Parlament České republiky, Poslanecká sněmovna 2017 – 2021

 

(pokračuje Vojtěch Filip)

382.
Stanovisko Poslanecké sněmovny k článku tří ministrů zahraničních věcí

Prosím, aby se slova ujal navrhovatel tohoto bodu pan poslanec Miroslav Janulík, který, bude-li souhlasit, se stane zároveň jeho zpravodajem. Kolega Janulík souhlasí a já mu hned, jak se sněmovna uklidní, kolegové buď zaujmou svá místa, nebo diskuze přenesou do předsálí, tak mu udělím slovo. Zatím tomu tak není. Ještě chviličku posečkejte, pane kolego. Tak. Ještě jednou kratičká výzva, aby kolegové a kolegyně zaujali svá místa nebo případné diskuze nad jiným problémem, než je článek tří ministrů zahraničních věcí, přenesli do předsálí. Ještě malou chviličku. Tak. Teď už to snad umluvíte, pane kolego. Máte slovo.

 

Poslanec Miloslav Janulík: Děkuji za slovo, pane předsedající. Já jsem samozřejmě požádal o zařazení tohoto bodu z logiky věci, protože jsem předsedou meziparlamentní skupiny přátel Česko - Izrael a předmětný článek, o kterém se tady bavíme, hrubým způsobem tedy vybočil z našich, bych řekl, standardních postojů, a zabýváme se jím proto, že autoři tohoto článku jsou dva bývalí, jeden současný neboli budoucí bývalý ministr zahraničí, z toho dva jsou tedy aktivní členové naší současné vlády a z logiky věci tedy, protože to hrubým způsobem podle některých kolegů narušilo naše vztahy - já si myslím, že naše vztahy to nenarušilo, ale vybočilo to prostě z nějakého rámce našich standardních postojů, tak proto chci, aby se tím na můj návrh Sněmovna zabývala, a sdělil bych vám některé postoje, které jsem zaregistroval. Některé jsou moje, některé kolegů a poprosil bych vás, abyste to vzali v potaz. Samozřejmě k celé věci zaujal postoj i zahraniční výbor, což má logiku. Předpokládám, že zpravodajka zahraničního výboru kolegyně Červíčková tady pak přednese jeho usnesení.

V poslední době se zahraniční politika v našich důležitých relacích dostává do zbytečných turbulencí, a tam, kde jsme byli čitelným a vypočitatelným partnerem, se ocitáme jednostrannými, ve vládě a ve Sněmovně nediskutovanými kroky nejen na názorové periferii, ale i uvádíme naše přátele ve strategických vazbách do nejistoty. V případě Izraele prezident, premiér, předseda Poslanecké sněmovny i další pak musí reagovat. Samozřejmě nikdo dosud nezdůvodnil, proč byl vlastně ten předmětný článek publikován, proč nebyl řádně konzultován, proč se o tom nejednalo s izraelskými partnery a kdo tím co sledoval. Jestliže se má zde zřizovat komise pro hybridní hrozby - nebo byla zřízena - a cizí vlivy, mohla by jako jeden z prvních úkolů prozkoumat, zda se právě v případě tohoto článku nejednalo v intencích partikulárních, nebo dokonce nečeských zájmů. Vítám, že se věcí zabýval 11. června i zahraniční výbor a přijal usnesení, o kterém už jsem výše hovořil.

V této souvislosti je důležité, že Poslanecká sněmovna jako celek v loňském roce přijala usnesení k antisemitismu a k výzvám k bojkotu Státu Izrael. Na každé poradě nejvyšších ústavních činitelů se diskutuje o tématu Izrael a konkrétně o přesunu našeho velvyslanectví do Jeruzaléma. Ukazuje se ale, že to nestačí. Vyjde článek - on to není dopis, ale je to článek - který jde proti závěrům těchto schůzek. Vyvolá to šok doma a velké znepokojení v Izraeli. Řekněme, že naši izraelští přátelé spíš nad tím jenom tak povytáhli obočí, a protože jsme přátelé, tak to nijak zvlášť veřejně nekomentovali. Jeho jediným zdůvodněním je, že se neodchyluje od koncepce zahraniční politiky z roku 2015. Tato koncepce nebyla této ani minulé Sněmovně představena. V červenci 2015 se zde ve Sněmovně konal jakýsi kulatý stůl. Je pravda, že ji schválila vláda, ale byla to vláda minulá, a navíc to bylo v době, kdy žádný nový mírový plán na stole nebyl a izraelská vláda se pohybovala v přísných mantinelech mírového procesu z Osla z roku 1993, který si dal za cíl dvoustátní řešení tehdy.

Článek vyšel navzdory závěrům z posledního, tedy aktuálního jednání ústavních činitelů z 11. března 2020, tedy i pana ministra zahraničí Petříčka, a cituji: "Vyjadřujeme naději, že mírová iniciativa Spojených států amerických Peace to Prosperity je konkrétním návrhem, který má potenciál dát blízkovýchodnímu mírovému procesu novou dynamiku, jež povede k obnovení přímých jednání obou stran." Ten článek vyšel navzdory ujištění ústavních činitelů, že nakonec z toho deníku Právo bude stažen, aspoň takové já mám informace, kvůli své nevhodné diplomatické formě, zčásti jistě i obsahu a účelu, který neznám, a také i načasování, protože předcházel telefonátu premiéra České republiky a telefonátu premiéra Izraele Benjamina Netanjahua.

Na minulé schůzi dokonce padala hesla o anexi, paralely Československa v roce 1938 a 1968, dokonce ostré výrazy jako nácek apod. Já to vidím úplně naopak. Militantní část Palestinců s podporou jistých sil v regionu terorizuje léta civilní obyvatelstvo v Izraeli, chce jej vymazat z mapy, používá takové pejorativní výrazy jako zmijí hnízdo v Tel Avivu apod.

Já myslím, že je trapné a nedůstojné srovnávat Izrael s expanzivním nacistickým Německem. Naopak sudetští Němci se v roce 1938 a v průběhu dalších desítek let odvolávali na Palestince jako na národ bez státnosti apod. K té historické paralele přednášené zde ministrem kultury panem Zaorálkem bych poznamenal, že situaci Palestinců a Arabů si naopak vždy přisvojovali nacisté. Byla to pro ně doprovodná ideologie antisemitismu. Jako příklad bych uvedl citát z projevu říšského kancléře Adolfa Hitlera z předmnichovské krize v září 1938, kdy, cituji: "Ubozí Arabové jsou bezbranní, snad i opuštění. Němci v Československu nejsou ani bezbranní, ani opuštění. To nechť se bere na vědomí." Tak to jenom k tomu, jak velmi, velmi tedy analogie a paralely pokulhávají.

Pro mě další nepřijatelnou analogií je anexe Krymu. Izrael nezabírá území cizího státu, navíc zde jde o bezpečnostní aspekt pro celý region. Stát Izrael na území byl od roku 1948 a nemůže jej opustit. Podstatou mírového návrhu je rozšíření civilní jurisdikce na část osídlení, která již existují. Výsledné řešení bude záviset na dohodě.

Uznejme proto, že by se nám lépe žilo bez takovýchto článků. V šachové terminologii by potom prezident, premiér i předseda Sněmovny měli učinit tzv. vynucený tah a ozvat se, ale myslím si, že to by se nemělo opakovat. Není možné zjednodušovat situaci na to, že je všechno špatné, co udělá Izrael. V pondělí začaly létat znovu rakety z Gazy, a nikdo ani nevzdechl. Nikdo si, ani naše média, nikdo si toho nevšímá. Všichni už to považují za takový v podstatě folklór.

Je nemravné Izrael démonizovat, ale dělají to zejména ti, co si tam neudržují žádné vztahy, nebo je to dlouho, co s nějakým izraelským představitelem jednali. To je na margo ministra kultury. Ale dělají to progresivistická levicová hnutí v západní Evropě, která nemají žádný tvůrčí politický program a promítají svůj ideologický boj na mapu světa. Tu proti Trumpovi, jako vzpomeňme na obamamánii, v tomto případě jde o progresivistickou levici, ideovým zlosynem je tady Netanjahu. Mezinárodní právo se tvoří, vzniká jednáním, dohodami, které mohou překonat minulý status quo. Ten je skutečně dán právě mezinárodním právem, ačkoliv jeho interpretace je na Blízkém východě zpravidla vždy diametrálně odlišná. Současná situace nová není. Vzpomeňme na sjednocení Německa nebo vznik Československa na základě rozpadu Rakouska-Uherska, tedy nerespektováním tehdejší ústavy a zákonů. Prostě někdy realita, kreativita a fantazie mohou předběhnout status quo a my bychom měli Izrael povzbudit na této cestě, aby jednal a učinil další pokus v nekonečné řadě, a ne ho kárat, mentorovat a psát do novin, co dělá špatně.

Nad mezinárodním právem je vždy ještě jedna vrstva a je to imperativ míru. Na Blízkém východě podpora radikální palestinské agendy nadále klesá, zejména v Saúdské Arábii, Ománu, Bahrajnu a Spojených arabských emirátech, jejichž vládnoucí politici stejně jako Trumpova administrativa ve Spojených státech radikálně omezili finanční podporu Palestincům. Tyto arabské země jsou na rozdíl od článku našich ministrů otevřené novému mírovému plánu a nijak ho neodsuzují.

Já bych si tady dovolil drobnou vsuvku o vztazích Izraele a Palestiny. Uvědomme si, že v 19. století byla Svatá země velmi řídce osídlená. Významnější arabské přistěhovalectví začalo až v 19. století. Britové na nátlak Arabů zabránili Židům vstoupit do Palestiny, zatímco arabské osidlování pokračovalo dále, a v důsledku toho před vznikem Izraele žilo v britské mandátní Palestině více Arabů než Židů.

Více než polovina Židů na přelomu století pocházela ovšem z muslimských zemí, to je potřeba si uvědomit, v důsledku zabíjení a vyhánění. Palestinci příležitost pro svůj stát do značné míry promarnili. Já jenom doporučuji vaší pozornosti fakt, že v Palestině čtrnáct let neproběhly demokratické volby, takže to je, si myslím, fakt vhodný zaznamenání. Palestinci odmítli rozdělení Palestiny na stát židovský a arabský a začali vést vyhlazovací válku. Nyní žije v Izraeli zhruba 20 % etnicky arabského obyvatelstva. Vedoucí palestinští představitelé jsou vedeni nesmiřitelným nepřátelstvím ke všem Izraelcům a jejich cílem je "Palestina od Jordánu k moří", kde není místo pro žádný židovský Stát Izrael.

Jistě uznáte, že toto východisko k jednání je asi nepřijatelné. V jejich pojetí jsou Židé "osadníci", nejen ti žijící za zelenou linií, ale i ti žijící v mezinárodně uznávaném Státu Izrael, tj. hranicí před rokem 1967.

Ke světlým stránkám naší zahraniční politiky od roku 1989 patří podpora Izraele v jeho zápase o přežití. Mnozí - zejména levicoví - politikové v EU zastávají vyhraněný propalestinský postoj, vedou důslednou propalestinskou politiku a vycházejí z palestinské teorie o ukradené zemi. Já tvrdím, že u nás tady to nemá příliš místa, protože my nemáme, žádná z našich stran nemá žádný muslimský elektorát - zaplať pánbůh. A v té západní Evropě vnímám ty politiky, boj o hlasy, jako propalestinské právě z těchto důvodů, protože mají díky své dosavadní činnosti, která trvá desítky let, význačný muslimský elektorát. A my ho nemáme - zaplať bůh.

Po celou dobu existence Izraele politici z celého světa a nevládní organizace posílají miliardy eur do nefunkčních struktur tzv. palestinské samosprávy. Já doporučuji všem, ať se fyzicky jedou podívat, kde a jak ty peníze končí, protože zjevně se používají ty prostředky na teroristickou činnost. Hamás je teroristická organizace, která ovládá Gazu, hnutí Fatah je bez demokratické legitimity, řídí z hlavního města tzv. samosprávu na Západním břehu Jordánu. Ale obě entity se prohlašují za palestinskou vládu. Kdyby, teoreticky, byl Západní břeh Jordánu předán nějaké palestinské entitě, hrozí reálné nebezpečí, že by se stal podobným centrem jako Gaza.

Samostatný stát Palestinců dnešníma očima viděno je, aspoň podle mě, málo reálný. Byl by totiž nebezpečím i pro sousední Jordánsko a celý region. Je řada jiných řešení mezi společným státem a dvěma státy. Určité prvky samosprávy, autonomie, atd. atd. Může to být cokoliv, ale samozřejmě to řešení musí najít tam oni sami. Těžko jim jako my můžeme udělovat v tomto případě nějaké knížecí rady. Zkoušelo to OSN, Evropská unie, Obama, všichni společně. Nevyčítejte tedy Trumpovi, že zkouší něco jiného, že nechce kopírovat Obamu. Ale znovu, já bych to neviděl, že to zkouší on. On prostě, oni hledají společně s Izraelci, anebo resp. Izraelci sami hledají nějaké řešení, protože doteď se to zaseklo a k ničemu to nevede než k tomu, že... Doporučuji všem, že by si zkusili třeba stáhnout aplikaci do svých chytrých mobilních telefonů, která varuje izraelské občany před raketami, a divili byste se, jak často vás ta aplikace bude v noci budit a varovat před letícími raketami.

Kolegové se v článku odvolávali na mezinárodní právo, že to je největší palestinská opora, a Rezoluci Rady bezpečnosti OSN č. 2334 z roku 2016. Takhle to komentoval současný ministr kultury, který se pořád nemůže zbavit stigmatu, že byl ministr zahraničí. Rezoluce byla přijata 23. prosince 2016. Prošla, protože Obamova administrativa proti ní neuplatnila veto, ale jen se zdržela hlasování. Uvádí, že osídlování představuje zjevné porušení mezinárodního práva, nicméně nemá právní platnost. Neobsahuje žádné sankce ani opatření, byla přijata v rámci nezávazné kapitoly VI Charty Organizace spojených národů. Nemá reálný význam ani z pohledu mezinárodního práva. A ani nemůže mít. Je jednou z dlouhé řady rezolucí OSN, jež odsuzují Izrael, současně přehlížejí porušování dohod palestinskou stranou, jakým je například povzbuzování terorismu a odmítání mírového soužití. Nabádá Izrael, aby zastavil tuto činnost a plnil jen své povinnosti okupační správy. Izrael říká, že se nejedná o okupované, ale sporné území, a odkazuje na výsledky šestidenní války z roku 1967, poté co byl napaden. V době přijetí rezoluce žilo v osadách na Západním břehu Jordánu 570 tisíc Izraelců.

