(11.30 hodin)
(pokračuje Zaorálek)
A to je vlastně pozice, se kterou jsem se docela upřímně ztotožňoval, protože mě ten problém zajímal a vlastně jsem si sám kladl otázku, jestli existuje nějaká jiná cesta. Dokonce jsem se účastnil debat, dokonce i debat ministrů zahraničí v Bruselu, a vlastně vždycky jsme se shodli na tom, že všechny ty ostatní varianty troskotají, že není jiná varianta. No prostě proto, že tam žije šest milionů Palestinců někde mezi Jordánským a Středozemním mořem - a co s nimi? Šest milionů Palestinců obklopených šesti miliony Židů a ti jsou ve vakuu. Takže to vakuum samozřejmě se tou anexí ještě zhoršuje. Takže co se jim vlastně nabídne?
Prezident (premiér) Bibi Netanjahu nedávno řekl: Palestincům žijícím na územích, které hodlá anektovat, neudělí občanství. To je to, když říkám, že jsou ve vakuu, vlastně k němu budou odsouzeni. On jim prostě neudělí občanství. To je autentický citát z Haaretzu, tuším. Ano, takže to si nevymýšlím. A člověk si řekne - tak kde je to, co jsme celou dobu říkali, že musí být řešení, které bude brát v potaz obě strany?
Mně to připadá dneska, že žijeme v takové zvláštní době, kdy vlastně se dá říkat cokoliv, strašně se relativizují věci, které platily jako určité principy. A když opakujete to, co jste vždycky říkal, tak vám někdo řekne, že jste se dopustil revoluce. Mně připadá, že my jsme v době, kdy je revoluční říkat to, co člověk opakoval třeba léta, tak je najednou řečeno, že to je něco skandálního.
Ale já prostě tady opravdu - a nechci o tom mluvit dlouze, chci to strašně zjednodušit. Ten dopis jsem podepsal proto, že opakoval pozici, se kterou jsem se ztotožnil na základě pobytu na palestinských územích v Izraeli mnohokrát, rozhovorů, které jsem vedl, debat, kterých jsem se účastnil, protože mě upřímně ten problém skutečně dlouhodobě zajímal. A nenašel jsem jinou cestu a byl jsem přesvědčen, že pozice evropská a pozice, kterou zaujímá Česká republika, je skoro jediná možná. A když jsem se zabýval tím, proč vlastně se tady ta debata znovu vrací a kde jsou ty argumenty těch, že Židé mají vlastně možnost udělat něco takového, tak já za tím nacházím jediný argument, který vlastně zatím zní i za těmi články, které se tváří být objektivní. Ten argument je - že kde vlastně ti Palestinci byli, když se na tom prostoru i toho Západního břehu Jordánu procházel David nebo Šalomoun? Že vlastně to právo je to historické právo, které souvisí s touto historií. To je to, co zatím slyším.
A já bych chtěl říci, že ten argument je vlastně strašně sporný. Protože vezměte si, kdo má právo v tom případě na Manhattan, kdo má právo na Kosovo a kdo má právo vůbec třeba na českou kotlinu, pokud budeme takovýmto způsobem uvažovat. Když pominete ty lidi, kteří tam třeba staletí žijí. To není svět, ve kterém by se dalo žít. Proto si myslím, že to, co zní tady jako ten argument, který se zatím ozývá, a někteří ho řeknou nahlas, že je to tohle historické legendární právo dané Biblí, tak ten vlastně neobstojí před těmi lidmi, kteří tam staletí žijí. A tam to vlastně vždycky žilo - to je etnicky daleko pestřejší.
Takže ta představa, že my to můžeme dneska vyřešit prostě tím, že se řekne, že na to má někdo historické právo a ti ostatní se stanou občany druhé kategorie, to je něco, s čím se člověk nemůže přece ztotožnit. A v tom ta evropská pozice je správná. A to, že Spojené státy se na tom podílely a že Jared Kushner, tedy zeť Trumpa, vyhotovil víceméně tento plán, se kterým se Izrael ztotožňuje, pro mě vlastně není argument.
Mě v té debatě zaráží to, jestli tedy někdo se hodlá přidat k této pozici, tak já na to úplně jednoduše říkám ne, pro mě ta evropská pozice je samozřejmě neskonale bližší a já necítím důvod ji opouštět. Vlastně celé, co já říkám, je, že nemám důvod opustit tu evropskou pozici, která nesouhlasí s tím, že někde budeme akceptovat to, že tam budou žít lidé druhé kategorie, a řekneme, to je normální a na to si musíme zvyknout. V tomhle vidím obrovské riziko a proto jsem to podepsal. Protože si myslím, že je povinnost držet tady linii, kterou jsme léta prosazovali a která byla podle mě jediná správná. A myslím si, že pokud se to respektovat nebude, pokud bude platit to, že ti druzí se odsoudí do života v tom vakuu, v té nejistotě, tak to k žádné stabilitě nepovede.
