(Jednání pokračovalo v 14.00 hodin.)

 

Místopředseda PSP Petr Fiala: Vážené paní poslankyně, vážení páni poslanci, vážení členové vlády, budeme pokračovat v našem jednání. Nejprve vás seznámím s omluvami, které mezitím přišly. Pan poslanec Pavel Bělobrádek se omlouvá dnes od 14 do 17 hodin z pracovních důvodů, paní poslankyně Margita Balaštíková se omlouvá od 14 hodin do konce jednacího dne z pracovních důvodů a z důvodu návštěvy lékaře se v době od 14 do 19 hodin, nebo do konce jednacího dne, omlouvá paní poslankyně Miloslava Rutová.

Naše dopolední jednání jsem přerušil ve chvíli, kdy byl u řečnického pultu pan poslanec Dolejš, a ten bude ve svém vystoupení nyní pokračovat. Prosím, pane poslanče, máte slovo.

 

Poslanec Jiří Dolejš: Ještě jednou děkuji za slovo. Příjemné zažití, kolegové a kolegyně. Nebudu vám to zažití kazit dlouhými referáty, ale přesto, když dovolíte, alespoň bych dokončil to, co jsem měl v úmyslu. Začnu oslím můstkem na dobu předobědovou tím, že alespoň připomenu, že jsem se pokusil před obědem zdůvodnit, proč jsme kriticky státotvorní - nazval bych tu pozici. To znamená, že jsme sice označili uspěchaný krok vlády za chybný, ale přesto možný ho dokončit.

Za prvé, pokud jde o výhradu Národní rozpočtové rady, že je to krok nepřiměřený, tak jsem snad doložil, že to až tak dramatické není, byť samozřejmě můžeme pracovat s různými údaji. Bruegel.org uvádí nějaké srovnatelné propočty a jsou země, které dávají víc než my, a jsou země, které dávají trošičku míň, protože jsou například chudší nebo nebyly tak zasaženy, ale je to srovnatelné. Takže ta nepřiměřenost, myslím si, že není to podstatné.

Pokud jde o předčasnost, tady jsem, ano, připustil, že se můžeme dovídat ještě spoustu zajímavých věcí, které by nám tu naši práci usnadnily, ale není to drama. Zkrátka jestli bychom byli o tolik chytřejší v srpnu, než jsme teď na konci června, tak si myslím, že to není to hlavní. Takže vlastně na co je třeba se soustředit, je to doložení toho návrhu a zpracování návrhu. Tam, ano, skutečně tam jsme byli velmi kritičtí a myslíme si, že teď zejména ve druhém čtení, je naší možností tu chybu, tu nekvalitu původního vládního návrhu v podstatě upravit.

A teď druhá část mého vystoupení, které by mohlo být ještě kratší než to dopolední, a to je, že bych se rád soustředil na to, že i když se nám podaří schválit tuto novelu rozpočtu, budeme mít deficit půl bilionu a budeme čekat, jak dorazí peníze a jak zvládneme tuto fázi krize, tak musíme čím dál intenzivněji a hlavně v širších souvislostech a věcně uvažovat o strategické budoucnosti. Já si myslím, že na té strategické budoucnosti se bude lámat chleba. A nejenom kvůli volebním důsledkům, ale také kvůli tomu, jakou připravíme pozici České republiky pro další volební období, pro nějakou nejbližší budoucnost.

Proto si myslím, že tahle debata může být vhodně nastartována tím, co bychom rádi, aby si vláda vzala za svůj úkol, a to je tedy zpracovat onu koncepci konsolidace veřejných financí. Konsolidaci myšlenou tedy samozřejmě tak, že když si vytvoříme nerovnováhu, tak se té nerovnováhy zbavit tak, aby to samozřejmě nemělo negativní dopad na občany a zároveň abychom nerozjížděli určitou dluhovou spirálu. To znamená, že ta koncepce by skutečně měla mít dlouhodobější, promyšlenější charakter, čímž se jakoby zříkáme toho pragmatického kompromisu, který má v základech tato vláda, to znamená, že tyto věci jakoby vytkla před závorku. To znamená, zásadní strukturální reformy byly jenom načrtnuty a kdoví jestli se podaří - narážím teď trošičku na důchodovou reformu - nesahat pokud možno na daně, a tak dále.

Jestliže vláda, když jsme projednávali zákon o rozpočtové odpovědnosti, sama uváděla ve svém komentáři, že onu neaplikovatelnost této normy řeší proto, že se domnívá, že nejde o to to zvládnout z roku na rok, ale že tam je minimálně sedmiletý časový prostor. Tak jsme si dovolili tedy chytnout se toho sedmiletého termínu. Ona koneckonců i Evropská unie plánuje na sedm let a byli bychom rádi, aby vláda tu strategii, jak se dostat ze současných problémů, rovněž rozvrhla například na oněch sedm let.

