Parlament České republiky, Poslanecká sněmovna 2017 – 2021

 

(pokračuje Tomáš Hanzel)

4.
Návrh zákona, kterým se mění zákon č. 428/2012 Sb., o majetkovém
vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů
(zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi) a zákon
č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů
/sněmovní tisk 38/9/ - zamítnutý Senátem

Usnesení, jímž Senát zamítl tento návrh zákona, bylo doručeno jako sněmovní tisk 38/10. K tomuto návrhu byl zároveň doručen sněmovní dokument 2342, který obsahuje usnesení Senátu číslo 112 ze 6. schůze dne 27. února 2019.

Vítám mezi námi senátora Tomáše Goláně a prosím, aby se k usnesení Senátu o zamítnutí tohoto návrhu zákona vyjádřil za navrhovatele poslanec Stanislav Grospič, případně další z navrhovatelů. Prosím, pane poslanče, máte slovo.

 

Poslanec Stanislav Grospič: Děkuji, vážený pane předsedající. Vážené kolegyně a kolegové, vážená vládo, stojíme před krokem, kterým máme rozhodnout o osudu další novely návrhu zákona, kterým se mění zákon číslo 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů /zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi/ a zákon číslo 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, který po třetím čtení projednal Senát a zamítl jej. Je tedy na Poslanecké sněmovně, aby přijala konečné rozhodnutí.

V této souvislosti bych chtěl připomenout, že tímto návrhem nedochází, tak jako tady už bylo mnohokrát řečeno z naší strany coby předkladatelů, ke zdanění vydaného majetku, tedy toho, který byl vydán na základě restituční části zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi, ale dopadá na část rozsáhlého subsidiárního plnění, jímž jsou pouze finanční náhrady dle § 15 citovaného zákona, nikoliv však již příspěvek na podporu činnosti dotčených církví a náboženských společností podle § 17 citovaného zákona.

Nebudu se již zabývat historickým exkurzem k této problematice, toho tady bylo řečeno již mnoho jak při projednávání samotného zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi, tak při projednávání tohoto předloženého návrhu zákona. Nemohu se však znovu nezmínit o způsobu, jakým došlo k ocenění majetku, který v rámci zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi nelze vydat, a je tedy za něj poskytnuta finanční náhrada.

Z mnoha studií odborné veřejnosti, historických faktů, tak i dokumentů, jež měla k dispozici tehdejší vláda premiéra Nečase, vyplývá, že majetek, za který je poskytována finanční náhrada, nebyl nikdy hodnověrným způsobem specifikován. Tedy nikdy nebylo a ani dnes není jasné, za který majetek je finanční náhrada poskytována a zda skutečně tento majetek spadal do rozhodného období a byl majetkem církví a náboženských společností. Pokud jde o rozsah a ocenění církevního majetku, pak z hlediska zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi považuji za velmi důležité, jak tehdejší vláda jako navrhovatel tento rozsah určila, případně jak došla k číslům o jeho celkové hodnotě a jestli vše zdůvodnila racionálními a přiměřenými exaktními argumenty a důkazy. To se zákonodárci nikdy nedozvěděli a nikdy nedozvědí, stejně jako veřejnost. Přitom šlo o velmi důležitý krok, jehož důležitost zvýrazňuje fakt, že určený rozsah majetku posloužil přímo k odhadům majetku a následně pak k určení paušální finanční náhrady.

Z dokumentu Ministerstva kultury zabývajícího se a řešícího ocenění původního církevního majetku vyplývá, že ocenění původního církevního majetku bylo provedeno na základě údajů k roku 2007. Z tohoto roku mají pocházet i údaje o předpokládané tržní hodnotě tohoto majetku. Zde si dovolím ocitovat usnesení dočasné komise Poslanecké sněmovny pro řešení majetkových otázek mezi státem, církvemi a náboženskými společnostmi, přijatého dne 22. července 2008.

Cituji: Dočasná komise pro řešení majetkových otázek mezi státem, církvemi a náboženskými společnostmi souhlasí s tím, že má být církvím a náboženským společnostem vydáno a nahrazeno to, co vlastnily nebo měly vlastnit k datu 25. února 1948.

Tento fakt nasvědčuje tomu, že při určení rozsahu majetku došlo k prolomení hranice stanovené zákonem, a lze tedy shrnout, že o racionalitě a skutečné objektivitě údajů, na jejichž základě byl určen celkový rozsah církevního majetku, který následně posloužil pro určení finanční náhrady, nelze v této souvislosti mluvit.

Zároveň v této souvislosti s uvedenými fakty bych se jen krátce zmínil o postoji Ústavního soudu k ocenění původního církevního majetku, který se nevydává. Na základě jeho vyjádření v bodech 255 a 256 nálezu spisové značky PL ÚS 10/13 nelze než konstatovat, že Ústavní soud zcela rezignoval na posouzení tohoto problému z hlediska ústavnosti, o němž svědčí odlišná stanoviska, která zaujali k rozhodnutí pléna Ústavního soudu soudci Jaroslav Fenyk, Vojen Güttler, Jan Musil a Pavel Rychetský. Samotné finanční náhradě se věnuje hlava III zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi nazvaná Finanční vypořádání mezi státem a církvemi a náboženskými společnostmi, konkrétně pak zejména ustanovení § 15. Toto ustanovení svou dikcí vychází spíše z politického nežli právního posouzení a v této souvislosti se nemohu nezmínit o rozporu mezi komentářem k zákonu o majetkovém vyrovnání s církvemi, náboženskými společnostmi od autorů např. Jakuba Kříže a Václava Valeše a důvodovou zprávou k citovanému zákonu. Dle komentáře, z něhož cituji, právní vztah mezi hodnotou majetku, formou naturální restituce a vyplacenou finanční náhradou neexistuje. Stejně tak neexistuje právní vztah mezi konkrétními věcmi, které se vydávají v režimu naturální restituce a samotnou finanční náhradou. Konec citace.

