(23.00 hodin)
(pokračuje Jiří Mašek)
Je to celé nastartováno tím, že byť jsme upozorňovali na bezpečnostním výboru už 10. března pana Rakušana k tomu, jak má vypadat registrace Ukrajinců, s tím, že kromě biometrických parametrů, řádných dotazníků by se taky mělo vědět, aby na ně byl kontakt a aby se vědělo, kde bydlí, což se následně úplně nestalo, a teď nás dobíhá to, co jsme tady přijali v této Sněmovně, že po 150 dnech ti Ukrajinci by se měli prostě nějakým způsobem dohlásit na pojišťovnách, prokázat, jestli jsou zaměstnaní, nebo jsou na úřadu práce, a my ty výsledky zatím ještě nemáme. Budeme se samozřejmě pana ředitele VZP Kabátka dotazovat.
Nicméně z počtu těch kapitovaných pacientů tady vypadá, nebo těch migrantů tady vypadá, že opravdu je tady řada těch, za které se platí pojistka zbytečně. V tomto je nepořádek v tuto chvíli, ale s největší pravděpodobností ve prospěch zdravotnictví a jeho příjmů ze strany státu. Tady bych chtěl poprosit pana ministra eventuálně, jestli by to byl schopen okomentovat a jestli by řekl, jestli se v tom nějaké kroky dělají, nebo nedělají.
Potom mám ještě informace, protože stejně jako mí kolegové samozřejmě jsem se snažil jako pan kolega, pan profesor Špičák, komunikovat s řediteli nemocnic, s ekonomy jak v krajských a fakultních nemocnicích, takže tady se ukazuje, že se situací teď výrazně zamíchají ceny těch energií, kde předpoklady původně byly takové, a i snad podle informací z fakultní nemocnice, kdy se předpokládalo původně, že se zvýší náklady na spotřebu energií zhruba o 60 % maximálně nebo 70 % u plynu, a ta skutečnost je mnohem horší a bude to třeba až o 300 %, což s těmi nemocnicemi skutečně zamává a ony ty prostředky jednoznačně budou potřebovat. Takže ta situace se diametrálně změnila, a jestli šlo o situaci té diskutovat, jestli 14 miliard bude chybět, nebo nebude chybět, tak dnes už je zcela jasné, že ty finanční prostředky ve zdravotním pojištění chybět budou. A pojďme se spolu tady společně bavit o tom, jak to vyřešit lépe a radostněji, protože automat je skutečně dobrá věc, ale ten jeho základ, tak jak jste si ho tady prohlasovali, pro příští léta s tímto vývojem energií a cen a inflací je naprosto nedostatečný. Děkuji za pozornost.
Místopředseda PSP Karel Havlíček: Děkuji, pane poslanče, a prosím dalšího přihlášeného do diskuse a je to pan poslanec Milan Brázdil. Máte slovo, pane poslanče.
Poslanec Milan Brázdil: Pane předsedající, děkuji vám za slovo. Ještě jednou pěkný pozdní večer, dámy a pánové. Kdybych měl popsat atmosféru teď ve Sněmovně, tak je tu pár lidí, zatímco v této naší republice v současné době spousta zdravotníků někde rodí děti, někde operují, někde řeší problematiku, já nevím, umírajícího člověka, popřípadě ohledávají mrtvého a makají. Tato Sněmovna, vládní koalice, poslanci nemají zájem ani poslouchat to, co je důležité. Nemají! My to víme. My to víme. Pane kolego Svobodo, prostřednictvím pana předsedajícího, my to víme. My přesně víme, jak budeme hlasovat. My se snažíme vás přesvědčit. Vás, pane kolego Válku, pane kolego Válku, a pane Tome Philippe, prostřednictvím pana předsedajícího.
Já přesně na začátku jsem viděl, jak ani jeden z vás nebyl ochoten ten problém uvést. Já vám to nemám za zlé, protože vy se za to stydíte. Vy totiž jste kdysi, a já si na to vzpomínám a vy taky, spondeo ac polliceor, vy jste přísahali. Jako každý z nás jsme přísahali. A víte na co? Salus aegroti, suprema lex, zdraví nemocného je nejvyšším zákonem. A vy jste se stali náhle politiky, opustili jste myšlenku toho, že tou nejdůležitější vaší povinností, když už jste vystudovali, je se lidem rozdat a dělat jim co nejlepší péči. Ano, někdo kýve, jak to? No je to tak. My totiž každý, každý z lékařů jsme přísahali a my to máme jako povinnost. A... (Hlas z pléna.) Pletu se. Pan kolega na mě pokřikuje, že prý se já pletu, když jsem přísahal, že nejvyšším zákonem je zdraví nemocného. Tak sorry, no tak promiňte, my to jako lékaři tak máme. A já vám chci říct, že je mi to líto, že mezi námi politiky jsou lékaři, kteří se zpronevěřili zdravotnictví. (Hovoří velmi hlasitě, naléhavě.)