Přijaté znění rezoluce popírá zásadu zakotvenou v rezoluci 242 z roku 1967. Ta není pro příznivce Palestinců výhodná, protože se stala základem pro funkční mírové dohody Izraele s Egyptem a Jordánskem a nakonec i dohody z Osla, o kterou se opírají jako o mantru dnešní protivníci Trumpova plánu. Takže něco se hodí, něco se nehodí. Tato rezoluce stanoví, že míru má být dosaženo jednáním, které má probíhat s cílem dohodnout se na bezpečných a uznávaných hranicích. Podle expertů bylo chybou, že v rezoluci 2016 se začalo hovořit o hranicích z roku 1967 a okupovaných palestinských územích. Začal se tím předjímat výsledek těch jednání. Jde tedy o politickou, situační proklamaci, která vychýlila věc v Radě bezpečnosti OSN na jednu stranu sporu a dodala sílu palestinské neústupnosti.

Já vám jenom vedu ten přehled nejdůležitějších odmítnutí mírových jednání.

V roce 1937: Jeruzalémský muftí Hajj Amin Al Husseini, který se stal vůdcem Arabů, odmítl v roce 1937 před Peelovou komisí všechny návrhy na jakékoliv rozdělení tehdejší Palestiny, prosazoval deportaci, později úplné vyhlazení všech palestinských i evropských Židů a přísahal svým lidem, že jestliže bude někdy založen židovský stát v Palestině, nepřežije v něm jediný Žid.

V roce 1947: Rezoluce OSN 181 o rozdělení Palestiny na židovský a arabský stát ze dne 29. 11. 1947. Muftí i ostatní palestinští a arabští představitelé tento návrh odmítli a napadli nově založený Stát Izrael s cílem vyhnat či vyvraždit veškeré tamější židovské obyvatelstvo. Vedoucí arabští představitelé vyhrožovali Izraelcům genocidou. Jedním z nich byl Azam Paša, generální tajemník Arabské ligy, a ten prohlásil 15. 5. 1948, den po vyhlášení Státu Izrael, že to bude válka, která Židy zničí, něco jako křižácké výpravy a mongolské krvavé lázně dohromady. Konec citátu.

V roce 1967: Mírové návrhy Izraele Palestincům a okolním arabským státům po šestidenní válce z roku 1967. Poté co Egypťané obsadili celý Sinajský poloostrov, přesunuli tam svou armádu, přikázali jednotkám OSN vyklidit toto území, zablokovali Izraeli celý Akabský průliv, tím Izraelci byli nuceni podniknout preventivní úder proti arabským armádám, které chtěly zničit Izrael. V průběhu šestidenní války Izraelci porazili Egypťany, Syřany i Jordánce, dobyli starý Jeruzalém, Sinaj, celou Judeu a Samaří. Viz Západní břeh Jordánu a Golanské výšiny samozřejmě. Doporučuji se tam zajet podívat, ty Golanské výšiny jsou jasný strategický bod, z kterého se dá střílet dělostřelectvem na celý Stát Izrael.

Ovšem i po velkém vítězství byli Izraelci ochotni uzavřít mír se všemi svými arabskými sousedy i se samotnými Palestinci, ale tehdejší arabský postoj byl jednoznačný: žádný mír, žádné jednání, žádné uznání.

První éra Jásira Arafata z roku 1965 až 1989, to byl nástupce muftího Husseiniho. Odmítl uznat izraelský stát v jakýchkoli hranicích, a stal se vůdcem OOP. Vedl vojenský, teroristický boj proti Izraelcům i Židům kdekoliv na světě. Teroristická skupina Černé září, napojená na OOP, byla zodpovědná za masakr izraelských olympioniků v Mnichově. Kromě protiizraelského terorismu byl zodpovědný i za celkovou devastaci Blízkého východu včetně občanské války v Libanonu, 1975 až 1991, navíc podporoval agresi Saddáma Husajna do Kuvajtu v roce 1991.

Bezprostředně potom, kdy Anvar Sadat uzavřel mírovou smlouvu s Izraelem roku 1979, Arafatova OOP okamžitě vyzvala k bojkotu Egypta a jeho vyloučení z Ligy arabských států, trvalo to až do roku 1989. Zbývající arabské státy přerušily s Egyptem diplomatické styky a Arabové navštěvující Egypt byli považováni za zrádce a špiony.

Nyní bych se zmínil o mírovém procesu z Osla roku 1993 - to je druhá éra Jásira Arafata, patrně nejnadějnější období pro mír. Arafat vstoupil do mírových jednání s Izraelem v Madridu a později Oslu, které vedly k uzavření dohody 13. září 1993 ve Washingtonu o autonomii v Pásmu Gazy a Jerichu. Dohoda byla uzavřena pod patronátem prezidenta Billa Clintona. Spolu se Šimonem Peresem a Jicchakem Rabinem dostal Nobelovu cenu za mír v roce 1993 i Jásir Arafat. Trošku protimluv, ale dobře.

V roce 1995 podepsal Arafat dohodu o rozšíření autonomie - takzvané Oslo II.

Dne 20. ledna 1996 proběhly na území palestinské autonomie volby, byla zvolena palestinská rada a Arafat se stal prezidentem. Sídlem se stal Ramalláh na Západním břehu Jordánu.

Ačkoliv palestinští a izraelští politici uzavřeli mezi sebou mírovou dohodu, na základě které Arafat a jeho OOP oficiálně uznali právo Izraele na existenci a měli se zříci terorismu, ukázaly se tyto naděje jako naprosto plané. Palestinci tyto dohody ve svém tehdejším parlamentu nikdy neratifikovali a naopak je nikdy nedodržovali, považovali je jen za předstupeň ke zničení Izraele. Ve skutečnosti nikdy nesouhlasili a dodnes většina z nich nesouhlasí s dvoustátním řešením. Bezprostředně po podepsání takzvané mírové smlouvy propukla první palestinská intifáda a zahájen byl krvavý teror.

V roce 2000 proběhl summit v Camp Davidu. Tehdejší izraelský premiér Ehud Barak nabídl Arafatovi řadu dalekosáhlých ústupků v rámci komplexní mírové dohody. Chtěl odevzdat 98 % Judeje a Samaří, to je Západní břeh Jordánu, včetně starého Jeruzaléma palestinským Arabům. Na oplátku měl Arafat skoncovat s vlnou protiizraelských násilností a ukončit konflikt. OOP zamítla celý návrh, aniž by nabídla nějaký protinávrh. Vedoucí předáci OOP vyzvali ke druhé intifádě - intifáda al-Aksá -, načež celý Izrael zasáhla vlna teroristických atentátů. Stát přišel díky tomuto běsnění minimálně o tisíc svých občanů.

V roce 2005 došlo ke stažení z Gazy. V roce 2005 izraelská vláda vedená již zesnulým premiérem Arielem Šaronem jednostranně evakuovala všechny své obyvatele z Gazy a z některých vesnic na severu Judeje a Samaří, avšak v Izraeli mír nenastal, právě naopak. V průběhu dvou let po izraelském stažení z Gazy ovládli toto území Palestinci z Hamásu a začali odpalovat desítky - dnes už tisíce - raket na jižní Izrael. Raketová palba na izraelská města poblíž Gazy s určitými přestávkami trvá dodnes. Ze začátku to byly ty kásamy vyráběné na koleně z plynových rour, dnes díky štědré podpoře z Evropské unie už jsou to rakety, které dostřelí ne 20, ale už 160 km až do Tel Avivu.

V roce 2008 se dostává k moci Mahmúd Abbás. Bývalý izraelský premiér Ehud Olmert v roce 2008 nabídl nástupci Arafata Mahmúdu Abbásovi, zvanému abú Mázin neboli Otec války, rozsáhlý mírový návrh, prakticky totožný jako ten Barakův, návrat veškerého území za zelenou linií z roku 1967, vlastně ta samá území, která si pro sebe současní palestinští předáci před celým světem oficiálně tolik nárokují, ale i přesto tehdy tento návrh Abbás zamítl. Pro Abbáse a další palestinské politiky jsou izraelské mírové návrhy nedostatečné, nepřijatelné. Mnozí tvrdili a dodnes tvrdí, že mezery jsou příliš velké, že to, co Palestinci požadují a Izraelci nabízejí, je nepřijatelné, atd. atd.

Palestinští politici chtějí pouze jednotnou arabskou Palestinu od řeky Jordán k moři. Izraelská města v rozporu s fakty líčí jako palestinská, včetně těch nacházejících se před mezinárodně uznávanými hranicemi z roku 1967. Současný izraelský stát přirovnávají ke křižáckým státům, které zanikly, tudíž podle nich i tento zanikne, jedno kdy, jestli za sto, dvě stě nebo tři sta let. A z tohoto důvodu se vlastně vůbec nesnaží o mírové soužití. Věří, že čas hraje v jejich prospěch, a udržují své lidi vědomě a schválně v dosti těžkých životních podmínkách, aby mezi nimi rozněcovali nenávist ke všemu izraelskému a židovskému.

V roce 2019 až 2020 Netanjahu s podporou americké administrativy představuje takzvanou dohodu století, ale palestinské vedení odmítlo tento americký návrh již před rokem, aniž by ho někdy vidělo a seznámilo se s ním. Stačilo, že si něco přečetlo v novinách. Jeho předáci odmítli účast na hospodářské konferenci konané v Bahrajnu na konci června 2019 a bránili v účasti dalším Palestincům. Jakmile byl plán zveřejněn, Abbás se proti němu důrazně postavil a prohlásil: Tisíckrát říkáme ne, ne, ne této dohodě století. Od začátku jsme ji odmítali a měli jsme pravdu. A Mahmúd Abbás nazývá dohodu století spiknutím. Platí, že Palestinci nikdy nezmeškali příležitost nechat si ujít příležitost.

Námitka odchylky od linie naší zahraniční politiky je jasná. Parlament a mnozí jednotliví poslanci nejsou v zahraničních vztazích reprezentanty exekutivy nebo její složky, ale jsme představiteli lidu, tedy občanů. Poslanec na rozdíl od člena vlády má právo formulovat svůj názor na určitou zahraničněpolitickou otázku zejména formou úvahy, zejména týká-li se budoucího vývoje. Ministerstvo zahraničních věcí nás nemůže limitovat koncepcí, kterou vládní politika realizuje. Poslední koncepce zahraniční politiky, kterou přijala tehdejší vláda, jak už jsem řekl, je z roku 2015. V parlamentě nám tehdy, jestli si vzpomínáte, byla pouze představena, a to pouze vybraným poslancům ze čtyř výborů a to byla forma kulatého stolu.

Na druhé straně platí, že je dobré, když svoje stanoviska koordinujeme. I parlamentní diplomacie by měla probíhat v nějakém rámci a myslím si, že probíhá. Od toho jsou prezidentem svolávány schůzky nejvyšších ústavních činitelů k zahraniční politice zhruba asi kvartálně, pokud vím.

Neplatí, že u všech otázek musíme mít jednotný unifikovaný pohled na všechno, ale otázka budoucího uspořádání Izraele a Palestinců je otevřený proces, do kterého názorově vstupují mnozí politikové světa, což samozřejmě může být jejich právo, ale já kdybych byl na té druhé straně, tak to vnímám trošku úkorně, protože mně do mých domácích záležitostí mluví někdo, kdo zhusta o nich neví vůbec nic.

Shrnul bych postoj k tomu článku. Nepoučovat, nerozdávat rady. Zásadním prvkem je dohoda Izraele s palestinskou reprezentací, čili s Palestinci na Západním břehu Jordánu, kterého se to týká, aby nebyl žádný model předem vylučován, zejména když žádná mírová jednání neprobíhají a dohoda z Osla se neplní. Z tohoto pohledu je americko-izraelský plán impulsem, protože vnáší do zamrzlé situace nový pohled. Plán se bude teprve diskutovat v novém parlamentu Izraele, protože jak víte, těch voleb už tam proběhlo dost.

Populace už lze těžko vzájemně oddělit, já jsem to viděl na vlastní oči, vznikly by nové křivdy a na nějaký nový palestinský stát na Západním břehu Jordánu by bylo lépe zapomenout. Kdybych byl tázán, sám bych Izraelcům říkal jen to, že Palestincům a všem lidem, které budou nově podle plánu chtít ovládat, mají dát stejná práva, jinak můžou čekat velké problémy, čili stejná práva jako mají Izraelci.

Já nechci náš vztah k Izraeli glorifikovat, ale je fakt, že máme dobrou pověst, máme dokonce pozitivní obchodní bilanci, máme komplementární průmyslová odvětví, výzkum, přidanou hodnotu pro průmysl a z našich vzájemných vztahů vyplývá mnoho dobrého.

O Trumpově plánu bych se tady nerad více zmiňoval.

Optika mezinárodního práva - to bych tady zmínil, protože se tím spousta lidí zaklíná, že podle mezinárodního práva je okupací prozatímní kontrola území, které není součástí území okupující mocnosti bez souhlasu skutečného územního suveréna. Čili tady ty podmínky vůbec naplněny nejsou. Posledním územním suverénem tady bývala Osmanská říše, která zanikla v roce 1922.

Já si myslím, že ve světle toho mezinárodní právo nemůže být odtrženo od reality, ale zákaz získávání území silou je jedním ze základních pilířů poválečného mezinárodního práva, ale není možno nevidět specifickou povahu postavení Izraele na západním břehu, čili tady se to na to roubuje velice těžce. Mezinárodní právo je založeno na precedentech a mělo by být v souladu s realitou, kterou si vyžaduje mezinárodní bezpečnost.

