(11.30 hodin)
Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Děkuji. Nyní pan předseda zahraničního výboru Lubomír Zaorálek. Ještě před ním... s přednostním právem, pane předsedo, budete chtít? Ne. Tak potom. Tak bez přednostního práva podle pořadí pan předseda Zaorálek, potom předseda klubu KDU-ČSL Jan Bartošek. Máte slovo, pane předsedo.
Poslanec Lubomír Zaorálek: Dobrý den, dámy a pánové. Já ty mise chápu v podstatě jako to svítit a topit, a to tím spíš, že mělo by tady být řečeno, že ty mise, které tady máme předloženy, jsou vlastně pokračováním a jsou v něčem stále součástí té politiky, která se tady dělala poslední čtyři roky. Tam není žádné šokující překvapení pro Sněmovnu. To neznamená, že tam není nic k diskusi, to jsem neřekl, ale řekl jsem, že to, kam posíláme vojáky, v tomto návrhu odpovídá politice, kterou jsme dělali v posledních letech, proto jsem řekl, že mi to připadá jako to svítit a topit, a myslím si, že to tady nezaznělo, protože to není návrh, který tady byl takhle jenom najednou předložen. Mluví se o tom, že to je vláda, která je v demisi, ale mělo by být řečeno, že to je politika, která se tady prostě dělala. To znamená, to není nová debata. To často nejsou nové mise nebo nějaké, o kterých bychom nevěděli, které bychom neměli možnost nějakou dobu sledovat.
Druhá věc, kterou bych rád řekl k té debatě. Pan poslanec Fiala řekl, že nechce politizovat tu debatu, a já to myslím tedy docela pozitivně, tuhle poznámku. Já nechápu proč, protože tohle je přece vrcholná politická debata. To, kam posílá země vojáky, to je vrcholné politické téma. Tak řekl bych, tak o čem už tady chcete mluvit v téhle Sněmovně, pokud není tohle prvotřídní politikum, o kterém se musí politicky mluvit, se všemi politickými důsledky a vazbami, které to má? Tak jako to říkají jiní poslanci v jiných zemích: když posíláte vojáky, tak myslete na to, jako by to byli vaši synové a dcery, a posíláte je možná na smrt. Tak co už, sakra, jiného je důležitá politická debata v zemi než tohle? A takhle bychom měli k tomu přistupovat. Samozřejmě něco jiného je politikaření. A já bych byl rád, kdyby se oddělovala tato slova: politizovat něco, mluvit o politické odpovědnosti, a politikařit.
Ale tohle vyžaduje vrcholnou politickou debatu, protože to je zásadní rozhodnutí, které má celou řadu důsledků. Nejenom to, že to s sebou nese rizika, pošleme je někam, oni tam zítra mohou čelit smrti, ale také to, že tím vytváříme zahraniční politiku země. Každé takovéto vyslání má dopady. To souvisí s kontakty, které máme v těch zemích. My když někam vojáky pošleme, tak někoho naštveme a někoho naopak jiného získáme, takže to je prostě zahraničněpolitický čin par excellence. Každá takováto mise. A samozřejmě že to tady neříkám jenom proto, abych říkal, že je všechno černobílé a jasné. A ty debaty kolem misí jsou podle mne nesmírně důležité.
Já vám řeknu takový příklad, v jakém smyslu to je také politické rozhodování. Jsou tam mise, jako je mise Pobaltí. Já vám řeknu jeden argument, proč já třeba zvedám ruku pro Pobaltí. V posledních letech a zvlášť v závěru, když jsem seděl mezi členskými státy Aliance v Bruselu, tak jsem se v podstatě styděl, protože výdaje na obranu tohoto státu nezadržitelně klesaly, až jsme se propadli úplně na dno. Už jenom Island byl na tom hůř než my, tuším. Tak jsem se vám na posledním jednání, kde jsem byl, tak už jsem se bál promluvit. Protože, chápete? Když někde sedíte a vlastně to všichni vědí, ta čísla, to je, jako kdybyste měli trochu napsané na čele, tak co chcete povídat o tom, že chcete něco dělat, když vlastně si neplníte ani to zásadní? A můžeme, rozumíte, vést debatu, jestli 2, 1,4. Ale my si neplníme ani to základní. A já to říkám, a neřekl jsem to v této Sněmovně, ale připadalo mi to, že prostě slušný člověk se musí stydět! My jsme tam šli dobrovolně, rozhodli jsme se, teď tam sedíme a vezeme se. A neplníme ani to elementární! Takže kdybychom ještě řekli, že neposíláme ani ty mise do Pobaltí, tak bych řekl, ať si tam jde teda sedět někdo jinej, protože to se prostě nedá. Solidní člověk toto nemůže snášet. Buď tam jsme, nebo tam nejsme. Tak prostě děláme věci, které se po nás chtějí, aspoň elementárně.
A říkám to tady natvrdo. Tohle jsou věci, které jsou, a tady by každý měl říkat, co si myslí. Kvůli tomu tady jsme jako poslanci.
