(9.10 hodin)
(pokračuje Kaňkovský)
Já jsem panu ministrovi a vicepremiérovi adresoval několik otázek, nicméně tou zásadní, a o té tady bude dnes zřejmě nejdelší diskuze, je záležitost zákona, který by dával šanci obcím se zapojit do procesu výběru finální lokality. Tento zákon považuji za naprosto zásadní pro celý další proces, a to z mnoha důvodů. Jeden důvod je, že občané skutečně na kterémkoliv území České republiky mají právo do takto důležité záležitosti hovořit. Teď nemluvím jenom jako občan kraje Vysočina, ale týká se to i dalších uvažovaných lokalit. Dalším důvodem je, že to po nás požaduje i Evropská komise. S Českou republikou probíhalo infringementové řízení, které vytýkalo České republice, že takovýto předmětný zákon doposud nemá.
Takže já jsem panu vicepremiérovi adresoval otázku, kdy dojde k přijetí tohoto zákona, v jakém časovém horizontu, jak to bude probíhat. Ze strany pana ministra mi potom přišla odpověď, že věcný záměr tohoto zákona bude připraven do konce roku 2020. Musím říci, že pan vicepremiér tento svůj slib splnil, protože v prosinci 2020 skutečně na vládě byl věcný záměr zákona o zapojení obcí do výběru lokality přijat. Bohužel ale musím říci, že i tento termín považuji za velmi, velmi špatnou zprávu, protože po tomto zákonu volají obce už možná deset let. Už v roce 2016 byl připraven návrh tohoto zákona a jsme na konci volebního období. Jestliže vláda 21. prosince 2020 přijala teprve věcný záměr tohoto zákona, tak je všem v těchto prostorách, doufám, jasné, že v tomto volebním období už tento zákon přijat nebude.
Co je potřeba říci nad rámec tohoto, tak na tom samém zasedání 21. prosince 2020 vláda již skutečně přistoupila k tomu, že zúžila těch devět lokalit pouze na čtyři, to znamená, že došlo k významného procesu v hledání finální lokality, a to navzdory tomu, že připomínky obcí ze všech těch lokalit nebyly zapracovány. K tomu pak bude směřovat možná další část dnešní diskuze, a to je, jakým způsobem bylo zdůvodněno zúžení lokalit z devíti na čtyři, jaké procesy tomu předcházely a zda skutečně v tomto procesu byly dodrženy zákony platné v České republice.
Takže já bych v tuto chvíli předal slovo panu ministrovi, panu vicepremiérovi, zda by nám osvětlil svůj postoj k této záležitosti, zda by případně ještě doplnil odpovědi, které zazněly v písemné odpovědi, a poté budu rád, když budeme ještě o této záležitosti dále diskutovat. Děkuji vám za pozornost.
Místopředseda PSP Vojtěch Pikal: Děkuji. Slovo předám já. Pan ministr se hlásí k odpovědi. Znovu požádám kolegy v sále o větší klid. Když je nás tady tak málo, tak se to víc rozléhá. Prosím, pane ministře.
Místopředseda vlády, ministr průmyslu a obchodu a ministr dopravy ČR Karel Havlíček: Vážený pane předsedající, vážené paní poslankyně, vážení páni poslanci, děkuji za interpelaci. Myslím, že to je věcná interpelace, která si zaslouží skutečně velmi zevrubnou diskuzi. To určitě nezvládneme jenom v rámci dneška, protože obecně úložiště jaderného odpadu je nesmírně komplikovaná záležitost. Je to záležitost, která je provázena emocemi, je provázena zájmy obcí, je provázena samozřejmě zájmem státu. S nadhledem musíme říct - a věřím, že to všichni tak vnímáme - že někde ten odpad uložit musíme, to je věc, která nás nemine. Rozumíme tomu, že diskuze s vybranými obcemi, nebo s těmi zúženými, bude samozřejmě ještě velmi náročná.
Když jsem nastoupil na pozici ministra průmyslu a obchodu, tak tuto věc, kterou do značné míry žádný ministr průmyslu neřešil úplně s nadšením, protože není jednoduché diskutovat s jednotlivými regiony o tom, že, byť za 30 let, možná za 40 let, tam vznikne úložiště jaderného odpadu, tak jsem mimo toho, že jsem chtěl změnit způsob komunikace a nehrát to pouze na tu strunu ekologickou, ekonomickou, ale bavit se skutečně o širších dopadech, čili změnit trošku styl komunikace, po 20 letech určitého budování důvěry, ale spíše bych řekl nedůvěry, to otočit ve prospěch toho, že i když spolu nemusíme souhlasit, tak se alespoň budeme poslouchat. Tak jsem si vytyčil tři hlavní věci, které bych v tom mém mandátu chtěl zvládnout.