Já bych potom asi v podrobné rozpravě zkusil přednést návrh nějakého usnesení. Předpokládám, že o něm asi budeme hlasovat. Pro tuto chvíli je to za mě všechno. Děkuji, pane předsedo.

 

Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Děkuji panu kolegovi Janulíkovi. Otevírám rozpravu. Jako první je přihlášen pan poslanec a předseda zahraničního výboru kolega Veselý. Prosím, máte slovo.

 

Poslanec Ondřej Veselý: Děkuji za slovo, pane předsedající. Já budu velmi stručný. Navrhuji, aby zpravodajem tohoto bodu byla zpravodajka zahraničního výboru Monika Červíčková. Myslím, že to má logiku. Sděloval jsem to, už když jsme se o tom bavili posledně. Takže navrhuji, abychom hlasovali o tom, že zpravodajkou bude Monika Červíčková jako zpravodajka zahraničního výboru. Děkuji.

 

Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Děkuji. To je legitimní postup, protože je to samozřejmě součást jednacího řádu, ale je naší zvyklostí, že pokud není zpravodaj, není projednáno ve výboru, tady tomu bylo naopak, tak že se zpravodajem stane předkladatelem.

Já vás odhlásím, zagonguji, aby se kolegové, které jsem požádal, aby své diskuse přenesli do předsálí, mohli dostavit.

O návrhu na zpravodajku zahraničního výboru, která se stane zpravodajkou i pro Sněmovnu, budeme hlasovat v hlasování 231. Počkám, až se ustálí počet přihlášených...

Zahájil jsem hlasování číslo 231 a ptám se, kdo je pro návrh na zpravodajku. Děkuji. Kdo je proti? Děkuji vám.

V hlasování číslo 231 z přítomných 117 pro 114, proti nikdo. Požádám tedy paní kolegyni, aby se ujala své zpravodajské zprávy a zasedla u stolku zpravodajů.

 

S faktickou poznámkou se do rozpravy přihlásil kolega Kobza. Já jsem otevřel rozpravu a první byl kolega Veselý. Sice nevím, na co bude reagovat, ale je to faktická přihláška. Ano, máte slovo, pane poslanče.

 

Poslanec Jiří Kobza: Děkuji, pane předsedající. Dámy a pánové, dobrý den. Já bych si tady dovolil zareagovat na kolegu Janulíka vaším prostřednictvím. Fakt je, že česká zahraniční politika v poslední době ztrácí svoji přímočarost, ztrácí svoji čitelnost, přestáváme být, abych tak řekl, lehce pochopitelní pro svoje partnery. Je to v podstatě celou dobu, co zahraniční politiku kontroluje sociální demokracie. A centrum zahraniční politiky z hlediska mezinárodní nebo nadnárodní nebo globální politiky se přesouvá k naprosto bezvýznamným komunálním politikům a vláda se od nich nedistancuje, nedistancuje se od těchto názorů. A to je samozřejmě velmi špatné, protože zrovna vůči Izraeli i vůči Palestině česká politika vždycky byla dlouhodobě naprosto konzistentní, naprosto trvalá, jasně čitelná. S Izraelem nás spojují přátelské vztahy, společné kulturní kořeny a zrovna tak respekt vůči Palestincům. Ten dopis nebyl dobrý nápad, v podstatě zase nějakým způsobem zpochybnil trvalost a přímočarost české politiky a myslím si, že optimální by bylo, kdyby vláda přijala usnesení, že tento dopis není výrazem oficiální české zahraniční politiky, a tím v podstatě odstranila ten dým pochybností, který se potom nad českou zahraniční politikou vznáší z obou stran, to znamená jak z Izraele, tak z palestinské strany. Děkuji vám.

 

Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Skončil čas pro vaši faktickou poznámku. Nyní tedy podle pořadí je zatím přihlášený kolega Janulík a kolega Valenta v rozpravě, takže udělím slovo panu poslanci Janulíkovi. Ten se ho vzdává, čili pan kolega Jiří Valenta v rozpravě. Ten tady není, takže propadá jeho přihláška, ale... (Hlasy v sále: Je tady!) Je, já se omlouvám, samozřejmě. Pane poslanče, máte slovo.

 

Poslanec Jiří Valenta: Děkuji za slovo, pane místopředsedo, nebudu dlouhý.

Vážené kolegyně, vážení kolegové, stále se zde bavíme o eventuálním poškození českých vztahů s Izraelem, a to především díky tomu inkriminovanému a zmiňovanému veřejnému prohlášení ministrů Zaorálka a Petříčka, kteří v podstatě sdělili svůj názor, a to možná asi jen proto, že vláda nemá doposud žádné společné stanovisko, které by mohlo být v tomto ohledu relevantní. Buď ho teda nemá, anebo ho doposud nesdělila, alespoň jsem to nezaregistroval. Premiér Andrej Babiš sice stále proklamuje, že vláda tvoří zahraniční politiku České republiky jako celek a že prohlášení jednotlivých ministrů je nešťastné, ale ptejme se jeho, co kromě toho, že právě on strká před některými problémy zahraniční politiky hlavu do písku, v této věci udělal. V tomto ohledu vidím obrovský hendikep nejen jeho, ale potažmo celé vlády, kterou řídí. A tak se holt musejí vyjadřovat jednotliví ministři polooficiálně. A já teď nebudu a ani nechci řešit, zda jejich vyjadřování je v této věci šťastné, nebo méně šťastné.

Ve stejném duchu mlčela vláda např. k tématu banderovců a jejich vůdce, válečného zločince Stepana Bandery. A tak se zase musel opět vyjádřit jen ministr zahraničí Petříček, který národu sdělil, že celou tuto záležitost by měli hodnotit historikové. Jeho postoj mu poté vytkl i prezident České republiky Miloš Zeman, který se nechal slyšet, že když Petříček byl na Ukrajině v únoru 2019, dostatečně nezmínil problém banderovců a že celý tento fenomén podcenil. A nikdo na nečinnost ministra kromě nás komunistů nereagoval, ani pan předseda vlády Babiš. A přitom Petříčkovo tehdejší bagatelizující prohlášení a faktická nečinnost mohly poškodit naše vztahy s Izraelem ještě mnohem více, protože každý člověk, který se alespoň trochu o historii zajímá, dobře ví, že stahování lidí zaživa z kůže, brutální znásilňování či rozřezávání břicha těhotným ženám, to je jen zlomek z celého seznamu krutostí, které vojáci Ukrajinské povstalecké armády pod vedením Stepana Bandery páchali na nevinných lidech bez sebemenšího ohledu na věk či pohlaví. A Židé tehdy byli společně s komunisty primárním cílem útoku banderovských bojůvek. Je přitom obecně známo, že za použití antisemitské rétoriky "Němci do Berlína, Poláci za San a Židé na šibenici" byl podíl ukrajinských nacionalistů na vyvražďování Židů ve srovnání s německými zvěrstvy mnohem vyšší. A dnes, v době, kdy se tito hrdlořezové staví na Ukrajině na roveň válečných hrdinů bojujících proti nacismu a fašismu, dostávají vyznamenání a je jim přiznáván status válečných veteránů s mnoha náležitostmi, pan ministr zahraničí Petříček prostě jen sdělil národu, že toto mají řešit historikové. To opravdu těm našim vztahům s Izraelem moc neprospěl. Kdybych měl ale ministra Petříčka v tomto smyslu omluvit, musel bych říci, že takovéto přešlapy nejspíše dělá pro svoji menší zkušenost v politice a časem se určitě naučí přiměřeně reagovat.

To takový bývalý ministr kultury Herman, to byl jiný kos. Když šel v roce 2016 jako první člen české vlády na sraz revanšistického sudetoněmeckého landsmanšaftu, dlouhodobě usilujícího o přepis dějin vyviňující a relativizující vinu nejen sudetských Němců, a kde měl motivační projev se zdravicí, raději sdělil veřejnosti, že na této akci nebyl jako ministr, ale jako pouhý občan. Možná tedy kdyby ministr zahraničí Petříček nevystupoval v médiích k problému anexe palestinských území s židovskými osadami na pravém břehu Jordánu jako ministr, ale modifikoval se jako občan, nevyvolalo by to takovou bouřlivou a negativní odezvu u některých, zejména pravicových poslankyň a poslanců. Možná zrovna těch, kteří, když zmíněný ministr Herman exhiboval a natřásal se na sjezdu landsmanšaftu - který, pro vaši informaci, zakládali někteří bývalí členové SS, či dokonce šéf úřadu Konrada Henleina - a my jako komunisté proti jednání Daniela Hermana protestovali, tak jen seděli a mlčeli.

Děkuji vám za pozornost.

 

Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Děkuji panu poslanci Jiřímu Valentovi. Mám před sebou dvě přednostní přihlášky, jedna je ministra kultury Luboše Zaorálka a pak paní kolegyně Červíčkové jako zpravodajky, také s přednostním právem. Prosím, pane ministře, máte slovo.

 

Ministr kultury ČR Lubomír Zaorálek Ano, děkuji. Přeji vám dobré dopoledne. Já budu stručný, jenom bych se chtěl pokusit nějak velmi jednoduše tu pozici, pod kterou jsem se podepsal v tom dopise. Pan kolega se tady na mě směje, ale bude to opravdu stručné.

Takže já bych chtěl jenom znovu zopakovat, co jsem už řekl mnohokrát, že po celou dobu, co jsem byl ministrem, tak jsem vlastně v tom řešení izraelsko-palestinského konfliktu neustále opakoval pozici, že řešením může být pouze dvoustátní řešení. A já připomínám, že to je pozice, kterou zaujímal už Václav Havel, a mohl bych tady vyjmenovat všechny ministry a premiéry, kteří následovali. To byla celou dobu vždycky pozice České republiky. Dokonce Václav Havel, když tam tehdy navštívil, tak navštívil ještě Jásira Arafata, já si to pamatuji, a pak jel do Izraele. A vlastně se zdůrazňoval právě tento vyvážený přístup. Pouze toto řešení, které bude myslet na obě strany, má šanci být životaschopné.

A to je vlastně pozice, se kterou jsem se docela upřímně ztotožňoval, protože mě ten problém zajímal a vlastně jsem si sám kladl otázku, jestli existuje nějaká jiná cesta. Dokonce jsem se účastnil debat, dokonce i debat ministrů zahraničí v Bruselu, a vlastně vždycky jsme se shodli na tom, že všechny ty ostatní varianty troskotají, že není jiná varianta. No prostě proto, že tam žije šest milionů Palestinců někde mezi Jordánským a Středozemním mořem - a co s nimi? Šest milionů Palestinců obklopených šesti miliony Židů a ti jsou ve vakuu. Takže to vakuum samozřejmě se tou anexí ještě zhoršuje. Takže co se jim vlastně nabídne?

Prezident (premiér) Bibi Netanjahu nedávno řekl: Palestincům žijícím na územích, které hodlá anektovat, neudělí občanství. To je to, když říkám, že jsou ve vakuu, vlastně k němu budou odsouzeni. On jim prostě neudělí občanství. To je autentický citát z Haaretzu, tuším. Ano, takže to si nevymýšlím. A člověk si řekne - tak kde je to, co jsme celou dobu říkali, že musí být řešení, které bude brát v potaz obě strany?

Mně to připadá dneska, že žijeme v takové zvláštní době, kdy vlastně se dá říkat cokoliv, strašně se relativizují věci, které platily jako určité principy. A když opakujete to, co jste vždycky říkal, tak vám někdo řekne, že jste se dopustil revoluce. Mně připadá, že my jsme v době, kdy je revoluční říkat to, co člověk opakoval třeba léta, tak je najednou řečeno, že to je něco skandálního.

Ale já prostě tady opravdu - a nechci o tom mluvit dlouze, chci to strašně zjednodušit. Ten dopis jsem podepsal proto, že opakoval pozici, se kterou jsem se ztotožnil na základě pobytu na palestinských územích v Izraeli mnohokrát, rozhovorů, které jsem vedl, debat, kterých jsem se účastnil, protože mě upřímně ten problém skutečně dlouhodobě zajímal. A nenašel jsem jinou cestu a byl jsem přesvědčen, že pozice evropská a pozice, kterou zaujímá Česká republika, je skoro jediná možná. A když jsem se zabýval tím, proč vlastně se tady ta debata znovu vrací a kde jsou ty argumenty těch, že Židé mají vlastně možnost udělat něco takového, tak já za tím nacházím jediný argument, který vlastně zatím zní i za těmi články, které se tváří být objektivní. Ten argument je - že kde vlastně ti Palestinci byli, když se na tom prostoru i toho Západního břehu Jordánu procházel David nebo Šalomoun? Že vlastně to právo je to historické právo, které souvisí s touto historií. To je to, co zatím slyším.

A já bych chtěl říci, že ten argument je vlastně strašně sporný. Protože vezměte si, kdo má právo v tom případě na Manhattan, kdo má právo na Kosovo a kdo má právo vůbec třeba na českou kotlinu, pokud budeme takovýmto způsobem uvažovat. Když pominete ty lidi, kteří tam třeba staletí žijí. To není svět, ve kterém by se dalo žít. Proto si myslím, že to, co zní tady jako ten argument, který se zatím ozývá, a někteří ho řeknou nahlas, že je to tohle historické legendární právo dané Biblí, tak ten vlastně neobstojí před těmi lidmi, kteří tam staletí žijí. A tam to vlastně vždycky žilo - to je etnicky daleko pestřejší.

Takže ta představa, že my to můžeme dneska vyřešit prostě tím, že se řekne, že na to má někdo historické právo a ti ostatní se stanou občany druhé kategorie, to je něco, s čím se člověk nemůže přece ztotožnit. A v tom ta evropská pozice je správná. A to, že Spojené státy se na tom podílely a že Jared Kushner, tedy zeť Trumpa, vyhotovil víceméně tento plán, se kterým se Izrael ztotožňuje, pro mě vlastně není argument.

