(17.30 hodin)
(pokračuje Skopeček)
Já jsem většinou obhájcem práce České národní banky, vážím si jejích výstupů, jejích analytických výstupů. Vlastně si myslím, že v historii České republiky byla Česká národní banka institucí, která pomáhala ekonomickému růstu a rozvoji České republiky, asi až na dvě výjimky, a to na sešlápnutí ekonomiky a zvýšení úrokových sazeb a podíl na ekonomické krizi v 90. letech. A moje druhá kritika je k závazku udržovat korunu, devizové intervence, které, není to tak dlouhou dobu, skončily.
Já vás opravdu chci probudit z letargie. Tento zákon přináší významný nárůst pravomocí České národní banky a není to jen v oblasti regulace hypotečního trhu, ale jak pan guvernér sám přiznal, České národní bance, pokud ten zákon schválíme, dáme do vínku další nástroje tzv. netradiční měnové politiky. Takže jestli se vám líbilo a jestli nemáte obavu z toho, co dělaly velké světové centrální banky, když rozjely rotačky peněz, když šly do záporných úrokových měr, když kupovaly do bilancí bank bondy firem a státu, které se snažily zachránit, tak to přesně my umožníme České národní bance. Já si to nepřeju. Věřím v to, že České národní bance stačí tradiční nástroje měnové politiky, že když jí tyto tradiční nástroje došly, tak si uměla sáhnout na netradiční nástroj v podobě oslabování koruny. A opravdu nechci sledovat, jak roste bilance, rozvaha České národní banky, tak jako rostou do astronomických výšek bilance centrálních bank ve světě, které se plní cennými papíry, které by často normální investor nekoupil ani za jeden halíř. Opravdu si toto nepřeji a prosím, zvažte, až budete hlasovat o tomto zákoně, jestli skutečně chceme dát České národní bance stejné nástroje, na které se řada ekonomů, jak praktických, tak teoretických, dívá velmi, když použiji slovo klasika, s povytaženým obočím, protože nikdo netuší, co udělá to obrovské množství peněz, které ty rotačky po poslední krizi vyemitovaly směrem do ekonomiky, co to udělá za pár let.
K té druhé části zákona, já bych skoro řekl, že o trochu méně významné, než k tomu nárůstu pravomocí v oblasti netradičních nástrojů měnové politiky, ale stejně závažné, k regulaci hypoték. Tady chce Česká národní banka do rukou nástroj na hašení požáru, který sama způsobila. Protože co způsobilo nárůst objemu hypoték? Co způsobilo nárůst objemu celého úvěrového hypotečního trhu? No samozřejmě to byla politika levných peněz! Česká národní banka snižovala úrokové míry, a světe, div se, klienti, občané na to reagovali tím, že za nižší cenu peněz si pořizovali bydlení. Co jiného by si měli pořizovat, když viděli ostatní centrální banky, jak tou enormně uvolněnou měnovou politikou likvidují jakákoli aktiva, do kterých bylo dříve možné investovat tak, aby vynášela nějaký přiměřený úrok? To ta měnová politika, kterou chce těmi netradičními nástroji dělat Česká národní banka, zlikvidovala. A lidé zvažovali a jako dobrý nápad jim přišlo uložit své peníze v nemovitostech. Proto ten nárůst objemu hypoték. Samozřejmě kvůli tomu, a mluvil tady o tom kolega Munzar, kvůli tomu, že se u nás z mnoha důvodů nestaví, tak rostla i cena těch hypoték. Takže vedle nízké úrokové sazby se k tomu přidal nárůst cen nemovitostí a měli jsme tady velmi rychle rostoucí hypoteční úvěrový trh. Nicméně je potřeba říct, že Česká národní banka od nás chce nástroje, kterými chce hasit požár, který sama způsobila.
Česká národní banka také ty nástroje, které chce mít ze zákona, které mají mít zákonnou podobu, už dneska využívá. Všechny ty tři nástroje už dneska formou doporučení bankám de facto nařizuje, i když je to doporučení, tak ty banky to samozřejmě respektují. A respektují to proto, že Česká národní banka jako dohledový orgán má samozřejmě celou řadu nástrojů směrem ke komerčním bankám, které by využila - a jsou to velmi drsné nástroje - ve chvíli, kdy by to doporučení ze strany České národní banky nebylo těmi komerčními bankami akceptováno.
