseda vlády. Myslím, že je všem jasné, o čem budeme hlasovat. Je zde žádost o odhlášení, takže vás všechny odhlásím. Prosím, abyste se znovu přihlásili svými identifikačními kartami.

 

Zahajuji hlasování. Kdo je pro předložený návrh? Kdo je proti?

Hlasování číslo 171, přihlášeno 94 poslanců, pro 37, proti 18. Návrh nebyl přijat.

 

Budeme pokračovat v projednávání tohoto bodu. Na řadě je s faktickou poznámkou pan poslanec Schwarzenberg. Prosím, pane poslanče, máte slovo.

 

Poslanec Karel Schwarzenberg: Pane předsedající, vážené poslankyně, vážení poslanci, slyšeli jsme tady plamenné projevy proti euru. Bylo zmíněno, že náš premiér taky přijetí eura rázně odmítl. Někteří si snad ještě vzpomínají, že jsme slíbili a podepsali závazek, že euro přijmeme. Očividně se držíme v zájmu toho, abychom se do Evropské unie dostali, rady z Dobrého vojáka Švejka: "Měl jim to odpřísahat a pak se na to vysrat!"

Tato věrolomnost českých politiků ovšem nám na pověsti nepomůže. Mám takový dojem, že mezi našimi politiky, kteří se o důvěryhodnost české politiky, o sliby, které jsme dali, o závazky, které jsme podepsali, nestarají a zajisté je mezi nimi leckterý tragéd. Ale žádného už vážně bráti nemohu! Děkuju mnohokrát.

 

Místopředseda PSP Petr Fiala: Děkuji. Je 12.59 hodin, nestihneme další faktické poznámky ani další přihlášky do diskuse. Já proto přerušuji projednávání tohoto bodu.

Dovolte, abych vás seznámil s tím, že ve 14.30 hodin bude pokračovat jednání Poslanecké sněmovny ústními interpelacemi na předsedu vlády. Ale protože pan předseda vlády Andrej Babiš je omluven, je zde vylosováno 13 interpelací na něj, tak prosím počítejte s tím, že v souladu s jednacím řádem budou bezprostředně poté pokračovat interpelace na členy vlády. Prosím tedy ty pány poslance, paní poslankyně, kteří byli vylosováni, aby s tím počítali a byli zde včas.

V tuto chvíli končím dopolední jednání Poslanecké sněmovny.

 

(Jednání přerušeno ve 13.01 hodin.)

(Jednání pokračovalo v 14.30 hodin.)

 

Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Vážené paní poslankyně, vážení páni poslanci, budeme pokračovat v přerušeném jednání. Já jsem vás všechny odhlásil, prosím, přihlaste se svými identifikačními kartami. Než přijde na první interpelaci, přečtu ještě omluvy došlé předsedovi Poslanecké sněmovny.

Mezi 14.30 a 18. hodinou z pracovních důvodů se omlouvá pan poslanec Kubík, dále pan poslanec Volný. Také dále se omlouvá z dnešního jednání od 14.30 z pracovních důvodů pan poslanec Skopeček, dále mezi 16.00 a 20.15 z pracovních důvodů paní Dubovská (?). Potom je tady omluva paní poslankyně Moniky Oborné, pana poslance Pavla Staňka mezi 14.30 až 19. hodinou a pana poslance Radka Kotena, také do večera. A mezi 14.30 až 18.00 paní poslankyně Dražilová a poslední omluvený pan poslanec Bělica mezi 13.00 až 14.30. Tak to jsou všechny omluvy.

 

Následující část projednávání bodu pořadu schůze

Aktualizováno 1. 9. 2020 v 16:47.