(15.10 hodin)
(pokračuje Žáček)
V letech 1945 až 1946 působil na Jesenicku jako velitel internačních táborů pro Němce. Proslul velmi tvrdým chováním, několik osob nechal popravit. Kárné řízení proti němu bylo v této záležitosti později zastaveno. V roce 1946 se opět oženil. Jeho druhou manželkou byla Jana Hanychová, rozená Melcherová, která měla německý původ. Společně vychovávali syna Richarda, kterého adoptovali jako Vladimíra Nováka.
V roce 1950 odešel do výslužby ze zdravotních důvodů v hodnosti majora. V letech 1951 až 1953 pracoval jako recepční ve vojenské zotavovně v Karlových Varech a jako trafikant v Jeseníku. Společně se svými synovci Ctiradem a Josefem se zapojil do protikomunistického odboje. Uvažovali mimo jiné o atentátu na Klementa Gottwalda a další komunistické funkcionáře. V říjnu 1951 byli zatčeni Státní bezpečností. Pro nedostatek důkazů byli Josef Mašín a Ctibor Novák propuštěni. Po odchodu synovců do zahraničí na podzim 1953 byl Ctibor Novák opět zatčen. Společně s Václavem Švédou a Zbyňkem Janatou byl Nejvyšším soudem v Praze odsouzen za velezradu k trestu smrti a 2. května 1955 oběšen v pankrácké věznici. Nesměli být pohřbeni a urny s jejich popelem byly v roce 1961 zničeny. Jeho sestra Zdena Mašínová byla odsouzena v samostatném procesu na 25 let žaláře. Zemřela 12. června 1956 v pankrácké věznici.
Po roce 1990 byl Ctibor Novák rehabilitován, nejdříve s takzvaným zbytkovým trestem 15 let, později celkově. V roce 1991 byl povýšen na plukovníka in memoriam. V roce 1998 byla na budově Generálního štábu armády České republiky na Vítězném náměstí v Praze odhalena pamětní deska vojákům z povolání, kteří byli po únoru 1948 popraveni. Je mezi nimi uvedeno také Novákovo jméno.
Václav Švéda. Narodil se 26. dubna 1921 v Pivíně u Olomouce v rodině drobných rolníků. Vystudoval gymnázium v Kolíně, kde žila jeho teta. Opakovaně se po nacistické okupaci neúspěšně pokusil odejít do zahraničí, aby se připojil k československým jednotkám v zahraničí. V roce 1940 byl zadržen při pokusu o přechod do Švýcarska. V roce 1942 byl v Berlíně odsouzen k 15 letům vězení. Po osvobození se vrátil do vlasti, kde dostudoval kolínské gymnázium. V roce 1946 se oženil s Ludmilou Mašínovou, která byla adoptovanou dcerou příbuzných Josefa Mašína. Společně hospodařili na statku v Lošanech. Při příležitosti odhalení lošanského pomníku Josefa Mašína se seznámil s jeho syny Ctiradem a Josefem Mašínovými. V roce 1950 bylo Švédům hospodářství v Lošanech zabaveno a o dva roky později se museli vystěhovat.
Václav Švéda pracoval do roku 1953 v různých podřadných zaměstnáních, mimo jiné na dole Kaňk u Kutné Hory. Zapojil se do protikomunistické skupiny bratří Mašínů, společně s nimi, Milanem Paumerem a Zbyňkem Janatou odešel na podzim 1953 do zahraničí. Cestou do Západního Berlína byl u obce Waldow postřelen a nemohl pokračovat s ostatními. Poté byl zatčen příslušníky Lidové policie NDR. V roce 1954 byli se Zbyňkem Janatou vydáni do Československa, kde byli společně se Ctiborem Novákem odsouzeni Nejvyšším soudem v Praze k trestu smrti a 2. května 1955 oběšeni v pankrácké věznici. Nesměli být pohřbeni a urny s jejich popelem byly v roce 1961 zničeny. Postiženi byli také příbuzní Václava Švédy. Ve zmíněném soudním procesu byli v roce 1955 odsouzeni k dlouholetým trestům odnětí svobody také jeho manželka Ludmila Švédová, otec František Švéda a bratři Zdeněk a Vratislav Švédovi. Po roce 1989 byli všichni postupně rehabilitováni. Václavu Švédovi rehabilitační soud poprvé vyměřil takzvaný zbytkový trest na 15 let. Teprve po novém projednání byl také plně rehabilitován.
