(14.40 hodin)
(pokračuje Radim Fiala)
Ale vraťme se k legislativní nouzi, protože to je věc, kterou teď konkrétně projednáváme. A já zde mám právě práci, která se v oboru právo zabývá právě stavem legislativní nouze. Je to práce pana magistra Adama Vízdala z roku 2013/2014 a katedry ústavního práva a politologie. Tato práce se zabývá zevrubně ústavněprávními aspekty a analýzou takzvaného stavu legislativní nouze, a to i v evropském kontextu, to znamená, kdy to používat, kdy to nepoužívat a podobně. Dovolte, abych z té práce tady citoval, protože pro některé z nás to může být edukativní věc, pro některé z nás to může být zajímavá věc a pro spoustu politiků bych doporučoval, aby si z toho vzali ponaučení:
Základem ústavního práva každého státu je vymezení základních práv a svobod občanů, přičemž ústavní regulace základních práv a svobod je determinována především faktickými možnostmi této státní regulace a zdroji, které má daný stát k dispozici. Například právo na ochranu zdraví není pouze věcí ústavy, nýbrž zejména možností společnosti a pokroku lékařských věd a podobně. Ústavní úprava základních práv a svobod musí navíc působit v souladu s dalšími normativními systémy, například morálkou, náboženstvím, politikou a podobně.
Jádro naprosté většiny ústav tvoří ústavní úprava vztahu veřejné moci a jednotlivce. Naše ústava tento vztah přímo nespecifikuje, zejména proto, že se při jejím utváření nepodařilo dosáhnout shody ve věci případných úprav Listiny práv a svobod. Proto bylo přijato kompromisní řešení, podle kterého není tato Listina přímo součástí ústavy, nýbrž takzvaného ústavního pořádku. Na právní povaze úpravy základních práv a svobod to však nic nemění. Sestavit vyčerpávající seznam práv a svobod občanů ani není možné. Musíme se proto řídit tím, která práva a svobody jsou ústavodárcem považována za základní. Listina je tedy nejen listinou základních práv, nýbrž současně i svobod. Jsou v ní také často zaměňovány pojmy právo a svoboda. V Listině je proto třeba pod právy rozumět ustanovení, ze kterých plynou určitá oprávnění občanů vůči státu. Svobody jsou pak spjaty s vymezením autonomních prostorů, do kterých nemá stát, respektive veřejná moc, zasahovat, například majetek nebo soukromí.
Další rozdíl mezi právy a svobodami spočívá v tom, že v případě základních práv je třeba poukázat na jejich zakotvení v ústavním předpise, kdežto v případě svobod to není nutné. Lidé se rodí svobodní - čl. 1 Všeobecné deklarace lidských práv a čl. 1 Listiny - já bych byl rád, aby to tak zůstalo - a proto nemusí prokazovat, že jim právo přiznává nějakou konkrétní svobodu. Svoboda je tak projevem přirozenoprávnosti. Občané proto mohou dělat vše, co jim zákon nezakazuje. Jednotlivá práva mají svůj základ v právních předpisech a k jejich uplatnění vůči orgánům veřejné moci je třeba jejich existenci prokázat. V případě svobody by naopak měl orgán veřejné moci prokázat, že zákon jedinci určité jednání zakazuje nebo přikazuje. To je docela podstatné rozlišení a má úzký vztah i k projednávané novele, respektive k tomu, jak působí na omezení základních práv a svobod.
Listina základních práv a svobod je vytvářena na přirozenoprávním pojetí základních práv, jak o tom svědčí i její preambule, která výslovně zdůrazňuje uznání neporušitelnosti přirozených práv člověk a práv občana. Zmiňuje se také o obecně sdílených hodnotách lidství. Také čl. 1 Listiny vyjadřuje základ, na kterém mám být úprava základních práv a svobod v Listině budována. Jde o názor, že tato práva a svobody nepocházejí z vůle státu, který je může jen zakotvit. Jejich základem je podle ústavodárce to, že lidská bytost je sama o sobě souborem určitých práv. Tato práva může stát jen garantovat, nemůže je však zrušit, jak to potvrzuje čl. 1 Listiny, a společnost má právo si taková práva a svobody hájit, čl. 23 Listiny.
Chtěl bych jenom říct, že o to se tady právě snažíme. Snažíme se hájit naše práva a svobody zakotvené v základní Listině práv a svobod, a taková listina nám přímo umožňuje, abychom to dělali. To znamená, že postupujeme podle ústavy. Což je přesně opět příklad hanebného pandemického zákona a jeho ještě horší novely.
V kontextu Listiny je důležitým problémem i otázka prostředků ochrany lidských práv. Pozitivistický přístup k základním právům a svobodám člověka klade důraz na jejich prosazení a na jejich nezadatelnost. Mají-li však mít ústavní úpravy základních práv a svobod povahu subjektivního veřejného práva, musí být bez ohledu na svůj původ i pozitivněprávně zakotveny, aby je bylo možno prosadit vůči státní moci.
V Listině jsou zakotveny práva a svobody, které - za prvé - jsou ústavně zaručené, je tedy zaručeno, že se jimi bude řídit nejen výkonná moc a soudnictví, které jsou vázány ústavou, nýbrž i zákonodárná moc. A o to se tady právě snažíme.
Mají zvláštní obsah - zajišťují autonomii prostorů jedince chráněných před zásahy veřejné moci, v možnosti jednotlivce účastnit se na správě veřejných záležitostí a také v nárocích jedince vůči státu, aby s ním zacházel stejně jako s jinými a nediskriminoval ho.
Vznikají přímo na základě ústavy nebo mezinárodní smlouvy, nikoli z konkrétního právního vztahu, jsou proto trvalé v závislosti na pobytu na území nebo státním občanství a mají stejný rozsah pro všechny jedince, jako lidská práva mají trvalou platnost a jako základních práv se jich lze dovolat od 8. února 1991 - a my bychom byli rádi, aby to pokračovalo - kdy nabyla Listina účinnosti, s ohledem na jejich přirozenoprávní charakter je jejich konstitucionalizace aktem deklaratorním, nikoliv konstitutivním.
Za další. Nelze s nimi právními úkony disponovat, neboť jsou nezadatelné a nezničitelné, jsou pro všechny jedince stejné, je možné je však nevyužít.
Za další. Jsou vymahatelné vůči státu prostřednictvím nezávislé soudní moci, popřípadě mezinárodního orgánu. I když naše ústavní předpisy neuvádějí tento postulát výslovně, lze jej dovodit z čl. 1 ústavy, podle kterého je Česká republika výslovně demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka. Z toho také plyne, že všechny státní orgány se tímto pravidlem musí řídit. Základní práva a svobody jsou také pod ochranou soudní moci. Nejen Ústavní soud, nýbrž i obecné soudy musí při svém rozhodování tato práva a svobody chránit, protože orgány výkonné moci jsou pod soudní kontrolou. Je tím zajištěna ochrana základních práv a svobod v této oblasti státní moci a platí i pro zákonodárce, který je vázán ústavními předpisy.
No a samozřejmě, kdyby se nám nepodařilo tento pandemický zákon obstruovat až do konce nebo kdyby nějakým způsobem pětikoalice ho prosadila, čeká nás ústavní stížnost, kdy určitě podáme tento zákon k posouzení Ústavnímu soudu, protože to, co jsem tady četl, je přece jasné: soudy mají práva a svobody občanů chránit. Nejen soudy obecné, ale i soud Ústavní. Tak už se těším na pana Rychetského, jak se k tomu vyjádří. Mějme to na paměti zejména dnes.***