Neříkám to zde náhodou. Zde nezbývá, než si položit otázku, jak může existovat vztah mezi věcmi, které se nevydávají, a samotnou finanční náhradou, když byly odhadnuty ze stejného základu, přičemž celková výše finanční náhrady dle důvodové zprávy k zákonu o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi vznikla odečtením částky, která reprezentuje odhad hodnoty majetku, který je možné vydat, od celkové hodnoty majetku. Odpověď je jednoduchá. Pokud totiž právní vztah skutečně neexistuje, je možný pouze jediný závěr, a to že se v případě finanční náhrady jedná o disimulované, zastřené právní jednání.

Jako další závažný problém je možný střet vyplácených finančních náhrad s právem Evropské unie, konkrétně s čl. 107 a 108 Smlouvy o fungování Evropské unie, tedy zákazem tzv. státních podpor. K tomuto názoru mě vede skutečnost, jakým způsobem se tehdejší vláda jako předkladatel zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi s tímto problémem vypořádala. V důvodové zprávě se pouze v obecné rovině konstatuje, že legislativní úprava postavení církví a náboženských společností nespadá do pravomoci Evropské unie, nýbrž do pravomoci členského státu. Zcela zde tak rezignovala na projednání této otázky s Evropskou komisí a ani nijak nezdůvodňuje, proč by se případně nemohlo jednat o nepovolenou státní podporu. Stejně tak na posouzení této otázky rezignoval i Ústavní soud ve svém již citovaném nálezu, když ani on se nepokusil vznést k této věci předběžnou otázku k Soudnímu dvoru Evropské unie dle čl. 267 Smlouvy o fungování EU, ač tak jednoznačně učinit mohl.

Je zřejmé, že církve jako právnické osoby mohou být podnikem ve smyslu práva Evropské unie a ustálené definice judikatury Soudního dvora EU. Ten uvádí, že podporou se rozumí pak rozhodnutí členského státu, kterým udělí jednostranným a autonomním rozhodnutím určeným osobám či podnikům prostředky nebo jim zajistí výhody k podpoře dosažených ekonomických cílů. Typická státní podpora dle stabilní judikatury Soudního dvora EU dále se vyznačuje tím, že jde o podporu pocházející z veřejných prostředků a opatření je přičitatelné státu nebo jiné korporaci veřejného práva a podporou vzniká selektivní výhoda pro určitý podnik nebo odvětví. Za klíčové je potřeba mít, že k naplnění pojmu státní podpory může dojít pouze současným naplněním všech jeho znaků. Tedy zároveň musí být splněna podmínka zvýhodnění určitého podniku způsobeného zásahem nebo opatřením státu z veřejných prostředků, podmínka narušení hospodářské soutěže a také podmínka ovlivnění obchodu mezi členskými státy.

Všechny tyto znaky státní podpory byly osvobozením finanční náhrady od zdanění církví a náboženským společnostem naplněny. Otázka o možné nepovolené státní podpoře tedy zůstává stále otevřená a v budoucnosti může vyvolat i nemalé problémy. Nelze totiž v žádném případě vyloučit, že finanční náhrada by mohla být Evropskou komisí posouzena jako nedovolená státní podpora soukromému subjektu.

Senát předložený návrh zákona zamítl, protože jej považuje za protiústavní z důvodu nejen porušení legitimního očekávání církvi a náboženských společností, ale také z důvodu porušení uzavřených smluv mezi státem a jednotlivými náboženskými společnostmi. S tímto názorem se neztotožňuji a řekl jsem to již i v Senátu. Tím, že se navrhuje zdanění finanční náhrady, nemůže dojít k porušení legitimního očekávání. Pokud by tomu tak bylo, muselo by se připustit i porušení legitimního očekávání ostatních občanů, kteří očekávali spravedlivé a legitimní vypořádání se s církvemi a náboženskými společnostmi. Musela by se připustit i skutečnost, že odpuštěním daní z finanční náhrady bylo narušeno jejich právo jako daňových poplatníků, kteří legitimně očekávají využití finančních prostředků státem získaných na daních ve prospěch celé společnosti a nikoli upřednostněné určité skupině, jak určil sám zákon o majetkovém vypořádání s církvemi a náboženskými společnostmi.

Senát při svém rozhodnutí argumentoval také porušením uzavřených smluv. Nesdílím ani tento názor. Smlouvy o vypořádání jsou koncipovány jako nástroj finančního vypořádání. V rámci českého právního řádu se jedná o unikátní řešení. V právním řádu nenalezneme žádné podobné řešení, které by bylo v plném rozsahu vtěleno jak do zákona a zároveň se také stalo předmětem dvoustranné smlouvy. Celá koncepce tak slouží dle mého názoru jen k vystavění další překážky možného budoucího přehodnocení majetkového vyrovnání. To však nemůže bránit výsostnému právu státu činit opatření v daňové oblasti. Pokud by tomu mělo být jinak, došlo by k vytváření nerovnosti před zákonem, kterou projednávaný návrh zákona naopak odstraňuje, protože nezdanění finančních náhrad nemá své opodstatnění.

Nebudu se již zabývat samým ohodnocením jednotky metru čtverečního zemědělské a lesní půdy. Na to téma tady toho také zaznělo již mnoho.

Závěrem si dovolím citovat z disentního stanoviska Pavla Rychetského k nálezu Ústavního soudu spisové značky PL ÚS 10/13, v němž mimo jiné uvedl: Nezpochybňuji právo zákonodárce rozhodnout svrchovaně o rozsahu zmíněných majetkových křivd způsobených v minulosti, a dokonce přijetí zákona, který by zmírňoval majetkové křivdy způsobené církvím a náboženským společnostem v minulém režimu považuji za nezbytné. Ale přesto soudím, že i takové jeho rozhodnutí musí respektovat alespoň v elementární míře principy rovného přístupu k jednotlivým skupinám oprávněných subjektů a ostatní platné právní normy. Konec citátu.

Dle mého názoru a soudu míra uplatnění nerovného přístupu nesmí přesáhnout únosnou míru z hlediska testu proporcionality a přiměřenosti. To se při stanovení finančních náhrad paušální výměrou stalo. To se také stalo tím, že došlo k odpuštění daní církevním subjektům v rámci majetkového vyrovnání. Žádám vás tedy proto, zda by Poslanecká sněmovna nesetrvala na svém původním názoru a podpořila svou původní verzi. Děkuji vám za pozornost. (Potlesk z řad KSČM.)

