(11.30 hodin)
(pokračuje Schillerová)
Za prvé, na počátku nebyla doporučení všemi bankami stoprocentně dodržována, což dokládáme na konkrétních číslech v závěrečné zprávě z hodnocení dopadů RIA, která je součástí odůvodnění vládního návrhu zákona. Za druhé, u doporučení nemáme záruku, že v případě výraznější změny situace nedojde opět k tomu, že někteří poskytovatelé přestanou doporučení plně dodržovat. To přímo souvisí také s tím, že chceme úvěrové ukazatele vztáhnout i na nebankovní subjekty. Chceme totiž stejná pravidla pro všechny a na rozdíl od bank nemá Česká národní banka vhodné cesty, jak motivovat nebankovní subjekty k dodržování doporučení.
Musím také znovu připomenout, že uzákonění úvěrových ukazatelů nám opakovaně doporučují i mezinárodní instituce, Mezinárodní měnový fond a Evropská rada pro systémová rizika, která v září 2019 dokonce vydala varování pro Českou republiku, že doporučení nemusí stačit, neboť nejsou závazná a jsou slabě vymahatelná.
Nesouhlasím ani se zúžením úvěrových ukazatelů na jeden, a to LTV. Každý ze tří navržených ukazatelů cílí na jiný zdroj rizika pro finanční stabilitu a je potřeba, aby Česká národní banka mohla v závislosti na vyhodnocení konkrétní situace vybrat vhodný ukazatel či kombinaci více ukazatelů. Ukazatel LTV je určen primárně k tlumení rizik spojených s růstem cen nemovitostí, zatímco ukazatelé DTI a DSTI směřují na rizika spojená s nadměrnou výší a délkou splatnosti dluhů domácnosti ve vztahu k jejím zdrojům pro splácení. Musíme tedy právně zakotvit všechny tři typy ukazatelů, abychom mohli pokrýt všechny typy potenciálních rizik. K tomuto závěru jsme dospěli po podrobné analýze, jejíž závěry jsou obsaženy v odůvodnění návrhu.
Negativně se stavím také k rozšíření plošné výjimky z úvěrových ukazatelů z 5 na 10 %. Po detailní diskuzi s panem guvernérem Rusnokem jsem byla ujištěna - a on mě určitě doplní - že navržená 5% výjimka je plně dostačující, avšak současně též hraniční, aby ještě nezasáhla do efektivity navrženého nástroje jako takového.
Pokud jde o výjimku pro mladé žadatele o hypoteční úvěr, považuji za velice rozumný návrh, aby v případě více žadatelů, kteří jsou manželi či registrovanými partnery, bylo dostačující splnění věkové podmínky 36 let pouze u jednoho z nich. S větším rozvolněním, které je obsahem několika pozměňovacích návrhů, však nemohu souhlasit. Vedlo by to buď k riziku obcházení, nebo v případě zvýšení věkového kritéria na 40 let dokonce k oslabení úlevy jako takové, protože by fakticky zasáhla většinu žadatelů a o výjimku odůvodňující úlevu by se již nejednalo.
Je pravda, že Státní fond podpory investic přistoupil u programu úvěru na bydlení ke stejnému zvýšení věku, ale tam jde o něco jiného. Jde o úvěrový program, který je nově poskytován lidem do 40 let věku a který míří na podporu dostupnosti bydlení, kdežto úvěrové ukazatele mají za cíl řešit potenciální systémové riziko vyplývající z poskytování hypotečních úvěrů. Navíc u úvěrových ukazatelů nastavujeme výjimku zpravidla v podobě úlevy pro mladé. Zvýšení věkového kritéria z 36 na 40 let by vedlo ke zvýšení podílu žadatelů ve výjimce - dnes tvoří žadatelé o hypotéku ve věku do 40 let zhruba dvě třetiny všech žadatelů. Zvýšení parametru úlevy pro mladé z 36 na 40 let by fakticky znamenalo, že by již nešlo o výjimku, ale o nastavení pravidla pro většinu žadatelů. Tím by se úplně vytratil smysl této výjimky a Česká národní banka by pak logicky nastavila limity primárně pro tuto skupinu a zbývající třetina starších žadatelů by automaticky měla limity přísnější. Cílem výjimky má být přece opačný postup - mírnější pravidla pro mladé, a toho lze dosáhnout, pokud tito mladí žadatelé nebudou tvořit většinu.
Nesouhlasím ani s tím, aby u úlevy pro mladé stačilo splnění věkového kritéria u kteréhokoli žadatelů, protože by to vedlo k riziku obcházení splnění podmínky věkového kritéria například tím, že by k původnímu žadateli ve věku nad 36 let byl pro okamžik poskytnutí úvěru přibrán další spolužadatel splňující věkové kritérium a úvěr tak byl poskytnut v režimu úlevy splnění limitů úvěrových ukazatelů.