V tom, co říkal poslanec Svoboda, bylo sympatické, že spěchající poslanec je špatný poslanec. Tady by každý měl mluvit, aby se ukázalo, co v něm je. Proto tady jsme, aby bylo zřejmé, co od nás lidé mohou čekat, a tohle je podle mne zásadní. Tak si to ujasněme. Jsme v Alianci, nebo ne? A když ne, tak to má určité souvislosti, jinak bych tam jako ministr opravdu jezdit nechtěl, stydět se, znova. Takhle to prostě stojí a je dobré to vědět.
A jinak bych rád vyzvedl mise v Mali. Myslím si, že to má obrovský zahraničněpolitický význam. Má to velký význam i proto, že třeba zrovna Mali je ta středová africká republika, ve které se kříží velmi významné cesty organizovaného zločinu, pašeráků, těch, kteří organizují migrace. Tam jsou významná centra. Naše mise v Mali jednak je velmi dobře vnímána nejenom Francouzi a je to něco, co jsme se začali učit, nebylo to jednoduché přejít do francouzsky mluvícího prostředí a podobně. A to, že to ti vojáci zvládají, to si myslím, je velmi... To je otázka budoucnosti. Do budoucnosti Afrika nás musí zajímat. Do budoucnosti Afrika představuje velmi zásadního partnera, ale zároveň i problém pro Evropu. Proto nás znalost Afriky i v téhle oblasti musí zajímat. Proto si myslím, že je velice důležité to, jak se dále bude i ta mise vyvíjet. Docela bychom se měli zajímat o to, jak budeme dále si v tomto počínat.
Naopak jsem skeptičtější v Afghánistánu. Pan ministr tady řekl ve svém vystoupení, že Tálibán musí něco pochopit, anebo tak nějak byla formulace. Nezlobte se na mě, ale Tálibán nic nepochopí. Tálibán v Afghánistánu posiluje. Já jsem měl možnost se setkat s představiteli afghánské vlády a prostě připadá mi, že ta vláda je slabá, říkám to tady rovnou, úroveň ozbrojených sil se nelepší, spíše se zhoršuje, těch afghánských, a Tálibán posiluje. Protože my tam posíláme vojáky a efekt moc vidět není. Jsem přesvědčen, že se o tom musíme bavit. Nejenom v České republice, to je prostě širší debata. A já dneska nenavrhuji žádné překvapivé usnesení, ale tvrdím, že to prostě je otázka. Na rovinu, Afghánistán se nevyvíjí dobře, a my když posíláme někam vojáky, měli bychom tyhle věci sledovat.
Já tady dnes doporučuji, abychom přijali samozřejmě ten návrh tak, jak byl přijat, ale přál bych si, aby to bylo s tou politickou vážností, kterou si ten materiál zaslouží, a jsem přesvědčen, že nepředstavuje ale nic takového, aby se jako celek zpochybňoval. Děkuji.
Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Děkuji panu předsedovi zahraničního výboru. Mám dvě přihlášky, a to nyní pana předsedy Bartoška a potom pana předsedy Kalouska, ale nikoliv do faktické, ale řádná přihláška. Dobře. Prosím, pane předsedo.
Poslanec Jan Bartošek: Děkuji za slovo, pane místopředsedo. V souvislosti s projednáváním dnešního bodu mi dovolte krátkou exkurzi do minulosti, protože v letošním roce si připomínáme 50. výročí okupace naší země spřátelenými vojsky a spřátelenými armádami. Ony popravdě až tak asi spřátelené nebyly, protože když nám tenkrát do republiky naskákaly, tak to s námi asi tak úplně dobře nemyslely, když zarazily demokratický vývoj ke svobodě, kterým jsme tehdy procházeli. A tato lekce z minulosti je pro nás důležitá, abychom si uvědomili naši přítomnost, ve které jsme.
Já jsem přesvědčen, že naše spojenectví v rámci Severoatlantické aliance je naprosto klíčové pro naši bezpečnost a pro mír v prostoru, ve kterém žijeme. Jsem přesvědčen, že jeden z nejdůležitějších bodů těchto misí, které dnes schvalujeme, je mise v Pobaltí, a to z toho důvodu, že se to týká právě toho přímého a hlavního účelu, na základě kterého vzniklo NATO, a to je kolektivní obrana spojenců a jejich vzájemná solidarita. K této misi je potřeba říci, že v Pobaltí a v Polsku spojenečtí vojáci působí na základě žádosti těchto zemí v souladu se smluvními závazky kolektivní obrany na území aliančních států. Takže zde je důležité říct, že právě např. konkrétně na tuto misi se žádný mandát Rady bezpečnosti OSN nevztahuje.
Já vás, vážené poslankyně a poslanci, žádám o podporu těchto misí, těchto zahraničních misí, protože jsem přesvědčen, že podporou zmíněného návrhu, který již prošel Senátem a byl tam schválen, vyjádříme respekt k naší armádě, také dáme jasný signál, že jsme si vědomi závazků, které máme, a že je naplňujeme, a ke kterým jsme se před pár lety zavázali. ***