 

Místopředseda PSP Tomáš Hanzel: Děkuji. S přednostním právem je přihlášen pan předseda Pavel Bělobrádek. Pak samozřejmě přijde ke slovu za navrhovatele pan senátor Tomáš Goláň. Dáte přednost. Takže poprosím pana senátora Tomáše Goláně. Prosím, máte slovo.

 

Senátor Tomáš Goláň: Vážený pane předsedající, vážené paní poslankyně, vážení páni poslanci, přeji vám pěkný večer. Nebudu zdržovat předlouhými proslovy jako v Senátu, protože už je pozdní hodina a už jsem také po těch čtyřech hodinách čekání unavený, takže bych vám řekl, že legislativní proces jsme shrnuli v psaní, které dostala vlastně Poslanecká sněmovna od Senátu.

Co je rozhodující - hlasování v Senátu proběhlo takovým způsobem, že ze 73 přihlášených bylo 64 senátorů proti tomuto návrhu. Vezměte si, že to je mnohem větší část, než je ústavní většina v Senátu, která činí 49 hlasů. (V sále je hluk a neklid!)

Co vedlo Senát k tomu, aby takovýmhle zásadním způsobem tenhle návrh zákona zamítl? Je tam několik rovin. První rovina je samozřejmě technická. My nesouhlasíme s tím, co řekl tady pan navrhovatel, že bylo jakýmsi způsobem prokázáno, že náhrada byla nepřiměřená. Nedostali jsme nikdo žádné podklady, kde by bylo řečeno, že přesně tolik a tolik metrů pozemků bylo oceněno takovou a takovou cenou, a z ničeho vlastně ta samotná nepřiměřenost prakticky nevyplývá. Když se podíváme na rozhodnutí Ústavního soudu, tak také říká, že má rozsah významnou a pragmatickou úroveň. Jakýsi závěr v důvodové zprávě, kde se říká: návrh zákona předpokládá zdanění finanční náhrady jako jediný možný krok vedoucí k tomu, aby finanční náhrada byla v konečném důsledku přiměřená. Já třeba jako daňový poradce vůbec nechápu, z čeho plyne ta přiměřenost, že těch 19 % mi vytvoří nějakou přiměřenost. Za prvé mi nikdo neřekl, o co je náhrada nepřiměřená, o co byla navýšena. A za druhé mi nikdo neřekl, jak bude tedy spravedlivá ta konečná situace, když to zdaníme 19 %, a proč těch 19 % je náprava přiměřenosti. To je ta věcná rovina.

Samozřejmě Senát i ústavněprávní výbor, kterého jsem členem, nejvíc zkoumal legislativní rovinu. Legislativní rovina nám samozřejmě ukazuje, že byl porušen princip legitimního očekávání, že bylo zasaženo do soukromoprávních vztahů, které nastaly dvoustranným aktem, a to byly smlouvy. Podle § 16 zákona se uzavíraly smlouvy a byly skutečně dvoustranným aktem. A najednou stát jednostranným aktem zasahuje do něčeho, co jednou už vlastně bylo právně nastaveno. To si myslíme, že z hlediska principu právního státu je naprosto nepřijatelné a je to něco, co by bylo velmi špatným precedentem v právním řádu do budoucna.

Další je samozřejmě rovina politická, protože když se podíváme do stanoviska vlády k tomuto zákonu, tak zní, že vláda předpokládá, že tento zákon bude napaden u Ústavního soudu, ale i přes to všechno s návrhem zákona souhlasí. Tady vidím velké nebezpečí. Opravdu si zahráváme s ohněm. Představte si, jaká je důvěra v ústavní činitele, v ústavní orgány a v soudy z hlediska našich občanů, a celé stanovisko vlády se tváří: my vám to tedy schválíme, protože víme, že Ústavní soud to jednou zruší. To si myslím, že je velmi, velmi nebezpečné. Protože jak to tedy v rámci pohledu veřejnosti bude vypadat? Ano, už se ví, že pokud by zákon Sněmovna znovu schválila, tak je skupina senátorů, ve které jsem i já, a bude iniciovat napadení k Ústavnímu soudu. Nicméně Ústavní soud to velmi pravděpodobně zruší, když už se k tomu jednou vyjadřoval. Musí držet kontinuitu svého rozhodování. A proč tady tedy vytváříme nějakou zákonnou normu, o které v podstatě předpokládáme, že ji zruší Ústavní soud? To si myslím, že je poměrně nehezká situace a nehezký vzkaz vůči veřejnosti a vůči lidem, kteří by měli právě v zákony a zákonodárný sbor věřit.

A nakonec po politické rovině musím zmínit i rovinu morální, protože to celé vypadá tak, že někdo, kdo původně způsobil situaci, která byla napravena zákonem, ten samý subjekt, to znamená Komunistická strana Čech a Moravy, chce znovu jakýmsi způsobem odebrat alespoň část majetku, který už jednou odebrala.

Pokud se sami zamyslíme nad tím, co náhrada je, tak jsou tam tři druhy náhrad. První náhrada je naturální, to znamená, majetek jde skutečně vydat. Majetek činí 75 mld., což je 56 % celých náhrad. Ten, který nejde vydat, který je v jakémsi užívání subjektů zastaven, je ve vojenských újezdech a podobně, je nutný k provozování dopravy, činí 59 mld. a je to 44 %. Já tam ani nevidím nějakou nepřiměřenost, protože 56 % bylo vydáno v naturáliích, 44 %, to znamená 59 mld., je vypláceno ve finanční náhradě. A pokud si vezmeme paralelu, že by nám dneska někdo odňal majetek, senátorům a poslancům, a tento majetek byl nějakým způsobem znehodnocen, to znamená, že by nebylo možné fyzické vydání, tato situace může běžně nastat s ukradeným automobilem, který nám potom nikdo nemůže vrátit, protože už ho někdo vydržel, tak za to dostáváme finanční náhradu. A nedokážu si představit někoho z nás i z vás, že by hlasoval pro to, že finanční náhrada za jeho navrácený majetek by byla zdaněna běžnou daní, jak se tomu činí u tohohle zákona.