Za třetí návrh, aby se ČNB stala povinným subjektem zákona o registru smluv. Dále mi tedy dovolte, abych zareagovala na tyto argumenty, podle kterých by se Česká národní banka měla stát tímto povinným subjektem. K podobné nebo stejné problematice se Ministerstvo financí detailně vyjadřovalo již v rámci projednávání návrhu zákona v rozpočtovém výboru, a to i písemně v rámci stanoviska předkladatele, které bylo k dispozici všem členům rozpočtového výboru. V reakci na vznesené argumenty si nicméně dovolím shrnout základní argumenty znovu.
Podle našeho názoru jde uvedený pozměňovací návrh nad rámec svého cíle zvýšit transparentnost České národní banky v oblasti její provozní činnosti, neboť navrhuje povinnost zveřejnění smluv jednotlivými bankami, například v rámci obchodu na volném trhu, v rámci výkonu měnové politiky, tedy smluv velice důvěrných a doposud krytých bankovním tajemstvím. Stávající znění zákona o registru smluv totiž v kombinaci s pozměňovacím návrhem C1 říká, že se ochrana bankovním tajemstvím nepoužije, pokud jde o smlouvu uzavřenou mezi bankou a Českou národní bankou a tato smlouva se současně týká používání veřejných prostředků. A protože všechny obchody na volném trhu, například všem známé repo operace, které Česká národní banka na základě smluv s bankami provádí, jsou operace s veřejnými prostředky, dojdeme k závěru, že by se v registru smluv musely zveřejnit všechny smlouvy mezi Českou národní bankou a bankami, tedy i smlouvy k operacím v rámci výkonu měnové politiky. Bankovní tajemství, které je dnes chrání, by se v případě registru smluv nemohlo použít, a bylo by tedy prolomeno. V argumentaci dále zaznělo, že zákonem o svobodném přístupu k informacím, takzvanou stošestkou, jsou vyjmuty z povinnosti zveřejnit smlouvy, které se týkají finanční stability, a tím má být vyřešena problematičnost zveřejnění smluv krytých bankovním tajemstvím, navržená změnou zákona o registru smluv. S tímto výkladem však Ministerstvo financí nesouhlasí. Například repo obchody jsou prováděny Českou národní bankou v rámci měnové politiky, nikoliv za účelem zajištění finanční stability.
Pro úplnost ještě doplňuji, že pokud jde o srovnání zákona o registru smluv s úpravou v zákoně o svobodném přístupu k informacím, je třeba upozornit, že při aplikaci druhého jmenovaného zůstává zachována ochrana bankovním tajemstvím, zatímco v případě zákona o registru smluv v případě přijetí pozměňovacího návrhu C1 by naopak byla prolomena. Nad rámec uvedeného bych pak ráda vyzdvihla, že podle mých informací Česká národní banka již dnes nad rámec existujících povinností dle zákona o registru smluv dobrovolně zveřejňuje svoje provozní smlouvy a postupuje tak v této věci transparentně.
Za čtvrté návrh, aby Česká národní banka mohla založit právnickou osobu. Posledním diskutovaným tématem, ke kterému se vyjádřím, je pravomoc České národní banky založit právnickou osobu. V první řadě bych ráda podotkla, že cílem novely je reflektovat skutečný právní stav, který pro účely plnění úkolů umožňuje České národní bance nabývat účast v právnické osobě, ale toto je nutné dovozovat výkladem. Považuji za vhodné toto upravit v zákoně explicitně. Věcně se tedy nic nezmění, ale zákon bude jasnější, a tedy i srozumitelnější a to by mělo být cílem i zákonodárce. Obavu, že by podřízené společnosti mohly být centrální bankou využity pro činnosti, které nejsou součástí povolených činností přímo ČNB, jak uvádí pozměňovací návrh D3 a jak bylo argumentováno v rámci středeční rozpravy, rozhodně nesdílím, neboť návrh nového ustanovení omezuje participaci na jiné právnické osobě tím, že participace je možná pouze a výlučně k podpoře plnění úkolů České národní banky. Současně je vhodné závěrem zdůraznit, že tímto návrhem není dotčena odpovědnost centrální banky za řádné plnění zákonných cílů a úkolů, které plynou z § 2 zákona o České národní bance.
Doufám, že jsem uspokojila všechny vaše dotazy, které zazněly ve středu i dnes. Děkuji vám za pozornost. ***