Mě v té debatě zaráží to, jestli tedy někdo se hodlá přidat k této pozici, tak já na to úplně jednoduše říkám ne, pro mě ta evropská pozice je samozřejmě neskonale bližší a já necítím důvod ji opouštět. Vlastně celé, co já říkám, je, že nemám důvod opustit tu evropskou pozici, která nesouhlasí s tím, že někde budeme akceptovat to, že tam budou žít lidé druhé kategorie, a řekneme, to je normální a na to si musíme zvyknout. V tomhle vidím obrovské riziko a proto jsem to podepsal. Protože si myslím, že je povinnost držet tady linii, kterou jsme léta prosazovali a která byla podle mě jediná správná. A myslím si, že pokud se to respektovat nebude, pokud bude platit to, že ti druzí se odsoudí do života v tom vakuu, v té nejistotě, tak to k žádné stabilitě nepovede.

To je všechno. A to je něco, co si myslím, že si člověk může dovolit konstatovat, a neměl by být kvůli tomu zpochybňován, že něco ohrožuje, nebo že říká pravdu, která by se neměla říkat. Já si naopak myslím, že pokud by tohle člověk neměl možnost říci, tak je to s námi špatné. (Potlesk z levé strany sálu.)

 

Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Děkuji panu ministrovi Lubomíru Zaorálkovi. Ještě než dám slovo kolegyni Červíčkové jako zpravodajce, přihlásil se s faktickou poznámkou pan poslanec Václav Klaus. Prosím, pane poslanče, máte slovo k faktické poznámce.

 

Poslanec Václav Klaus: Pane ministře, já bych na vás zareagoval. Ta věc samozřejmě není černobílá, to je jasné. Drtivá většina zahraničněpolitických věcí není černobílá, včetně těch, kdy si tady některá část Sněmovny fanaticky hájí jednu z těch stran. Ale tady se bavíme o tom, že pozice České republiky a dřív Československa už od Jana Masaryka byla poměrně jednoznačně proizraelská. Naše země díky tomu tam má trošku nadstandardní vztahy, díky našim zbraním se Izrael ubránil v první válce. Díky naší zemi a Guatemale a dalším menším státům v OSN Izrael vůbec vznikl. A vy teď přicházíte s tím, že tuto politiku měníme a přihlašujeme se k nějaké evropské politice, která je často protiizraelská - ve Francii a dalších zemích, kde už musí brát ohledy na mohutnou falangu muslimských vlastních obyvatel.

Takže to je to, o čem se tady vede diskuze. To není žádné, že bych zpochybňoval vaši erudici a znalosti. Ta věc není černobílá, ale je o tom, že vy a pár vašich kamarádů jste se rozhodli výrazným způsobem změnit tradičně proizraelskou politiku České republiky. O tom se vede tato diskuze.

 

Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Děkuji za dodržení času k faktické poznámce. Mám tady stále přednostní práva. Nyní paní zpravodajka Červíčková, potom ministr Petříček a poté místopředseda Sněmovny Tomio Okamura. Nyní paní zpravodajka. Prosím, paní kolegyně, máte slovo.

 

Poslankyně Monika Červíčková: Děkuji za slovo, pane předsedající. Já budu poměrně stručná, dámy a pánové, protože jsem zde v pozici zpravodajky za zahraniční výbor, kterému byl tento bod přiřazen k projednání. A já si dovolím zde jenom malé, skoro můžu říct asi upozornění, ale i žádost k nám všem. My jsme se toho alespoň tedy na schůzi zahraničního výboru snažili držet a myslím, že to vedlo právě k velmi efektivnímu jednání.

Předmětem tohoto bodu, který máme zde v tomto momentu k jednání, není řešení blízkovýchodního konfliktu, není ani řešení problémů a vztahů mezi Palestinou a Izraelem. Ten bod se má zabývat právě pouze stanoviskem - a máme to v tom nadpisu - stanoviskem Poslanecké sněmovny k článku tří ministrů ve vztahu k Izraeli. Takže prosím, dovolím si zde opravdu vyslovit tuto prosbu, vraťme se k tématu, pojďme se věnovat opravdu tomuto bodu, abychom to mohli vyřešit.

A dovolte mi, abych vás informovala o průběhu projednávání na zahraničním výboru, které proběhlo 11. června tohoto roku a bylo za účasti zástupců Ministerstva zahraničních věcí, samozřejmě i za přítomnosti pana ministra samotného.

Je pravdou, že tento článek vyvolal řadu reakcí, ale zejména na naší vnitropolitické české scéně. V zahraničí tomu tak již nebylo a myslím si, že bych zde mohla uvést třeba na dokreslení právě citát izraelského pana ambasadora zde v České republice, který v Lidových novinách uvedl - dovolte mi citovat: "Máme to za uzavřené. Pokud kdy existovala nějaká výhrada, byla vyřešena soukromě a ne přes média."

Také bych zde ráda zmínila jednání, které proběhlo mezi naším panem ministrem zahraničí a jeho protějškem panem Gabim Aškenazim. Izraelský ministr zahraničí přijal pozvání do Prahy, bylo řešeno společné zasedání našich vlád a oba se shodli na posílení spolupráce Evropské unie a Izraele. A to mi přijde velmi důležité.

Za stejně tak důležité považuji telefonní rozhovor na úrovni našich premiérů. Český premiér a izraelský premiér rovněž měli telefonický rozhovor o vzájemných vztazích, které nejsou nějakým způsobem narušeny.

Usnesení zahraničního výboru je dle názoru všech členů velmi vyvážené, respektuje teze zahraniční politiky České republiky. Já ho samozřejmě načtu potom v podrobné rozpravě, ale dovolím si vás požádat již teď o jeho podporu, protože si myslím, že opravdu je v zájmu nás všech, abychom tento bod vyřešili rozumným způsobem. A já myslím, že toho budeme schopni. Takže děkuji a zatím to je všechno.

 

Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Děkuji paní zpravodajce za vystoupení včetně krátké zpravodajské zprávy. A ještě než dám slovo ministru zahraničních věcí Tomáši Petříčkovi, konstatuji došlou omluvu z jednání Poslanecké sněmovny od 10.45 do 12 hodin, z důvodu návštěvy lékaře se omlouvá pan kolega Jaroslav Dvořák. Nyní pan ministr zahraničních věcí Tomáš Petříček, připraví se Tomio Okamura. Pane ministře, máte slovo.

 

Ministr zahraničních věcí ČR Tomáš Petříček Děkuji, pane předsedající. Vážené poslankyně, vážení poslanci, prvně bych chtěl poděkovat za konsenzuální a věcnou diskusi, kterou jsme vedli se členy zahraničního výboru Poslanecké sněmovny minulý týden. Jsem rád, že jsme si znovu potvrdili základní shodu našich priorit ve vztahu k Izraeli ve schváleném usnesení, které asi paní zpravodajka bude potom také představovat.

Výbor vyzdvihl důležitost našeho strategického partnerství s Izraelem, které je založeno na vzájemném respektu, ale také na společných hodnotách a zájmech a jehož cílem je bezpečnost a prosperita obou našich zemí. Odmítl samozřejmě zpochybňování práva Izraele na existenci a obranu a vyzval vládu, aby se zasadila o brzké konání zasedání vlád obou zemí. Jak pan premiér, tak já jsme již osobně pozvali naše izraelské protějšky do Prahy a věříme, že toto zasedání proběhne co nejdříve.

Já bych pouze velmi krátce chtěl také zmínit, že členové výboru se shodli i na víře v to, že společný článek, který jsme zveřejnili spolu s mými předchůdci, nenarušil vztahy mezi Českou republikou a Izraelem. A jsem také přesvědčen, že nevybočil z tradic české politiky ve vztahu ke Státu Izrael, ale také k problematice blízkovýchodního mírového procesu. A pokud zde pan poslanec Klaus, ale také pan poslanec Kobza vyzývá, abychom vysvětlili, jaká je pozice vlády, jaká je oficiální zahraniční politika, a to nejenom s odkazem na platnou koncepci zahraniční politiky České republiky, ale také s odkazem, mohu uvést, na programové prohlášení této vlády - a dovolte mi citovat. Programové prohlášení vlády hovoří: Navážeme rovněž na naše tradiční přátelství a strategické partnerství s Izraelem. Nicméně i nadále budeme prosazovat mírové řešení palestinské otázky v souladu s rezolucemi Rady bezpečnosti OSN a mezinárodním právem.

Pokud se ohrazujeme proti rizikům jednostranných kroků, pokud hájíme mezinárodní právo jako cestu k řešení sporů, tak také zároveň bráníme bezpečnost a prosperitu Izraele, které jsou pro nás zásadní a nezpochybnitelnou premisou. To je naše setrvalá podpora Izraele v pravém slova smyslu a ta zaznívá na jednáních mezi čtyřma očima, ale i veřejně. A v tomto směru myslím, že náš komentář, který vznesl některé otazníky, ničím nevybočil z české zahraniční politiky.

Děkuji za pozornost.

 

Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Děkuji panu ministrovi zahraničních věcí. Nyní s přednostním právem pan místopředseda Tomio Okamura, připraví se paní kolegyně Helena Válková. Prosím, pane místopředsedo, máte slovo.

 

Místopředseda PSP Tomio Okamura: Vážené dámy a pánové, naše debata ohledně postoje k izraelské vládě by měla vzít v úvahu dvě zásadní věci. Pokud se k politice kohokoli vyjádří soukromé osoby, je to jejich svaté právo a jejich věc. Pokud se k zahraniční politice vlády vyjádří ministr zahraničí, pak je to vždy pokládané za stanovisko vlády. A je jedno, zda ten názor vysloví v dopise, na plénu ve Sněmovně, nebo v restauraci. To, že ministr zahraničí Tomáš Petříček veřejně kritizuje izraelský plán zahájit debatu o případném připojení židovských osad k Izraeli, znamená, že se to zřejmě nelíbí ani naší vládě, jakkoli se od tohoto ostudného blábolu distancovali jak pan premiér, tak pan prezident.

Druhá věc je, že se pan ministr zahraničí a jeho kolegové exministři zahraničí ze slunečného údolí, tedy za TOP 09 a ČSSD, dovolávají porušování mezinárodního práva ze strany Izraele. Zapomínají, že jeho kroky či plány vede bohužel jediný důvod: téměř každodenní raketové útoky z Gazy na Izrael. To je porušováním mezinárodního práva a terorismem. Ovšem ministři a exministři zahraničí za TOP 09 a ČSSD v čele s panem ministrem zahraničí a místopředsedou ČSSD Tomášem Petříčkem to evidentně za porušení práva nepovažují.

Izrael a jeho občané mají právo na život a ochranu před arabským terorismem. Ochrana jejich života je nad všemi preambulemi a právními texty. I v našem zákoně platí podobný princip, že ve jménu ochrany života mohu beztrestně porušit i zákon.

Obhájci palestinských vrahů tady chtějí řešit problémy mezi Izraelem a Palestinci a přitom zavírají oči nad tím, že právě palestinská samospráva v loňském roce odmítla pozvání arabských zemí na konferenci v Bahrajnu o mírovém plánu.

Z pohledu hnutí SPD je Izrael důležitým opěrným bodem proti islámskému radikalismu na Blízkém východě. Jen zaslepenec si může ve světle islámského terorismu a migrační vlny přát destabilizaci Izraele. Mělo by to nedozírné následky pro celou Evropu. Proto je třeba s Izraelem spolupracovat. A je to také velký dobrý příklad pro naši zemi. Izrael je země stejné velikosti i počtem obyvatel, cca. A i bez NATO se dokáže ubránit násobné přesile a obklíčení ze strany nepřátelských muslimů. Tady si pro naši obranu berme příklad. Důsledné prosazování suverenity bez patolízalství a v přátelské spolupráci se všemi, tedy s USA, Ruskem i Evropskou unií. Jakkoli je Brusel vůči Izraeli nepřátelský.

Zítra budeme tady ve Sněmovně mluvit o vodě. Izrael i tady nám může být vzorem a partnerem, protože je to jedna z nejsušších zemí a zároveň má zřejmě nejlepší a nejefektivnější vodní hospodářství na světě, přičemž si dovolím připomenout základ jejich vodní politiky. Voda patří všem a nesmí patřit nějaké zahraniční firmě. Znárodnění vody bylo v Izraeli základem toho, že dnes mají občané nejen dost vody, ale také to, že ji mají i v poušti levnější než Češi. To, dámy a pánové, opravdu stojí za zamyšlení. Proč mají Češi až dvojnásobnou cenu vody než Izraelci, kteří mají současné příjmy zhruba dvaapůlnásobné?

A zcela zásadní je přístup Izraelců k zákonu. Asi stěží si představíme, že by v Izraeli černoši nebo Arabové začali rabovat a ničit sochy osobností Izraele a židovských dějin. Bez vší pochyby by takovou lůzu ihned velmi tvrdě zpacifikovala policie a armáda. Izrael je skutečně demokratickou zemí, od níž se můžeme učit, jak v ní mít spolehlivého partnera v boji s islámským radikalismem. Jen hlupák bude v současné bezpečnostní situaci do Izraele kopat, aniž by domyslel důsledky.

Ostudný nediplomatický dopis je podle našeho soudu na okamžité odvolání ministra zahraničí, který porušil všechna pravidla diplomacie a zjevně i oficiální zahraniční doktrínu české vlády, která, alespoň doufáme, je vedena v duchu dobrého vztahu s Izraelem, nikoli v duchu kolaborace s palestinskými teroristy.

Ono na Ministerstvu zahraničí pod vedením ministra Tomáše Petříčka z ČSSD je těch problémů více. Nejvyšší kontrolní úřad totiž zjistil, že Česká republika je aktivní téměř v 500 mezinárodních organizacích a ze státního rozpočtu tam jde každým rokem 4,4 mld. korun, ale bez efektu. Dokonce platíme členské příspěvky tam, kde jsme chtěli své členství ukončit. To je neuvěřitelné plýtvání, co tady předvádí ministr zahraničí Tomáš Petříček z ČSSD.

Ve zprávě Nejvyššího kontrolního úřadu se uvádí, že inspekce zjistila následující fakta. V roce 2018 naše země spolupracovala se 477 organizacemi, což vysálo ze státního rozpočtu neuvěřitelných 4,4 mld. korun. Pouze u 233 organizací byl evidován pro naši zemi nějaký přínos, avšak u 244 organizací nikoliv. Neměl by tedy nekompetentní ministr zahraničí Petříček z ČSSD rezignovat? Včera bylo pozdě, zvláště v době současné krize, kdy občané nemají peníze, přicházejí o práci a vláda se snaží astronomicky zadlužit Českou republiku, aniž právě dělá škrty nepotřebných výdajů. A pan ministr k tomu mlčí, nekoná. Koordinaci členství právě v takových organizacích má na starosti právě Ministerstvo zahraničních věcí. Jednotlivá ministerstva pak řeší konkrétní spolupráci.