A když se podíváte na ten trh, tak se můžete i podívat, co se stalo ve chvíli, kdy Česká národní banka zavedla přísnější nástroje, že už nešlo si půjčovat na 90 % hodnoty nemovitosti, že ty nástroje byly přísnější. Co se stalo? Těsně předtím, než to Česká národní banka zavedla, tak na tom trhu můžeme vidět obrovský skok, kdy si lidé řekli: Máme poslední šanci, než budou ty přísné limity platit, si pořídit vlastní bydlení, dosáhnout na hypotéku, na kterou už jako střední třída po té aplikaci limitů nesáhneme. Tak před tím datem, které Česká národní banka ohlásila, že k tomuto opatření sáhne, samozřejmě došlo k velkému nárůstu počtu uzavřených úvěrů. Takže Česká národní banka, která tyto nástroje chce využívat pro stabilitu finančního sektoru, pro stabilitu hypotečního sektoru, rozkolísávala trh tím, že s touto regulací přišla.
Třetí věc, Česká národní banka, pan guvernér jak v tom předcházejícím volebním období, tak i dnes určitě bude argumentovat tím, že se tyto nástroje, tyto limity využívají v celé řadě jiných států, ale je také potřeba říci, že v celé řadě jiných států situace na hypotečním trhu je úplně jiná. V ČR podíl hypoték na hrubém domácím produktu v roce 2008 byl něco přes 20 %. To je hluboce pod průměrem Evropské unie. Zkrátka nemáme napůjčováno prostřednictvím hypoték tolik peněz k hrubému domácímu produktu, jako má drtivá většina evropských zemí, a je tedy zřejmé, že i to riziko v případě toho, že by se něco s nemovitostmi dělo, že by se něco na hypotečním trhu dělo, je velmi výrazně nižší, než je tomu v celé řadě jiných států, které ty limity využívají. Navíc v celé řadě států nevyužívají všechny tři limity najednou. Využívají třeba jeden, dva, kombinaci. Ale Česká národní banka, která nemá z hlediska mezinárodního srovnání potřebu takové nástroje mít, tak chce do vínku, do rukou, hned nástroje tři a regulovat prostřednictvím všech tří. Opravdu to nepovažuji za optimální vzhledem k tomu, jak náš hypoteční trh vypadá.
Rovněž když se podíváte na zdraví našich bank, tak všechny stress testy, které se mezinárodně dějí, tak jejich výsledky ukazují na to, že český finanční sektor, české banky jsou ve srovnání i se západoevropskými bankami na tom velmi dobře a že jsou zdravé. Takže ani z tohoto důvodu nemusíme mít obavu, že bychom něco takového potřebovali, abychom bránili nějakému kolapsu bankovního sektoru v České republice.
Rovněž podíl tzv. nevýkonných úvěrů na celkových klientských úvěrech je v České republice dlouhodobě nízký a v posledních letech navíc klesá. Poslední číslo, co mám, tak klesl o 0,7 procentního bodu na 3,2 % podílu nevýkonných úvěrů na celkových klientských úvěrech. Je to nejméně za deset let. Stejně tak, když se podíváme na další srovnání, Česká národní banka často argumentuje, že pokud se ekonomika dostane do potíží, pokud ceny nemovitostí klesnou, splaskne nějaká bublina, tak největší problém budou mít lidé, kteří nejsou vysokopříjmoví, budou mít problémy se splácením. Tak opět, když to mezinárodně srovnáme, tak chudší lidé, sociálně slabší lidé v České republice, kteří mají hypotéku, tak tento podíl je šestiprocentní. Zase třeba v EU je podíl dvojnásobný. Takže ani co se týče struktury toho, komu české banky napůjčovaly, tak se nemusíme bát, že napůjčovaly nějaký velký objem hypotečních úvěrů té nejslabší sociální skupině obyvatel. ***