Z těchto všech důvodů opravdu Senát zásadním způsobem tento návrh zákona zamítl. A já vás žádám, abyste hlasovali stejným způsobem a abyste návrh zákona zamítli. Děkuji za pozornost.

 

Místopředseda PSP Tomáš Hanzel: Děkuji. V tuto chvíli s přednostním právem pan předseda Pavel Bělobrádek. Přečtu omluvu: pan poslanec Dominik Feri se omlouvá do konce jednacího dne z pracovních důvodů. Prosím, pane poslanče, máte slovo. (V sále je neklid.)

 

Poslanec Pavel Bělobrádek: Děkuji, pane předsedající. Kolegyně a kolegové, vážení členové vlády, jsem přesvědčen, že v této situaci skutečně rozhodujeme o věcech, které nejsou jenom běžné, ale které jsou principiální a které hovoří o charakteru státu, o tom, jak se vlastně stát tváří. Jsem přesvědčen, že v mnoha směrech k právnímu státu, tak jak si ho představujeme, máme daleko. Ale tímto rozhodnutím v podstatě právní stát skutečně popřeme. Jsem o tom bytostně přesvědčen. A také jsem přesvědčen, že ti, kteří pro to budou hlasovat a hlásí se často ke křesťanskému odkazu nebo židovsko-křesťanské tradici naší civilizace, naší kultury, našich kořenů, nejvíce potrestají Federaci židovských obcí, protože těm seberou nejvíce, a potom sáhnou i na peníze dalších církví a náboženských společností.

Když budu citovat: "Nepřidáš se k většině, páchá-li hanebnost." A já bych takhle chtěl apelovat: nepřidávejte se k většině, páchá-li hanebnost, protože to hanebnost bezpochyby je. Děkuji.

 

Místopředseda PSP Tomáš Hanzel: Děkuji. Chtějí se k usnesení Senátu vyjádřit další zpravodajové z výborů? Rozpočtový výbor - pan poslanec Milan Feranec? Nechce se vyjádřit. A zpravodaj ústavněprávního výboru poslanec Marek Benda? Prosím.

 

Poslanec Marek Benda: Vážený pane místopředsedo, vážený pane předkladateli, vážené dámy, vážení pánové, já si pak vezmu nepochybně za sebe slovo řádněji, ale v tuto chvíli musím jenom říct, že bych rád poděkoval senátorům, že si zdravý rozum zachovati ráčili a že nám tento návrh zákona vrátili. Diskuse, která tady běžela po mnoho, mnoho dnů a týdnů - myslím si, že míra rozporu s ústavním pořádkem České republiky, nespravedlnosti, toho, že se opravdu jedná jenom o nějakou platbu v rámci vládnutí, je zcela zjevná a jsem opravdu docela rád za Senát jako celek, že dokáže v takových chvílích bez ohledu na své politické priority říct: některé věci se v zemi konat nesmějí, některé věci jsou v rozporu s ústavním pořádkem, nemůžete někomu něco vracet a současně mu to zdaňovat. Takže bych rád poděkoval senátorům za to, že nám sem návrh zákona vrátili a že se tím musíme zabývat znovu.

 

Místopředseda PSP Tomáš Hanzel: Děkuji. V tuto chvíli otevírám rozpravu, do které mám přihlášeno pět poslanců a poslankyň. První je pan poslanec Marek Výborný, připraví se pan poslanec Grebeníček. Prosím, máte slovo. (Poslanci jsou neklidní.)

 

Poslanec Marek Výborný: Děkuji za slovo. Vážený pane místopředsedo, vážení členové vlády, milé kolegyně, vážení kolegové, nejprve bych se rád připojil ke slovům kolegy... (Odmlka kvůli hluku v sále.)

 

Místopředseda PSP Tomáš Hanzel: Poprosil bych Poslaneckou sněmovnu o klid, abychom mohli vytvořit podmínky pro ty, kteří vystupují, aby nám mohli sdělit to, co potřebují... Já bych počkal... Na levé straně... Pane poslanče, můžete pokračovat. Děkuji.

 

Poslanec Marek Výborný: Děkuji. Rád bych se připojil ke slovům kolegy Marka Bendy a chtěl bych vyjádřit respekt a poděkování Senátu. Protože když jsem si četl doprovodné usnesení, kde - cituji - "Senát považuje schvalování takových návrhů zákona za neslučitelné s tvorbou demokratického právního řádu a s řádnou péčí o zachování právního státu", tak jsem se trochu zastyděl za to, součástí jaké komory jsem, protože to je bohužel vizitka nás, to je vizitka poslanců zde v Poslanecké sněmovně.

Jsem rád, že Senát v tomto smyslu naprosto většinově, průřezově napříč kluby, když se podíváte na to hlasování, pochopil, že zde dochází k popření skutečně principů právního státu. A přestože jsme tady na to mnozí opakovaně upozorňovali v průběhu všech tří čtení zde na půdě Poslanecké sněmovny, tak bohužel většina poslanců se rozhodla nesledovat věcný obsah, meritum té věci, ale podlehla hlasování, které bylo obchodem, jednoznačným obchodem s podporou vládě, státnímu rozpočtu atd.

Dovolte mi se teď ale vyjádřit k tomu, co tady opakovaně zaznívalo. A když to dneska opět pan kolega Grospič za předkladatele velmi detailně uváděl ve své vstupní řeči, když vidím, že na tabuli je přihlášený pan kolega Mašek, který se opakovaně věnuje tématu, jakým způsobem a jak špatně byly oceněny ty finanční náhrady, tak mi dovolte se k tomuto tématu vyjádřit podrobně, ať všichni víme, ať všichni víte, jakým způsobem k tomu ocenění původního církevního majetku došlo.

