(17.50 hodin)
(pokračuje Nacher)
Pokud jde o ten kontext bydlení, tak ten je potřeba také tady podtrhnout. Za prvé obecně ceny nemovitostí jdou u nás rychleji nahoru než ve zbytku Evropy. Je to dáno také tím, že se třeba nestaví, je tlak poptávky, kterou neumí uspokojit nabídka. Bavíme se tady o změně stavebního práva, to je legislativa na dlouhou dobu. Zároveň ale samozřejmě rostou i úroky. Za poslední dva roky vlastně Česká národní banka to zvedla z té technické nuly řekněme o dva procentní body. To znamená, že vlastně rostou i náklady a zároveň se zpřísňují ty hypotéky. Tady byla i možnost získat stoprocentní hypotéky, dneska jsme na těch 80 %, a teď jsou tam právě i ty další parametry - DTI, DSTI a podobně. Jinými slovy, na ty hypotéky dnes často, a zejména ve velkých městech - v Praze to je vidět extrémně -, nedosáhnou i středněpříjmové vrstvy, což je mrzuté. Já při svých přednáškách finanční gramotnosti říkám, že hypotéka je jedna z mála oblastí nebo jeden z mála druhů úvěrů, kde doporučuji se zadlužit, když to takhle řeknu, protože to je svého druhu investice do sebe, do sebe sama a do něčeho, co na té hodnotě neztrácí a nebude ztrácet v čase. A v této chvíli se dostáváme do fáze, že vlastně na tu hypotéku lidé, kteří mají nadprůměrné příjmy, často nedosáhnou.
Jaký to má potom výsledek, o tom už také mluvil jeden z kolegů předřečníků, že ve chvíli, kdy skutečně bude hrozit velké zpřísnění, tak se stane vlastně to, proti čemu my všichni tady varujeme. Hypotéka a vlastnické bydlení není pro každého, někteří prostě budou muset žít v nájmu nebo se často stěhují, mají jiný styl života a podobně, nicméně ti, kteří chtějí mít vlastnické bydlení a chtějí do hypotéky, tak samozřejmě to pečlivě sledují. V momentě, kdy hrozí zpřísnění, tak v té chvíli uspíší to svoje rozhodnutí požádat o hypotéku a v té chvíli se skutečně můžou právě z nich rekrutovat ti, kteří potom za dva za tři roky, až se třeba zvýší úroková sazba a budou refinancovat, tak na to mít nebudou. Takže my vlastně tímhle můžeme vytvořit určitou skupinu lidí, kteří by o tu hypotéku žádali třeba za rok, za dva, za tři, a my je vlastně tím přimějeme, aby žádali dříve, aby se vyhnuli tomu zpřísnění.
Abych tady nezdržoval, protože bude určitě podrobná debata v tom druhém čtení - tím jsem chtěl říct, že já tedy nepodpořím to zamítnutí, ale naopak bych rád tady o tom detailně diskutoval a navrhnu i rozšíření, abychom to projednávali nejen v rozpočtovém, ale i v hospodářském výboru.
Já bych měl spíš dotaz na pana guvernéra, jestli si můžu dovolit, proč, když se podíváte do té důvodové zprávy, tam máme vlastně všechny ty tři parametry. Protože všechny ty tři parametry, to znamená řešení LTVD, DTI a DSTI, by mělo kromě České republiky jenom Slovensko ze všech zemí Evropské unie a vlastně tři parametry má dohromady s Českou republikou sedm zemí, to znamená šest jiných zemí, s tím, že tyhle tři parametry má jenom Slovensko. Tam u těch ostatních zemí jsou to jiné metody, např. limitace délky hypotečního úvěru apod., jiný druh regulace.
Já jsem se tudíž chtěl zeptat, jestli je skutečně úplně nezbytně nutné jít do těch tří parametrů a vlastně se po boku Slovenska dostat do úplně nejpřísnějších norem, i přes ty všechny parametry, které jsem já na začátku zmínil. To znamená, že my jsme země s nejmenším defaultem, s nejkonzervativnějším, dalo by se říct, bankovnictvím, nejvýdělečnějším, a s prostředím, kde už dnes i relativně dobře příjmové kategorie na tu hypotéku nedosáhnou.
