(12.20 hodin)
(pokračuje Volný)
Rozšíření. Porosty s Chara globularis a Nitella flexilis - asi chodily do Bradavic oba dva - se vyskytují roztroušeně od nížin do podhůří v celé České republice. Porosty s Chara braunii jsou vázány na menší plůdkové rybníky a rybí sádky a vyskytují se hlavně v jižních Čechách a na Českomoravské vrchovině, vzácně také v západních a východních Čechách a na jižní Moravě. Chara vulgaris se vyskytuje v tvrdších vodách, především ve středních, severozápadních a východních Čechách a na jižní a střední Moravě. Chara hispida roste především v Polabí, vzácně i v severozápadních Čechách a na jižní Moravě. Recentní rozšíření ostatních parožnatek je většinou omezeno jen na jednu oblast nebo několik málo lokalit.
Ohrožení a management. Vegetace parožnatek se často vyskytuje v malých vodních nádržích bez hospodářského využití, které bývají zaváženy odpadem, ničeny zástavbou nebo podléhají sukcesi kompetičně silnějších druhů. Některá stanoviště, například tůňky v komplexech polabských slatinišť, byla narušena i změnami vodního režimu. V rybnících porosty parožnatek ustupují při vyšší rybí obsádce nebo chovu vodní drůbeže. U porostů hojných druhů zpravidla není nutný žádný management, neboť se v krajině snadno šíří a rychle kolonizují nová stanoviště. Vzácné druhy lze podpořit omezením sukcese konkurenčně silnějších druhů a v rybnících extenzivnějším hospodařením, například využitím vybraných lokalit pro sportovní rybolov nebo k odchovu lososovitých ryb, plůdku kapra, případně střídání plůdku a tržní ryby. U druhů klíčících v mělké vodě je vhodné občasné letnění nebo alespoň snížení vodní hladiny."
Strana 32 ze 447.
"Vegetace šídlatek. Struktura a druhové složení. Submerzní vegetace tvořená listovými růžicemi šídlatky jezerní nebo šídlatky ostnovýtrusné porůstajícími dna horských jezer. Porosty dosahují výšky maximálně 20 cm a svým vzhledem připomínají trávníky. Jen výjimečně v nich rostou i jiné druhy, např. sítina cibulkatá.
Ekologie. Oligotrofní horská jezera s písečným nebo kamenitým dnem, někdy pokrytým vrstvou organického bahna. Voda je čirá, má malý obsah vápníku a kyselou až neutrální reakci. Isoëtes lacustris se u nás vyskytuje nejčastěji v hloubkách 1 až 4 metry, zatímco echinospora roste v hloubkách do 1 metru a její porosty mohou krátkodobě zůstat i bez vody. Rozšíření. Oba druhy šídlatek mají v České republice jen po jedné lokalitě - jezera Černé a Plešné na Šumavě.
Ohrožení a management. Ohrožením pro tuto vegetaci je hlavně eutrofizace a s ní spojený rozvoj fytoplanktonu a zhoršení průhlednosti vody. Na obou našich lokalitách došlo v minulosti vlivem silné acidifikace k uvolňování iontového hliníku, který je pro šídlatky toxický a brání přežívání klíčních rostlin. Na jedné lokalitě tento stav dosud trvá. Potenciálně může být tato vegetace ohrožena i změnami ve vodním a teplotním režimu jezer. Management je bezzásahový. Populace šídlatek na obou našich lokalitách jsou již řadu let pečlivě monitorovány. Monitoring populací i kvality vody je nutný i v budoucnosti. Vhodné jsou též záchranné rekultivace obou našich šídlatek z geneticky původního materiálu.