Kontrola Nejvyššího kontrolního úřadu zjistila, že ačkoliv by nové smlouvy či další finanční závazky měla schvalovat vláda, mělo by s nimi být seznámeno Ministerstvo zahraničí, běžně se tak ovšem neděje. Každý rezort by měl Ministerstvo zahraničních věcí informovat o navázání spolupráce s mezinárodními organizacemi. Nové smlouvy má také nejprve schválit vláda. A teď ocituji Nejvyšší kontrolní úřad: "Kontrola ale ukázala, že ministr zahraničních věcí se o tom vůbec nemusí dozvědět. U poloviny z 28 případů uzavřela ministerstva spolupráci, aniž o nich vláda a ministr zahraničí věděli." A ministerstvo nekoná.

No řekněte, jaký má pro Českou republiku význam naše členství v institucích, jako například Úřad pro mořské dno, Mezinárodní chladírenský úřad nebo Mezinárodní organizace frankofonie, která sdružuje země, jež používají francouzštinu, a v řadě dalších organizací. Ministerstvo zahraničí posledně jmenované organizaci minulý týden gratulovalo k 50. výročí a uvedlo, že s ní bude spolupracovat i nadále. Takže spolupráce ano, ale ona sdružuje frankofonní země. No, jsou to údaje NKÚ, jsou to závěry Nejvyššího kontrolního úřadu. Kdyby náhodou už se tady někdo hlásil na mikrofon a chtěl mi tady vykládat, co to tady Okamura říká, tak se obracejte někam jinam.

Tady jasně levá ruka neví, co vlastně dělá ta pravá. On to někdo zaplatí, ovšem plátcem je opět pracující občan České republiky, ze kterého chce systém sedřít kůži. Děkuji za pozornost. (Potlesk z řad poslanců SPD.)

 

Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Děkuji panu místopředsedovi Okamurovi. Dvě faktické poznámky, respektive tři, a to první ministra zahraničních věcí, poté ministra kultury, poté Ondřeje Veselého a teď ještě Ondřeje Benešíka. Máte slovo, pane ministře, k faktické poznámce.

 

Ministr zahraničních věcí ČR Tomáš Petříček Děkuji, pane předsedající. Velmi krátce v reakci na pana místopředsedu. Jestli zde někdo říká, že zpochybňujeme naše partnerství s Izraelem, tak ať se podívá na kroky, které Ministerstvo zahraničních věcí pod mým vedením udělalo. A jestli i izraelská média píší, že jsme neochvějným spojencem Izraele, že já osobně jsem to svými kroky opakovaně dokázal, a já jsem na to hrdý, hrdě se k tomu hlásím, tak zde rozhodně nikdo nezpochybňuje to, co ve vztahu k Izraeli děláme. Možná by se pan místopředseda mohl podívat, kolikrát jsme odsoudili útoky na území Státu Izrael ze strany radikálních hnutí Hamás a podobných. Takže bych možná požádal, aby si pan místopředseda ověřil fakta předtím, než zde bude vystupovat. Děkuji. (Potlesk z levé části sálu.)

 

Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Děkuji za dodržení času k faktické poznámce. Nyní pan ministr kultury s faktickou poznámkou. Máte slovo, pane ministře. Já vám měřím čas.

 

Ministr kultury ČR Lubomír Zaorálek Chtěl jsem jenom zareagovat na vystoupení pana poslance Klause, protože jestli jsem to správně pochopil, tak on má dojem, že ten dopis je změna. Já bych mu rád řekl, že jsem se měl možnost vícekrát sejít s panem premiérem Netanjahuem, dvakrát, třikrát jsem s ním vedl delší jednání a vlastně na to vždycky přišla řeč. Já jsem mluvil víceméně o tom dvoustátním řešení, protože to je vlastně jediná varianta. Premiér Netanjahu možná mluvil o problémech a podobně, ale nikdy neřekl, že tohle dvoustátní řešení zpochybňuje a že má nějaký jiný plán. A proto si stojím na tom, že tohle není změna na naší straně. Jestli ta změna je, tak je to nyní ten plán anexe, který je hřebíkem do rakve dvoustátního řešení. Takže já si trvám na tom, že naše pozice je konzistentní, a pokud se někde změnila, tak ne u nás.

 

Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Děkuji. Nyní s faktickou poznámkou pan poslanec Ondřej Veselý, připraví se Ondřej Benešík, stále je připravena kolegyně Válková. Máte slovo, pane poslanče, k faktické poznámce.

 

Poslanec Ondřej Veselý: Děkuji za slovo, pane předsedající. Vaším prostřednictvím budu reagovat na pana místopředsedu Okamuru a případně na další řečníky.

Je mi líto, že nedokážeme vyslyšet prosbu nebo apel paní zpravodajky zahraničního výboru, která řekla jasně, kam jsme směřovali a kam bychom diskusi měli směřovat. Opravdu je to o našem vztahu k Izraeli, nikoliv o izraelsko-palestinských vztazích jako takových. A pokud jde o náš vztah k Izraeli a ten dotyčný článek, ke kterému tady dneska debatujeme, tak je nutno říct, že jediní, kdo v něm vidí problém, je část české politické scény. Komunikovali jsme s izraelskou stranou, sledovali jsme jiná média, sledovali jsme média na místě samém, to znamená v Izraeli a v Palestině, a nikde nebyla žádná reakce v tom smyslu, že ten článek je nějaký vybočující, že někoho poškozuje, že by izraelská strana ten článek vnímala jako nějaké vybočení z našich dosavadních vztahů, nějaký obrat kormidla nebo něco podobného.

Já použiji trošku, řekněme, expresívnější výraz. My jsme o tom debatovali na výboru a v podstatě byl výstup takový, že čím se v lejně více rýpe, tím více lejno zapáchá. A opravdu pokud chceme udržet dobré vztahy s izraelskou stranou i palestinskou stranou, tak úplně ideální model je, abychom to dál nerozvrtávali, protože nikdo jiný než my tady v tom článku problém nevidí, a to ani izraelská strana. Děkuji.

 

Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Děkuji za dodržení času k faktické poznámce. Nyní faktická poznámka Ondřeje Benešíka. Máte slovo, pane poslanče.

 

Poslanec Ondřej Benešík: Děkuji za slovo, pane místopředsedo. Jenom velmi stručně. Problém byl v té formě. Myslím si, že mezi partnery, jako je Česká republika a Izrael, se má komunikovat trošičku jinak, nikoliv přes veřejné články v médiích. O obsahu samozřejmě diskutujme, protože ano, můžou tam být sporné body, zřejmě jsou sporné body, ale nevyříkávejme si to přes média. Pokud vláda České republiky má formát zasedání s izraelskou vládou, tam to patří. A poté, pokud se neshodneme, dobře, medializujme to, ale nedělejme to dopředu. Takže KDU-ČSL měla skutečně s tou formou velký problém a pořád s touto formou problém máme.

Zahraniční politika Evropské unie. Ano, já jsem poměrně často v kontaktu s odborníky na Izrael a jeden z nich mi říkal, že co se týče Evropské unie a Spojených států, tak jsou dva velké rozdíly. Ve Spojených státech je buď administrativa, která rozumí blízkovýchodní problematice a Izraeli, anebo je tam administrativa, která nerozumí. Protože se tam samozřejmě administrativy střídají. A ten odborník mi řekl, že v Evropské unii má jednu velkou jistotu, protože vždycky je tady administrativa, která Izraeli a blízkovýchodní politice nerozumí. Ale začíná to už volbou vysokého představitele pro zahraniční a bezpečnostní politiku na Evropské radě. Paní Mogherini z mého pohledu katastrofa a pan Borrell mě rozhodně nenadchl. Ale to je prostě zase záležitost naší vlády, našeho premiéra, protože on o tom spolurozhoduje. Takže nestěžujme si potom na nějakou Evropskou unii, protože tam máme určité slovo. A řešme to. Řešme to dopředu, nedopusťme, aby takovéto nominace dopadly a měly potom negativní vliv i na Českou republiku a na naši politiku.

A co se týče Frankofonie, plně souhlasím s panem místopředsedou Okamurou. Ale jenom pro zajímavost, do Frankofonie, do této organizace francouzsky mluvících zemí, nás přihlásil jeho přítel Miloš Zeman. Taky nevím proč.

 

Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Děkuji za dodržení času k faktické poznámce. A nyní budeme pokračovat v rozpravě vystoupením paní poslankyně Heleny Válkové. Prosím, máte slovo, paní poslankyně.

 

Poslankyně Helena Válková: Děkuji. Milé kolegyně, milí kolegové, já bych se velice ráda vyjádřila k problému, který tady diskutujeme, právě z toho hlediska formálního. A trošku mě vzal vítr z plachet v tom dobrém smyslu slova předřečník pan kolega Benešík, protože upozornil na jednu věc, která tady moc nezazněla. O obsahu můžeme diskutovat, jistě je na něj rozdílný názor. Já vám přečtu i svoje vyjádření, které jsem zaslala místopředsedovi, abych citovala přesně, České společnosti přátel Izraele jako členka meziparlamentní skupiny přátel Izraele jako reakci 26. května tohoto roku a ze kterého bude možná zřejmé, co ten článek vyvolal z hlediska formálního vnímání, proč o něm vlastně diskutujeme ve Sněmovně. K obsahu toho článku se může vyjadřovat každý z nás a myslet si o něm různě, resp. může si myslet a konsekvence z něj vyvozovat různé. Ale co si myslím, že by tady mělo zaznít úplně jednoznačně, že tady byla porušena základní formální pravidla pro zahraniční politiku, která by měla být jasná a měla by být deklarovaná zejména vládou. A já jsem opravdu jako poslankyně i jako zmocněnkyně vlády pro lidská práva nepochopila ten postup, kdy najednou se v médiích objeví článek, který mě osobně 26. května 2020 vedl k tomu, že jsem formulovala dopis, který vám teď přečtu. On je krátký.

"Vážený pane místopředsedo," píšu tedy panu místopředsedovi Sedláčkovi, "společný článek ministrů Petříčka, Zaorálka a bývalého ministra Schwarzenberga je pro mne, a to nejen jako poslankyni, ale zejména jako zmocněnkyni vlády pro lidská práva, nepochopitelným a pro naši zahraniční politiku nekonzistentním, a proto i nebezpečným projevem. Nejenže je obtížné pochopit jeho motivaci, ale rozhodně Českou republiku podle mého názoru poškodil, neboť vyznívá vůči Izraeli jednoznačně nepřátelsky." Měla jsem na mysli tu zahraniční jasnou linii, nebo resp. jasnou linii naší zahraniční politiky. "Dlouhodobě vnímám snahu nejrůznějších aktérů jakýmkoli způsobem poškodit naše vztahy s Izraelem a výše uvedený článek do této strategie dobře zapadá. I proto považuji za nutné se jasně vyjádřit a vyjadřuji tím svůj nesouhlas. S přátelským pozdravem Helena Válková."

A já jsem to tady přečetla takto na mikrofon proto, že samozřejmě když jsem si potom přečetla i další reakce, které zazněly, a bylo jich nemálo, velmi negativně a bezprostředně se vyjádřil předseda vlády, prezident republiky a další a další, předseda Poslanecké sněmovny, a pak jsem si prostudovala vyjádření a vysvětlení autorů tohoto článku, která částečně zmírnila moje pochybnosti, že tou snahou bylo poškození nebo narušení naší zahraniční politiky, tak jsem si uvědomila jednu věc - že tady došlo k porušení toho formálního postupu a že možná opravdu autoři to nemysleli tak špatně, jak ten příspěvek vyzněl.

Ale čekala jsem tady ve Sněmovně, že alespoň jeden z nich vystoupí a řekne na mikrofon: mrzí nás, že jsme porušili procedurální pravidla obvyklá v zahraniční politice, že jsme přeskočili vládu a premiéra, že jsme tady vyjádřili možná v dobré víře nějaký originální příspěvek k zahraniční politice uplatňované vůči Izraeli jako reakci na jeho krok svůj postoj, ale udělali jsme to předčasně, udělali jsme to bez konzultací a mohlo to vyvolat v těch, kteří nejsou tak dobře orientovaní, například v poslankyni Heleně Válkové, pochybnosti o tom, co se tím článkem ve skutečnosti sleduje.

A za mě, já bych byla velice ráda, kdyby autoři toho příspěvku tady na mikrofon vysvětlili, proč jednali tak rychle a jestli si skutečně nemyslí, že tím došlo k nějakému minimálně zmatení čtenářů, kteří potom reagovali. A takové to vysvětlení typu, že jedině část politické české scény na to reaguje a že jinak vůbec to ušlo pozornosti a že se vůbec nic nestalo - kéž by tomu tak bylo. Já bych si to velice ráda přála. A jsem také ráda i za to jejich vyjádření, které tady zaznělo zejména z úst pana ministra zahraničních věcí, který to tak nerelativizuje jako jeho kolega pan ministr kultury, čili že ten článek vlastně nesledoval, jak jsem si to tady teď vyslechla, byť to přímo neřekl, žádnou změnu zahraniční politiky a že to byl vlastně takový kontinuální projev. Pak se tedy ten projev nepovedl v tomto ohledu, protože vyvolal právě takové masivní, nebo takové intenzivní reakce jako třeba z mé strany. Protože já opravdu, když jsem to přečetla, tak jsem si říkala - co to znamená? Tady se něco mění. Já se musím někoho zeptat.

