(16.20 hodin)
(pokračuje Radek Vondráček)

S dezinformacemi se dá v podstatě bojovat jediným způsobem - nějakou informační gramotností - a musí se bojovat argumentačně. Bojovat s nějakými názory tím, že je vypnete, že je odstraníte z veřejného prostoru, stejně nefunguje, zvlášť v oblasti internetu, kde se potom ty informace šíří jinou cestou, ještě paradoxně získávají více na síle a ti, kteří je šíří, tak jsou přesvědčeni o tom, že šíří nějakou zakázanou pravdu.

Já si myslím, že se bavíme o ústavních otázkách, a měli bychom si na to udělat v rámci Poslanecké sněmovny nějaký čas. My jako lidé jsme se už naučili rozpoznat lež nebo nějakou dezinformaci v našem běžném mezilidském styku, protože se tomu člověku podíváte do očí, podíváte se na řeč těla, ale v tom virtuálním prostředí jsme skutečně ještě v podstatě částečně bezmocní a nemáme základní návyky, nepoznáme, jestli nám někdo lže, nebo ne. Navíc způsob, jakým lze zfalšovat fotografii, jak si lze vymyslet jakýkoliv text, zfalšovat video, je až dechberoucí, jak jednoduché je změnit a zfalšovat skutečnost. A my se to musíme učit (rozpoznat).

Já si troufám tvrdit, že jako politik za osm let už jsem si ten návyk vytvořil. Ten návyk spočívá v tom, že v podstatě nevěřím dopředu ničemu, dokud si to neověřím z dalších dvou nebo tří seriózních zdrojů. Ale spousta našich občanů tuto možnost ještě nemá. To ale neznamená, že se k nim budeme chovat nějak... jako je stádu, kterému budeme vybírat, které názory jsou nebo nejsou ty správné. Měli bychom se chovat v respektu k občanům tak, že je na nich, aby si ten názor udělali sami, a my máme pouze pracovat na tom, abychom pomáhali s osvětou a abychom šířili ty správné argumenty.

Způsob a cesta, kterými se vydala vláda, zakazování informací, omezování svobody slova, je naprosto špatné a povede k naprosto opačným výsledkům a obrátí se nakonec proti těm, kteří tyto způsoby prosazují. Jediné limity svobody slova mohou být v rámci trestního práva v rámci jednotlivých skutkových podstat, jako je například šíření poplašné zprávy, ale zde máme poměrně bohatou judikaturu a víme, že je tam především nutné prokázat úmysl, že někdo úmyslně šíří nějakou poplašnou zprávu, a ta poplašná zpráva je způsobilá vyvolat například paniku u obyvatelstva. To jsou zákonné limity, o kterých já se chci bavit.

Bohužel tady musím říct, že jestliže dneska dochází k vypínání zpravodajských - nebo já nevím, jak bych je nazval, já je nečtu - takže já v podstatě nebojuji za ten obsah, já bojuji za tu formu, že to máme v České republice špatně, že vlastně stačilo nějaké usnesení vlády a někdo pak začínal vypínat weby. My se k tomu musíme nějakým způsobem postavit a dát tomu nějaký právní rámec. Do té doby Česká republika nemůže být označována za právní stát.

Máme tady spoustu poslanců, kteří se často zaštiťovali v minulosti termínem právní stát, ale právní stát bez svobody slova není možný. I kdybychom měli stát, který bude mít veškeré demokratické instituce řádně volené, ale nebudeme mít svobodu slova, tak nemůžeme o sobě říkat, že jsme právní stát. A z tohoto důvodu bych si moc přál, abychom ten bod, který tady obhajuji, abychom ho zařadili buď zítra, nebo v pátek, abychom od jednotlivých ministrů slyšeli, jestli se tedy něco chystá, nebo nechystá, jak je možné, že bez jakéhokoliv právního rámce tady dochází k tak závažným zásahům do svobody slova, jaký je tedy plán, jaká je soudní ochrana.

Ti poskytovatelé se zaštiťují tím, že oni jsou vlastně subjekty soukromého práva, každý podepsal nějaké podmínky a v těch podmínkách souhlasil s tím, že může být vypnut. Ale to je obrovský alibismus této vlády, že to hodila na někoho jiného, že to hodila na soukromé subjekty. O svobodě slova musí rozhodovat vláda, musí rozhodovat volení politici, musí být respektován občan a někdo musí nést zodpovědnost. Ale tady se pod to nikdo nepodepsal, tady to vypadá, že to všechno jede na nějakého autopilota, a tyhle všechny otázky já bych chtěl položit v rámci zvláštního bodu, který bychom zařadili na plénu.