M1. Rákosiny a vegetace vysokých ostřic. Vysoké mokřadní trávy a ostřice vytvářejí druhově chudé porosty, jejichž strukturu často určuje jediný dominantní druh. Nižší vrstva bylinného patra může být vlivem nedostatku světla dosti potlačená. Vyskytují se v ní traviny i širokolisté byliny, v zaplavených porostech okřehkovité rostliny nebo vodní játrovky. Někdy se na povrchu půdy hromadí značné množství stařiny, která potlačuje rozvoj rostlin nízkého vzrůstu. Podobně jako periodicky vysychající bahnitý sediment může být i stařina vhodným substrátem pro klíčení některých konkurenčně slabších bylin. Vrstva stařiny však může zejména v teplých oblastech napomáhat i šíření některých neofytů nebo ruderálních druhů. Rákosiny a vegetace vysokých ostřic se vyvíjejí v různých typech přirozených i antropogenních mokřadů, které bývají trvale nebo periodicky zaplavovány. Jsou to zejména břehy a mělké pobřežní zóny rybníků, mrtvých ramen a tůní, říční náplavy, okraje vodních toků, ale i mokré louky, opuštěné pískovny a lomy. V České republice se tento biotop vyskytuje po celém území včetně horského stupně, přičemž nejhojnější je v rybničních pánvích a říčních nivách nížin a pahorkatin. Členění rákosin a vegetace vysokých ostřic odráží hlavně dynamiku vodního režimu a dostupnost živin. V eutrofních až mezotrofních mokřadech s mírným kolísáním vodní hladiny během roku se vyskytují rákosiny eutrofních stojatých vod, M1.1. V zasolených mokřadech se vyvíjejí slanomilné rákosiny a ostřicové porosty, M1.2. Periodicky zaplavované, živinami bohaté bahno bývá osídlováno eutrofní vegetací bahnitých substrátů, M1.3, zatímco na trvale zaplaveném organogenním bahně s menším obsahem živin se vyvíjí mezotrofní vegetace bahnitých substrátů, M1.6. Pro břehy a písčité nebo štěrkové náplavy rychleji tekoucích vod jsou typické říční rákosiny, M1.4, na hlinitých březích a náplavech menších vodotečí nahrazené pobřežní vegetací potoků, M1.5. Vegetace vysokých ostřic, M1.7 má nejmenší nároky na vlhkost a vyskytuje se buď na místech trvale zamokřených, ale nezaplavených - například v potočních nivách, anebo na stanovištích na jaře krátkodobě zaplavených a během léta vysychajících - například nivy velkých řek a břehy rybníků. Specifickým typem rákosin jsou vápnitá slatiniště s mařicí pilovitou.
Rákosiny eutrofních stojatých vod. Struktura a druhové složení. Strukturně jednoduchá, obvykle jedno až dvouvrstevná vegetace s převahou mohutných bahenních travin. Charakteristická je výrazná dominance jednoho druhu, který určuje fyziognomii porostu. V závislosti na dominantě dosahují porosty výšky 0,5 až 4 metry. V hustě zapojených porostech, jaké obvykle tvoří rákos obecný a orobinec širokolistý, případně zblochan vodní je nižší vrstva bylinného patro často tvořena jen několika druhy s malou pokryvností. Naopak velké pokryvnosti mohou dosáhnout liány. Rozvolněná vegetace, kterou mohou tvořit vzrůstově vysoké druhy nebo druhy nižší bývá druhově bohatší. Ve fázi zaplavení jsou časté druhy rodů Potamogeton, Utricularia a další vodní makrofyty. V porostech na krátkodobě vysychajících místech se vedle světlomilných bahenních rostlin vyskytují i jednoleté druhy obnažených rybničních den - jako že dno. V rákosinách s dominantním australis na okrajích rašelinišť a slatinišť se vedle vytrvalých mokřadních druhů s širší ekologickou amplitudou vyskytují i některé druhy mokrých ostřicových luk a slatinných olšin a dobře vyvinuté mechové patro. Terestrické rákosiny nacházející se mimo litorální zónu mokřadů a porosty rákosu podél vodních příkopů v zemědělské krajině však patří do biotopu X7A. ***
