Poslanec Jiří Kobza: Podle výsledku bádání historiků Vojenského ústředního archívu v Praze činí počet obětí německého nacistického režimu zhruba 343 000 osob v rámci celého tehdejšího československého státu. Do toho počtu nejsou zahrnuti lidé, kteří zemřeli po druhé světové válce na následky týrání, perzekucí, na následky věznění v koncentračních táborech a ve věznicích, na následky takzvaného totálního nasazení a podobně. Takže skutečný počet faktických obětí je ještě vyšší a nebude určitě daleko od jednoho milionu osob. Počet přímých obětí německé perzekuce v českých zemích pak činil minimálně 122 000 osob. Za dobu existence takzvaného německého protektorátu bylo v naší zemi popraveno minimálně více než 8 000 občanů, zhruba 70 000 českých Židů zemřelo v koncentračních a vyhlazovacích táborech a dalších 3 500 osob zemřelo při nuceném nasazení na práce v tehdejším Německu. Oběťmi německého nacistického teroru se staly i celé vesnice, z těch nejznámějších pak samozřejmě Lidice a Ležáky. A nanejvýš je nutné zdůraznit, že jenom v domácím odboji zahynulo na 100 000 Čechů. Proto musí být 15. březen jednoznačně připomínán, a to nejen jako památka těchto obětí. Tím spíše, že zákon o státních svátcích již, a je to tak správné, zahrnuje mezi české významné dny 27. červen jako Den památky obětí komunistického režimu a rovněž 21. srpen coby Památný den obětí invaze a následující okupace vojsky Varšavské smlouvy, kde byl počet obětí řádově nižší než v případě německé okupace. V tomto kontextu by v tomto zákoně i vzhledem k úctě, historické pravdě a hlavně s ohledem na úctu k obětem německé okupace českých zemí a k pozůstalým po nich měl zcela jistě tento den 15. březen jakožto den památky obětí německé okupace českých zemí figurovat.

Dalším důvodem pro navrhovanou změnu je pak stále postupující a nepřípustná snaha o přepisování dějin, zejména pak snaha o relativizaci viny za druhou světovou válku, snaha o relativizaci škod napáchaných německým režimem během této války i před ní od roku 1938 na české zemi a českých lidech. Ve veřejném prostoru rovněž probíhá jakási podivná kampaň, snažící se nás a zejména naši mladou generaci přesvědčit o tom, že německá okupace českých zemí byla jen jednou z dějinných epizod, které náš stát postihly, a v podstatě nebyla ničím výjimečná. Čeští občané, vojáci i civilisté, prokázali tváří v tvář německé okupaci a německé moci mimořádné hrdinství a odvahu v zahraničí na válečných frontách, v různých protinacistických armádách, ale hlavně v domácím odboji, kde byla situace zdaleka nejtěžší. Toto je důvodem pro druhou námi navrhovanou změnu, kterou je přejmenování významného dne 18. června ze současného Dne hrdinů druhého odboje na Den hrdinů odboje proti německé okupaci českých zemí. Pojem druhý odboj je v současné době již dost neurčitý, neadresný, neutrální a také ve všeobecném povědomí stále méně známý, zejména co se týče mladších generací. A i zde v tomto případě platí argument o bezprecedentním nepoměru tohoto protiněmeckého, protinacistického odboje ve vztahu k jiným historickým typům našich českých a československých odbojů. Tento odboj byl zásadně nejrozsáhlejší, silnější i početnější jak z hlediska jeho intenzity či počtu jeho aktérů a jeho obětí, ale také vzhledem k charakteru nepřítele, kterému čelil.

Vážení kolegové, vážení kolegyně, prosím vás o hlas pro zařazení tohoto bodu na program této schůze ve jménu historické pravdy, ve jménu obětí německé okupace a ve jménu hrdinů odboje. To byl druhý bod.

A třetí bod, který navrhuji na dnešní schůzi, je sněmovní tisk číslo 13, což je návrh skupiny poslanců hnutí SPD na úpravu zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku. Konkrétně se jedná o zákaz propagace a šíření nenávistných ideologií, nejenom hnutí, jak je tomu nyní, což je náš dluh směrem k odstranění nedostatků platné podoby a úpravy zákona, která neřeší otázku veřejného šíření ideologií propagujících nenávist ke skupinám osob na základě jejich rasy, pohlaví, víry, národnosti či jiných společných charakteristik. Je proto načase napravit tento nedostatek a do znění zákona doplnit za termín hnutí dvě slova: anebo ideologií. Nejde totiž ani zdaleka pouze o nyní známé existující nenávistné a nepřátelské ideologie, které již reálně existují, ale jde i o takové ideologie, které jsou méně známé, o kterých možná ještě prakticky nevíme. Jde o ideologie, které k nám mohou být importovány v budoucnosti zvenčí, anebo takové ideologie, které mohou teprve vzniknout, ať již se budou ukrývat pod nejrůznějšími sofistikovanými "ismy".