Tak jsem ráda, že teď zahraniční výbor Poslanecké sněmovny to uvedl na správnou míru, doufám, svým usnesením, a také jsem již byla informovaná předběžně, budeme tady diskutovat to usnesení jistě. Takže tuto chybu se snad podařilo napravit v tom smyslu, že jasně zaznělo, že se naše zahraniční politika vůči Izraeli nemění a že šlo o vyjádření, které bylo vedeno bona fide. Po formální stránce nicméně tady nezaznělo, že by byla porušena běžná, standardní pravidla, která se obzvlášť v diplomacii dodržovat mají a musí. A to bych byla hrozně ráda, kdybych slyšela, anebo slyšela vysvětlení, proč tomu tak nebylo a proč to v tomto případě výjimečně bylo správně. Ráda se nechám poučit.

A když už mám slovo, tak mi ještě dovolte jednu výhradu k panu poslanci Valentovi a jeho projevu, vaším prostřednictvím pane předsedající. Protože tady zaznělo v jeho projevu něco, co bylo už na pomezí urážky bývalého ministra kultury Daniela Hermana. A já se táži, protože tady zazněla taková slova jako účast na nějakém revanšistickém setkání, nebo setkání revanšistické politické strany. A myslím si, že to není naprosto namístě, obzvlášť když někteří z vás možná, stejně jako já vím, že bude pan Daniel Herman přebírat 7. září na německém velvyslanectví jedno z nejvyšších vyznamenání Spolkové republiky Německo za zásluhy o dobré vztahy mezi Českou republikou a Spolkovou republikou Německo. Takže já když potom slyším něco takového - tak on tady není přítomen a nemůže se k tomu vyjádřit - tak říkám ne, takhle to není. A beru to jako jeho urážku v jeho nepřítomnosti, což považuji za zvlášť nepřípustné i z hlediska určité etiky nás poslanců, kteří bychom měli jít příkladem.

Děkuji za vaši pozornost. (Potlesk v pravé části sálu a z lavic ANO.)

 

Místopředseda PSP Petr Fiala: Děkuji. S faktickou poznámkou vystoupí místopředseda Sněmovny Vojtěch Filip, po něm s přednostním právem pan ministr Petříček. Prosím, máte slovo.

 

Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Děkuji. Vážený pane předsedající, členové vlády, paní a pánové, mně stačí faktická, protože některé věci tady předřečníci řekli, zejména paní kolegyně Válková, pokud jde o tu proceduru. Já, pokud jde o obsah toho dopisu, tak musím říct, že jsem se vyjádřil pozitivně vzhledem k tomu, že to skutečně sleduje nějaký vyvážený politický poměr jak ke Státu Izrael, tak k palestinské samosprávě, kterou Česká republika zastává. Ta forma opravdu nebyla dobrá. Jistě nepatřím mezi fanklubisty (řečeno s úsměvem) jak kolegy Schwarzenberga, tak kolegy Petříčka, ale na druhou stranu musím říct, že v diplomacii je potřeba, aby se vážila nejen slova, ale i forma. A ta tedy byla katastrofální. To si myslím, že se nedělá. A teď můžeme říkat, jestli se to zahraničnímu výboru podařilo, nebo nepodařilo napravit, ty věci. To se vždycky stane. Něco se snadno zbourá, těžko se něco staví. To prostě platí. A v tomto ohledu musím říct, že je mi líto, že na Ministerstvu zahraničních věcí té formy, té slušné formy jednání se nedostává.

 

Místopředseda PSP Petr Fiala: Děkuji. S přednostním právem pan ministr Petříček. Prosím, pane ministře, máte slovo.

 

Ministr zahraničních věcí ČR Tomáš Petříček Děkuji, pane předsedající. Jsem rád, že se připojil i pan místopředseda Filip, protože zároveň můžu odpovědět i jemu. Já bych rád oba poslance ubezpečil, že co se týče formy, tak samozřejmě my jsme i postupovali diplomaticky, s Izraelem vedeme průběžné diplomatické konzultace na dané téma, a že ten komentář, který se objevil ve veřejném prostoru, je pouze návazným na témata, která jsme opakovaně na různých úrovních s Izraelem otevírali. A v tomto jsme pro izraelskou stranu jasně čitelní.

To, že témata, která hýbou zahraniční politikou, jsou také komentována ve veřejném prostoru, je zcela běžné a děje se to zcela normálně a ne vždy musíme souhlasit, že se v tom projevují i osobní názory některých představitelů. Možná v odpovědi ještě jednou pro paní poslankyni Válkovou zdůrazním: V tom komentáři se nehovoří o ničem jiném, než co je napsáno v programovém prohlášení vlády. Programové prohlášení vlády je něco, na čem se koaliční partneři shodli, že budou prosazovat, včetně otázky blízkovýchodního mírového procesu. A zopakuji, že jsme potvrdili v programovém prohlášení vlády naše strategické partnerství s Izraelem, náš zájem rozvíjet vztahy s Izraelem, ale nicméně také prosazovat mírové řešení palestinské otázky v souladu s rezolucemi Rady bezpečnosti OSN a mezinárodním právem. A to bylo v tom komentáři de facto pouze zopakováno, takže v tomto já ani procesně nevidím, že bychom vybočili z tradic české zahraniční politiky, z pozice vlády České republiky, protože to je jak v koncepci zahraniční politiky České republiky obsaženo, tak v programovém prohlášení vlády.

A samozřejmě já mohu přijmout to, že otázka načasování mohla být zvolena lépe, nicméně i tato témata jsme opakovaně s izraelskou stranou osobně diplomatickými cestami řešili. Je to téma, které se opakovaně řeší na půdě Evropské unie i OSN, a i z těchto jednání vychází do veřejného prostoru řada závěrů, ke kterým se musíme vyjadřovat, což de facto byla ta motivace k sepsání tohoto komentáře, který obsahuje pouze několik úvah, co by mohlo nastat. Děkuji.

 

Místopředseda PSP Petr Fiala: Děkuji, pane ministře. Faktickou poznámkou bude reagovat pan poslanec Jiří Valenta. Máte slovo.

 

Poslanec Jiří Valenta: Děkuji za slovo, pane místopředsedo. Já krátkou reakci tady na paní kolegyni profesorku Válkovou. Já bych jí připomněl, že Sudetoněmecká rada 15. ledna 1961 schválila a 7. května (nesroz.) přijala dvacet bodů, které jsou v zásadě dodnes v platnosti. Mimo jiné je v nich požadováno opětovné usídlení sudetských Němců na původních územích, kde žili do roku 1945. Dále je prosazováno právo na národní sebeurčení, které vychází z principu kolektivní etnické, a nikoliv občanské identity a nadřazuje takto kolektivní určení nad individuální určení. Je tím míněno právo sudetských Němců znovu osídlit některá území v České republice, v krajním výkladu s tím, že jimi osídlená území by mohla být od českého státu následně odtržena.

Tyto body korespondují do určité míry s Karlovarským programem, který byl vyhlášen předválečnou Sudetoněmeckou stranou podporovanou Adolfem Hitlerem. Tento názor prosazuje zejména Witikobund, součást landsmanšaftu, který je převážně nacionalistickou organizací založenou bývalými nacisty a německými nacionalisty. Program 20 bodů nerespektuje výsledky, kterých bylo dosaženo ve vzájemném česko-německém dialogu, a je v rozporu s politikou evropské integrace i evropského pojetí moderní multikulturní společnosti.

Paní kolegyně Válková prostřednictvím pana předsedajícího, ještě v tom nevidíte ten revanšismus?

 

Místopředseda PSP Petr Fiala: Děkuji. S faktickou poznámkou vystoupí pan ministr Zaorálek, poté s faktickou poznámkou paní poslankyně Válková. Prosím, máte slovo.

 

Ministr kultury ČR Lubomír Zaorálek Já jenom, že si tady připadám jako takový zvlášť zatvrzelý hříšník. Tak jenom bych to chtěl vysvětlit. Je to vlastně takové osobní přesvědčení. Já jsem přesvědčen, že i v běžném životě platí, že když máte někoho, koho pokládáte za svého přítele, tak pokud si myslíte, že dělá botu, že se chystá na něco, co by dělat neměl, tak je vlastně dobré mu to říct. A dokonce si myslím, že když to neuděláte, tak se to přátelství stejně nějak kazí, protože vlastně ono nefunguje pro to, proč má přátelství fungovat. A proto si myslím, že najít způsob, kterým sděluji, když se mi něco nezdá, je součást toho vztahu.

Já si myslím, že tohle jsem dělal celou dobu, a dovolím si tvrdit, že jsem měl skutečně přátelské vztahy se svými partnery v Izraeli. A to navzdory tomu, že věděli, že se úplně neztotožňujeme v tom, co se děje, a (v tom), co oni dělají. A že jsem tam měl třeba politiky, kteří mi byli bližší, jako Cipi Livni a podobně, že jsem měl pocit, že by dělali politiku více podle mých představ. Ale to nebyla moje role. Ale když jsem se o tom s nimi bavil, tak jsem se bavil upřímně a měl jsem dojem, že to dokonce má cenu a že to buduje ten vztah.

Takže věřte mi, že má zatvrzelost není dána tím, že bych tady skutečně chtěl měnit to, co je poměrně dlouhou tradicí vztahů mezi Českou republikou a Izraelem, ale že to je moje přesvědčení, jak se má mezi přáteli mluvit.

 

Místopředseda PSP Petr Fiala: Děkuji. Paní poslankyně Válková s faktickou poznámkou. Prosím, máte slovo.

 

Poslankyně Helena Válková: Děkuji. Já jsem chtěla poděkovat panu ministrovi zahraničních věcí Petříčkovi za to, že tam použil to slovo předčasné, že to možná bylo, a vysvětlil nebo odstranil tak jednu z mých pochybností, že ministr snad není schopný vysvětlit některá svá přešlápnutí na mikrofon, a já si myslím, že tohle taková určitá forma byla.

A pokud jde o ten revanšismus, který zmínil pan poslanec Valenta vaším prostřednictvím, pane předsedající, to je - přesně právě proto jsem vystoupila a zastala jsem se zde nepřítomného pana bývalého ministra Daniela Hermana, protože jeho spojovat s revanšistou a s tím, co tady bylo čteno, to je něco tak neskutečně zjednodušeného, nepřesného, zkresleného a nepravdivého. Já nechci říct lživého, ale to by bylo asi nejvýstižnějším výrazem. On opravdu nikdy, jak jsem měla možnost ho poznat právě v jeho intenzivní práci na budování dobrých česko-německých vztahů, nebyl na straně těch, o kterých vy jste tady hovořil a kteří chtějí ty nepřípustné požadavky - možná někteří z nich ještě dnes, nevím, já se s nimi nestýkám, ani si jejich dokumenty nečtu, takže to opravdu nevím - a právě ta nepřípustná zkratka, že jeho jméno jmenujete v této souvislosti, to mně připadalo dostatečným důkazem, proč jsem vystoupila, jak jsem vystoupila. Děkuji.

 

Místopředseda PSP Petr Fiala: Děkuji. Informace o omluvách. Paní poslankyně Helena Langšádlová od 14.30 do 19 hodin se omlouvá z rodinných důvodů, pan ministr Adam Vojtěch se omlouvá z odpoledního jednání z důvodu neodkladných pracovních záležitostí a paní poslankyně Mračková Vildumetzová se omlouvá od 14.30 do 23.00 z rodinných důvodů.

Nyní vystoupí v rozpravě pan poslanec Jan Lipavský, připraví se pan poslanec Marek Benda. Prosím, pane poslanče, máte slovo.

 

Poslanec Jan Lipavský: Děkuji. Vážený pane předsedající, vážení členové vlády, dámy a pánové, já vás dovolím jenom stručně seznámit s naším postojem k téhle kauze. My dlouhodobě zastáváme dvoustátní řešení. To, co vychází z dohody v Oslu v roce 1993, tedy že mají vzniknout dva státy, Izrael a Palestina. A víceméně tento fakt, tento postoj utváří i náš názor na ten mírový plán, který představil Donald Trump nebo současná americká administrativa, a od toho se víceméně tedy odvozuje i náš postoj k tomu textu, který uveřejnil pan ministr zahraničních věcí a jeho dva bývalí kolegové.

My se nedomníváme, že by obsah toho článku šel proti české zahraniční politice, protože když se podíváte na všechny koncepční materiály, když se podíváte i na závěry jednání nejvyšších ústavních činitelů, tak toto všechno je v souladu s tím, že má být dospěno - není řečeno jak - ke dvoustátnímu řešení.

Co se týče té kritiky, jestli je vhodné napsat, nebo není vhodné napsat článek do novin, já se domnívám, že ministr má právo, a celkem se to i očekává, že napíše článek do novin. Já samozřejmě vnímám, že části politické scény to bylo velmi proti vůli, a samozřejmě vnímám, že to bylo i proti vůli současné vládě v Izraeli, která tlačí na ten plán té anexe. Oni si dobře uvědomují, že americký prezident nemusí být znovu zvolen, a pravděpodobně s novou demokratickou administrativou jakákoliv šance na takové řešení padá, protože se tam prostě ta podpora nedostane. Takže to by možná byla vlastně i moje drobná informace vůči paní poslankyni Válkové skrze předsedajícího, když ona se ptala, proč na to tak tlačili, proč zrovna teď. Ten tlak je dán vlastně tou geopolitickou situací.

Jinak tady zaznívá, proč psát článek, proč nepsat článek. Tak veřejná diplomacie je součástí diplomatické práce, je to jedna z těch možností toho repertoáru.

Paní poslankyně Červíčková bude předčítat usnesení zahraničního výboru. My jej podpoříme s výjimkou jediného bodu, který právě odkazuje k tomu mírovému plánu americké administrativy Donalda Trumpa, neboť jej označuje za nadějný s potenciálem dát blízkovýchodnímu mírovému procesu novou dynamiku. Já si uvědomuji, že ono to tu dynamiku tomu procesu dává, nicméně se nedomníváme, že to je dynamika nadějná. Takže tolik za nás. Děkuji za pozornost.

 

Místopředseda PSP Petr Fiala: Děkuji a s faktickou poznámkou vystoupí pan poslanec Marek Výborný. Prosím, máte slovo.