Ocenění původního církevního majetku bylo provedeno v roce 2007 na základě tehdejších podkladů. Tady myslím, že se shodujeme s tím, co zde zaznělo. Vycházelo se z tržní ceny majetku, která se blížila jeho skutečné hodnotě a představovala současnou, nebo tehdejší hodnotu majetku, který byl církvím v minulosti protiprávně odebrán a se kterým v důsledku toho nemohly nakládat a mít z něj užitky. Původní církevní majetek je charakteristický tím, že jeho rozmístění po území České republiky je prakticky rovnoměrné. Z toho důvodu byla zjištěna průměrná cena zemědělské půdy za celou Českou republiku ve výši 44,48 Kč za jeden metr čtvereční, podotýkám v cenách z roku 2007. Při výpočtu byly použity studie Výzkumného ústavu zemědělské ekonomiky a dále přehled cen stavebních pozemků v krajích České republiky z června 2007, který zpracoval inženýr Václav Dolanský z katedry oboru management a marketing Fakulty strojní Českého vysokého učení technického v Praze. Podle studie Výzkumného ústavu zemědělské ekonomiky se tržní ceny zemědělské půdy pohybovaly ve velice širokém rozmezí od 5 do 500 Kč za jeden metr čtvereční v závislosti na výměře pozemku, jeho předpokládaném budoucím využití a lokalizaci. Podstatně nižší cena je vysledována u pozemků nad 10 hektarů mimo zástavbu a její okolí ve venkovských oblastech. Nejvyšší tržní ceny potom dosahují pozemky v okolí Prahy o výměře do 0,1 hektaru. Vysoká tržní hodnota byla zjištěna rovněž na Brněnsku. Zemědělskou půdou se rozumí půda, která byla zemědělská v roce 1948. Od roku 1948 však došlo k velkým změnám. Část tehdejší zemědělské půdy je dnes v intravilánech velkých měst, jako je Praha nebo Brno, kde je její cena mnohem vyšší než cena zemědělské půdy ve venkovských oblastech. Z toho důvodu je výsledná průměrná cena zemědělské půdy vyšší než běžně uváděné tržní ceny zemědělské půdy na venkově, kde se tato půda nejvíce prodává.

A teď mi dovolte se ještě vyjádřit k prověření toho výpočtu. Ověření výpočtu provedlo nejprve Ministerstvo kultury. Bylo zjištěno, že podle studie Výzkumného ústavu zemědělské ekonomiky průměrná hodnota sjednávaných cen v prodejích realizovaných v období 1993 až 2003 činí 37,72 Kč za jeden metr čtvereční. Extrapolace těchto průměrných cen metodou lineární regrese vedla v roce 2008 k odhadu průměrné ceny zemědělské půdy ve výši 54,58 Kč za jeden metr čtvereční. Tato cena byla vyšší než použitá cena - opakuji - 44,48 Kč. V roce 2008 zadala sněmovní komise prověření výpočtu společnosti Ernst and Young a tato společnost zkontrolovala vybrané položky v jednotlivých krajích a shledala, že použitý výpočet je oprávněný a racionální.

Ceny, které byly použity pro výpočet hodnoty původního církevního majetku, jsou často srovnávány s cenami, které byly použity pro účely restituce podle zákona o půdě. Takové srovnání je ale chybné, neboť zákon o půdě pracuje s odlišnou koncepcí. Zákon o půdě č. 229/1991 Sb. zásadně preferuje náhradu v naturální formě, finanční náhrada byla záležitostí okrajovou. Pouze v 10 % nebylo možné vydat původní nemovitost a z těchto 10 % pouze 7 % dostalo finanční náhradu. Finanční náhrada se tak poskytovala za relativně nevelké množství majetku a byla stanovena samostatně u každé jednotlivé položky. Jelikož v roce 1991 ještě neexistovaly tržní ceny zemědělské půdy, byly ceny stanoveny administrativně, a to podle cenového předpisu platného v době přijetí zákona o půdě. Jednalo se tehdy o vyhlášku Ministerstva financí č. 182/1988 Sb. ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. Zákon o majetkovém vyrovnání stanoví paušální finanční náhradu, tedy nebylo reálné ocenit všechny položky samostatně. Při počtu cca 110 000 položek by to představovalo značné finanční a časové náklady. Proto se při stanovení finanční náhrady vycházelo ze zjištěných průměrných tržních cen, které v současnosti, na rozdíl od roku 1991, nebo tehdy v tom roce 2008 existovaly. Cena lesní půdy včetně porostů byla stanovena na základě Zprávy o stavu lesa a lesního hospodářství České republiky, kterou vydalo Ministerstvo zemědělství.

Pokud by ocenění historického církevního majetku bylo určeno podle vyhlášky Ministerstva financí, jak jsem ji citoval, mohla by být finanční náhrada napadena u Ústavního soudu. Taková kompenzace by zjevně nesplňovala kritérium přiměřenosti a byla by výsledkem libovůle zákonodárce, který by stanovil cenovou hladinu zpětně o 21 let. Bylo by možno hovořit o nové křivdě na straně církví a náboženských společností ve smyslu tehdy už známé judikatury Ústavního soudu.

Na rozdíl od zákona o půdě zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi předpokládá vydávání majetku pouze státem. Podle zákona o půdě přitom vydávaly i obce a všechny právnické osoby. Rovněž se neposkytují náhrady za znehodnocení majetku nebo živý a mrtvý inventář, který se podle zákona o půdě také poskytoval. V neposlední řadě mohly fyzické osoby 20 let, dneska už téměř 30 let čerpat výnosy z majetku, který jim byl vydán podle zákona o půdě. A jenom zisky z bývalých církevních lesů za dobu 20 let se pohybovaly v řádu miliard českých korun. A tyto zisky, které samozřejmě plynuly státu, nikdo ani z církví a z náboženských společností nepožadoval.

