(18.40 hodin)
(pokračuje Svoboda)

Hodnocení je poměrně jednoduchá disciplína. Podíváte se, co ministr v dané oblasti za tu dobu svého působení udělal. Podíváte se na to, jaké to mělo dopady, kolik to stálo, jak to pomohlo pacientům, lékařům, sestrám nebo dalšímu zdravotnickému personálu. Můžete to třeba porovnat s praxí v zahraničí, a také jestli je to v souladu s nastavenou národní strategií nebo podobným dokumentem. Na konci celého procesu dostanete poměrně jasný obraz, který za použití svých znalostí, zkušeností a dat nějakým způsobem popíšete.

Jak jsem již říkal, na první pohled je to v podstatě jednoduchá záležitost, stačí si jenom s tím dát trochu práce. Hodnotit ale práci ministra zdravotnictví Adama Vojtěcha, který sedí již ve druhé vládě Andreje Babiše, je setsakra těžká práce. Ptáte se proč? Z těch velkých věcí pan ministr nic neudělal a udělal celou řadu drobných věcí, které jsou prospěšné, ale věc neřeší. Také v poslední době plní přední stránky médií. Není to bohužel kvůli zdravotnictví, ale kvůli tomu, že při svém působení sháněl svému šéfovi Andreji Babišovi od jedné podivné figurky z polosvěta kompromitující materiály na politickou konkurenci.

Ale pojďme od kriminalistiky ke zdravotnictví. Pane ministře, před posledními sněmovními volbami jsme se potkali v několika debatách a společně jsme se shodli na tom, na několika věcech, bez kterých se zdravotnický systém do budoucna neobejde. Oba dva jsme věděli, že nový ministr musí ihned začít s přípravou komplexní reformy zdravotnického systému. Bylo jasné, že musí po diskusi napříč politickými stranami a diskusi s odbornou veřejností přijít s něčím, čemu můžeme říkat třeba Bílá kniha českého zdravotnictví.

Zdravotnictví je zvláštní věc. O zdravotnictví se nemůže dohodnout jedna vládní garnitura. Jedna vláda je tady čtyři roky a za čtyři roky není možné ve zdravotnictví udělat nějaké zásadní změny. Hovořili jsme o tom, že musí proběhnout diskuse mezi jednotlivými stranami, tak aby program ve výhledu zdravotnictví byl programem, který je většinově akceptován, že nebude za čtyři roky, když se vymění vláda, zase změněn. To ve zdravotnictví nejde. A ten vizuální program je nutný proto, že zdravotnictví se strašně mění. V dnešní době je tady úplně jiné zdravotnictví a jiní zdravotníci, než byli v padesátých letech minulého století, nebo než dokonce byli na začátku, na přechodu devatenáctého a dvacátého století.

My samozřejmě víme, že zdravotnictví těmi změnami prochází z mnoha důvodů. Jeden z těch důvodů je ten, že kromě stárnutí lékařů stárne i naše populace. Zásadním způsobem se průměrný věk dožití od roku 1989 změnil. Je to věc, která je nevysvětlitelná medicínsky, ani ekonomicky, ani společensky, ale je to prostě pravda. Ten věk se prodloužil o deset let. My víme, že věk lidské buňky je definován, nebo je schopen být asi 120 až 130 let. To je tedy horní hranice toho, co dneska věda ví, že při vší péči může být věk, kterého lidi dosáhnou. Už v této fázi jsme ve fázi, kdy věk začíná být zásadním problémem zdravotnickým. Zásadním problémem proto, že mění potřebu akutní péče na péči chronickou, na péči o staré lidi. Samozřejmě ti staří lidí dneska v těch sedmdesáti nebo osmdesáti jsou jinak staří, než byli lidé před sto lety - ti už nechodili a nemluvili -, ale přesto potřebují úplně specifickou péči. A to je jedna z věcí, pro kterou si musíme, než vůbec začneme všechny ty drobné věci dělat, naprosto jasně definovat, jaký bude výhled v budoucnu, s odstupem let, jaká bude potřeba té akutní péče, jaká bude potřeba chronické péče.