Já děkuji za tu debatu, děkuji za ty odpovědi a budu se těšit na hlubší diskusi k tomuto tématu. Děkuji.
Místopředseda PSP Tomáš Hanzel: Děkuji. Do rozpravy je dále přihlášen pan poslanec Miroslav Kalousek. Já přečtu omluvu. Pan poslanec Roman Onderka se omlouvá dnes od 15.30 hodin do konce jednacího dne z pracovních důvodů a zítra, to je ve čtvrtek 23. 1., od 9 do 12 hodin z pracovních důvodů. Prosím, máte slovo.
Poslanec Miroslav Kalousek: Děkuji za slovo, pokusím se být co nejstručnější. Dámy a pánové, v té diskusi, která není úplně čerstvá, protože jsme o tom diskutovali už v minulém volebním období, se občas pohybujeme mezi dvěma extrémy. Já tvrdím, že hypotéka není základní lidské právo. Doufám, že v inflaci návrhů na ústavní práva ať již na vodu, či na placení v hotovosti nikdo nepřijde s ústavním právem na hypotéku. A pokud by tady existoval jakýkoli politický tlak - historicky si ho pamatujeme třeba ve Spojených státech za pana prezidenta Clintona - pokud by tady existoval jakýkoli politický tlak na komerční banky a na hypoteční banky, aby za každou cenu dávaly hypotéky přes únosnou míru rizik, byl bych první, kdo by bil na poplach a byl bych proti tomu, protože ty banky mají svůj risk management, znají svá úroková rizika, znají svoji kapitálovou přiměřenost a koneckonců mají svého odpovědného regulátora, který hlídá jejich zdraví.
Tím druhým extrémem je nařizování, které v podstatě už vyřazuje z provozu onu diskreční pravomoc a onu úvahu toho, kdo ty peníze poskytuje, zda to riziko je, nebo není únosné. Prostě tady bude mít nařízeno ze zákona, že jakkoli by se mu zdál ten klient tisíckrát bonitní, tisíckrát důvěryhodný, on mu ze zákona tu hypotéku poskytnout nemůže, a to mi připadá jako druhý extrém. Jako kdyby ty banky neměly dost obezřetnosti, jako kdybychom měli pocit, že nejsou dostatečně stabilní a neměly svůj krizový management, neměly svá oddělení úvěrových rizik a jako kdyby nebyly příčetné. Na jedné straně je klient, který při žádosti o hypotéku zvažuje míru svého rizika budoucího dlužníka, na druhé straně je věřitel, který zvažuje míru rizika svého věřitele. A já za posledních několik let nemám sebemenší pocit, a když tak ať mě pan guvernér vyvede z omylu, že snad by chování českých bank v oblasti hypoték bylo přehnaně rizikové.
Co mně vadí snad vůbec nejvíc na té předloze, je pak ona výjimka. Já chápu, že byla vedena dobrou vůlí, ale prostě pod politickým tlakem, že vláda takovým návrhem ztíží mladým rodinám přístup k hypotékám, tak tam máme výjimku, že prostě do určitého věku ten klient, byť by měl být posuzován jako rizikový, tak ho zas tak jako rizikového prostě ty banky posuzovat nemají. To už je politické rozhodování o úvěrových rizicích a to je něco, s čím máme mimořádně špatnou zkušenost. To si pamatujeme z bankovního socialismu, kdy pod politickým tlakem tenkrát ještě polostátní banky prostě holt někomu úvěry dávaly a někomu nedávaly. A nebylo to pouze na zvážení příslušného rizika, bylo to prostě na politický pokyn. A ten politický pokyn my vkládáme přímo do návrhu zákona? A kdo tam bude příště? Blonďáci, katolíci? Co je to za nesmysl? Buď ten klient je bonitní a důvěryhodný, nebo je rizikový. A prostě vytvářet politické distorze, že když je mi o deset míň, tak rizikový nejsem, než když je mi o deset víc, to je prostě distorze, která si myslím, že do našeho retailového systému nepatří a nesmírně mně vadí. A nemyslím si, že bychom to měli odstranit tak, že bychom měli být tvrdí i na ty mladé. Myslím si, že bychom to měli odstranit tak, že bychom tuhle regulaci, kterou vláda navrhuje, neměli zavádět pro nikoho. ***