A já jsem první, který uzná, že máme spoustu implementací, máme spoustu práce a musíme přijímat příslušnou legislativu, ale tohle je prostě důležitější. Neustále se zaštiťovat výlučně válečným konfliktem taky neobstojí, protože si pamatuji, že už na začátku ledna jsem četl nějaký rozhovor s paní vrchní státní zástupkyní Bradáčovou, která mluvila o tom, že je třeba zamezovat šíření nenávisti a že je nějakým způsobem nutné postihovat i za názory. To není nic nového, akorát tady tenhle trend získal na síle díky tomu, že jsme se ocitli v informační válce, a já znovu uznávám, že informační válka to je a je naprosto legitimní, že státy, které ji vedou, ji prostě vést musí, jinak žádný konflikt nejde vyhrát.

Dezinformace, (to) není nic nového, dezinformace je stará jako lidstvo samo. Věřím, že už v době kamenné používali dezinformace. Každý z vás, co tady sedí, si vzpomene na nějakou dezinformaci v psané historii, minimálně určitě znáte, když Octavianus zfalšoval Antoniovu závěť a tvrdil, že Antonius si nepřeje být pohřben v Římě, ale v Egyptě, a poštval Senát proti Antoniovi. Nebo slavná dezinformace v Brně, když obléhali Švédové Brno, zazvonili v jedenáct hodin, že je poledne, a Torstenson odtáhl. Tak to byla klasická válečná lest a dezinformace v podání Brňáků.

A tak bych mohl pokračovat a pokračovat, ale pod rouškou informační války omezovat názory, ačkoliv jsou třeba hloupé, ačkoliv jsou třeba opravdu mylné, je špatně. Když to tady budu trochu parafrázovat, každý má právo na to, zachovat se hloupě a mýlit se, a žádná vláda tu není od toho, aby informace předzpracovávala svým občanům a dopředu jim říkala, které informace jsou správné a které informace jsou špatné.

Těm, kteří to se mnou vydrželi, děkuji za pozornost a prosím o podporu tohoto svého bodu na pořad jednání, týká se to nás všech. Děkuji za pozornost. (Potlesk v sále.)

 

Místopředsedkyně PSP Věra Kovářová: Děkuji, pane poslanče. Nyní vystoupí pan poslanec Miloslav Janulík a připraví se paní poslankyně Věra Adámková. Prosím, máte slovo.

 

Poslanec Miloslav Janulík: Děkuji za slovo, paní předsedající. Nebudu tak dlouhý jako můj kolega, ale jeho sdělení považuji za naprosto fatálně závažné, protože jsem nevěřil, že bych se něčeho takového mohl dožít. Neodpustím si reminiscenci, že před více než třiceti lety jsem se naučil - nebo za ten tehdejší život jsem se musel naučit - číst mezi řádky, a teď se mně to strašně hodí. Tehdy jsem si mohl pustit Svobodnou Evropu nebo Hlas Ameriky. Nevím, co si pustím dneska, možná tak rádio na nohu.

Ale já bych navrhl nový bod na naše jednání a ten samozřejmě z logiky věci se týká zdravotnictví, a to je problematika poskytování a financování zdravotní péče ukrajinským běžencům. On to tady zmiňoval kolega Mašek, ale já opravdu si myslím, že věc je nakolik závažná, nakolik zřetele hodná, že opravdu zastiňuje svojí důležitostí spoustu jiných, z mého pohledu samozřejmě ne tak podstatných věcí, a možná že nejenom z mého pohledu, ale i z pohledu našich voličů. Je nás tady mnoho, kteří na rozdíl od vás o tom planě neplkáme, ale sedíme v první linii v ordinacích, a nikdo z vás si nedokáže představit to obrovské kvantum a penzum péče, kterou fyzicky člověk musí poskytnout těm přišedším, že se tady najednou v systému objeví statisíce lidí, kteří tady ještě - ty statisíce lidí - před měsícem nebyli, a najednou prostě přichází čerpat, stávají se z nich státní pojištěnci a přichází čerpat péči.

Samozřejmě jsme solidární, ale musíme si uvědomit, že to je z našeho společného měšce, že ve zdravotním pojištění jsou peníze nás všech proto, abychom byli my ošetřeni, aby my jsme se mohli léčit, takže samozřejmě každý takovýto zásah do toho systému je poměrně těžko ustojitelný, protože samozřejmě odčerpává prostředky, které byly určeny na něco v uvozovkách úplně jiného. Před třemi měsíci si to nikdo neuměl představit a rozčilovali jsme se, že se tady sbírají víčka na to nebo na ono, a dneska nám opravdu naskočily do systému statisíce a my vlastně ani přesně nevíme, protože v tom žádná evidence není. ***




Přihlásit/registrovat se do ISP