Je velmi důležité si ujasnit, jestliže vnímáme rozpočet jako nástroj aktivní fiskální politiky, neboli jak se proinvestovat z krize, abychom si uvědomili, že nejde jenom o objem vládních výdajů, ale že se v těch nejzásadnějších oblastech hovoří o investicích jako celkově. To znamená, že by tam měl vznikat určitý pákový efekt, to znamená, že jestliže vládní sektor, řekněme, vytvoří podmínky a učiní tu oblast investičně zajímavou, jakousi investiční příležitostí, tak by měl nabalit soukromý kapitál a pomocí tohoto pákového efektu aktivněji ovlivňovat budoucí strukturu české ekonomiky a modernizaci naší ekonomické základny. Tomu musí odpovídat pochopitelně celé pojetí garancí, role úvěrů, role bankovního sektoru, z kterého jsme jaksi tou dočasnou novelou zákona o ČNB vytvořili jakéhosi věřitele poslední instance, který samozřejmě s úkolem stabilizovat finanční sektor ale vstupuje i do těchto procesů. A myslím si, že toto bude významnou součástí oné fiskální strategie.

Pochopitelně že ten plán na 1,5 bilionu - tuším, jestli si to pamatuji, ta původní čísla - by potřeboval konkretizovat. Nepotřebujeme ani telefonní seznamy, ani, řekl bych, nějaké příliš vizionářské sdělení, ale potřebujeme konkrétní postup, a to si myslím, že potřebujeme ujasnit budoucnost i takových věcí, jako je fond rozvoje, do jaké míry se bude na těchto věcech podílet bankovní sektor a jestli bankovní sektor se bude podílet pouze v míře nezbytné, kterou si vykoupil tím, že jsme zatím odložili zákon o bankovní dani.

No a v neposlední řadě zapojíme, nebo bychom měli zapojit, do věci peníze evropské. Současná diskuze o plánu Evropy na oživení ekonomiky, a de facto tedy i na záchranu evropské integrace, to si přiznejme, je v takovém stavu, že to zdaleka nevypadá, že by to jednomyslné rozhodnutí bylo jaksi na dohled, a musíme si uvědomit, že specifika našeho strukturálního profilu nás vedou k tomu, že některé věci bychom měli aktivněji vyjednávat, aby z těch 750 miliard eur, což je nějakých 20 bilionů korun, které potečou do Evropy, aby k nám za prvé přitékaly adekvátní peníze, za druhé aby byly cílené tak, aby nám nebránily a nekomplikovaly konkurenceschopnost našeho průmyslu a byli jsme schopni tedy, řekněme, přecházet na ty nové, budoucí, šťastnější strukturální podoby naší ekonomiky tak, abychom nebyli ještě závislejší. Ať je to závislost energetická, ať je to závislost, řekněme, našeho profilu směrem k inovacím a hledání mezer na trhu, a tak dále a tak dále.

Čili to jsou určité priority, které by se do těchto úvah měly promítnout, a troufnu si říct, že bychom měli detabuizovat, skutečně detabuizovat, i tu oblast daňovou. Já nejsem šílenec, jsem vzděláním ekonom, takže je mi jasné, že v době, kdy ekonomika jde skoro do minus 10 procent a v příštím roce se nedostaneme ani na úroveň roku 2019, by určitě nebylo tím správným sdělením pro podnikatele, že jim ještě zvedneme daně, to v žádném případě. Ale struktura toho daňového břemene je v tom období, kdy už budeme opět v konjunktuře a budeme se snažit něco, nechci říct dohnat a předehnat, to je takový trošku idiom zavádějící, ale řekněme dostat se trošku více na světlo a být moderní průmyslovou zemí, tak tam zvážit tu strukturu daní, promýšlet určité daňové inovace, myslím si, že je namístě. Není to jenom můj úmysl či jakési vizionářství, ale hovoří o tom i někteří akademici, kteří se vyhýbají být zapojováni do toho či onoho politického proudu, neřkuli být populisty.

Čili téma to objektivně je. Když se podíváme po světě, ty daně jsou nastavené různě. A i to, že jsme malá a otevřená země, v tom nepochybně bude hrát roli. Ale detabuizujme toto téma, protože si myslím, že když se budeme soustředit jenom na seškrtání výdajů, respektive vyrovnání těch dluhů účetnickým způsobem, tak budeme mít tu fiskální strategii příliš pasivní a to by také nebylo dobře. ***




Přihlásit/registrovat se do ISP