(12.40 hodin)
(pokračuje Skopeček)
Když se také podíváte na poválečný vývoj Evropy a podíváte se právě např. na to Německo a srovnáte to s poválečným ekonomickým vývojem, vývojem Itálie, tak zjistíte, že byť obě ty země zaznamenaly poměrně rychlý ekonomický růst a rychlé bohatnutí, tak Německo k tomu přistupovalo přes stabilní měnu, přes stabilní hospodaření, které mají zakomponováno ve svých genech, a já jsem radši, že se Česká republika spíše blíží tomuto modelu, tedy Německu, a když to srovnáte s Itálií, která, když potřebovala a byla v ekonomické recesi nebo stala se méně konkurenceschopná, tak zkrátka použila svou vlastní měnu, devalvovala ji, tím si zvýšila konkurenceschopnost a zase se jelo dál. Nijak to nekritizuji, nijak to nehájím, ale byl to prostě dva odlišné modely fungování ekonomik v tom poválečném vývoji. V tuto chvíli, nebo na základě politického rozhodnutí, protože euro je politický projekt, není to ekonomický projekt, kde by měla rozhodovat jenom ekonomická kritéria, tak nikdy nevznikl, nebo vznikl v daleko menší skupině zemí podobných ekonomik, ale bohužel euro funguje v rámci zemí, které nemohou společně fungovat dobře. Pro jedny euro znamená prostředek pro stabilní inflaci a dobrý hospodářský růst, což je Německo, pro jiné země je svěrací kazajkou, která ho uvězňuje v ekonomické stagnaci.
Mimochodem, euro bylo považováno, jakýsi předpoklad nebo jakási šance pro silnější ekonomický růst evropských zemí. Když se podíváte třeba na tu zmiňovanou Itálii, tak růst Itálie vyjádřený hrubým domácím produktem za dobu, kdy Itálie přijala euro, průměrný růst za to celé období, kdy Itálie používá euro, je 0,05. To je letitá de facto stagnace italské ekonomiky. Když se podíváme na posledních deset let Itálie, tak je to minus 0,5, průměrný růst, což je strašná zpráva pro Itálii a de facto zastavení vývoje této země, a to kvůli euru, kvůli německému euru, které prostě pro jižní křídlo nefunguje. Řecko, kdyby mohlo po vypuknutí té akutní hospodářské a dluhové krize, kdyby mělo šanci z té eurozóny vystoupit, přijmout svou vlastní měnu, tak by to samozřejmě v prvním okamžiku znamenalo obrovskou devalvaci vlastní měny, ale znamenalo by to, že by se Řecko stalo konkurenceschopnějším na zahraničních trzích a ta náprava, byť určitě by nebyla bezbolestná a nebyla bez problémů, ale určitě by byla rychlejší, než se snažit s těmi problémy v Řecku vypořádat v té kazajce, která Řecko svazuje a která ho nutí místo té devalvace měny jít prostřednictvím stagnace, nebo spíše poklesu reálných mezd, a zvýšení tak své produktivity.
Takže můj dotaz je, proč tak spěcháme k fiskálnímu paktu, který měl pomoci eurozóně překonat ty potíže, který měl pomoci eurozóně chovat se hospodárněji, dostat do kondice veřejné rozpočty. Srovnáme-li to, Česká republika - dluh 34,6 % HDP, naopak Španělsko, Portugalsko, Řecko přes nebo velmi se blížící 100 % hrubého domácího produktu.
To, že je Itálie v eurozóně a že má přijatý fiskální plat, nebrání ani tomu, že její úrokové míry, za které si kupuje dluhopisy a kterými financuje své obrovské zadlužení, v posledních dnech raketově rostou. Dneska Itálie nakupuje desetileté dluhopisy s úrokovou mírou 3 %, před třemi měsíci to bylo 1,7 %. Itálii tak dramaticky rostou náklady na správu svého veřejného dluhu. Jenom pro informaci, Itálie si tak půjčuje desetkrát dráže než právě Německo. Jestli vám přijde normální, že v eurozóně, která má konsolidovat v sobě podobné ekonomiky nebo která se má vyvíjet podobně, jestli máme poměrně významné ekonomiky, protože Německo a Itálie jsou jedny z nejvýznamnějších, Německo nejvýznamnější, Itálie jedna z nejvýznamnějších ekonomik, pokud tyto země jsou natolik rozdílné, že jedna si dokáže půjčovat desetkrát levněji než druhá, tak je to jasný doklad o tom, že eurozóna není ekonomicky efektivní a udržitelný projekt a že ji drží jenom politická ambice současné evropské politické elity. Celkový dluh Itálie, 2,3 bilionu eur, když se podíváme na nesplacené závazky de facto zkrachovalého, byť se to nesmí oficiálně říkat, Řecka, protože ten odpis dluhů nebylo nic jiného, tak vidíme, do jaké skupiny zemí se strašně ženeme a do jaké skupiny, jakou skupinu pan ministr zahraničí považuje za tu chytřejší, odpovědnější a nás za ty hlupáky, že k tomu Řecky, k té Itálii, k tomu Portugalsku, tomu Španělsku jsme nezamířili už dávno.