To jsou tedy základní informace, které si nakonec můžete dohledat i na stránkách Ministerstva kultury a které zjevně dokazují, že občas to kouzlení s různými čísly, kouzlení s hranicí 25. února 1948, která nebyla prolomena, to jsme si tady také opakovaně říkali, kdy ten zákon byl sice schválen v roce 1947, nicméně jeho účinnost nastala až po 25. únoru 1948, že k ničemu takovému nedošlo. Čili tolik k tomu, co říkal za předkladatele pan poslanec Grospič a co tady možná ještě zazní, aby bylo zřejmé a jasné, jakým způsobem došlo k vyčíslení těch náhrad. Musíme si uvědomit, že se samozřejmě jednalo, a to tady také nikdy nikdo nezapíral, o politickou dohodu, protože nebylo možné dojít k přesnému stanovení, protože ten majetek prostě byl minulým komunistickým režimem často zlikvidován, zplundrován nebo prostě už neexistoval a nebylo co oceňovat.

Dovolte mi nyní se vrátit ještě obecně k tomuto tisku a ke snaze, kterou tady vládní hnutí ANO se snaží zdanit něco, co bylo schváleno a na co byly také uzavřeny smlouvy.

Mluví-li do církevních restitucí komunisté, tak mi dovolte toto přirovnat k situaci, jako kdyby do odškodnění obětí holocaustu měli mluvit nacisté. Já myslím, že to není daleko od naprosto relevantního srovnání, ta analogie tady skutečně taková je.

Církevní restituce nás provázejí prakticky celých 30 let od pádu komunistického režimu. Komunisté, kteří tento problém na přelomu 40. a 50. let minulého století způsobili, nyní opět vyvolali legislativní úpravy, které směřují ke zdanění náhrad a které je stát zákonem zavázán církvím za nevydaný majetek vyplácet. Musím také připomenout, že v 90. letech to byl současný prezident Miloš Zeman, který nabídl tehdejšímu pražskému arcibiskupovi kardinálu Miloslavu Vlkovi založení parlamentní komise, která by tento problém, který se tady dlouhodobě táhl, řešila. Při jednání o složení této komise přinesl tehdejší ministr kultury Pavel Dostál seznam, kdy v té komisi měli být i zástupci komunistické strany. To logicky ostatní přizvaní členové církví odmítli s tvrzením, že je to podobné, jako kdyby o odškodnění obětí holocaustu měli rozhodovat nacisté.

Při nových nekonečných jednáních byly nakonec založeny komise dvě, jedna ministerská a druhá církevní. Byly určitou zástěrkou pro úmysl Ministerstva kultury kontrolovat zákonnou úpravou svobodu církví a schvalovat založení některých institucí, které církve podle Ústavy měly svobodu zakládat samy, a udělovat jim právní subjektivitu. To bylo v rozporu s Ústavou. Sněmovna takový zákon ovšem odhlasovala, Senát ho odmítl, Sněmovna přehlasovala a prezident podepsal. Někteří senátoři podali tehdy k Ústavnímu soudu stížnost na protiústavnost určitých paragrafů zákona. Ústavní soud tehdy skutečně škrtl v zákoně čtyři protiústavní místa a podal důkladné kompetentní vysvětlení o náboženské svobodě. Zákon pak mohl zůstat v platnosti ve smyslu rozhodnutí Ústavního soudu.

Když komunističtí poslanci v roce 2013 tehdy iniciovali podání stížnosti k Ústavnímu soudu a žádali, aby zrušil restituční zákon č. 428/2012 Sb., tak soud tyto stížnosti odmítl a reagoval svým jasným prohlášením. Přesto někteří politici označují dodnes církevní restituce jako velký dar státu. A já bych si dovolil srovnat tyto výroky s výňatkem z tiskové zprávy Ústavního soudu z 3. června roku 2013, která následovala po tom už mnou zmiňovaném nálezu. Cituji: Ústavní soud následně přikročil k posouzení obecných a historizujících námitek navrhovatelů, totiž že majetkový režim církví vylučuje, aby nyní mohlo dojít k obnovení jejich vlastnického práva, neboť církve nebyly a nemohly být v minulosti vlastníky původního majetku, případně jejich vlastnictví podléhalo veřejnoprávní regulaci. Ústavní soud velmi zevrubnou analýzou textů dobové doktríny a soudní judikatury naopak dospěl k závěru, že úvahy navrhovatelů jsou liché a že církevní subjekty měly zásadně plnou majetkovou způsobilost a byly subjektem vlastnického práva k jednotlivým věcem spadajícím do církevního majetku. Podobným rozborem pak Ústavní soud dospěl k závěru, že církevní majetek nebyl předmětem tzv. veřejného vlastnictví, jak tvrdili někteří navrhovatelé, resp, že byl tento majetek vyjmut z úpravy vlastnického práva dle obecného zákoníku občanského a svěřen církevním subjektům výlučně na základně veřejnoprávního titulu. Ústavní soud dokonce naopak z doktríny a judikatury soudu přijaté po roce 1948, např. stanovisko Generální prokuratury z 20. května 1954, dovodil, že rovněž v tomto období neměl církevní majetek veřejnoprávní povahu a byl naopak považován za majetek soukromý. V protikladu k socialistickému vlastnictví. Nikoliv za majetek státu. Ústavní soud dále připomněl, že ostatně jako k soukromému majetku přistupovala k majetku církví také judikatura soudu po roce 1989 včetně rozhodovací praxe samotného Ústavního soudu. Konec citace z tiskové zprávy.

Tady se nabízí otázka, jestli nám to něco nepřipomíná. Dneska se ten scénář pod taktovkou komunistické strany opakuje. Jediné to novum je, že dnes KSČM drží takříkajíc vládu hnutí ANO pod krkem. Ani snaha o zdanění náhrad za nevydaný majetek tedy není nic nového. A mimochodem, i k tomuto se Ústavní soud již v minulosti vyjádřil ve svém tiskovém sdělení z roku 2013 takto - opět cituji: Pokud jde o výše jednotlivých náhrad, které dle navrhovatelů neodpovídají rozsahu původního a nevydávaného majetku, Ústavní soud zdůraznil, že předmětem řízení nemůže být skutkové dokazování stran přesných výměr a jejich ocenění, neboť tyto skutečnosti nemají vazbu na ústavnost napadeného zákona. Při zvážení výše uvedených skutečností je zřejmé, že výměra původního majetku, z níž vycházela důvodová zpráva, a předchozí jednání mezi státem a církvemi, má-li být měřítkem racionality, resp. ústavnosti, nevykazuje znaky libovůle či omylu zákonodárce, nýbrž má rozumovou a přiměřenou vazbu na dostupné historické údaje. Ústavní soud pak neshledal neústavnost ani v právní úpravě smluv mezi státem a dotčenými církvemi.