To je všechno. A to je něco, co si myslím, že si člověk může dovolit konstatovat, a neměl by být kvůli tomu zpochybňován, že něco ohrožuje, nebo že říká pravdu, která by se neměla říkat. Já si naopak myslím, že pokud by tohle člověk neměl možnost říci, tak je to s námi špatné. (Potlesk z levé strany sálu.)
Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Děkuji panu ministrovi Lubomíru Zaorálkovi. Ještě než dám slovo kolegyni Červíčkové jako zpravodajce, přihlásil se s faktickou poznámkou pan poslanec Václav Klaus. Prosím, pane poslanče, máte slovo k faktické poznámce.
Poslanec Václav Klaus: Pane ministře, já bych na vás zareagoval. Ta věc samozřejmě není černobílá, to je jasné. Drtivá většina zahraničněpolitických věcí není černobílá, včetně těch, kdy si tady některá část Sněmovny fanaticky hájí jednu z těch stran. Ale tady se bavíme o tom, že pozice České republiky a dřív Československa už od Jana Masaryka byla poměrně jednoznačně proizraelská. Naše země díky tomu tam má trošku nadstandardní vztahy, díky našim zbraním se Izrael ubránil v první válce. Díky naší zemi a Guatemale a dalším menším státům v OSN Izrael vůbec vznikl. A vy teď přicházíte s tím, že tuto politiku měníme a přihlašujeme se k nějaké evropské politice, která je často protiizraelská - ve Francii a dalších zemích, kde už musí brát ohledy na mohutnou falangu muslimských vlastních obyvatel.
Takže to je to, o čem se tady vede diskuze. To není žádné, že bych zpochybňoval vaši erudici a znalosti. Ta věc není černobílá, ale je o tom, že vy a pár vašich kamarádů jste se rozhodli výrazným způsobem změnit tradičně proizraelskou politiku České republiky. O tom se vede tato diskuze.
Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Děkuji za dodržení času k faktické poznámce. Mám tady stále přednostní práva. Nyní paní zpravodajka Červíčková, potom ministr Petříček a poté místopředseda Sněmovny Tomio Okamura. Nyní paní zpravodajka. Prosím, paní kolegyně, máte slovo.
Poslankyně Monika Červíčková: Děkuji za slovo, pane předsedající. Já budu poměrně stručná, dámy a pánové, protože jsem zde v pozici zpravodajky za zahraniční výbor, kterému byl tento bod přiřazen k projednání. A já si dovolím zde jenom malé, skoro můžu říct asi upozornění, ale i žádost k nám všem. My jsme se toho alespoň tedy na schůzi zahraničního výboru snažili držet a myslím, že to vedlo právě k velmi efektivnímu jednání.
Předmětem tohoto bodu, který máme zde v tomto momentu k jednání, není řešení blízkovýchodního konfliktu, není ani řešení problémů a vztahů mezi Palestinou a Izraelem. Ten bod se má zabývat právě pouze stanoviskem - a máme to v tom nadpisu - stanoviskem Poslanecké sněmovny k článku tří ministrů ve vztahu k Izraeli. Takže prosím, dovolím si zde opravdu vyslovit tuto prosbu, vraťme se k tématu, pojďme se věnovat opravdu tomuto bodu, abychom to mohli vyřešit.
A dovolte mi, abych vás informovala o průběhu projednávání na zahraničním výboru, které proběhlo 11. června tohoto roku a bylo za účasti zástupců Ministerstva zahraničních věcí, samozřejmě i za přítomnosti pana ministra samotného.
Je pravdou, že tento článek vyvolal řadu reakcí, ale zejména na naší vnitropolitické české scéně. V zahraničí tomu tak již nebylo a myslím si, že bych zde mohla uvést třeba na dokreslení právě citát izraelského pana ambasadora zde v České republice, který v Lidových novinách uvedl - dovolte mi citovat: "Máme to za uzavřené. Pokud kdy existovala nějaká výhrada, byla vyřešena soukromě a ne přes média."
Také bych zde ráda zmínila jednání, které proběhlo mezi naším panem ministrem zahraničí a jeho protějškem panem Gabim Aškenazim. Izraelský ministr zahraničí přijal pozvání do Prahy, bylo řešeno společné zasedání našich vlád a oba se shodli na posílení spolupráce Evropské unie a Izraele. A to mi přijde velmi důležité.
Za stejně tak důležité považuji telefonní rozhovor na úrovni našich premiérů. Český premiér a izraelský premiér rovněž měli telefonický rozhovor o vzájemných vztazích, které nejsou nějakým způsobem narušeny. ***