(15.30 hodin)

 

Místopředseda PSP Tomio Okamura: Děkuji. Přečtu další omluvu. Pan poslanec Ladislav Okleštěk se omlouvá mezi 15.30 a 19 hodin z pracovních důvodů. Nyní tedy otevírám obecnou rozpravu, do které mám přihlášeného pana poslance Dominika Feriho. Pane poslanče, máte slovo.

 

Poslanec Dominik Feri: Děkuji za slovo, pane místopředsedo. Vážené kolegyně, vážení kolegové, vážení přítomní členové vlády, galerie pro veřejnost je obsypaná, předpokládám, že to nebude kvůli mimořádnému vydržení, takže se pokusím být stručný. (Na galerii nikdo není. Veselost v sále.)

Na úvod si dovolím takovou menší paralelu. Zatímco u té druhé novely občanského zákoníku řešíme věc, na kterou má každý určitý, řekněme laický insitní názor a nějaké stanovisko, je to věc víceméně taková hodnotová, tak u této novely se věnujeme absolutním majetkovým právům, právům věcným. A to už je věc víceméně právnická, odborná a bohužel ani z obecné části důvodové zprávy u tohoto návrhu, ani ze zvláštní části důvodové zprávy, ani z vystoupení navrhovatele se nepodává, že by byl tento návrh s odbornou veřejností zkonzultován.

To znamená, že já jsem tedy požádal některé přední české civilisty o nějaké stanovisko k této věci a dovolím si vás seznámit se třemi stanovisky.

Jako první bude stanovisko prof. Karla Eliáše, vůdčí osobnosti rekodifikace soukromého práva, který mi napsal následující - vyberu jenom nějaký výňatek: Pokud se pamatuji, pětiletý odklad vyhověl námitkám z řad politické pravice poukazující na podivné majetkové operace z dob komunismu, i politické levice poukazující na obdobně podivné operace z dob privatizace na počátku 90. let. Pochybně držený majetek bylo možné vydržet i za občanského zákoníku z roku 1964. Občanský zákoník, tím je myšleno nový občanský zákoník, má jinou konstrukci a pochybné držitele oproti předchozí úpravě znevýhodňuje. Rozdíl mezi řádným a mimořádným vydržením je v tom, že v případě řádného vydržení musí ten, kdo je popírá, dokázat, že držitel nebyl v dobré víře, zatímco v případě mimořádného vydržení musí popírající dokázat zlý úmysl držitele. To ostatně už přiblížil navrhovatel. Ovšem i když se přechodná doba neprodlouží, tak se tam, kde byla trestná činnost, úmysl prokáže vždy, ten zlý úmysl, nepoctivý úmysl. Myslím, že pět let stačilo. Když vezmeme v úvahu námitku pochybných držeb, nikdo nenutil skutečného vlastníka, aby na vše dvacet let trpně hleděl, mohl se včas bránit a svého vlastnictví se domáhat. I pro něho přece platí ústavní pravidlo obsažené v článku 11 Listiny, že vlastnictví zavazuje. Argument probíhající dosud neskončenými soudními řízení není vzhledem k § 995 občanského zákoníku korektní.

Ten § 995 říká následující: Bylo-li vyhověno žalobě napadající držbu nebo její poctivost, považuje se poctivý držitel za nepoctivého nejpozději od okamžiku, kdy mu byla doručena žaloba. To pak má nějaké praktické věcně právní důsledky, to znamená nemůže požívat například plodů, může být žalován na vydání bezdůvodného obohacení a tak podobně.

A dále profesor Karel Eliáš dodává: V té souvislosti je nutné upozornit, že prolomení existujícího pravidla patrně ve prospěch státu plošným zásahem do právních poměrů, masivně i do těch, na nichž se stát nepodílí, zasahuje dosti brutálně právní jistotu a legitimní očekávání recipientů normy.

Takže tolik stanovisko prof. Eliáše, autora občanského zákoníku, nového občanského zákoníku.

Dále stanovisko doktora Bezoušky z Olomouce: Myslím si, že možnost prokázání nepoctivého úmyslu je dostatečnou pojistkou. Sice se v § 1095 občanského zákoníku nevyžaduje ten nejpřísnější stupeň dobré víry a vystačíme si s negativním vymezením poctivosti, ale bavíme se o tom, co důvodová zpráva nazývá pochybnými privatizacemi a podobně. Těžko bych tu přijal závěr, že nabyvatel jednal s poctivým úmyslem.

Ono to má ještě jeden aspekt. Pokud už jsou tyto případy prošetřovány orgány činnými v trestním řízení, případně dokonce řešeny před soudem, lze uvažovat o tom, že držitel již ztratil dobrou víru, jsou mu předloženy důkazy, které v rozumném člověku vzbudí silné pochybnosti, a navíc je tu - zase pan doktor Bezouška odkazuje na ten § 995, ztráta dobré víry, doručení žaloby, takže v těchto případech se o možnosti vydržení bavit ani nemusíme.