Tady mi tedy dovolte připomenout dvě zásadní věci. Jednak Ústavní soud už v roce 2013 konstatoval, že uzavřené smlouvy mezi státem a náboženskými společnostmi a církvemi jsou v souladu s ústavním pořádkem, a zároveň, že i ta debata, která se tady vede dlouhodobě o tom, zda byl nebo nebyl předražen výpočet náhrad, tak Ústavní soud konstatoval, že nebyl a že vychází z racionality a nevykazuje znaky libovůle či omylu zákonodárce.

A ještě mi dovolte krátkou citaci z nálezu Ústavního soudu, který zamítl návrhy na zrušení tohoto restitučního zákona: Výše finanční náhrady, jak již bylo shora vysvětleno, nestojí a ani nemusí stát na ryze ekonomickém a matematickém základě. Toho by bylo ostatně obtížné dosáhnout i proto, že by pak měla například zahrnovat i náhradu za užívání státem odňatých nemovitostí, a to za dobu od jejich odnětí, případně alespoň za dobu protiústavní nečinnosti zákonodárce. - To je to, co jsem zmiňoval, že bychom se museli bavit o tom, jaké byly výnosy z toho majetku, z lesů, z půdy, z nemovitostí, kde se vůbec o žádných náhradách nehovoří. Právo na soukromý majetek a jeho ochranu naše Ústava stále ještě garantuje. To snad všichni potvrdíme. K tomu lze poznamenat, že zákonodárci jistě nemají svobodu navrhnout, co chtějí, ale neměli by to dělat pošlapáváním práva. Jinak užívají stejnou praxi jako totalitní komunistický režim v 50. letech.

Dámy a pánové, já věřím, že dokážeme všichni zvážit argumenty, které tady zazněly. To, co nakonec zaznělo i na půdě Senátu v situaci, kdy tady skutečně dochází nejenom k pošlapání principů právního státu, kdy tady byly uzavřeny smlouvy a ty smlouvy jsou v tuto chvíli jednostranně měněny. A připomínám, že nejenom že tady zloděj křičí Zdaňte to, co jsme ukradli!, ale v případě Federace židovských obcí dochází vlastně k té krádeži dvakrát. Nejprve ten majetek sebrali nacisté za druhé světové války, pak komunisté a potřetí ho zdaní vláda ANO spolu s KSČM, ČSSD a SPD. Já věřím, že po té debatě a rozpravě, která bude ještě pokračovat, dojdeme skutečně k rozumnému a moudrému hlasování.

Děkuji za pozornost.

 

Místopředseda PSP Tomáš Hanzel: Děkuji. Další v pořadí je pan poslanec Grebeníček a připraví se pan poslanec Marek Benda. Prosím, máte slovo.

 

Poslanec Miroslav Grebeníček: Vážený pane předsedající, dámy a pánové, je skutečností, že 27. února letošního roku Senát odmítl návrh KSČM na zdanění finančních náhrad církvím. Podle většiny senátorů jde prý o nestoudnou, či dokonce protiústavní novelu. A tak nám ji vrátili do Sněmovny k novému projednání, přičemž si neodpustili ani pravicovými politiky tolik oblíbené vyvolávání údajných komunistických strašidel. Jejich diskuse postrádala fakticitu, byla plná trapnosti, invektiv a kompilací polopravd a účelových lží. Vše pak převedli do ideologické roviny, jako by zdanění církevních náhrad bylo jen věcí komunistů.

Jistě, podle komunistů je návrh zákona o zdanění finančních náhrad církvím spravedlivý, protože není možné, aby církve na rozdíl od ostatních byly osvobozeny od daně. Všechny příjmy mají být zdaněny. Náhrada poskytovaná pojišťovnou je také daněna, protože to je příjem, prohlásil veřejně předseda Komunistické strany Čech a Moravy Vojtěch Filip. Arcibiskup pražský a primas český Dominik Duka však začal mluvit o salámové metodě, kterou prý uplatňuje právě KSČM. Dokonce se veřejně zeptal: Nenesou tyto vaše kroky známky porušování zákona o zločinnosti komunismu? Rezolutně pak dodal: Nezapomeňte, že pokání očišťuje, že pokání je předstupněm odpuštění a také předstupněm k morálnímu životu.

Ne. Nikomu jeho víru neberu. Ctím a respektuji práva poctivých věřících. Stejně tak nikomu neodpírám právo na názor, že náboženství je pošetilá pověra. A vzal jsem na vědomí i to, co 6. března letošního roku veřejně prohlásil religionista Ivan Odilo Štampach: Duka má svoji optiku církevního bosse, který nepřipustí, že by se v církvi mohlo dít něco špatného. V souvislosti s církví a kardinálem Dukou Štampach dokonce použil termín "mocenská deviace".

Mnozí pak mluví o tom, že nejsilnější morální autoritu měla církve na konci 80. let minulého století za kardinála Františka Tomáška. Po odchodu kardinála Tomáška tuto morální autoritu zjevně ztratila. Přispěl k tomu i téměř mafiánský příběh provozní budovy Národního divadla, kterou podle výčtového zákona z roku 1990 prý omylem v první restituční vlně získaly sestry komunity Římské unie řádu svaté Voršily v Praze, a za tři roky ji tajně a podezřele za desítky milionů prodaly. Ten příběh zaměstnával naše soudy celých 26 let. Šlo o restaurační budovu s číslem popisným 1435, která byla postavena v roce 1983 pro Restaurace a jídelny Praha 1. V budově byla provozovna restaurace a kavárna pro veřejnost a rozsáhlé zázemí.