 

Poslanec Marek Výborný: Děkuji za slovo, vážený pane místopředsedo. Kolegyně, kolegové, já bych chtěl navázat nikoliv na vystoupení pana kolegy Lipavského, ale na ty opakované polopravdy a černobílé výklady, které tady zazněly z úst pana poslance Valenty, a nenechat reagovat pouze paní kolegyni Válkovou. Protože to, co tady zaznělo, jsou skutečně lži. Organizace Witikobund není členem Sudetoněmeckého krajanského sdružení. A když se podíváte na poslední roky, tak Sudetoněmecké krajanské sdružení se opakovaně od této organizace distancovalo a zakazuje této organizaci se jakýmkoli způsobem účastnit jakýchkoli akcí tohoto sdružení. Jednoznačně Sudetoněmecké krajanské sdružení je zaměřeno do budoucnosti a je nehorázné tady jakýmkoli způsobem dezinterpretovat nejenom historii, ale také aktuální stav a očerňovat tady kolegu Daniela Hermana. To bych si opravdu vyprosil. Děkuji.

 

Místopředseda PSP Petr Fiala: Děkuji. Pan poslanec Marek Benda v rozpravě, připraví se pan poslanec Pavel Bělobrádek. Prosím, máte slovo.

 

Poslanec Marek Benda: Vážený pane místopředsedo, vážené dámy, vážení pánové, několik poznámek k tomu, co zaznělo, i když jsem se přihlásil před notnou dobou a všechna přednostní práva a faktické poznámky mě mnohdy předbíhají a já se je snažím nezneužívat.

První je, když tady řídil - já vím, že komunisti mají před sjezdem - ale když řídil pan místopředseda Filip, tak nechal pana poslance Valentu tady vést řeči o banderovcích, landsmanšaftu, které podle mého názoru do tohoto bodu vůbec nepatří, protože se opravdu bavíme o dopisu ministrů, nikoliv o zahraniční politice, dopisu ministrů ve věci případné anexe území na Blízkém východě. Po tom, co nám tady pan místopředseda Filip předváděl předminulý týden s odebíráním slova pirátskému kolegovi, který chtěl hovořit o Smartwings, nebo jak se to nazývá, o tom, jestli se má, nebo nemá vstupovat, a bylo to součástí bodu, tak bych ho jenom prosil - on tady v tuto chvíli není a řídí někdo jiný - aby byl stejně spravedlivý vůči svým stranickým kolegům, a když někdo do Státu Izrael plete landsmanšaft a banderovce, tak aby ho odkázal do patřičných mezí. Tak to je poznámka procedurální.

Druhá poznámka k panu poslanci, resp. ministrovi Zaorálkovi. Chtěl bych říci slovy francouzského klasika, myslím, že propásl svoji příležitost mlčet, a to nikoliv tím dopisem, ale svým dnešním vystoupením. Kdyby tady pan ministr Zaorálek neměl zase potřebu si tak trochu zaexhibovat a říct, že všemu rozumí, tak jsme mohli být s bodem již dávno hotovi poměrně klidným usnesením zahraničního výboru, které si přesně uvědomovalo, že se bohužel vykročilo nějakým směrem, který se zdál zejména České republice, ale i Izraeli nevhodný a nešťastný. Ale pan ministr Zaorálek, jak je jeho oblíbeným zvykem, tady vyprovokoval nekonečnou debatu.

Třetí poznámka se týká opět pana ministra Zaorálka a týká se jeho teď tady prohlášení, že pokud můj přítel dělá botu, je dobré mu to říci. O tom nikdo nepochybujeme, všichni bychom to podepsali. Jediná pochybnost, která z naší strany zaznívá, jestli když můj přítel dělá botu, je dobré to napsat do novin. Místo toho abych za ním zašel a řekl mu "milý příteli, myslím si, že děláš botu", tak napíšu článek do novin - "myslím si, že můj milý přítel dělá botu". Já to takto opravdu necítím a v tomto směru pokládám ten dopis za mírně nešťastný.

Další teze, která by, myslím, měla zaznít, a ta je v řadě vystoupení. Stále se tady mluví o mírovém řešení blízkovýchodní otázky, dvoustátním řešení a dalších věcech. Nikdo z nás nikdy ani vteřinu neřekl, že je pro nějaké válečné řešení blízkovýchodní otázky, že nemá dojít k dohodě nebo něco podobného. Ale myslím, že jste poslouchali pozorně pana navrhovatele, který se pokoušel opravdu shrnout velmi pečlivě a důkladně ty dějiny minimálně od začátku 20. století a vypočítat, jakým způsobem se tam ty strany konfliktu chovají, kdo má permanentní vůli se pokusit - území za mír, známe tuto tezi dlouhá léta - se pokusit se svými sousedy dohodnout na tom, že spolu budou mírově vyžívat a budou se v nějaké podobě k sobě vzájemně chovat s úctou, a kdo stále znovu a znovu rozdmychává ty konflikty. Byly tady citovány dohody z Osla. Tak zapomněli jsme, na čem spadly dohody z Osla? Nepochybně to nebyla vina izraelské strany.

Prostě Izrael je náš přítel, je to jediná blízkovýchodní demokracie. Proti němu stojí státy, které poslední volby měly - některé vůbec, některé nestáty, které poslední volby měly před čtrnácti, osmnácti lety, vládnou tam blízkovýchodní satrapové, nebo jak to nazvat, a mají pocit, že jejich jediným životním posláním je ten konflikt přiživovat. Já to pokládám za velmi nešťastné.

Pokládám za velmi nešťastné, že se pokoušíme přizpůsobovat Evropské unii. A zase to tady ze slov pana ministra Zaorálka několikrát zaznělo a nebylo to součástí toho dopisu, ale myslím, že on bohužel vyprovokoval to, co se tady teď odehrává - jak musíme s tou Evropou, a Evropa má plány... Já jsem žádný plán Evropské unie nikdy neslyšel. Nikdy jsem žádný plán kromě obecného řečnění neslyšel, neslyšel jsem žádnou tezi, která by někam blízkovýchodní konflikt posouvala, kromě toho, že stále budou peskovat Stát Izrael za to či ono nebo něco podobného

Souvisí to samozřejmě, jak tady bylo řečeno, s menšinami, které dnes v některých západních státech žijí. Souvisí to s jistou mírou latentního antisemitismu, který je tam zjevně alespoň místy přítomen. Zažili jsme to teď na demonstracích, kdy demonstrace proti rasismu a proti vraždě, zabití - nechci já soudit odsud černošského muže ve Spojených státech - se najednou obrátí k tomu, že se z nich stávají protižidovské výpady. Já to pokládám za něco úplně neuvěřitelného a neskutečného, ale bohužel zřejmě část těch radikálních demonstrantů je takto naložena. A v této situaci pokládám, že my máme opravdu jednoznačně stát po boku Státu Izrael, máme jednoznačně říkat ano, možná že některé kroky jsou předčasné, mají se udělat jinde, jinak, ale současně si být vědomi toho, že ten, kdo není připraven sednout si k jednacímu stolu a kdo není ochoten vyjednávat a kdo chce jenom ten nekonečný konflikt, který znamená, že se sypou miliardy eur z Evropské unie na naprosto nefunkční státní útvar, který je živen jenom z peněz Evropské unie, tak je prostě bohužel ta druhá strana. A že můžeme mít možná výhrady k mírovému plánu amerického prezidenta, resp. pana Kushnera, ale ten plán alespoň něco říká. Alespoň říká: pojďme se někam posunout. A dokonce i to prohlášení nejvyšších ústavních činitelů, na které se odvolává usnesení zahraničního výboru, říká: je možnost, jak blízkovýchodní konflikt mírovým způsobem posunout dál. Jenom by tady musela existovat nějaká druhá strana, která je ochotná si k tomu stolu sednout, která je ochotná ten konflikt nějakým způsobem zmrazovat. Pokud se budeme pořád tvářit, že všechna řešení spočívají jenom v tom, že donekonečna budeme palestinské samosprávy živit evropskými penězi, aby mohly nadále vyvíjet tlak na Stát Izrael, tak si myslím, že děláme velikou chybu a v tomto se nemáme Evropské unii přizpůsobovat.

Děkuji za pozornost.

 

Místopředseda PSP Petr Fiala: Děkuji. S faktickou poznámkou vystoupí pan poslanec Jiří Valenta. Prosím, máte slovo.

 

Poslanec Jiří Valenta: Děkuji. Slibuji, že budu vystupovat teď úplně naposled. Směrem ke kolegovi Bendovi vaším prostřednictvím.

Vážený pane kolego, v projevu poslance existují takové slovní prostředky, jako je analogie či srovnání. Jestli ani toto nebudu moci podle vás zde používat, potom bych to považoval za flagrantní porušení svého ústavního práva poslance zde nějakým způsobem reagovat na věci, na které reagovat bych chtěl.

Víte, pane kolego, v mluveném textu kromě účelově vytrženého textu, části textu, který jste použil vy, ještě existuje kontext. A ten kontext vám zřejmě unikl. Proto bych vám doporučil, abyste se podíval do stenozáznamu, a až si ho detailně přečtete, ten stenozáznam, tak uvidíte, že já jsem se od daného tématu neodchýlil ani o píď. Děkuji.

 

Místopředseda PSP Petr Fiala: Děkuji. Pan poslanec Pavel Bělobrádek vystoupí v rozpravě, v tuto chvíli jako poslední přihlášený. Prosím, máte slovo.

 

Poslanec Pavel Bělobrádek: Děkuji, pane předsedající. Vážení členové vlády, kolegyně, kolegové, já myslím, že je potřeba si říct, že Izrael je zemí, která je neustále ve válečném konfliktu, a z tohoto hlediska je potřeba také vnímat kontext.

A pak bych se chtěl také ohradit - děkuji paní kolegyni Válkové i kolegovi Výbornému za to, že se zastali Daniela Hermana. To, co tady z úst pana kolegy Valenty zaznělo, je bohapustá lež. Já jsem na Sudetoněmeckém dni byl také a mohu vám garantovat, že Witikobund tam má zakázaný vstup. Sudetoněmecké krajanské sdružení není součástí a ani Witikobund není součástí sudetoněmeckého landsmanšaftu, to je lež. Prosím, nastudujte si to. Pletete tady radu, pletete tady sudetoněmecký landsmanšaft - to nejsou stejné entity. Máte v tom naprostý zmatek. Naopak, sudetoněmecký landsmanšaft - jak rádi říkáte, tak abyste zdůraznili to německé slovo, přestože máme samozřejmě český název Sudetoněmecké krajanské sdružení - nemá ve svých řadách již žádné radikály, natož revanšisty, natož nacisty nebo fašisty, nebo jak jim říkáte. V zásadě tito lidé byli již dávno vytlačeni ze Sudetoněmeckého krajanského sdružení a nemají tam místo.

Witikobund není zván na Sudetoněmecký den, a to proto, že se zásadním způsobem rozcházejí ve svém postoji jak v minulosti, tak budoucnosti. Sudetští Němci mají několik organizací. Jsou to například sudetoněmečtí katolíci, sudetoněmečtí evangelíci, sudetoněmečtí sociální demokraté. Ten, kdo na dni, jehož se zúčastnil Daniel Herman i já i mnozí jiní politici z jiných stran, tam jsou zváni sociální demokraté, křesťanští demokraté, Zelení nebo Židé. Loni, pokud se nepletu, dostala cenu Karla Velikého paní Charlotte Knoblochová. Tato dáma je představitelkou bavorských Židů. Židů na těchto srazech je mnoho. A jestli vy si myslíte, že u revanšistů nebo nacistů by Židé, kteří trpěli, stejně tak jako sociální demokraté, křesťanští demokraté, komunisté, kdy byli vyvražďováni a systematicky likvidováni nacistickou zrůdnou ideologií, že by tam jeli, tak by to chtělo mokrý hadr na hlavu.

Stejně tak je potřeba si uvědomit, že i Daniel Herman je z rodiny, která byla nacistickým režimem tvrdě zasažena a má oběti ve svých řadách kvůli svému původu a kvůli nenávisti nacistů.

Takže pokud tady plácáte takové nesmysly, tak si to nastudujte. Sudetoněmecký krajanský spolek nemá ve svých řadách Witikobund. Není jeho součástí. A už přestaňte tady lhát! On to používá rád i místopředseda Sněmovny pan Okamura. Je to naprostý nesmysl a je to podlá lež. Stejně tak došlo k vývoji za těch sedmdesát let i v rámci sudetských Němců a jejich vztahu k Československu, popřípadě České republice.

My jsme jeli na tento den právě proto, abychom podpořili současné vedení Sudetoněmeckého krajanského spolku, který se vzdal i ve svých stanovách, a probíhal kvůli tomu i soud, se vzdal jakýchkoliv majetkových nároků, tedy toho, čemu vy říkáte revanšismus. Stejně tak, myslíte si, že by na tento den přijel a seděl vedle mě spolkový ministr vnitra? Chcete tím říct, že spolkový ministr vnitra jezdí na akce pořádané nacisty nebo revanšisty, kteří bojují proti zájmům územní celistvosti a výsledkům druhé světové války? Vedle mě seděla paní Knoblochová a seděl vedle mě Horst Seehofer, což je spolkový ministr vnitra, bývalý premiér Bavorska.

Mluvíte o věcech, kterým vůbec nerozumíte, matete veřejnost a lžete! A mě to velice mrzí, protože se musíme bavit samozřejmě o těchto věcech.

Stejně tak je debata o Benešových dekretech. Jediná strana v Německu, která je relevantní a která požaduje úplné zrušení Benešových dekretů, je AFD, se kterou se bratříčkuje SPD pana Okamury a Trikolóra pana Klause. (Potlesk zprava.) Pouze AFD tlačí na bavorskou i spolkovou vládu proto, aby byly tyto Benešovy dekrety zrušeny. Říkejme, jak to je.

Velmi mě mrzí, že používáte tady tu nenávistnou rétoriku, která je - a já to tak aspoň cítím - jednoznačně protiněmecká. A vaše vyjádření o tom, co je Sudetoněmecké krajanské sdružení - a pletete tam ještě radu a další, těch institucí je více - tak samozřejmě může, a já doufám, že pan ministr zahraničních věcí mi to potvrdí, může výrazně poškodit česko-německé vztahy, česko-bavorské vztahy. Bavorsko jako klíčový ekonomický partner České republiky. Vždyť jsme pořád ve stejném modu. Říkáte tady nesmysly!