To bylo za prvé zúžit z devíti lokalit na čtyři lokality, a to proto, že se o tom diskutovalo předtím už několik let. Nikdo neměl tu odvahu to finálně udělat a ta míra určité nejistoty devíti lokalit, přesně 52 obcí, byla skutečně pro mnohé z nich frustrující. Druhá věc je, aby se začaly narovnávat ekonomické vztahy, to znamená, aby jasně všichni věděli, co za co můžou dostat. Třetí věc je ten zmiňovaný zákon, který jste, pane poslanče, zmínil.
Co se týče lokalit, tak jsme je skutečně snížili. Řekli jsme jasně, že to bude do června roku 2020 a do června roku 2020 skutečně odborný panel, kde byli zástupci Akademie věd, Masarykovy univerzity, ČVUT a tak dále, vysoce odborný panel, nezaujatý panel, který to posuzoval nikoliv z úhlu socioekonomického, ale z úhlu geofyzikálního, jinými slovy z úhlu pohledu toho, jestli je možné tam ten jaderný odpad uložit - což jsme věděli, že na těch devíti lokalitách možné je prakticky všude, ale samozřejmě některé k tomu mají lepší předpoklady, některé horší předpoklady - tak tento panel skutečně rozhodl.
I přesto že jsem považoval to rozhodnutí za odborně správné, tak jsem ještě nechal udělat přezkum toho rozhodnutí, protože jsem chtěl, aby byla jistota toho, že tam nedošlo k žádnému procesnímu pochybení, že tam nedošlo k žádnému ovlivňování a že se rozhodovalo skutečně na základě faktů, a to faktů odborného charakteru, nikoliv politického charakteru, že se rozhodovalo na základě geofyzikálních požadavků, nikoliv na základě toho, kdo víc křičí a kdo méně křičí.
Takže nadnárodní společnost ještě dostala od nás zadání, aby prozkoumala toto, což udělala v následujícím půl roce. A přesně tak, jak jste říkal, pane poslanče, v prosinci jsme definitivně rozhodli o zúžení z devíti lokalit na čtyři lokality. Ano, je to tak, jak jste říkal, těch pět bylo spokojených nebo spokojenějších, ty čtyři méně spokojené. Tak to prostě je a museli jsme s tímto počítat.
Druhá věc, kterou jsme dotáhli, byla ta řekněme vstupní, řekl bych, kompenzace - ani bych neřekl odměna, to bych si nedovolil takto říct - za dosavadní činnost, která byla, a to je částka 1 milion korun na obec, čili 52 milionů korun. To jsme prosadili. Dali jsme to do režimu toho, že se to proplatilo a bylo ukonáno.
Třetí věc je zákon. Co se týká toho zákona, tak je to věc, která se diskutuje mnoho a mnoho let s tím, že ten zákon byl v zásadě vždycky odmítnut - odmítnut legislativní radou vlády, která v zásadě vždycky měla negativní stanovisko, neprošel nikdy za předchozích vlád. Teď to není o tom, že bych to chtěl na někoho svalovat, nebo ne. Do značné míry musím říct jednu důležitou věc a to je stále pozice Legislativní rady vlády, která v zásadě říká, že zákon není potřeba. Já si to nemyslím, jenom říkám - a nejsem právník - že Legislativní rada vlády říká: Je možné využít stávající zákony, nepřidělávejte další, které do značné míry už neřeší nic nového.
My jsme přesto trvali na tom, aby tento zákon byl puštěn, to znamená, abychom se do něj pustili. Musím říct, že poprvé se nám podařilo přesvědčit Legislativní radu vlády a máme od ní pozitivní stanovisko k tomu závěru. Myslím, že to je průlom, že to je zásadní změna, protože ten zákon má charakter částečně i psychologický. Já rozumím těm obcím, které potřebují mít něco, o co se mohou opřít, potřebují mít jakousi míru pravděpodobnosti, ne-li jistoty, že se na ně v rámci této diskuze nezapomnělo a že to jest ukotveno ve speciálním zákonu.
Takže teď už bude ten průběh v zásadě rychlejší, vláda schválila záměr. Je jasné, že to v tomto období nezvládneme, s tím souhlasím, ale tady bych nepropadal nijak panice. To je věc, která je dlouhodobého charakteru. Konečně stavět se to bude - když se to bude stavět - někdy v roce 2050 až 2060. Nemyslím si, že by příští vláda na toto nahlížela tak, že by tento zákon shodila. Nemyslím tím vláda, ale myslím tím parlamentní sestava.
Takže se domnívám, že je potřeba si to docela poctivě odpracovat, v tomhle roce zahájit legislativní kolečko, což je šance, že dopadne a příští vláda si to převezme, respektive příští parlament, a bude to dokončeno. Takže si myslím, že o nic nepřijdeme. ***