Sebrat zdravotnictví 14 miliard - za co? Za co to děláme? Za to, že zdravotníci byli dobří? Za to, že se chovali slušně? To není o zdravotnictví, ale že toto ohrozí pacienty, to vám není (je?) jedno?
Vážený pane prezidente České republiky, pane Zemane, já moc dobře vím, moc dobře vím, proč jste to sem vrátil. Vy jste totiž, jste starší člověk a byl jste na hraně toho nejcennějšího, co máme, a to je času na tomto světě. Vy jste si to moc dobře teď uvědomil, co vlastně se děje, kdyby vám náhodou nepomohlo to zdravotnictví. A vy jste svým aktem, vratkou, která nebyla ani uvedena - my tady jednáme, ani to nikdo neuvedl. Vy jste nám vlastně, zdravotníkům a pacientům budoucím, každý jsme budoucí bývalý, budoucí budoucí, tak vy jste nám umožnil, zdravotníkům a těmto lidem, 3 miliardy korun díky tomuto měsíci jenom, díky prodloužení, že se nesebere celých 14 miliard. Já vám za to děkuji. Za to vám musí poděkovat každý, kdo jednoho dne je na té hraně, kdy si uvědomí... a možná, možná ne všichni. Ti co věří v posmrtný život, mají představu, jim to nevadí. Ale ti, co nevěří v posmrtný život, si přesně uvědomí, a dejte si ruku na srdce, co je největší, nejdůležitější, nejhodnotnější věcí každého člověka na světě. Víte, co to je? Je to čas. Váš čas, který máte vyměřený na tomto světě. Ne vyměřený, ale který taky může být prodloužený díky zdravotnictví. Ano, takhle to je. Čas je to nejhodnotnější. Není to, jestli tady schválíme zákon, nebo ne. Jestli se opraví nějaká dálnice. Samozřejmě je to příjemné, jestli budeme jezdit v lepších autech, jestli budeme mít lepší ovzduší, samozřejmě to všechno ano, ano, ale to nejhodnotnější, co máte každý z vás, je váš čas na tomto světě. A tento čas se prodloužil. Stále se de facto díky zdravotnictví a péči prodlužuje. Dřív umírali lidi v padesáti, dneska je to stovka, možná, kdo ví, kde skončíme.
A já bych chtěl, aby ty peníze, které v tom zdravotnictví jsou, ony tam teď jsou, aby nebyly sebrané. Já bych chtěl, aby za ty peníze byly pořízeny věci, které dál můžou vám, nám všem lidem pomoci.
Pan kolega Válek spíná ruce a zřejmě asi mluvím špatně, když bych chtěl, aby lidé v naší republice uměli resuscitovat, aby to nedělali jenom rukama, ale aby měli k dispozici automatické sterilní defibrilátory. Aby zdravotnická záchranná služba, pan Tom Philipp, kolega lékař, si to moc dobře uvědomil, když byl náměstek, jak to řešil, jak jsme se spolu o tom bavili, aby to nemuseli dělat soukromníci, jejichž snahou je zisk, ale aby to koupil stát. Bude-li 14 miliard a bude to pokračovat a budeme z 10 % klidně na úrovni 15 % HDP, jako je to v Americe, proč ne? Ne, ale tato vláda má jiné priority. Mít splněno to, že splní, že nebude mít takový státní schodek rozpočtu.
Kolegyně, kolegové, co to je? Co to je proti životu? Co to je? Číslo. Koho to zajímá, až je na smrtelné posteli, lépe řečeno, až mu prokážou nějakou diagnózu, která je nevyléčitelná? Co bude asi pro něj nejlepší? Ten, kdo věří, bude vyzývat Boha, aby mu pomohl, a ten, kdo není věřící, ten člověk bude věřit lékaři. Chce, aby nebyl přepracovaný. Aby byl šťavnatý. Aby se mu dobře věnoval, aby odvedl svou ne práci, aby splnil své poslání na 100 %. Proč bychom nemohli ohodnotit lépe lékaře? Proč by pak, pak by nemuseli utíkat do zahraničí. Tyto peníze, tyto peníze, které tam jsou, tam měly zůstat. ***