Dejme proto naší policii, státnímu zastupitelství i soudům účinný nástroj k tomu, aby se mohly s šiřiteli nenávistných ideologií vypořádat podle práva, nyní i v budoucnosti. Dejme takovým šiřitelům jasný signál, že zde narazí na zákon a s jako takovými s nimi bude i jednáno. Je to náš závazek vůči občanům, a to v ohledu, že budeme dbát na bezpečnost této země a jejích občanů, protože pokud nějaká ideologie vyzývá k nenávisti, musíme se mít před ní na pozoru a musíme mít účinný zákon, který nám umožní včas se jí postavit.

Zdaleka tedy nejde jen o selektivní postihování islámu, jak je nám občas podsouváno, jakkoli islám mezi tyto nenávistné a nebezpečné ideologie nepochybně patří. Patří mezi ně stejně jako třeba nacismus nebo nějaké další ideologie vyzývající k násilí, nenávisti vůči určitým skupinám osob. Islám totiž není pouze náboženství, ale velmi komplexní ideologií, která řeší do nejmenšího detailu i osobní život muslimů, jejich vztah k nevěřícím, ženám a podobně a která obsahuje i metodiku expanze do nemuslimských zemí formou jejich islamizace. Tato doktrína dobývání Západu se v poslední době označuje jako politický islám podle konceptu imáma Chameneího. Připomeňme zde jedno nařízení, které se táhne celým islámským učením. Nepřizpůsobení se prostředí ani hostitelské zemi, neintegrování, přesvědčení o nadřazenosti muslimů nad jinověrci, takzvanými kafíry. Dále je zde i povinnosti islamizace neislámských zemí a jejich ovládnutí s využitím všech nástrojů a prostředků a v jejich očích slabosti - demokracie.

Je rozdíl mezi vzletnými a krásnými slovy některých takzvaných islamologů o přínosu islámu pro kulturu a Evropu a krutou realitou, kterou vidíme nejenom na Středním východě a v severní Africe, v islámských zemích rozervaných občanskými válkami, ale také v západní Evropě. Ta se nyní nachází v sevření bezvýchodné situace mezi brutálním násilím a terorem, vyvolaným hromadnou ilegální islámskou migrací, a politickou korektností. Poučme se proto z chyb našich sousedů a neochraňujme ty, kdo nás chtějí zničit. Nestojí přece tolik námahy podívat se, jak vypadá situace v zemích na západ od nás, kde islamisté poznenáhlu v určitých oblastech přebírají moc, kde vznikají muslimské enklávy pod nadvládou práva šaría a jeho vymahačů a vykonavatelů a kam se místní obyvatelé obávají chodit. Vidíme zde toleranci mladistvých manželek, otevřené pedofilie, dokonce i mnohoženství. Nemluvě o toleranci masového násilí na ženách, například v podobě manželského znásilňování nezletilých manželek.

Na jak dlouho a jak dalece chce ještě západní Evropa ustupovat a jestli má vůbec kam couvat? A má k tomu právo a souhlas svých občanů? To je otázka, na kterou my tady u nás asi neumíme odpovědět, ale určitě se z ní máme poučit. A myslíte si, že zde v české kotlině jsme opravdu v bezpečí? I my Češi máme již své oběti islámských teroristů. Byli to skuteční lidé, naši spoluobčané. Měli své rodiny, životy, sny. Zemřeli kvůli nenávistné ideologii islámu. Zaslouží si proto, abych vám připomněl jejich jména. Aby věděli, že na ně nezapomínáme. Byl to Petr Kořán, zavražděn muslimským útočníkem 24. července 2005 v Šarm aš-Šajchu v Egyptě. Byl to Ivo Žďárek, diplomat a velvyslanec, zavražděn při teroristickém útoku islamistů v Islámabádu 20. září 2008. Byl to Pavel Hrůza, který byl zavražděn Islámským státem v Libyi, přesné datum není známo. Stalo se tak někdy v roce 2016. Naďa Čižmárová, zavražděna islámským teroristou při útoku v Berlíně 19. prosince 2016. Lenka Civínová, ubodána islámským teroristou 14. července 2017 v egyptské Hurgadě. Tito Češi byli zavražděni islámskými fanatiky, kteří chtěli ve jménu islámské ideologie zabíjet náhodné nevěřící jenom proto, že byli na dovolené nebo někde po ruce. ***