Dále bych se chtěl vypořádat s připomínkou, že nemůžeme být těmi troublemakery, kteří budou za každou cenu vždycky proti. To já souhlasím, také mám pocit, že když jednáme třeba na výboru pro evropské záležitosti, že tam je celá řada materiálů, a kolegové mně potvrdí, že je to skutečně obrovské množství, co na nás Brusel a evropské instituce chrlí v legislativě, tak když se vždycky podíváme, teď se dívám na pana předsedu výboru pro evropské záležitosti, když si vybíráme ty nejpalčivější dokumenty, tak si vybíráme zrnko, malé procento celé té legislativy, která na nás míří, a ten zbytek považujeme za bezproblematický, za to, že ho přijmeme, že ho transponujeme, že s ním nebudeme dělat jakékoli problémy. Takže ať tu nikdo neříká, že jsme jakýmisi troublemakery, kteří na všechno říkají ne ne ne. Není to pravda, přijďte se někdy podívat na výbor pro evropské záležitosti. Podívejte se na to šílené penzum materiálů, které ten výbor de facto přijme bez jakékoli debaty. Zabýváme se skutečně jen těmi nejvážnějšími, a to ještě málokdy přijmeme nějaké velmi tvrdé nebo ostré stanovisko, které posíláme následně do Bruselu, že ta či ona legislativa se nám nelíbí. Čili nejsme žádnými troublemakery, až na nějaké výjimky přijímáme a transponujeme evropskou legislativu včas a transponujeme ji drtivou většinou. Takže tento argument neplatí.
A neplatí ani to, že když někdo není troublemaker, tak vyjedná v té Evropské unii více. Já si vzpomínám na situaci při přijímání Lisabonské smlouvy, všichni si na to můžeme vzpomenout. Vzpomeňme si na příklad Polska, které bylo s Českou republikou zemí, která to dotáhla v bránění se Lisabonské smlouvě nejdál. Měsíce předtím, než byla Lisabonská smlouva definitivně ratifikována, bylo Polsko největším zločincem pro ostatní, pro tu evropskou politickou elitu. V novinách jste si o polských politicích nepřečetli nic pěkného a byli to ti troublemakeři spolu s námi, kteří se také se dokázali té Lisabonské smlouvě do značné míry bránit, dokonce jsme vyjednali výjimku z charty, kterou zločinná sociální demokracie, přestože jsme to vyjednali, pak nechala u ledu a přijala ji a odmítla ten požadavek, který vyjednal tehdy prezident Klaus. Tak tehdy to Polsko, které dělalo ještě větší potíže, které dokázalo vyjednat ještě víc, tak poté, co Lisabonská smlouva byla přijata, a poté, co půl roku bylo Polsko na pranýři všech evropských médií, že je neevropské, že je troublemaker, tak co dokázali Poláci? Poláci dokázali vyjednat pro svého politika post předsedy Evropského parlamentu. Takže opak je pravdou. Nikoli že troublemakeři méně vyjednají, ale naopak. Ti, co vždycky kývají, ti, co si nedokážou stát za svým vlastním názorem, ti, co třeba nedokážou vyjednat nějaký kompromis, že něco schválí a něco za to dostanou, tak ti jsou trapní. Vidíme to na České republice a na postu eurokomisařky, kdy to portfolium, které Česká republika získala, a na tom se bezesporu všichni shodneme, není tím nejdůležitějším mezi Evropskou komisí.
Takže naopak, i zkušenost našich sousedů, Polska, velí k tomu, abychom nekývali a nesouhlasili se vším, co Brusel chce, ale abychom v tom vyjednávání byli velmi tvrdí, a když už s něčím souhlasíme, abychom za to měli nějakou protihodnotu. ***