(15.50 hodin)
(pokračuje Richterová)
A na co chci upozornit, aby nám to do budoucna fungovalo dlouhodobě, aby mladé rodiny věděly, s čím mají z pohledu toho, jak je nastavený stát a jeho podpora, počítat, tak bych si přála, aby přestala být rodinná politika roztříštěná pod různými ministerstvy, aby přestaly ty věci být otázkou různých priorit různých ministrů. Upozorňuji, že jsou země, kde právě aspekty týkající se rodin řeší pod jednou střechou. Druhá demokratická koalice SPOLU si dala změnu názvu i přímo do programu. My jsme tak daleko nešli, ale taky jsme to zvažovali, protože je hrozně důležité uznat, jaké všechny souvislosti se u nás pomíjejí, protože jsou často neshody mezi Ministerstvem práce a sociálních věcí, Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy - a aktuálně jsme toho byli svědky.
A to je ještě jedna věc, kterou zdůrazním. Opravdu to u nás vůbec není sluníčkové, když se tolik dlouhých měsíců mohlo bojovat o dětské skupiny, když tolik dlouhých měsíců nikdo neřešil - na těch ministerstvech myslím - že to přece nejde nechat 16 000 míst pro malé děti v naprosté nejistotě. A já bych upozornila, že si myslím, že to je kulturní skok a kulturní posun, který musíme udělat, pokud se chceme jako země dostat tam, kam civilizačně patříme - a to jsem přesvědčená - a taky pokud chceme ekonomicky prosperovat. Protože jenom ty země, kde je skutečná svoboda volby ve slaďování práce a péče, kde je možnost být na částečný úvazek v kontaktu s profesí, jenom ty země mohou dlouhodobě profitovat ze vzdělání zejména žen, které jsou nejčastěji pečující, a jenom ty země právě zvládnou i výzvy budoucnosti s ohledem na stárnutí populace. A to všechno je rodinná politika, kterou tento stát zanedbává.
Chci upozornit, že máme jeden z nejvyšších podílů takzvané neformální péče v našem okruhu. Neformální péče znamená, že pro ty, kteří se starají třeba o své stárnoucí rodiče, nebo pro ty, kteří se nějakým způsobem věnují intenzivně svým dětem s postižením či nějakým vážnějším onemocněním, není vždy ve všech regionech dostatek služeb a podpory a už rozhodně ta podpora není systémová. Teď mluvím o příspěvku na péči, kde chybí opravdu jasný přehled i třeba úřadů práce, které rozhodují o výplatách, jak se té rodině daří. Já bych si přála, aby u neformálních pečujících systematicky byla možná podpora ze strany obcí, čili přímo těch komunit, kde každý z nás žije. A jenom chci na tomhle aspektu, kdy vy můžete třeba roky pečovat o někoho doma a nikdy se nikdo nepřijde zeptat, jak se vám daří a jak to zvládáte, ukázat, jak nesystematicky v této naprosto klíčové oblasti našeho života naše země postupuje.
Poslední věc, kterou zmíním, je chybějící financování prevence. To je nejlevnější nástroj. Prevence je něco, co předchází problémům včas, dřív, než se skutečně prohloubí. A zase - my tady schvalujeme zákon, který považuji za užitečný, že je v pořádku, ale vůbec se tady nemluví o tom, že současně má jít zaručená suma peněz na prevenci, na předcházení problémům. Dokonce ani sociální práce na obcích není financovaná zaručeně, ale jde přes dotace. Na tom chci poukázat na obrovské paradoxy české rodinné politiky, jak se to vyvinulo za minulých 30 let, a co si myslím, že není do budoucna udržitelné, protože právě prevence je nejlevnější a nejúčinnější. Mimochodem, prevence znamená nejenom právě aspekty, které řeší třeba Ministerstvo práce, ale i spolupráci se školstvím, se školkami a práci s dětmi, které mají nerovný start, a jejich podporou hned, když do školky nastoupí, a třeba učitelky v mateřské školce si něčeho všimnou. Jak se to vyplatí? Zopakuji tady jedno číslo z velmi významné americké studie. Dolar investovaný do dítěte z takové ohroženější rodiny - říká se tomu taky někdy rodina, která poskytuje méně podnětů dítěti - tak jeden dolar investovaný ve věku dvou, tří let ušetří devět v budoucnu. To je prostě nejlepší investice.