Poslední ze skupiny je Zbyněk Janata. Narodil se 1. února 1932 v Bartoušově na Jičínsku v rodině učitele. Matka zemřela již v roce 1936. Za války jeho otec pomáhal Zdeně Mašínové po zatčení jejího manžela. Zbyněk Janata se tehdy seznámil s bratry Ctiradem a Josefem Mašínovými. Po válce nedokončil studium na gymnáziu v Nymburku a v Poděbradech. V roce 1948 byl přijat na Vyšší průmyslovou školu v Mladé Boleslavi. Po účasti na pokusu o krádež motoru z vraku auta odstaveného na školním dvoře byl vyloučen ze všech škol. Poté pracoval jako brigádník v hutích na Kladně a později jako technický úředník v podniku Kovolis Čáslav, provozovna v Hedvíkově. Zapojil se od počátku do činnosti protikomunistické skupiny bratří Mašínů. Dne 28. září 1951 se zúčastnil přepadení stanice SNB v Čelákovicích. V srpnu 1952 poskytl informace pro přepadení vozu s výplatami pro zaměstnance Kovolisu. V srpnu 1953 se podílel na krádeži donaritu z dolu Kaňk. Společně s bratry Mašínovými, Milanem Paumerem a Václavem Švédou odešel na podzim 1953 do zahraničí. Cestou do Západního Berlína se po přestřelce na nádraží v Uckro oddělil od přátel a následně byl zatčen příslušníky Lidové policie NDR. V roce 1954 byl s Václavem Švédou vydán do Československa, kde byli společně se Ctiborem Novákem odsouzeni Nejvyšším soudem v Praze k trestu smrti a 2. května 1955 oběšeni v pankrácké věznici. Nesměli být pohřbeni a urny s jejich popelem byly v roce 1961 zničeny. V roce 1991 byl rehabilitován.
Místopředseda PSP Petr Fiala: Děkuji panu poslanci Žáčkovi a jeho vystoupení vyvolalo faktické poznámky. Nejprve s faktickou poznámkou vystoupí pan poslanec Jiří Valenta, poté pan poslanec Leo Luzar. Prosím, máte slovo.
Poslanec Jiří Valenta: Děkuji za slovo, pane místopředsedo. Dovolte mi, dámy a pánové, trošku odlišný pohled od kolegy Žáčka. Skupina bratří Mašínů byla ozbrojená kriminální skupina, která operovala v letech 1951 až 1953 na území tehdejšího Československa a během svého exodu také v Německé demokratické republice. V rámci své kriminální činnosti přepadali a loupili hlavně zbraně a peníze s cílem vytvořit si podmínky pro pozdější útěk na Západ. V říjnu 1953 se členové skupiny rozhodli emigrovat přes NDR do Západního Berlína. První větší akce skupiny, na které bratry Mašíny doprovázel Paumer, se odehrála v Chlumci nad Cidlinou 13. září 1951. Skupina přepadla tehdejší služebnu Sboru národní bezpečnosti. Bratři měli dva plány, nakonec byl zvolen ten Josefův, a to příslušníka zlikvidovat železnou tyčí. Tlustou železnou tyčí udeřil Kašíka Ctirad. Příslušník ale po úderu nezemřel ani neztratil vědomí, tak byl zastřelen.
Mašín, Paumer a Janata se 28. září 1951 rozhodli opatřit další zbraně a přepadli další služebnu SNB v Čelákovicích. Tentokrát byl zvolen postup, který vymyslel Ctirad: příslušníka okecat, pak mu říct "ruce vzhůru", odzbrojit, svázat, uspat chloroformem a pak ho oddělat. Čelákovského příslušníka Jaroslava Honzátka, který toho dne zastupoval za kolegu, vylákali ze služebny pod záminkou dopravní nehody. Příslušníka poté odzbrojili, svázali a vrátili se s ním na služebnu. Honzátka podřízl Ctirad Mašín dýkou. Vražda byla považována za loupežné přepadení a její politické podbarvení vyšlo najevo až v souvislosti se soudním řízením s částí skupiny.
Dámy a pánové, takovýmto lidem nemůžeme ani navrhovat státní vyznamenání, spíše namístě by bylo je veřejně morálně odsoudit. Děkuji za pozornost.
Místopředseda PSP Petr Fiala: Děkuji a nyní s faktickou poznámkou pan poslanec Leo Luzar. Prosím, máte slovo.
Poslanec Leo Luzar: Děkuji za slovo, vážený pane předsedající. Dámy a pánové, já se pokusím pouze krátce citovat jeden fakt, který předkládající návrhu vynechal, popřípadě mu není známý. Josefa Rošického, pokladníka firmy Kovolis v Třemošnici, Mašínové zavraždili v srpnu 1952 kvůli penězům potřebným k útěku. A jak oba bratři, tak další člen odbojové skupiny Milan Pauer, stále tvrdí, že zavražděným pokladníkem byl milicionář a komunista. Pan Rošický byl ozbrojený milicionář. "Jako milicionář složil přísahu straně, za kterou byl ochoten položit život," zopakoval před několika dny Josef Mašín.
Reportér Týdne, který na místě události hovořil s pamětníky, ovšem zjistil, že toto tvrzení je daleko od pravdy. Rošický byl útlocitný pán s klotovými rukávy, před znárodněním pravá ruka majitele továrny, kterého tady nechali, protože nikdo neuměl jeho práci. Do strany ani k milicím by nikdy nešel, tvrdí dnes třeba 72letá Božena Miklovičová, která v Kovolisu pracovala celý život. Tolik citace těch útlocitných pánů, kteří vraždili, aniž by zjišťovali koho, a potom se vymlouvali. Děkuji.
Místopředseda PSP Petr Fiala: Děkuji. Pan poslanec Stanislav Grospič, poté pan předseda Zbyněk Stanjura, faktické poznámky. Prosím, máte slovo. ***
