(19.40 hodin)
Místopředseda PSP Jan Bartošek: Já poprosím, kolegyně a kolegové, neokřikujte pana poslance, on má silný hlas a pochopil, že bude dobré, když trochu ubere. (Poslanec Hrnčíř: Omlouvám se, nedělám to schválně.) Prosím, pane poslanče, nechci vás přerušovat, pokračujte prosím. (Poslanec Hrnčíř: Tak zkusím.) Bude fajn, když trochu uberete na síle hlasu. Prosím.
Poslanec Jan Hrnčíř: Základem ústavního práva každého státu je vymezení základních práv a svobod občanů. Ústavní regulace základních práv a svobod je determinována především možnostmi státní regulace a zdroji, které má stát k dispozici. Ústavní práva základních práv a svobod musí působit v souladu s dalšími normativními systémy, například s morálkou, náboženstvím, politikou. Jádro naprosté většiny ústav tvoří ústavní úprava vztahu veřejné moci a jednotlivce.
Naše ústava tento vztah přímo nespecifikuje, protože se při jejím utváření nepodařilo dosáhnout shody ve věci případných úprav Listiny základních práv a svobod. Proto bylo přijato kompromisní řešení, podle kterého není Listina součástí ústavy, nýbrž ústavního pořádku. Na právní povaze úpravy základních práv a svobod to však nic nemění. Vyvolává to však potíže při řešení otázek vzájemného vztahu ústavy a Listiny, které spolu přesně nekorespondují a vyžadují interpretaci ustanovení ústavy. Listina základních práv a svobod neobsahuje jejich přesné vymezení a konečný výčet. Sestavit tedy vyčerpávající seznam práv a svobod občanů není zcela možné. Nicméně musíme se proto řídit tím, která práva a svobody jsou ústavodárcem považovány za základní.
Listina je nejen listinou základních práv, nýbrž současně i svobod. I když ve svém názvu uvádí, že je Listinou základních práv a svobod, nespojuje s tím žádné právní následky. Jsou v ní také často zaměňovány pojmy právo a svoboda. V Listině je třeba právě porozumět ustanovením, ze kterých plynou taková oprávnění vůči státu. Svoboda je spjata s vymezením autonomních prostorů, do kterého nemá stát, respektive veřejná moc zasahovat, jako je zdraví, svoboda, majetek či soukromí.
Další rozdíl mezi právy a svobodami spočívá v tom, že v případě základních práv je třeba poukázat na jejich zakotvení v ústavním předpise, kdežto v případě svobod to není nutné. Lidé se totiž rodí svobodní, jak je (uvedeno) v čl. 1 Všeobecné deklarace lidských práv a čl. 1 Listiny základních práv a svobod, a proto nemusí prokazovat, že jim právo přiznává nějakou konkrétní svobodu. Svoboda je tak projevem přirozenoprávnosti. Občané proto mohou dělat vše, co jim zákon nezakazuje, jak je psáno v čl. 2 odst. 3 Listiny.
Jednotlivá práva mají svůj základ v právních předpisech a k jejich uplatnění vůči orgánům veřejné moci je třeba jejich existenci prokázat. V případě svobody by naopak měl orgán veřejné moci prokázat, že zákon jedinci určité jednání zakazuje nebo přikazuje. Právě proto tady je ten institut vyhlášení toho nouzového nebo výjimečného stavu, kdy (nesrozumitelné) skutečně zásah veřejné moci do svobod občanů, a je to opravdu v situacích, které ohrožují stát, ohrožují jeho občany, ale není možné to zakotvit nějakým běžným zákonem, navíc který má nějakou trvalou, neomezenou platnost. To je naprostý nonsens.
Pro souhrnné označení práv a svobod občanů použil ústavodárce označení základní práva a svobody. Tento název postihuje všechna práva a svobody uvedené v Listině. Kromě toho používá samozřejmě i další označení. Na rozdíl od lidských práv, která platí vždy, všude a pro každého, jde o práva pozitivizovaná v ústavním dokumentu nejvyšší právní síly. V kontextu Listiny je důležitým problémem právě otázka prostředků ochrany lidských práv. Přirozenoprávní přístupy k základním právům a svobodám člověka by tento problém trápit nemusel, protože tak jako stát základní práva jen uznává prostřednictvím ústavy nebo přístupu k mezinárodní úmluvě, tak je nemůže ani zničit. Právní záruky jsou však produktem státu, a neplynou tedy automaticky z přirozené povahy lidských práv.