Podle prohlášení lidoveckého ministra kultury Daniela Hermana z 23. září 2014 se prý nedalo říci, zda je spor vhodný a zda nepoškodí řád voršilek. Skutečně se to nedalo říci. Vždyť mazané voršilky provozní budovu Národního divadla v první restituční vlně získaly zjevným podvodem. Následně ji prodaly a pak zase požadovaly její navrácení. Šokující je i to, že zástupci první české scény v květnu 2016 za ni museli vysolit 290 milionů korun. A to už neokecal ani lidovecký ministr Daniel Herman.

Mnohé vysvětlují i slova patriarchy Církve československé husitské Tomáše Butty, který 7. ledna 2008 přiznal, že zjištění poměru majetkové náhrady jednotlivým církvím bylo velmi komplikované, neboť církevní nemovitosti nebyly vždy konfiskovány státem. Uvedl, že se některých budov či památek dobrovolně vzdali nebo je darovali, protože neměli prostředky na jejich údržbu. Není žádným tajemstvím, že po roce 1989 zejména římskokatolická církev pejorativně skloňovala ve všech pádech příjmení mnohých někdejších komunistických funkcionářů. Dokonce tvrdila, že nebýt 25. února 1948, tak bychom nemuseli s odstupem času řešit ani takzvané církevní restituce.

Ovšem o tom, o co je připravila takzvaná druhá pozemková reforma, ani slovo. Tu totiž posvětila i tehdejší Lidová strana v čele s římskokatolickým knězem Mons. Janem Šrámkem. A to ho lze jen těžko vydávat za komunistu. Mons. Šrámek navíc zastával v letech 1945 až 1948 funkci náměstka předsedy vlády, v jejímž programovém prohlášení z 8. července 1946 se praví: Pokud jde o otázky půdy, považuje vláda za nutné přesně, urychleně zakončit konfiskaci půdy zrádců a kolaborantů. Za druhé bude třeba provést revizi všech případů, kdy při prvé pozemkové reformě zabraná půda byla propuštěna ze záboru, ač podle zákona do záboru patřila. Za třetí hodlá vláda - tedy i Mons. Šrámek a jeho dva lidovečtí kolegové, ministři František Hála a Adolf Procházka - také přikročiti k revizi přídělového řízení při takzvaných zbytkových statcích. Takto získanou zemědělskou půdu zamýšlí vláda jednak přidělit drobným zemědělcům z řad zemědělců, rolníků, domkářů a bezzemků, jednak ji zachovat v celých objektech jako vzorné výzkumné, pěstitelské a šlechtitelské stanice ve veřejné správě.

Za zmínku rozhodně stojí i postoje českého doktora teologie Josefa Plojhara, který byl za fašistické okupace vězněn v koncentračních táborech Buchenwald a Dachau. Od roku 1948 byl řadu let ministrem zdravotnictví v takzvané komunistické vládě a od roku 1951 byl nejen předsedou Československé strany lidové, ale i předsedou Celostátního mírového výboru katolického duchovenstva. Za zmínku pak stojí -

 

Místopředseda PSP Tomáš Hanzel: Pane poslanče, já vás přeruším. Přece jenom. Máme čtyři minuty do konce a já bych poprosil všechny poslance a poslankyně o to, jestli by ještě tu chvilku mohli vydržet, a pak si můžou všechny své zážitky sdělit. Děkuji.

 

Poslanec Miroslav Grebeníček: Za zmínku pak stojí jeho slova pronesená na 13. sjezdu KSČ v roce 1966: My, členové Československé strany lidové, organizující ve svých řadách poctivé, křesťansky smýšlející občany naší země, jsme se z vlastního přesvědčení přihlásili k cílevědomé spolupráci v Národní frontě vedené KSČ. Činíme tak v pevném přesvědčení, že politika naší Národní fronty, prodchnutá duchem socialistického humanismu, vědecky podloženou službou člověku a všestrannému rozvoji jeho schopnosti, odpovídá též plně křesťanským představám o harmonickém uspořádání vztahů mezi lidmi, ale vytváří skutečně reálné a konkrétní podmínky pro vskutku svobodný a důstojný život člověka.

K tomu pak Josef Plojhar dodal: V neposlední řadě se domníváme, že tato otevřená, plodná a úspěšná spolupráce s komunisty v socialistickém státě může být příkladem i křesťanům v zemích s jiným společenským zřízením k naplnění navýsost odpovědného a mravně zavazujícího historického poslání - bojovat v jednotě s nejprogresivnějšími silami za odvrácení nové, ničivé války, hájit mír a štěstí všeho lidstva.

O tom se však někdejší premiér Petr Nečas, když 22. února 2013 jménem vlády podepsal se 16 církvemi a náboženskými obcemi prý jednostranně nevypověditelné smlouvy, které církvím údajně zaručují výplatu finančních náhrad navýšených o inflaci, ale vůbec, vůbec nezmínil. S úctou a respektem však tenkrát mnozí občané vzhlíželi k Bratrské jednotě baptistů, jejichž představitelé odmítli smlouvu podepsat. Důvod? Považovali finanční náhradu, podobně jako dnešní premiér Andrej Babiš, za přemrštěnou. Předseda výkonného výboru Bratrské jednoty baptistů Milan Kern jejich rozhodnutí zdůvodnil následovně: Už tady fungujeme více než 120 let a po většinu té doby jsme působili skrze samofinancování, ne skrze dotování státem. Druhý důvod je ten, že jsme měli problém s tím, že v zákonu o majetkovém narovnání je napsáno, že má sloužit k tomu, aby si církve vytvořily majetkovou základnu -

 

Místopředseda PSP Tomáš Hanzel: Pane poslanče, já vás přeruším. Je 20.00 hodin. Svoji řeč můžete dokončit poté, co otevřeme tento bod na nějakém příštím jednání.

 

Poslanec Miroslav Grebeníček: Děkuji, pane předsedající.

 

Místopředseda PSP Tomáš Hanzel: Takže končím dnešní jednací den. Zítra budeme začínat v 9 hodin ráno zákonem o pobytu cizinců ve třetím čtení. Přeji vám pěkný večer.

 

(Jednání skončilo ve 20.01 hodin.)

 

Následující část projednávání bodu pořadu schůze

Aktualizováno 1. 9. 2020 v 16:47.