A já bych si tedy přála takovouto schopnost, aby náš stát měl, věnovat se tomu, co fakt funguje, prevenci, dlouhodobým výhledům, tomu, aby mohly být jasně, předvídatelně valorizované jak rodičovské příspěvky, tak obecně podpora, kterou rodiny čerpají. Ale současně abychom nezanedbali ty služby, dostatek míst ve službách péče o děti a dostatečnou flexibilitu, aby rodiče měly skutečnou svobodu volby, stejně tak dostatečnou podporu pro ty, kdo pečují - dnes, jak už jsem říkala, to neformální pečující u nás často mají velmi těžké. Stejně tak si přeju velmi aktivní možnost a podporu pro otce, zapojení do péče. Myslím, že se tak společnost dlouhodobě vyvíjí a že si prostě lidé volí, co je pro ně vhodné, ale že by to stálo za zdůrazňování. Rodiny, kde se zapojují do péče oba, bývají spokojenější a stabilnější. Samozřejmě je to každého volba, jenom tohle se ukazuje z velice zajímavých přehledů týkajících se hodně právě stability vztahů a životní spokojenosti.
A tím se dostávám ještě k jednomu tématu, k tématu podpory partnerství, podpory toho, že rodinná politika znamená taky přiznat si, že to nás nikdo nenaučí v žádné škole, jaké to je, být v dlouhodobém partnerském vztahu, společně se starat o děti a tak dále, ale že v dospělosti si mnozí říkají, že to není od věci si někdy třeba i nechat odborně pomoct, když přijdou nějaké krize. Máme rodinná centra. Děkuji za to, že se v posledních letech pod paní ministryní Maláčovou navýšila jejich podpora, tohle velmi kvituji. Jinak zase chci říci, zase je to dotační, zase je to neukotvené, dlouhodobě nejisté.
Co se týče toho systémového, systematického přístupu, tak bych byla opravdu velice ráda, aby rodiny byly při jakýchkoli legislativních změnách napříč agendami, napříč ministerstvy brány v potaz. Ještě jednou chci zdůraznit, že velice často se dopady na rodiny projeví kvůli zákonu, který tak původně vůbec nepůsobil. A možnost rovnoměrnější distribuce péče v rodině, to je něco, co podporujeme skrze něco, co myslím, že má velkou šanci zde projít, a to je mírné prodloužení otcovské po narození dítěte. Současně jsem přesvědčena, že velikou podporu by měly mít i komunitní sousedské aktivity a celkově nabídka volnočasových činností i pro děti, jejichž rodiny prostě nemají tolik peněz, aby jim mohly často poměrně drahé kroužky zaplatit.
Ještě jednu věc bych si přála, aby s rodinnou politikou souvisela i efektivní podpora toho, co funguje, spojená se školní docházkou. A zase vám bude připadat, že to je další téma. Já jen chci upozornit, že jiné země to často řeší provázaně, aby prostě rodina byla ta úspěšná základní jednotka, kde se pracuje se všemi jejími členy, samozřejmě včetně rodičů, tak, aby dítě, které třeba nějakým způsobem buď začalo chodit za školu, nebo má ve škole problémy, nebylo stavěné do role viníka jako jediné, ale aby se řešil celý rodinný systém, protože většinou příčina je v nějakých souvislostech a často v celé rodině. To nejsou snadné věci. A zrovna v tomhle nám chybí nástroje a myslím, že i porozumění, jak složité tyhle věci jsou. Ale jsou příklady dobré praxe, myslím, že je, čím se inspirovat. A jsem velice ráda, že například v dalším tématu, které souvisí s partnerstvím, a sice v tématu důstojných, k oběma vstřícných rozvodů či rozchodů, se prosazuje takový cochemskou praxí inspirovaný model. A to je poslední věc, kterou zdůrazním jako něco, co považujeme za cestu pro společnost do budoucna, podporu schopnosti vzájemné spolupráce a důvěry, i když se lidé rozejdou. ***