Pozitivistický přístup k základním právům a svobodám člověka právě klade důraz na jejich prosazení a na jejich nezadatelnost. Mají-li však mít ústavní úpravy základních práv a svobod povahu subjektivního veřejného práva, musí být bez ohledu na svůj původ pozitivně právně zakotveny, aby je bylo možné prosadit vůči státní moci. V České republice je možno se vůči státní moci dovolat jen ústavně zaručených a výslovně ústavně formulovaných práv, jak to plyne i z čl. 87 odst. 1 písm. d) ústavy.
V Listině jsou zakotveny práva a svobody, které jsou ústavně zaručené, je tedy zaručeno, že se jimi bude řídit nejen výkonná moc a soudnictví, a které jsou vázány ústavou, nýbrž i zákonodárná moc. Mají povahu subjektivního veřejného práva, vymezují vztahy mezi jednotlivcem a státem, tedy veřejnou mocí navzájem, z nichž pro soukromé osoby plynou konkrétní nároky vázané právě na jejich osobu. Mají zvláštní obsah, to znamená, zajišťují autonomii prostorů jedince chráněných před zásahy veřejné moci a možnosti jednotlivce účastnit se na správě veřejných záležitostí a také nárocích jedince vůči státu, aby s ním stát nezacházel (?) stejně jako s jinými a nediskriminoval ho. Vznikají přímo na základě ústavy nebo mezinárodní smlouvy, nikoliv z konkrétního právního vztahu. Jsou vymahatelné vůči státu prostřednictvím nezávislé soudní moci, popřípadě mezinárodního orgánu, tak jak je psáno v čl. 4 ústavy. Lze to dovodit i z čl. 1 ústavy, podle kterého je Česká republika demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka. Z toho také plyne, že všechny státní orgány se tímto pravidlem musí řídit. Základní práva a svobody jsou také pod ochranou soudní moci. Nejen Ústavní soud, nýbrž i obecné soudy musí při svém rozhodování tato práva a svobody chránit. Protože orgány výkonné moci jsou pod soudní kontrolou, je tím zajištěna právě ochrana základních práv a svobod v této oblasti státní moci. A platí to i pro zákonodárce, kteří jsou vázáni ústavními předpisy.
Já vás žádám, vážené kolegyně a kolegové, vážená vládo, abyste dodržovali Ústavu České republiky a ústavou zaručená práva. Děkuji.
Místopředseda PSP Jan Bartošek: Děkuji, pane poslanče. Jenom pro pořádek, jsme v rozpravě, kdy diskutujeme o tom, zda trvá stav legislativní nouze. A požádám, aby vaše argumentace směřovala k tomuto tématu.
Nyní je řádně přihlášen se svými druhými pěti minutami pan poslanec Jaroslav Bašta a dále je do rozpravy připraven pan poslanec Karel Sládeček. Prosím, pane poslanče.
Poslanec Jaroslav Bašta: Děkuji za slovo. Vážený pane předsedající, vážené dámy, vážení pánové, další citací z komentáře paní doktorky Hamplové chci naplnit zejména pak kreační funkci parlamentní rozpravy.
V České republice máme 2 miliony právních předpisů a právní řád zaplevelujeme dalšími. Pandemický zákon je jednou z těch plevelných norem, protože zvyšuje počet zákonů o další kousek, který vnáší do dané oblasti, kterou upravuje, takový chaos, že s jeho pochopením a především aplikací mají problémy zkušení právníci - advokáti i soudci. Proč? Danou oblast především má upravovat zákon č. 258/200 Sb., o ochraně veřejného zdraví, a ne právní norma, která se jednou aplikuje přímo, jindy na zákon o veřejném zdraví odkazuje a k tomu mění mnoho dalších zákonů. To vše je zneužitelné vůči lidem, protože zákony a všechny právní kroky na jejich základě mají být především srozumitelné, jasné a určité. Pandemický zákon je vše, jen ne srozumitelný, a opatření, která na jeho základě spatřila světla světa, pokud vůbec byla zákonná, tak o jejich srozumitelnosti nelze mluvit vůbec. ***
