(12.40 hodin)
(pokračuje Černochová)
Nález Ústavního soudu pokračuje další větou: Opakované hlasování, lhostejno, zda o pozměňovacím návrhu nebo usnesení, jímž se s návrhem zákona vyslovuje souhlas jako s celkem, je tak limitováno dvěma podmínkami, totiž bezprostředně vznesenou námitkou poslance a kladným rozhodnutím Poslanecké sněmovny o ní, a nadto pro jejich povahu lze je vztáhnout toliko k vadám, omylům, při vlastním hlasovacím aktu, tedy v podstatě k technice hlasování nebo ke zjištění jeho výsledku, nikoli však k meritu projednávaného návrhu věcné nesprávnosti. K jejich odstranění jsou totiž ústavně určeny jiné mechanismy - článek 47 odst. 2, článek 47 odst. 1 a 3, článek 50 odst. 2 ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky.
Dámy a pánové, děkuji za pozornost. Omlouvám se, že jsem vás zdržela od té rozpravy, která se týká nouzového stavu, ale považovala jsem za důležité, abychom si to tady řekli, abychom podle tohoto nálezu i v budoucnosti pokračovali, a hlavně, aby tady nezneužíval ten, kdo tady řídí schůzi Poslanecké sněmovny, svého práva tak, že tady bude napadat zcela bezprecedentním způsobem Občanskou demokratickou stranu a bude nám tady lhát, že bylo něco nějak, a přitom vás tady nyní přesvědčuji a dokazuji, že to bylo zcela jinak. Tak.
Nyní tedy k nouzovému stavu. Dámy a pánové. Všichni mí předřečníci už tady hovořili o chaosu vládních opatření, kterým čelíme. Asi pro každého z nás je to takové déjà vu, které jsme prožívali i v průběhu jarních měsíců, tehdy ovšem to bylo bohužel s daleko menšími riziky než dnes a také s menšími počty obětí a nakažených. Pokud jsme tehdy měli pocit, že jsme v koncích, tak to byla pouze malá fantazie, která nám nedovolila představit si ještě horší situaci, ve které jsme nyní.
Bohužel si toho vláda z této zkušenosti mnoho neodnesla. Poté, co si přičetla veškerý úspěch za zvládnutí první vlny pandemie koronaviru, byť to byli hlavně lidé, kteří díky své disciplinovanosti, solidaritě a schopnosti postarat se o sebe měli na tom zvládnutí ty největší zásluhy, bohužel vláda pak v těch letních měsících jako by usnula a rozhodla se, že nás nechá znovu překvapit.
Když jsem na konci června, možná to byl začátek července, byla v duelu v Partii s panem ministrem vnitra Hamáčkem, diskutovali jsme tam tu otázku. Prosila jsem tehdy pana ministra, ať po vzoru Německa zajistí rychlejší testování, rychlejší trasování, a hlavně aby to testování bylo zdarma. A v ideálním případě aby výsledky byly známy do 24 hodin. V ideálním případě by to bylo do 12, ale i těch 24 by bylo mnohem lepší než těch 48, co platí stále. A bohužel každý z vás má kolem sebe řadu přátel, lidí, kteří si tím prošli, a věříte jim v tom, že se jim třeba někdo ozve až po deseti dnech. Pak si tedy kladete otázky, k čemu jsou chytré roušky, chytré karantény, když někomu esemeska, že se hypoteticky mohl potkat s někým, kdo je covid pozitivní, tak se s ním potkal před pěti dny. A řada lidí mě informovala i o tom, že jim to pípne tehdy, když byli doma, vůbec s nikým se nepotkali a nevylezli z bytu.
Takže to jsou všechno věci, které se měly v těch letních měsících vychytat. Mrzí mě, že se to nestalo. Neobviňuji z toho pouze pana premiéra, myslím si, že každý z nás, kdo je v nějaké manažerské pozici, tak ví, že musí spoléhat na svůj tým. A bohužel, pane premiére, ten váš tým příliš spolehlivý nebyl, protože i z těch různých rozhodování, chaotických rozhodování, diskusí mezi vámi, popírání stanoviska jednoho ministra druhým ministrem, tak to vše vyvolalo v občanech oprávněnou obavu i revoltu, že některá opatření prostě dodržovat nebudou, protože ani vy jste nebyli schopni se na tom, co se dodržovat má, v jedné vládě shodnout.
Moje slova ale nejsou slova generála po bitvě. Před druhou vlnou pandemie jsme byli všichni mnohokrát varováni odborníky, nejenom jimi. Není to jenom v té politické rovině, je to i v té odborné rovině. Vláda se mohla připravit na nejhorší scénář, a ne se alibisticky schovávat za přání veřejnosti. Podívejme se do Německa na jejich přístup a učme se. Odpovědná vláda vnímá rizika, která jsou skrytá i která mohou přijít. A tak mělo tedy dojít k podrobné analýze toho, co jsme zjara podcenili. Měli jsme se inspirovat zeměmi, které na tom byly podstatně hůř tehdy, ne už dnes, ale tehdy, než jsme na tom byli my. Nic z toho se nestalo. A dnes už víme, že tento nešťastný postup vlády byl částečně způsobený tím, že jsme si tady zažívali dvoje volby, volby do krajů a volby do Senátu, a obavy z toho, že by možná voliči nevolili tak, jak ukazoval nějaký průzkum, tak se s těmi opatřeními otálelo.
Já třeba jsem roušku nosila celé léto v MHD a musím říci, že i já jsem čelila různým útokům, nadávkám za to, jestli já jsem covid pozitiv, nebo proč tu roušku vlastně mám. A tohle považuji za velmi slabý článek v té komunikaci, protože mám za to, že i řada lidí z vlády České republiky by měla jít příkladem, právě tím příkladem, že oni se budou chovat tak, jak říkají, že se máme chovat my, a nebudeme se s odstupem času dozvídat, kdo se s kým kde v noci scházel nebo kam kdo odjel, a jestli měl roušku, nebo ne. Já jsem se nikdy proti rouškám nestavěla. Snažila jsem se přistupovat k celé té pandemii vždy i jako starostka Prahy 2 zodpovědně, protože i v zájmu mém jako političky bylo, abychom zůstali jako úřad fungovat co nejdéle, což se nám podařilo, daří, a díky za to všem kolegům. ***