(9.10 hodin)
(pokračuje Vladimír Zlínský)
Zároveň by bylo zavedení teritoriální obrany způsobem, jak zvýšit počty občanů se základním vojenským výcvikem. Navíc by Armáda ČR mohla získat odborníky nejen pro případ mobilizace, ale i pro běžný chod armády. Jednalo by se o odborníky IT, řidiče, kuchaře, logistiky, zdravotníky, jejíž výhodou by byly předem známé počty a kvality. Možnost využití civilních zbraní v držení příslušníků teritoriální obrany by vedlo k dalšímu snížení finančních nároků na vyzbrojení této ozbrojené složky a zároveň v případě krizové situace by mohla minimálně část teritoriální obrany bezprostředně plnit úkoly se zbraní v ruce. V případě některých vážných krizových scénářů by nasazení několika desítek tisíc příslušníků teritoriální obrany z různých civilních profesí uvolnilo pracovní trh a to by se pozitivně odrazilo ve snížení sociálního pnutí ve společnosti, způsobeného omezením části pracovního trhu vygenerovaného danou krizí. Armáda ČR by s výcvikem teritoriální obrany získala postupně znovu zpět zkušenosti, vybavení a zázemí pro případnou mobilizaci. Vytvořením významného spojovacího článku mezi občany a Armádou ČR, který by obecně vedl k větší motivovanosti občanů k náboru do Armády ČR, by byla naše společnost v otázce bezpečnosti mnohem robustnější a méně zranitelná.
Možná rizika omezení teritoriální obrany: Je samozřejmé, že každý takovýto projekt přináší rizika, ale ta lze kvalitní legislativou zcela eliminovat. Z možných námitek byla často v diskusích zmiňována politizace teritoriální obrany a možnost jejího zneužití, čemuž zabrání striktní důraz na apolitičnost teritoriální obrany, která by byla garantována standardy Armády ČR. Někomu by mohlo vadit, že vojenský výcvik dostane primárně nejpatriotičtější část národa, ale to nemůže být pro demokratický stát komplikace. Získat použitelně vycvičeného příslušníka teritoriální obrany by podle uvedeného konceptu trvalo déle než u současných aktivních záloh, což je spíše argument pro to, začít s reformami včas.
Pokud bude služba u aktivních záloh i pro vojáky z povolání atraktivnější z hlediska financí, výcviku a přístupu pro nejkvalitnější a nejperspektivnější zájemce, než bude realizace u teritoriální obrany, pak nehrozí, že by uvedený koncept omezoval množství zájemců o kariéru profesionálních vojáků nebo aktivních záloh. Naopak, časem by spíše vyvolal opačný efekt daný pozitivnějším vnímáním armády veřejností.
Byly zde i obavy z toho, že velký počet zájemců o teritoriální obranu by mohl ubírat dobrovolníky například dobrovolným hasičům. Aby k tomuto nedocházelo, je nutné koncepčně podpořit tyto prospěšné organizace, a tak co nejoptimálněji využít dostupné lidské zdroje. Navíc některé role teritoriální obrany a dobrovolných hasičů se prolínají a zároveň vhodně doplňují v rámci integrovaného záchranného systému. Limity využití teritoriální obrany jsou dány stěžejní podmínkou většiny zájemců o teritoriální obranu, což je primární vazba na svůj kraj, kdy pouze menší část příslušníků teritoriální obrany by bylo možné motivovat k dobrovolnému působení mimo jejich region.
Lidské zdroje: Prezentovaný koncept je svým zaměřením schopný oslovit mnohem širší skupinu občanů, než jsou aktivní zálohy, které by se měly zaměřit především na studenty i čerstvé absolventy a motivovat je k dlouhodobé spolupráci s armádou. Teritoriální obrana může primárně stavět pouze na střelecké komunitě, která umí zacházet se zbraněmi a jejíž členská báze je v ČR velká. Je to více než 300 000 zbrojních průkazů. Optimálnější je ovšem koncept teritoriální obrany otevřít pro všechny občany ČR, kteří splní předepsané podmínky z hlediska trestní bezúhonnosti, zdravotní a psychické způsobilosti. Toto rozšíření přináší výhodu většího počtu případných dobrovolníků a je to i přístup více občanský. Jistou nevýhodou by byla větší diferenciace v kvalitě, nákladech a motivaci dobrovolníků z řad střelecké a nestřelecké komunity.
Řešením by mohl být vznik celostátního střeleckého spolku se spoluúčastí Armády ČR a případně Ministerstva vnitra, který by poskytoval nejen základní výcvik se zbraní pro zájemce o teritoriální obranu z řad nestřelců a prověřil základní dovednosti střelců, zajímajících se o vstup do teritoriální obrany, zejména ohledně bezpečné manipulace se zbraní. Dále by se tento střelecký spolek mohl podílet na využívání a budování vojenských střelnic, pořádání střeleckých soutěží a veřejných střeleckých dnů pod patronací Armády ČR.
Perspektivy rozvoje konceptu: Pokud bude daný koncept vhodně uchopen a podpořen legislativně i finančně, má potenciál přivést do armády během příští dekády minimálně o řád více zájemců, jak se to daří u aktivních záloh. Je potřeba tento projekt primárně řešit jako dynamický systém, který se vzrůstajícím počtem dobrovolníků může plnit postupně všechny zmíněné role po dosažení stavu aspoň 15 000 až 20 000 osob. Z hlediska reálných možností naší společnosti se může v dalších dekádách tento stav i více než zdvojnásobit a být tak plnohodnotnou alternativou znovuobnovení povinné vojenské služby ve smyslu masového zapojení občanů do obrany státu. Lze předpokládat, že teritoriální obrana by do životů občanů zapadla stejně přirozeně jako dobrovolní hasiči či kdysi ostrostřelecké spolky a byla by tak přirozeným mostem mezi občany a profesionální armádou.
Důraz při rozvoji by měl být kladen právě na schopnosti, které jsou primárním smyslem vzniku teritoriální obrany, a motivaci občanů se do ní zapojit. Není možné v průběhu rozvoje konceptu teritoriální obrany měnit výrazně jasně stanovené podmínky a riskovat ztrátu důvěry vlastních obyvatel v armádu a stát jako takový. Je v zájmu armády využívat postupného rozvoje teritoriální obrany k získávání schopností, vybavení, výcvikového zázemí, k rozvoji schopností provést případnou mobilizaci co nejrychleji a nejefektivněji.
Závěr: Klíčovou otázkou budoucnosti armády ČR i samotné obranyschopnosti ČR je schopnost občanů tohoto státu se ztotožnit se svým státem a jejich ochota participovat na své obraně. Dnešní podoba Armády ČR i v plánovaném plném stavu včetně aktivních záloh nemůže vyřešit uspokojivě ochranu kritické infrastruktury i našich hranic. Proto je potřeba hledat nové, a zejména realizovatelné cesty, jak naplnit hlavní smysl každé armády demokratického státu, a to musí být vždy primárně ochrana vlastního území a vlastních obyvatel. Ve společnosti máme poměrně početnou skupinu motivovaných občanů nejen z řad střelců, kteří by byli ochotni se podílet na obraně státu. Pro většinu z nich ale stávající koncept aktivních záloh není vhodný z řady důvodů, jako je čas, rodina, záruka teritoriální působnosti a podobně. ***