Když tady slyšíme od paní ministryně slova o tom, jaké množství peněz se dalo do zdravotnických zařízení, do nemocnic, já se ptám - do kterých? Je to dobře, do kterých investujeme? Nebudeme je za těch dvacet let potřebovat jiné? Já si myslím, že ano, že skutečně ten poměr mezi akutní péčí a akutní lůžkovou péčí a péčí chronickou a domácí se naprosto zásadním způsobem změní. A my s tím musíme počítat už v tuto chvíli, nebo celou řadu těch peněz proinvestujeme špatným směrem.

Když hovoříme o tom, že jsme se zabývali otázkou počtu lékařů, jak o tom hovořil pan ministr, dostáváme se do jiného problému. My velice pravděpodobně za deset, dvacet let budeme potřebovat daleko méně lékařů, než teď máme. Je to prostě proto, že velice pravděpodobně do zdravotnictví budou muset vstoupit ve velkém počtu vysokoškolsky vzdělaní nelékaři, prostě proto, že to zdravotnictví dostane jinou podobu, ve které bude technika a počítačové systémy hrát zásadní roli. My se dostaneme do systému, kdy naše diskuse o zdravotních sestrách dostanou úplně jinou podobu, protože i ty zdravotní sestry dostanou jinou úlohu v tom systému, prostě proto, že ta klasická péče - přebalování pacientů, stlaní postelí - dostane úplně jinou podobu. A my jsme - nebo pan ministr a Ministerstvo zdravotnictví - žádný takový výhled vlastně neudělali. Všechny ty změny, které dělá, a znovu říkám, změny, které jsou aktuálně k prospěchu té věci, ale v tom výhledu jsou možná špatně, nebo velice pravděpodobně špatně.

Když zvýšíme teď počet lékařů na lékařských fakultách, ti absolventi nebudou za šest sedm let, jak tady někdo říkal, ti absolventi budou použitelní za jedenáct, dvanáct let, použitelní do vedoucích funkcí za patnáct let. Za těch patnáct let bude potřeba těch lékařů zcela zaručeně úplně jiná. Bude také úplně jiná skladba těch oborů, které budou důležité. Jako víme, že některé choroby zmizely, jako víme, že dneska infekční nemocnice ve své podstatě se snížily na minimum prostě proto, že ty infekční choroby nejsou nebo nevyžadují hospitalizaci, tak to bude i s ostatními, jinými obory. Tady se významně zkracuje doba hospitalizace u těch akutních věcí. My máme dneska po operacích průměrnou dobu hospitalizace dva a půl dne. To samozřejmě znamená zcela jiný nárok na náklady a zcela jiný nárok na potřebu zdravotnického personálu. A my to všechno pořád budujeme na tu historickou podobu, která byla někde v osmdesátých, devadesátých letech.

Takže takováto bílá kniha, která by hovořila o tom, jak se zdravotnictví bude vyvíjet, co bude potřebovat, ta nám v zásadní podobě chybí. Takovouto bílou knihu, tak jak jsme o tom hovořili před volbami, měl ministr prodiskutovat, předložit tyto úvahy ctěné Sněmovně a prosadit ji tak, aby on i jeho nástupci v další generaci a ještě v další generaci měli jasné mantinely, ve kterých se budou pohybovat, a směr, kterým se české zdravotnictví povede. Do dalších voleb nám zbývají dva roky a žádná taková strategie nebyla představena.

Víme, že budeme posilovat roli praktických lékařů. Na druhou stranu jsme včera rukou pana ministra a ANO smetli ze stolu praktické lékaře pro děti a dorost a zkrácení doby jejich vzdělávání, tak aby mohli v nejkratší možné době zaplnit to místo, které chybí, v dostatečně kvalifikované podobě, a neudělali jsme to, co je zásadní pro praktické lékaře. Praktičtí lékaři musí být gatekeepeři toho systému. Přes praktického lékaře se má chodit do zdravotního systému tak, aby na tom začátku byl někdo, kdo ví všechno o jeho anamnéze, ví všechno o jeho rodině a může nejlépe rozhodovat o tom, co je potřeba a kam ho poslat. My máme stále ten systém přímého přístupu ke komukoliv a to se strašlivě prodražuje. Navíc je to z hlediska zdravotního velmi, velmi rizikové, když ti lékaři nevědí, jakou má ten pacient obecnou medicínskou anamnézu.***




Přihlásit/registrovat se do ISP