Pokud ještě to není jasné, tak krajanské sdružení naopak vyjádřilo jednoznačnou lítost nad tím, co se stalo v historii, a chce se dívat dál. Vy se vracíte furt zpátky a ještě u toho se nestydíte! A teď nevím, jestli to nevíte, jestli to nevíte, jak to je s Witikobundem, anebo jestli to říkáte naschvál jinak, lžete, protože to víte. A já nevím, co je horšího tedy, popravdě řečeno. Neznalost, nebo lež. Oboje je ale smutné, ať už to je, jak to je.

Takže nevykládejte takové věci. Naopak, lidé, kteří jezdí na Letnice, na den sudetských Němců, nemají s nacisty nic společného, nejsou to nacisté, nejsou to neonacisté a chtějí spolupracovat s Českou republikou a s jejími obyvateli. A právě proto, že i přestože to sdružení má mnoho desítek let a došlo tam k výraznému posunu - a já opakuji, vzdali se nároků, domnělých, údajných, nebo chcete-li legitimních, či nelegitimních - tak právě proto jsme je přijeli podpořit, protože vytlačili radikály, kteří byli v různých těchto organizacích.

A špinit Daniela Hermana můžete. Ale pravda je jinde. A upozorňuji vás, že některé výroky, které tady padají a jsou lživé, významně poškozují zájmy České republiky. Prosím, nelžete. Je to hanba. (Potlesk zprava.)

 

Místopředseda PSP Petr Fiala: Děkuji. S přednostním právem pan předseda Radim Fiala. Prosím, máte slovo.

 

Poslanec Radim Fiala: Děkuji za slovo. Já budu reagovat na svého předřečníka, protože tady několikrát mluvil o SPD a o Tomio Okamurovi. Několikrát jste řekl, že lžeme, prostřednictvím předsedajícího pane Bělobrádku. Tak jestli lžeme my, tak já vám znovu poněkolikáté přečtu tu část, kterou uveřejnila zpráva Ministerstva vnitra: Organizace Witikobund je personálně jasně propojena se sudetským landsmanšaftem. Cituji ze zprávy českého Ministerstva vnitra: Pozornost si rovněž zaslouží organizace sudetoněmeckých nacistů Witikobund, který v prostředí landsmanšaftu šíří protičeské názory. Programem organizace je odčinění údajných válečných zločinů spáchaných spojenci na německém národě a dále odstranění lží o německých zločinech, včetně takzvané holokaustové kultury jakožto projevu neněmeckého myšlení. - Takže my jsme si to nevymysleli. Tak řekněte, že lže Ministerstvo vnitra. Neobracejte se na nás. To není žádná pravda.

A co se týče AFD, ano SPD je ve frakci v Evropském parlamentu s AFD. Předtím, než jsme do té frakce vstoupili, tak jsme seděli s předsedou AFD a podepsali jsme vzájemnou deklaraci, že ani SPD, ani AFD se nebudou nijak vracet do minulosti a budeme řešit v Evropském parlamentu jenom problémy, a vůbec mezi našimi stranami, které se týkají budoucnosti. Takže nic takového není možné. A my jsme se jich na to speciálně ptali, jak je to s vydáváním českého majetku. A řekli jsme jim, že pokud je to pravda, tak s nimi nemůžeme do žádné frakce vstoupit a nikdy nevstoupíme. Oni nám řekli, že to pravda není, že to vykřikl jednou nějaký místní komunální politik, že se toho chytla německá televize a samozřejmě všechny mainstreamové politické strany a že není žádný problém, aby to s námi podepsali.

Takže ta lež je někde úplně někde jinde, pane Bělobrádku prostřednictvím předsedajícího. Tak si to laskavě nastudujte, než tady začnete něco takového vykládat. Děkuji.

 

Místopředseda PSP Petr Fiala: S faktickou poznámkou bude reagovat pan poslanec Pavel Bělobrádek. Prosím, máte slovo.

 

Poslanec Pavel Bělobrádek: Děkuji za slovo. Ano, lžete, protože tady zaznělo - a neříkal jsem, že všechno směřuji na vás, já jsem mluvil o panu kolegovi Valentovi. Vy říkáte personální propojení. Poslouchejte, personální propojení. (Radim Fiala ze svého místa: Ministerstvo vnitra.) No, ale vy jste to citoval. Personální propojení. A já jsem říkal - nepokřikujte na mě, nejsme na trhu - co se týká personálního propojení, je něco jiného než součástí, a já jsem tady říkal, tak mě poslouchejte, že Witikobund není součástí Sudetoněmeckého krajanského sdružení. Personální propojení, to je asi, jako kdybyste řekl, že představitel sportovního klubu je zároveň angažován politicky, takže Sparta Praha je spojená s Českou stranou národně socialistickou. Ale to je přece něco jiného. Já jsem jenom říkal, že Witikobund - ano, jsou radikálové a ti na ten den nesmějí. Witikobund není zván. Není zvána AFD, protože systematicky kritizuje i bavorskou vládu za to, že nechce zrušit Benešovy dekrety, že se málo snaží. Takže já jsem nelhal. Já jsem pouze řekl, a na tom trvám, že Witikobund není součástí Sudetoněmeckého krajanského sdružení.

A personální propojení - to mi tedy vysvětlete, co tím myslí, a pokud Ministerstvo vnitra něco takového píše, tak je možné, že některý z členů tam je, ale jsou marginální a Witikobund jako takový, jako skutečně revanšistická skupina, tam nesmí.

 

Místopředseda PSP Petr Fiala: Následují dvě faktické poznámky. Nejprve pan poslanec Benda, poté pan poslanec Foldyna a třetí paní poslankyně Červíčková. Prosím, máte slovo.

 

Poslanec Marek Benda: Vážený pane místopředsedo, vážené dámy, vážení pánové, velká prosba na kolegu Pavla Bělobrádka, jakkoli s ním souhlasím, nechme prosím v tomto bodě sudetoněmecké sdružení Witikobund a všechny další už být. Bavíme se o Státu Izrael, bavíme se o našich vztazích k němu. Připadá mi to jako maximálně nešťastné, že to do toho pan poslanec Valenta zapletl. Já jsem to kritizoval i ve svém vystoupení, že to vůbec bylo připuštěno. Pokud můžeme a dovolí nám to naše čest, už to nechce být, protože si myslím, že to sem fakt nepatří. Zoufale nepatří. Jestli zatížíme debatu o Státu Izrael tímto, tak mi to připadá strašně špatně.

 

Místopředseda PSP Petr Fiala: Děkuji. Pan poslanec Foldyna. Prosím, máte slovo.

 

Poslanec Jaroslav Foldyna: Já vám děkuji za slovo. Já jsem v zásadě chtěl říci to samé, co řekl pan kolega Benda. Pánové a dámy, pojďme se bavit o budoucnosti, o tom, co nás čeká. Žádnou minulost už nevyřešíme, nic nezměníme. Dekrety jsou součástí minulosti a součástí naší historie, ale to, co nás čeká, je opravdu velká bitva o udržení celé řady věcí, které se promítají do toho, o čem mluvíme, a to jsou vztahy k Izraeli. To nás zajímá, to zajímá naši veřejnost.

Já si myslím, že i celá ta debata je poměrně velmi složitá, že jestli to sledují diplomatické sbory různých zemí, tak jsme tady udělali spoustu chyb. Píchali jsme do spousty věcí, do kterých jsme píchat nemuseli. Pojďme uzavřít tuhle diskusi nějakým věcným usnesením, které se týká těchto vztahů, a neotevírejme tady další a nová témata. Jen si tím škodíme. Děkuji.

 

Místopředseda PSP Petr Fiala: Děkuji. Paní poslankyně Červíčková s faktickou poznámkou. Prosím, máte slovo.

 

Poslankyně Monika Červíčková: Děkuji. Já jsem jen chtěla navázat na to, abychom se vrátili k tématu, k tomu bodu, který máme předjednávat. Takže jenom opakuji apel - vraťme se, pojďme načíst usnesení a pojďme rozhodnout hlasováním, jaké usnesení tato Sněmovna přijme. Děkuji za pochopení.

 

Místopředseda PSP Petr Fiala: Děkuji. Nemám další přihlášku do obecné rozpravy. Hlásí se ještě někdo? Do rozpravy se nikdo nehlásí, rozpravu končím. Zájem o závěrečná slova po všeobecné rozpravě není. Otevírám podrobnou rozpravu. Do podrobné rozpravy není nikdo přihlášen. Paní zpravodajka poslankyně Červíčková se hlásí do podrobné rozpravy. Prosím, máte slovo.

 

Poslankyně Monika Červíčková: Děkuji ještě jednou za slovo. Velmi stručně bych zde ráda přednesla návrh usnesení, které přijal zahraniční výbor. Usnesení má několik bodů. Já ho přečtu nejdříve, jestli nebudou námitky, v celku, ale samozřejmě pokud bude požadavek na hlasování po bodech per partes, což jsem zaznamenala, že zřejmě pro klub Pirátů bude žádoucí, tak tomuto požadavku vyhovíme. Děkuji.

Usnesení zahraničního výboru ze 45. schůze ze dne 11. června ke společnému prohlášení ministra zahraničních věcí Tomáše Petříčka a jeho dvou předchůdců týkající se Izraele:

Po úvodním vystoupení ministra zahraničních věcí pana Petříčka, zpravodajské zprávě poslankyně Červíčkové a po rozpravě zahraniční výbor

I. vyjadřuje podporu strategickému partnerství mezi Českou republikou a Státem Izrael, které je založeno na vzájemném respektu, společných hodnotách a zájmech, jehož cílem je bezpečnost a prosperita obou zemí;

II. připomíná usnesení Poslanecké sněmovny č. 748, bod 2, z 19. října 2019, v němž Poslanecká sněmovna odmítá jakékoliv zpochybňování práva Státu Izrael na existenci a obranu;

III. vyzývá vládu, aby se zasadila o brzké konání společného jednání s novou vládou Státu Izrael;

IV. odkazuje na platnou koncepci české zahraniční politiky z roku 2015 a připomíná, že Česká republika bude nadále podporovat cíle blízkovýchodního mírového procesu;

V. s odkazem na závěry jednání nejvyšších ústavních činitelů z 11. března 2020 vyjadřuje naději, že mírová iniciativa Spojených států amerických Peace to Prosperity je konkrétním návrhem, který má potenciál dát blízkovýchodnímu mírovému procesu novou dynamiku, jež povede k obnovení přímých jednání obou stran;

VI. věří, že zveřejnění předmětného společného prohlášení nenarušilo vztahy mezi Českou republikou a Státem Izrael;

VII. pověřuje zpravodajku výboru poslankyni Moniku Červíčkovou, aby s výsledkem jednání zahraničního výboru seznámila Poslaneckou sněmovnu.

Děkuji.

 

Místopředseda PSP Petr Fiala: Děkuji. Pořád jsme v podrobné rozpravě. Hlásí se ještě někdo do rozpravy? Ano, pan poslanec Lipavský se hlásí. Prosím, máte slovo.

 

Poslanec Jan Lipavský: Děkuji za slovo. Pokud by paní zpravodajka akceptovala můj návrh na změnu procedury, tak bychom pouze ten bod 5 hlasovali zvlášť a zbytek můžeme hlasovat jako celek, abychom si ušetřili hlasování o každém bodu, protože u zbytku nevnímáme, že jsou rozpory. Děkuji.

 

Místopředseda PSP Petr Fiala: Děkuji. Pan poslanec Benda v podrobné rozpravě.

 

Poslanec Marek Benda: Pokud dojde ke shodě nad tímto návrhem, tak jenom upozorňuji, že se hlasují jenom body 1 až 4 a 6. Bod 7 - pověřuje zpravodajku - už Sněmovna hlasovat nebude.

 

Místopředseda PSP Petr Fiala: Ještě se někdo hlásí do podrobné rozpravy? Do podrobné rozpravy se nikdo nehlásí, rozpravu končím. Zájem o závěrečná slova není. Přistoupíme ke schválení procedury. Je zde žádost o odhlášení. Všechny vás odhlásím, přihlaste se znovu svými hlasovacími kartami. Já přece jenom poprosím paní zpravodajku, aby šla k řečnickému pultu a prováděla nás hlasováním. Zazněl zde návrh, abychom hlasovali jedním hlasováním body 1 až 4 a 6 a bod 5 hlasovali dalším hlasováním zvlášť.

 

Poslankyně Monika Červíčková: Přesně tak, tento návrh byl učiněn, takže pokud s tím není problém, tak bychom takto hlasovali, přičemž pokud není požadavek, abych znovu načetla ty jednotlivé body, tak bych i doporučovala, abychom hlasovali bod 1, 2, 3, 4, 6 současně a potom bych třeba i načetla ten samostatný bod, který je hlasován samostatně, to je ten zmíněný bod 5.

 

Místopředseda PSP Petr Fiala: Já přesto, že to není úplně nezbytné, dám odhlasovat proceduru. Ten návrh jsme slyšeli.

Zahajuji hlasování. Kdo je pro? Kdo je proti?

V hlasování číslo 232 přihlášeno 139 poslanců, pro 138, proti 1. Proceduru jsme schválili.

 

Znamená to, že nyní budeme hlasovat dohromady o bodech 1, 2, 3, 4, 6. Přeje si někdo, aby byly znovu přečteny? Nepřeje, můžeme hlasovat.

Zahajuji hlasování. Kdo je pro? Kdo je proti?

V hlasování číslo 233 přihlášeno 143 poslanců, pro 135, proti nikdo. Návrh byl přijat.

 

Nyní budeme hlasovat samostatně o bodu 5. Přeje si někdo, aby byl přečten? Ne, můžeme hlasovat.

Zahajuji hlasování. Kdo je pro? Kdo je proti?

V hlasování číslo 234 přihlášeno 143 poslanců, pro 119, proti 11. Také tento návrh byl přijat.

 

Tím jsme se vyrovnali se všemi návrhy a já děkuji panu navrhovateli i paní zpravodajce, končím projednávání tohoto bodu.

 

Přistoupíme nyní k bodu číslo 273. Jde o

Aktualizováno 1. 9. 2020 v 16:48.