Co ovšem navrhovatel zcela pominul, je vydržení v té podobě, v jaké ho představoval starý občanský zákoník. A k tomu doktor Bezouška říká: Vše je třeba vnímat v porovnání se starou právní úpravou. Podle ní bylo možné vydržet vlastnické právo k nemovité věci v desetileté době, i když byla nabývací smlouva neplatná. Takže oprávněný držitel, v současné terminologii poctivý držitel, který věc získal do roku 2003, byť na základě neplatného titulu, k ní vydržel vlastnické právo ještě před nabytím účinnosti nového občanského zákoníku. Za této situace je iluzorní, že by snad předložený návrh mohl řešit něco, k čemu došlo v 90. letech 20. století, případně na začátku tohoto tisíciletí. To je již uzavřeno. Z toho vyplývá, že už současné přechodné pravidlo v § 3066 občanského zákoníku řeší skoro prázdnou množinu případů. Spadají sem ti, kteří nedokážou uvést vůbec žádný právní důvod nabytí, ani ten domnělý, takže už vůbec ne ti, kteří se opírají o nějaký privatizační titul. Nový občanský zákoník těmto osobám dal do ruky mimořádné vydržení a tyto by změna postihla. Jde většinou o případy z let totality, kdy se k právu, nabývacím titulům a podobně přistupovalo všelijak. A ztížit těmto lidem dostupnost ochrany skrze mimořádné vydržení o dalších pět let mi nepřijde spravedlivé, zvlášť, má-li být na jejich úkor zvýhodněn stát.

A poslední stanovisko od docenta Melzera z Brna, který mi odpověděl:

Za prvé. Z ústavního hlediska je zcela nepřijatelné, pokud by prodloužení vydržecí lhůty mělo dopadat i na případy, kdy by již podle dosavadních předpisů tato lhůta uplynula. V konkrétním případě to znamená, že tento návrh by byl nepřípustně retroaktivní, zásah do právní jistoty jako jedné ze základních hodnot právního státu, pokud by nabyl účinnosti 1. 1. 2019. V takovém případě by i došlo k nepřípustnému zásahu do nabytého vlastnického práva, článek 11 Listiny. To si ostatně uvědomuje i předkladatel, přesto tento návrh předkládá.

Za druhé. Důvody tohoto návrhu nejsou přesvědčivé. Pokud má totiž řešit nepoctivě nabytý majetek v rámci manipulací při privatizaci, pak v takových případech je i mimořádné vydržení vyloučeno. Nepoctivé nabytí totiž předpokládá porušení privatizačních předpisů, zejména pak případy korupce. V těchto případech je však přítomen takzvaný nepoctivý úmysl ve smyslu § 1095 občanského zákoníku. To platí i v případě, kdy se na tuto skutečnost přijde po 1. 1. 2019.

Já jsem si dovolil toto shrnout a tak odůvodnit, proč my tento návrh nemůžeme podpořit.

Za prvé. Na drtivou většinu majetku privatizovaného v 90. letech nemá mimořádné vydržení vliv, neboť vydržení vlastnického práva k němu se většinově opírá o domnělý právní důvod, a tudíž byl vydržen již podle starého občanského zákoníku.

Za druhé. Pokud by nastala nějaká situace, kdy by někdo nebyl schopen doložit právní důvod držby vlastnického práva, tato by byla napadena například určovací žalobou, které by bylo vyhověno, pak se zase aktivuje ten § 995, a od doručení žaloby je ten držitel držitelem nepoctivým a podle okolností to právo nebude moci mimořádně vydržet, byť samozřejmě u toho existují otázky judikatorního výkladu.

Za třetí. U koho se prokáže nepoctivý úmysl, tak ten zkrátka nevydrží mimořádně, a to se podává přímo z textu zákona.

Za čtvrté. V případě trestné činnosti u pozdějších privatizací se bezpochyby jedná o nepoctivý úmysl a držitel tak zkrátka vlastnické právo mimořádně nevydrží.

A za páté. Ten návrh, a vláda to ve svém stanovisku zmiňuje jen tak velmi okrajově, může poškodit významné množství běžných občanů, řádných držitelů. To jsou tedy například ti, kteří nemovitost získali bez nepoctivého úmyslu za totality a nemohou k nabytí držby dohledat nějaký řádný právní titul. Těm bychom o pět let oddálili možnost efektivní ochrany jejich držby. Tento nepříznivý stav by se pak v určitých případech musel v rámci dovolání obtížně překonávat pomocí zásad soukromého práva. A ten náznak je patrný i v judikatuře Nejvyššího soudu, která už se tady v této věci poměrně ustálila.

Dovolím si tady citovat část z rozsudku z 30. května 2018, v němž Nejvyšší soud judikoval následující: Je ovšem zjevné, že úprava neumožňující uvést dlouhodobou, v dané věci trvající do vzniku sporu mezi účastníky nerušené přinejmenším 35 let, držbu vykonávanou nikoliv v nepoctivém úmyslu do souladu se stavem právním, a to neodpovídá tradičním principům soukromého práva. ***




Přihlásit/registrovat se do ISP